Země, která ztrácí čas

Léto roku 1992 nebylo pro novináře rozhodně tím, čemu se staromódně říká „okurková sezona“. Naopak, pro mnoho z nás, kteří tu dobu prožili a o dění informovali, se stalo jedním z nejdramatičtějších a nejintenzivnějších pracovních období v životě. A že jsme se ani od té doby mnohokrát nenudili.

Rozpadalo se Československo. Co ještě na Nový rok 1992 vypadalo jako neuvěřitelný, katastrofický scénář, se stalo skutečností. Nevzpomínám na to proto, abych se dojímal a litoval rozpadu státu, kde jsem se narodil a prožil prvních dvacet let života. Prvních sedmnáct let to byla beztak okupovaná totalitní země – což mě, pravda, většinu toho času až tak nezajímalo.

Fascinující byla ale na událostech druhé poloviny roku 1992 jiná věc.

Ta neuvěřitelná rychlost.

V sobotu 6. června ve dvě odpoledne skončily volby. V České republice vyhrála suverénně ODS suverénního Václava Klause, na Slovensku podobně dominantní Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara, jehož cílem bylo bohužel všechno jiné než „demokratické Slovensko“.

Osmého června se Klaus s Mečiarem poprvé sešli v brněnské vile Tugendhat.

A devatenáctého června po dramatickém jednání v proslaveném bratislavském hotelu Bôrik odstartoval proces, který skončil rozpadem federace, jakkoli se to tehdy ještě spoustě lidem nezdálo uvěřitelné, neboť jasná slova „konec Československa“ nepadla.

Na Nový rok 1993 jsme se probudili v jiném státě se stejnou vlajkou. Země, která existovala – s jistou přestávkou – sedmdesát čtyři let, byla mírumilovně a kompletně rozdělena za šest měsíců. Šest měsíců. To je pro představu stejně dlouhá doba, která nás ve chvíli, kdy vzniká tento text, dělí od jmenování vlády Petra Fialy.

Ano, abych předešel všem logickým námitkám. Byla to výjimečná doba, začátek devadesátých let, kdy bylo nutné změnit zemi a pravidla jejího fungování ve zrychleném tempu. Souhlasím. Dodnes považuji Federální shromáždění let 1990–1992 za nejpracovitější a nejproduktivnější zákonodárný orgán moderní české historie. A vím, že se některé věci a časy už nikdy nevrátí. Bohužel, jako rok 1990.

A souhlasím i s názorem, že rychlá politická rozhodnutí nebývají vždy ta nejlepší. Některé kroky musejí dozrát.

Na druhou stranu, česká ústava vznikla během několika měsíců v druhé půlce roku 1992 a od té doby prokázala mimořádnou odolnost a promyšlenost, díky níž se země bez větších ztrát přenesla přes různé otřesy a výkyvy politických nálad, třeba opoziční smlouvu či léta sněmovní většiny ANO–KSČM–SPD z let 2017–2021.

Největší změnu této krásné konstituce jsme promýšleli a mluvili o ní zhruba deset let, možná i déle. A pořídili jsme si nakonec v roce 2011 přímou volbu prezidenta. (Ano, i já ji podporoval.)

Ale člověk, který zažil všeobecný sprint na jindy maratonských tratích z počátku devadesátých let, se nemůže zbavit jednoho dojmu: v Česku všechno trvá poslední dobou snad nekonečně dlouho. Říkám „poslední dobou“, myslím tím zhruba posledních dvacet let. A jak člověk stárne a čas se mu opticky zkracuje, neubrání se často překvapivému sebepoznání. „Tohle jsem slyšel poprvé už v roce 2008. Cože? 2008? Cože? To už je čtrnáct let? Což by tedy znamenalo, že to je stejně dlouhých čtrnáct let, jakých dělí rok 2008 od roku 1994? Co? 1994? Ten rok, kdy se zastřelil Kurt Cobain a my pak zbytek roku smutně pili na jeho počest?“

Ale i když necháme stranou subjektivní vnímání plynutí času, nemůžeme si toho nepovšimnout. Česko v mnoha oblastech z nějakých nevysvětlitelných důvodů zaostává za svými možnostmi – přes všechny svoje předpoklady, naděje i schopnosti svého obyvatelstva.

Kráčel jsem nedávno se svým tchánem ulicemi Olomouce, v němž patřil k důležitým postavám listopadových událostí roku 1989. (Abych upřesnil to nedávno, dohledal jsem si to a mluvím o roku 2015.)

 

„Pamatuju si, jak jsme chodili v listopadu z demonstrací tady kolem té díry a těšili jsme se, jak tu vznikne nějaký nový, pěkný barák,“ vyprávěl mi tehdy Petr, když jsme míjeli – ano, stejnou díru vedle Muzea umění na hlavní Denisově ulici.

Ta stejná díra jak po zkaženém zubu nebo válečném bombardování je tam dodnes – i když již brzy, BRZY by tam měl vyrůst skutečně pozoruhodný dům, jak si to tchán představoval před třiatřiceti lety – Středoevropské fórum Olomouc (SEFO). Určitě se už brzy dočká, veřejná zakázka byla vypsána v roce 2009 a loni – loni olomoucké Muzeum umění zpřístupnilo proluku veřejnosti.

A podívejte, já v Olomouci nežiju, a i když se mi odvážný návrh architekta Šépky líbil, nedovolil bych si místním doporučovat, co si mají postavit v centru. Jen mi přijde neuvěřitelné, že to stále není jasné. Možná že jediné, co z celého toho plánu zbyde, je z mého pohledu dokonalý reklamní slogan: „SEFO – Nejdiskutovanější stavba století, která se nikdy nepostavila.“

A tohle je jen jeden z mnoha příkladů, které najdete v mnoha městech po celé zemi. Mimochodem, lze to brát jako námět k úvahám na cestu k podzimním komunálním volbám.

Jenže i když si zvolíme schopnější starosty a radní, některé věci to prostě nevyřeší.

 

Brežněvovské rozměry času

Česko prodělalo v posledních třiceti letech mimořádný civilizační rozmach, je z něj bohatá, vyspělá evropská země, člen NATO a EU. Ale platí taky, že už se dlouho nemůžeme poměřovat s tou chudou, špinavou a okupovanou zemí pod lešeními, jak jsme si ji vzali zpět v roce 1989. Tehdy jsme hleděli s jistou závistí směrem k „západnímu Německu“ a Rakousku nebo ještě přesněji k barevným katalogům obchodního domu Neckermann, jehož reklamy pak ledaskdo poznal v první volební kampani koalice ČSL-KDS, lidovců a křesťanských demokratů, před volbami na jaře 1990.

Dneska se nechápavě díváme jiným světovým směrem. A klademe si otázky: Proč si Polsko dokázalo v posledních dvou dekádách vybudovat stovky kilometrů pohodlných dálnic, zatímco my jsme velkolepě slavili loni na podzim – nedodělanou – rekonstrukci D1, přezdívanou „Highway To Hell“?

Proč něco podobného zvládli Chorvati, zatímco my cestou k nim nemůžeme jet ani po dálnici z Brna do Vídně? Mimochodem, jen tak cvičně jsem si při psaní tohoto textu právě do Googlu zadal slova „dálnice Brno–Vídeň“. První odkaz, který na mě vypadl, hlásá: „Dálnice Brno–Vídeň: Silničáři po třiadvaceti letech nechají znovu posoudit vliv stavby na životní prostředí.“ Je z letošního ledna.

Ovšem neposmívejme se pouze Moravě. Rád už léta vyprávím historku, která se odehrála krátce před narozením jedné z mých dcer. V obci Lešany asi čtyřicet kilometrů na jih od Prahy se toho večera sešli místní obyvatelé, aby s ministrem životního prostředí prodiskutovali vážnou věc: Jak moc by je mohla ohrozit trasa dálnice D3 z Prahy do Českých Budějovic, která by se tady za humny měla již brzy stavět.

Byl to vzrušený večer plný emocí a úvah na téma konfliktu otevřeného okna a veřejného zájmu. Lidé se nakonec rozešli plní nejistoty a obav. Já, tehdejší reportér Respektu, odjel do Prahy. O dva týdny později se narodila Magdalena.

Letos Magdalena oslavila své jednadvacáté narozeniny a pomalu uzavírá čtvrtý semestr studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Lidé v Lešanech si dál užívají vesnické idyly nerušené nekonečným proudem aut za domem.

