Mejla 70

Kultura

Sálem se rozduněla píseň The Plastic People of the Universe, kterou hrála kapela s názvem BBP podzemní orchestr. Její zpěvák zpíval s ohromným drajvem stále provokativní text Egona Bondyho: „Když je dnes člověku dvacet / chce se mu hnusem zvracet / ale těm co je čtyřicet / je toho vyblít ještě více / jen ten komu je šedesát / může jít se sklerózou klidně spát.“ Tak začal večer, který pořádalo vydavatelství Guerilla Records na počest nedožitých kulatin Milana Mejly Hlavsy.

Audio
verze

Do pražské Archy, kde se „noc undergroundu“ první říjnovou sobotu konala, se sjela spousta vlasáčů neboli mániček různých generací. Především ale ti, co měli háro a touhu po volnosti i v době totality, kdy to byl skoro zločin. Taky tam byli někteří chartisti, disidenti i lidi z takzvané šedé zóny, jak se těm, kteří sice kdysi žádný protest proti komunistickému režimu nepodepsali, ale kolem Charty 77 nebo undergroundu se pohybovali, říkalo. A pak spousty jiných, a dokonce i mladých, kteří neměli o totalitě a jejích různých podobách ani páru.

Akce s názvem „Mejla 70“ byla kvůli pandemii několikrát odložena. Až čtvrtý termín se podařil zrealizovat. Na mnohahodinovém koncertě vystoupily skupiny, ve kterých Mejla Hlavsa působil anebo které věci The Plastic People of the Universe (PPU) hrají nebo jsou jimi ovlivněné. Půlnoc, Garage & Tony Ducháček, už zmíněný BBP podzemní orchestr, All Tomorrow’s Parties Band… Měla se tu křtít DVD a CD spojená s Mejlou a PPU a taky k tomu hned po podzemním orchestru došlo.

Nejdřív se pokřtilo DVD s dokumentem Jany Chytilové o Plasticích, které před lety natočila. Potom přišla na řadu jejich CD v novém zvukovém i grafickém provedení.

„Když jsme vydávali Plastiky poprvé, křtil je Václav Havel. Podruhé Karel Schwarzenberg a teď to bude předseda Senátu Miloš Vystrčil,“ řekl Vladimír Drápal Lábus, který je v Guerilla Records vydal. S Milošem Vystrčilem, jenž si tuto čest vysloužil svou neohroženou cestou na Tchaj-wan, křtila i Dana Němcová. Psycholožka, jedna z prvních signatářek Charty 77, spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, maminka sedmi dětí, statečná žena.

 

 

U Němců v Ječné ulici číslo 7 byla líheň českého undergroundu, nejen proto, že se Mejla oženil s Daninou dcerou Janou, která byla ten krásný říjnový večer v Arše samozřejmě taky. U Němců se vlasáči za totality scházeli a mimopražští tam často našli i dlouhodobý azyl. Před rokem ’89 naše společnost máničky upřímně nenáviděla, ani to nemusela dostat příkazem komunistické strany. Lišit se na venkově svým vzhledem i způsobem života bylo mnohem, mnohem těžší. V Praze v Ječné 7 to ale bylo úplně v pořádku.

Dana Němcová na tom málu podzemních koncertů, které se za totality podařilo uskutečnit a které Státní bezpečnost spolu s příslušníky Sboru národní bezpečnosti nerozehnala, byla. Byla i na těch, které StB spolu s SNB rozehnala. Nebála se. Měla za sebou šest měsíců věznění na Ruzyni. Nepoložilo ji to. Žila dál svůj svobodomyslný život, angažovala se proti státu, pomáhala druhým. A teď ve svých osmdesáti sedmi letech křtila CD Plastiků na pódiu taky. Máma českého undergroundu tam přišla o francouzských holích. Sklidila nekonečný aplaus a jásot davu.

Velký potlesk patřil i v publiku na vozíčku sedícímu Pavlu Zajíčkovi, letos sedmdesátiletému a bohužel hodně nemocnému. Ten spolu s Mejlou založil v roce 1973 kapelu DG 307. V ní před emigrací i po návratu působil jako autor textů, recitátor a frontman.

Jak už jsem psala, v Arše hrál jako úplně první BBP podzemní orchestr. Jsou to muzikanti o generaci mladší, než byl Mejla, a jeho velcí obdivovatelé a následovníci. „Když je dnes člověku dvacet / chce se mu hnusem zvracet…“ Napůl zpíval a napůl řval jeho charismatický zpěvák a mě mrazilo. Z jeviště se dýmilo, chvíli bylo nasvícené červeně, jako by to bylo v pekle, chvíli modře jako v předpeklí a chvíli bíle jako ve snu. Mrazilo mě při té divoké a silné muzice, kterou jsem bohužel v mládí nikdy naživo neslyšela, mrazilo mě. A cítila jsem z ní i teď fantastickou energii a svobodu. A taky jsem cítila skvělou náladu z publika, které ten večer plulo na jedné vlně.

Pak hráli The Plastic People of the Universe, kde byl Mejla většinu svého muzikantského života kapelníkem, baskytaristou a skladatelem. Jenže PPU se před šesti lety rozdělili na dva rozdílné (a rozhádané) soubory. Takže tu nehráli všichni, kteří by ještě hrát mohli, škoda. Formace s názvem Fiktivní šílenství, která vystoupila pak, je pro změnu mix členů Hlavsových kapel Fiction a Šílenství. No prostě, ten večer se na hlavním pódiu střídali a prolínali muzikanti z různých období Mejlova padesátiletého života a bylo to výborné.

Sál byl uzpůsoben k stání, a tak jsme nadskakovali a natřásali se do rytmu s (vratnými) kelímky piva v rukou úplně bez omezení. Máničky přede mnou, máničky za mnou, máničky vedle mě. A zrovna přede mnou stáli ohromní, skoro dvoumetroví chlapi. Mezi skladbami jsem utrousila: „Takoví obři a stojej vepředu!“ Pousmáli se, ale stáli tam dál. Byli uprostřed, a příjem tak měli skvěle vyladěný.

„Já tě pustim.“ Ozvalo se vedle mě. (My undergrounďáci si po pár pivech tykáme, i když se jinak neznáme.) „Já jsem malej… Ale jinak jsem… bodyguard.“ Zašumloval chlapík, který měl vlasy do pasu. A fakt byl docela malý i docela starý, asi jako já. „Tak dík.“ Řekla jsem a stoupla si před něho. Obrátila jsem se ještě a zeptala se: „A čí jsi bodyguard?“ Zakymácel se. (Postupem času se nás v Arše kymácelo víc a víc.) Odpověděl: „Já jsem bodyguard Tomáše Garrigua Masaryka.“

Když jsem na něho a na celý ten senzační večer k Mejlově poctě v posteli před usnutím vzpomínala, vesele jsem si v duchu zpívala: „… jen ten komu je šedesát / může jít se sklerózou klidně spát.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama