Prrr, huj, pomalu!

Uhýbám z cesty černému koni, který poslouchá na slovo. Ta řeč je trochu lidská a trochu zvířecí. „Prr, huj, pomalu. Nebojte, kůň na člověka nešlápne,“ ujišťuje mě jeho majitel Karel Teplý. Kůň se jmenuje Míša, jsou mu čtyři roky a v lesích na Vysočině tahá klády zhruba rok.

O pár metrů dál pracuje syn pana Karla Michal s devítiletým grošákem Ferdou. Narodil se tmavý, ale srst se mu zbarvuje do běla. „Říká se jim šimlové,“ upřesňuje Michal. Je to jediné plemeno, které během života mění barvu. „Doma máme staršího, dvanáctiletého, ten už je bílý jako sníh.“

Sleduju je při práci. Oko z řetězu omotají kolem kmene pokáceného stromu a zapřáhnou koně. Zvíře utáhne osminu až pětinu své váhy – a může vážit i tunu. Kůň kládu přesune na místo, kam už se dostane traktor s vyvážecím vlekem. S ním jezdí druhý syn pana Karla, Karel mladší.

„Dříve se místo vyvážecích vleků a souprav používal traktor s navijákem, ty stromy mohly být i v celku, ale tahaly se třeba třináct metrů,“ vysvětluje mi šéf zdejších lesníků Jan Sovák. „A když se proplétáte mezi stromy s tak dlouhým kmenem, tak je odřete nebo zlomíte.“

ČISTÁ CHLADNÁ KREV

Karel Teplý starší stahuje dřevo s koňmi v lesích na Vysočině už čtyřiatřicet let. Chodil na zemědělskou školu, pak byl řidičem v plemenářském podniku, ale jeho tatínek pracoval celý život s koňmi v lese. A když šel do důchodu, rozhodl se Karel pokračovat v rodinném řemeslu. „Táta mě varoval, ať se rozmyslím, že volant je volant, ale vztah ke koním zvítězil,“ usmívá se. Jeho synové tak už představují v rodině třetí generaci, která se téhle práci věnuje.

Koně jsou úplně klidní. Musí být, aby byla práce bezpečná. Můžeme je fotit zblízka, přijít k nim odkudkoli, pohladit je. Neplaší se, nekopou, když nedostávají pokyny, ani se nehnou. „Je to polské plemeno, čistá chladná krev,“ vysvětluje pan Teplý. „Když neřešíte původ a v chlívě zkřížíte, co vás napadne nebo co je zrovna při ruce, tak se to pak plaší, kouše, kope nebo nechce tahat.“ Čistokrevný kůň naopak poslouchá na slovo a s člověkem je sehraný.

Majitelé jim opakují pokyny hat nebo hot – doprava, čihy nebo čehý – doleva, jo – dopředu, huj – dozadu, nebo francouzské oui, což v řeči těchto koní znamená ‚jdeme‘. Co je tedy správně, hot, nebo hat? „Neexistuje univerzální řeč, jak je to naučíte, tak to budou umět,“ říká pan Karel. „Koně si přivezete a neumí nic. Je jako děcko, musíte ho vychovat.“ Jak dlouho trvá, než začne poslouchat? „Záleží, jak to kterýmu pálí a jak s člověkem spolupracuje. Některý vzdoruje, jiný chápe rychle – Míša je chytrej, šlo mu to hned.“ Koní má pan Karel momentálně pět, pro práci v lese je střídá, aby si odpočali. Za život jich vychoval kolem pětadvaceti.

Trénovat s nimi začíná doma na louce – tahají pneumatiku od traktoru. Za tři až šest měsíců už práci zvládají a mohou začít pracovat v lese.