My ostatní jezdíme do Budějovic prvních šedesát kilometrů z Prahy po dvouproudé silnici. A ještě dlouho budeme, protože „brežněvovské rozměry času“, jak před časem komentoval občasné výkony české justice ústavní soudce a „dědeček“ konstituce Vojtěch Cepl, pohltily kdysi dávno tuhle zemi, možná v důsledku všeobecné únavy z vyčerpávajících devadesátých let. A my z nich nedokážeme vystoupit.

 

Tentokrát to vyjde. Nebo ne

Docela dobře chápu, že ve svobodné zemi, kde má každý právo se vyslovit k věcem, které se ho týkají, mohou některé věci trvat déle. A rád se přesvědčuji, že tenhle princip je samozřejmě důležitější než síť prvotřídních dálnic a vysokorychlostních železnic. A obvykle mi to vydrží do chvíle, než – slovy klasika – „zrychlený vlak náhle stojí, asi tak v půli cesty, zbývá vzdát čest padlému stroji – a zbytek dojít pěšky“. (Zkušení cestovatelé v tom poznali pravidelnou neplánovanou zastávku na prvním železničním koridoru mezi Kolínem a Pardubicemi.)

V tomhle textu nejde primárně o stav české infrastruktury, ačkoli trochu ano, protože je to podle mě jeden z nejvážnějších neúspěchů posledních třiceti let. Nejde ale jen o to, dojet z bodu A do bodu B v rozumném čase a bezpečně. A rozumím i shovívavým pohledům mých mimopražských přátel, kteří jsou ochotni uštvaného obyvatele hlavního města politovat, ale pak ho taktně upozornit, že on z metropole aspoň vyjede na libovolnou světovou stranu po relativně kvalitní dálnici a některými směry i vlakem – oni ale zůstávají odstřiženi od zbytku země, fakticky i psychologicky, pořád.

Nemám moc rád ty řeči o „nedostatku vize pro tuto zemi“. Když to někdy v roce 1994 vyslovil tehdejší prezident Václav Havel, textař a podnikatel Michal Horáček mu odpověděl docela přesně: „Politik o vizi nežádá. Vize se nabízí.“ A chápu jisté „vyčerpání“, které muselo přijít poté, co jsme v rekordním čase necelých patnáct let od listopadu 1989 dokázali vstoupit do Evropské unie – stali jsme se součástí nejexkluzivnějšího klubu světa. A kdo dnes tvrdí, že jsme se tam dostali víceméně shodou náhod bez většího vypětí, neříká pravdu, byla to sakra dřina, která nespočívala jen v trpělivé diplomatické práci a „transpozici a implementaci evropské legislativy do českého právního řádu“, ať už to znamená cokoli.

Přechod od starého režimu k našemu členství v Evropské unii vyžadoval, aby miliony lidí rychle, někdy dokonce ze dne na den změnily své životy, na--učily se spoustu nových věcí, riskovaly, zkoušely podnikat, pustily se znova do studia – určitě všechny ty příběhy znáte ze svého okolí. Povedlo se to. Určitě ne všem, tenhle příběh nemá jen své vítěze, ale většina země z ní profitovala, o tom jsem stále přesvědčen.

Takže jsme dosáhli, po čem jsme kdysi volali, a navíc nás tehdy v roce 2004 navštívila do té doby nevídaná prosperita, takže mnoho lidí nejspíš mohlo propadnout pocitu, že takhle to teď už bude napořád. Že to tak nebude, jsme měli poznat už brzo, při globální finanční krizi po roce 2008. Krizi, která nakonec změnila Česko víc, než jsme tehdy zvládli dohlédnout.

Protože nás už nutně musela dostihnout netrpělivost, zcela přirozená vlastnost, kterou jsme kolektivně dokázali potlačovat vlastně obdivuhodně dlouho. A pak už to nešlo. Slogan „Bude líp“ je ten nejlacinější křáp, který na trhu najdete, mnohokrát úspěšně prodaný, předávaný mezi generacemi a politickými marketéry – nejspíš proto, že je úspěšný. Máme tu v Česku vlastně unikátní zkušenost, nakonec se nemůžete divit, že lidé, voliči, začnou hledat někoho, kdo jim slíbí, že splní jejich vlastní sliby.

