Hoši, nebudeme pracovat opilí. Ať po nás něco zůstane.

25. prosince 2021

František Kynčl v knihovně americké rezidence v Praze během předávání Cen Via Bona.
Anna Šolcová / Nadace Via

Vyučený zahradník František Kynčl před osmi lety „poznal Pána Ježíše“, jak sám říká. Dnes se živí úklidem ulic v Táboře a při práci mu pomáhá parta bezdomovců, podobnému projektu se věnuje i v Českých Budějovicích. „Nepřistupuju k nim jako člověk zvenčí. Dá se říct, že jsem jeden z nich,“ říká tento neobyčejný muž.

S kolika lidmi bez domova jste se za uplynulých osm let sblížil?

Osobně jsem poznal kolem tří stovek lidí bez domova.

Jak si získáváte jejich důvěru?

Vyprávím jim o tom, co jsem sám prožil. Bůh mě zná dokonale, včetně mých nedostatků, kterých není málo. A přesto mě má rád. Snažím se tuto radost zprostředkovávat druhým lidem, což se ale nedá dělat jenom slovy. Proto spolu chodíme uklízet odpadky.

Asi ne všichni na takovou nabídku reagují vstřícně.

Jasně, ne každý chce, aby mu někdo pomáhal. Tady v Táboře máme Pavla, ze kterého si dělám legraci, že až vypukne atomová válka, přežijí jenom krysy a on. Pavel je naprosto soběstačný a odolný člověk, takže když se ho při minus třiceti zeptám, jestli nechce využít noclehárnu, odpoví mi, že ještě není tak zle. Když mu navrhnu, jestli se mnou nechce jít pracovat, vždycky mi řekne, že ani ne. A jde sbírat flašky.

František Kynčl (44)

Vyučený zahradník, po základní vojenské službě pracoval jako geodet na staveništi jaderné elektrárny Temelín. „Vůbec mě to nebavilo, byl jsem rád, že se mohu vrátit k zahradničení,“ říká. V táborském zahradnictví U Kohoutů pracoval dvanáct let, potom nastoupil do zahradnictví Mateřídouška, kde se přiučil zakládání zahrad a začal rovněž opracovávat dřevo, nejlépe se mu osvědčila motorová pila. „Chtěl jsem dělat velké sochy a šéf byl tak hodný, že mi nechal za odvoz kmeny, které naše firma pokácela,“ říká František, který se nyní živí úklidem odpadků s lidmi bez domova – stojí za projekty Táborská stravenka a Budějcká stravenka. V října získal Cenu Via Bona, jejíž letošní ročník nesl podtitul Příběhy naděje.

Jako kmen hotentotů

Jak se zrodil nápad zapojit bezdomovce do úklidu města?

Začal jsem to zkoušet v roce 2016 v jednom zahradnictví. Šéf si ale představoval rentabilní výkon, takže to moc nefungovalo. Lidi bez domova to mají hodně kolísavé: někdy přijdou v cajku, někdy je to horší, někdy nepřijdou vůbec. Domluvili jsme se se Správou železničních cest, že budeme vyklízet opuštěný squat za táborským nádražím a okolí tratí, pomáhali jsme také v botanické zahradě s úklidem listí.

Dnes spolupracujete s Technickými službami města Tábor. Jak k tomu došlo?

Byl jsem v kontaktu s bratrskou církví, pozvali mě na svoje staršovstvo a radili jsme se, co by šlo pro lidi bez domova udělat. Už dříve jsme v jedné z hospod dělali biblické hodiny, ale mluvili jsme taky o práci a jedna známá nám po domluvě s paní místostarostkou doporučila zajít na odbor životního prostředí a zkusit úklid odpadků. Začali jsme v rámci celorepublikové akce Ukliďme Česko, díky které nám radnice mohla jako dobrovolníkům poskytnout pytle, rukavice a zajistit odvoz odpadků. Díky dohodě, kterou mi později město nabídlo, jsme to pak mohli rozjet v pravidelnějším režimu.