KONĚ JSOU VZÁCNOST

Pan Teplý a jeho synové pracují s koňmi v lese čtyři až pět dní v týdnu. Dnes jsou kousek od Žákovy hory, blízko Herálce. Lesy o celkové rozloze 5 700 hektarů patří potomku české šlechty Constantinu Norbertovi Kinskému, respektive rodinné akciové společnosti KINSKÝ Žďár.

Pro rodinu Kinských pracuje Karel Teplý dvacet let, předtím byl on i jeho tatínek u Lesních závodů Nové Město na Moravě.

„Koně v lese už jsou vzácnost, u státních lesů je přestali používat,“ říká. Na místo koní nastoupil harvestor – menší traktor s dlouhým ramenem, který při těžbě dříví kácí, odvětvuje, rozřezává a ukládá. Stroj však les poškozuje mnohem víc než kůň a vyvážečka. Obzvlášť na podmáčených místech.

„My jsme tady díky panu Kinskému, moc si ho za to vážíme. Záleží mu na tom, jak bude les vypadat i za padesát nebo sto let,“ říká pan Teplý. Než se před rokem rozhodl koupit tříletého Míšu, šel se poradit s vlastníkem lesů. Kůň totiž stojí přes devadesát tisíc, s dopravou téměř sto. „Pan Kinský mě ujistil, že to má smysl, protože metody, jak pečuje o lesy, měnit nebude.“ Rodina tak bude mít práci i nadále. Jak moc si ho za to váží, mi zdůrazní i synové pana Teplého.

Pár desítek metrů před koňmi pracují dřevorubci, manželský pár z nedaleké vesnice. Kácí stromy, které pak koně odtáhnou. Práci rozděluje hajný Tomáš Soukup, jeden z šesti hajných v těchto lesích. Šetrnost metody stahování dřeva koňmi chválí on i jeho šéf Jan Sovák, spolupracovníků mají víc. „I kdyby se traktor mezi stromy propletl, rozjezdil by to a rozlámal, odřel by kořeny.“ Práce s technikou sice vyjde levněji, ale zalesnění a ošetřování nových stromů pak stojí další peníze. Navíc je potřeba spravovat rozježděné cesty. O budoucnost koní v lese mají ale hajní starost. „Lidi stárnou a nových je málo, občas se objeví nějaký nadšenec, ale je potřeba žít jen kolem koní.“ Tomáš Soukup je rád, že v lesích pracují místní. „Stejně jako panu Kinskému, i jim záleží na tom, jak bude příroda vypadat pro příští generace,“ říká lesník. „Když sem někdo přijede pracovat třeba z východu, zajímá ho výdělek, ostatní je mu jedno.“

Kdo a jak určuje, které stromy mají dřevorubci pokácet? „Tohle je klasická probírka, hajný vyznačí puntíkem stromy, které mají nějaký problém, nebo je vedle lepší a kvalitnější strom, který pak může víc růst,“ vysvětluje Jan Sovák. „Výchovný zásah,“ upřesňuje Karel Teplý. „Slabší stromy musí odejít, aby ty zdravé a silné dostaly prostor.“ Kromě dospělých stromů se hajní snaží nechat růst nový les – a menší stromy potřebují teplo a světlo. Občas se kácí, protože i tato oblast bojuje s kůrovcem.

KOŇOBUSEM DO STÁJE

Kolem půl druhé odpoledne už jsou koně moc blízko k dřevorubcům, mohl by na ně spadnout strom, tak po šesti hodinách s prací končí. Placeni nejsou za hodiny, ale za výkon. Mzda se počítá podle objemu dřeva, který zaznamenávají oni i hajný Tomáš Soukup. Pro výpočet je také důležitý počet kusů. „V lese pracujeme tak dlouho, abychom si něco vydělali, většinou od osmi hodin. Záleží i na počasí,“ říká pan Karel.

Koně nastoupí do přívěsu za traktorem, tady mu říkají „koňobus“. Doma je jejich majitelé osuší a očistí, protože i kůň se potí, a dostanou nažrat. Zítra mají volno.