Když za interrupci hrozilo vězení

Byla středa 18. ledna 1956, navzdory zimnímu měsíci naměřili v pražském Klementinu sedm stupňů nad nulou. Do vysočanského podniku Spalovna odpadů se sjížděly vozy z pěti pražských čtvrtí. U běžícího pásu, na který padal svezený odpad z třídicího bubnu číslo tři a čtyři, měla toho dne službu dělnice Marie Šedinová. Pracovní náplň měla stejnou jako kterýkoli jiný den – třídila odpad. Kolem půl páté odpoledne jí prošla rukama dámská noční košile, polštář, papírový sáček, roztrhané dokumenty – a mrtvolka novorozence.

Pás se zastavil.

Na místo nálezu se dostavil tým Veřejné bezpečnosti, jak se v časech komunistického režimu nazývala policie. Tvořil ho podporučík Vachulka, poručík Čech, staršina Jareš a staršina Valenka. Ještě toho dne založila policie vyšetřovací spis s názvem „Vražda novorozeněte“.

Chvíli po příjezdu kriminalistů přišla na místo nálezu lékařka Nováková z pohotovostní lékařské služby Okresního ústavu národního zdraví v Praze 9. „Dítě bylo pravděpodobně uškrceno, pro přesné stanovení smrti je nařízena soudní pitva,“ zapsal policista lékařčina slova. Z prvotního ohledání také Nováková zjistila, že novorozeně má roztříštěnou lebeční kost. Předběžná pitva, jak se píše ve spisu, nález doktorky Novákové potvrdila: „Jedná se o novorozené dítko mužského pohlaví, nedonošené, které pochází z devátého měsíce těhotenství. Mimoděložního života však bylo schopno. Tělíčko bylo dlouhé 46 cm, 2 050 gramů těžké, kostry střední, výživy přiměřené. Narodilo se živé, po porodu žilo a několikrát vdechlo. Zemřelo udušením. V potaz se též musí brát vychladnutí, kůže po narození je totiž vlhká, rychle se odpařuje a tím teplota klesá. Novorozené dítě ještě nemá vyvinuta centra pro regulaci teploty a tím teplo nemůže vyrovnat a ke smrti dochází již během teploty okolo plus 15 stupňů Celsia. K roztříštění lebeční kosti došlo po smrti, děcko bylo tedy dáno do popelnice již mrtvé.“

Najít matku mrtvého novorozeněte se policistům nepodařilo ani po měsíci ustavičného pátrání. Kladné výsledky policistům nepřineslo šetření v žádných blízkých gynekologických střediscích ani pátrání v porodnicích pro nastávající matky. Nadporučík Oktábec do zprávy 18. února uvedl, že ani pořízený seznam žen, které měly v té době rodit, nevedl k vypátrání pachatele. Věc byla odložena.

 

•••

Pro Josefa Panského, žáka první třídy osmileté školy v Praze 15, původně vypadalo úterní odpoledne 17. dubna 1956 jako kterékoli jiné. Víc než na psaní úkolů ve školní družině se těšil na to, až půjde spolu se svým spolužákem, Ivanem Strnadem, ven. Doma odhodili školní brašny a potají si vzali zápalky. Plán byl jasný: udělají si společně ohníček, kolem kterého si budou hrát.

Kam jít, věděli přesně. Šli k nábřeží Vltavy, kde bylo mezi kameny a navezenými dlažebními kostkami ideální místo pro ohníček. Zatímco Ivan připravoval ohniště, Josef se vydal pro suchou trávu, kterou by plápolající oheň přikrmoval.

„Šel jsem po kamenech a hledal jsem suchou trávu. Při tom jsem nalezl mezi kameny žlutý hadr, který jsem ze zvědavosti klacíkem nadzvedl. Když jsem hadr odhrnul, viděl jsem ležet mezi kameny miminko. Leželo na novinách. Vidět bylo jen tělíčko, hlavička byla zabalená v hadru,“ uvedl později malý Josef Panský do protokolu policistům. Coby nezletilého ho doprovázela třídní učitelka Našincová.

Ve spise je také záznam vyšetřovatele Petrželky. Ten uvedl, že se jedná o „děcko pravděpodobně narozené dnešního dne v ranních hodinách a odložené do míst nálezu během dopoledních hodin. Děcko je donošené, normálně porozené, pravděpodobně po porodu žijící. Mrtvolka byla zabalená do novin, bez označení data vydání. Celá hlavička byla přikryta složenou ,mulou‘ záclonoviny.“

Ani vyšetřovací spis o nálezu mrtvého novorozeněte ze 17. dubna 1956 neobsahuje jméno pachatele. Seznam žen chybějících v zaměstnáních v Praze od 14. až do 17. dubna obsahoval osm listů s více než stovkou podezřelých žen. Každá však měla u svého jména červené přeškrtnutí a z pátrání byla dříve nebo později vyloučena.