Když před volbami roku 2017 vydal Andrej Babiš „svou“ knihu „O čem sním, když náhodou spím“, vrhli jsme se na ni, abychom ukázali všechny nereálné nesmysly, které jsme v ní našli, případně podle našeho názoru nebezpečné tendence mířící k omezování kdysi tak nadšeně přijímané svobody, demokratické diskuse a respektování práv menšin. (Málem jste zrovna usnuli, že jo?)

Už míň jsme si dokázali povšimnout, že autorům (aka „Andreji Babišovi“) jde o něco úplně jiného a že – nejspíš na základě přesně zacílených průzkumů – nabízejí publiku nereálnou, ale atraktivní vizi země, ve které by teoreticky bylo docela příjemné žít. A že na to hlavně lidé nebudou muset čekat dalších přinejmenším pětadvacet let.

Samozřejmě že tu knihu četlo jen minimum těch, kdo si ji z mítinků pozdějšího vítěze voleb odnesli domů – a upřímně varuju, nezkoušejte to, ještě horší je audioverze, v níž vám to bude do ucha číst Zdeněk Mahdal.

A samozřejmě, když se podíváme na výsledky těch následujících let, vidíme, že jsme se té vysněné zemi nijak zvlášť nepřiblížili. Andrej Babiš by asi řekl, že přišel covid a volby, a ti další vysvětlí, že byla válka a energetická krize a inflace, a pak budou zase nějaké volby, v nichž bude možné slibovat v zásadě stejné věci jako v roce 2002, 2006, 2010, 2013, 2017 i 2021, protože tentokrát už to musí vyjít. Nebo nemusí.

 

Pohnout zadkem

Už dlouho tvrdím, že si přeju, abychom se konečně stali spořádanou a v zásadě naprosto nudnou evropskou zemí – takovou, kde se po dvou volebních obdobích střídají vlády umírněné pravice a levice. Zemí, která sice občas prožije nějaký ten skandál, protože co by to bylo za spořádanou zemi, v níž by se nic takového nestalo, ale neznamená to zásadní společenský otřes. Zemí, která rozumně hospodaří se svým bohatstvím, garantuje slušné veřejné služby a předvídatelně se rozvíjí směrem vpřed. Nějak se to stále nedaří, obávám se.

Narazil jsem nedávno na Facebooku na příspěvek svého starého kumpána z devadesátých let, novináře Marka Vítka. Stálo v něm, že naše generace má ještě dva úkoly: přijetí eura a prosazení americké vojenské základny na českém území.

Můžete s tím samozřejmě nesouhlasit, já s tím zase úplně souhlasím, jen mě vlastně vyděsilo, když jsem si uvědomil, že to asi mají být poslední úkoly, které tu ještě naše generace narozená na počátku sedmdesátých let má mít. Počkejte, vždyť nám teď čerstvě je nebo zanedlouho bude teprve padesát.

No právě. Marek má nejspíš pravdu. Ne že bychom to už měli balit, jen si už i my, někdejší drzé mládí začínající své kariéry před třiceti lety, kdy se tak zázračně rychle a klidně rozdělil jeden stát, uvědomujeme, že čas není nekonečný a že bychom měli asi pohnout zadkem, pokud tu chceme udělat ještě něco důležitého.

V zemi, která čas doslova ztrácí každý den, týden, rok a volební cyklus.

A to je taky odpověď na otázku, co považuji za nejzásadnější problém dnešního Česka. A obávám se, že i zítřejšího.

 

Autor je novinář, publicista, autor reportáží a komentátor. Držitel Peroutkovy ceny a Novinářské ceny. V médiích se pohybuje od roku 1992, pracoval například v týdeníku Respekt, v MF DNES, v Hospodářských novinách a České televizi. Od roku 2016 působí na serveru Seznam Zprávy. Tam se věnuje zejména politice a humoru, tedy satirickému pořadu Šťastné pondělí, jehož je spoluzakladatelem, moderátorem a principálem. V roce 2018 za něj získal dvě Křišťálové lupy v kategoriích online video a osobnost roku. Ženatý otec tří dcer. Je také fanouškem fotbalu, ragby, devadesátých let a metra B.