 

•••

Čtyři měsíce poté, v pět odpoledne 15. srpna 1956, potřeboval Antonín Sobotka během vycházky vykonat malou potřebu. Poblíž cesty v dolní polovině ostrova pražské Štvanice mezi Hlávkovým mostem a železničním viaduktem si vybral vzrostlou trávu podél písčité cesty. Když tam došel, pod nohama se objevila krabice zabalená do novinového papíru. Sehnul se a balíku natrhl roh. Nedostatek světla a vrostlá tráva mu nedovolily vidět do balíku lépe. Díru zvětšil – a z balíku vypadla dětská ručička.

Místo nálezu mrtvolky ohledali poručík Bohumil Novák a podporučík Miroslav Hradil. „Jedná se o běžnou krabici na obuv, po zvednutí víka krabice se pod utěrkou skrývalo tělíčko novorozence (…) Cesta, při které byl balíček s mrtvolkou nalezen, je v denní i noční době dosti frekventovaná, neboť zde procházejí všichni návštěvníci koupaliště na ostrově, osoby procházející na sportovní hřiště, na procházky a podobně.“

Ani v tomto případě se policistům nepodařilo matku mrtvého novorozence najít.

 

Vězení pro matku

Tři téměř stejné případy vyšetřovali pražští kriminalisté v průběhu osmi měsíců roku 1956. Spisů o zavražděných novorozencích, které mají málo stránek, protože skončily bez dopadení pachatele – takzvaných „policejních žiletek“, jak se těmto útlým spisům říká v kriminalistickém slangu –, je však v archivu Muzea Policie ČR mnohem víc. Dostala jsem se k nim čirou náhodou.

Letos v lednu jsem pořizovala rozhovor s ředitelem Muzea Policie ČR Radkem Galašem, který spolu s novinářem magazínu Reportér Jaroslavem Kmentou vystupoval jako odborný konzultant v dokumentárním cyklu Polosvět. Tématem interview byla devadesátá léta, ale Galaš v jednu chvíli odbočil do jiné doby. „… vraždy novorozenců v padesátých a šedesátých letech, to je šílený,“ řekl a já se ptala víc. Týden nato jsem seděla v badatelně Muzea Policie ČR a začala se probírat stohy materiálů, které ředitel Galaš nalezl při přemísťování sbírkového fondu písemností. Spisový materiál obsahoval informace o ilegálních potratech, interrupčních komisích a zavražděných novorozencích za minulého režimu.

Z mého zkoumání nakonec vyšla zpráva, k čemu může vést, když jsou interrupce v zásadě nelegální nebo jim úřady kladou mnoho překážek.

 

•••

V dnešní České republice jsou potraty za vymezených podmínek legální. Platí předpis z osmdesátých let, přijatý ještě v komunistickém Československu: zákon 66/1986 Sb., který prošel novelizací v roce 1987, umožňuje ženě podstoupit interrupci – pokud o ni písemně požádá, nepřesáhne-li těhotenství dvanáct týdnů a nebrání-li jí zdravotní důvody. S lékařským doporučením je ho pak možné provést až do 24. týdne těhotenství, v případě závažných problémů s plodem kdykoli. Je ho také možné provést, pokud žena nedovršila věk 16 let.

Nebylo tomu tak ale vždy – v roce 1956, kdy se v Praze našly mrtvolky novorozenců, platily ještě zcela jiné předpisy. Konkrétně trestní zákoník z dob Rakouska-Uherska, který v tomto bodě přežil první republiku i druhou světovou válku: za provedení umělého přerušení těhotenství chodili do vězení jak ženy, tak vykonavatelé potratu.

Trestní zákon z roku 1950 úpravu interrupcí velmi mírně liberalizoval. Paragraf 218 nově stanovil, že provedení umělého potratu není trestné v případech, kdy by těhotenství ohrožovalo život nebo zdraví matky. Zákon také umožnil coby důvod pro umělý potrat takzvané eugenické indikace, hrozící postižení či dědičnou nemoc dítěte. Nadále však platilo – za provedení umělého potratu mimo tyto výjimky hrozí ženě vězení do jednoho roku, v případě vykonavatele potratu jde o trest odnětí svobody od jednoho do pěti let.

V polovině padesátých let se začaly předpisy ohledně interrupcí napříč sovětským blokem uvolňovat. Samotný Sovětský svaz legalizoval potraty až v roce 1955 po smrti diktátora Stalina. Bolševické Rusko přitom poprvé interrupce povolilo již na podzim roku 1920, ovšem o šestnáct let později je stát opět zakázal.

V Československu byl proces povolování interrupcí pomalejší. Poválečný populační boom se totiž v polovině padesátých let začal zpomalovat, tudíž vládní kruhy hledaly cestu, jak porodnost co nejvíce podpořit. V první polovině roku 1956 byla zřízena populační komise, která měla vládě předložit návrhy, jak klesající porodnosti čelit. Komise pak napsala v materiálu zaslaném vládě – na svých webových stránkách ho má Hnutí pro život.cz – toto: „Právní pomoc a ochrana žen v mateřství je v praxi nedostatečná a z části to platí i o právní ochraně dětí. Tento nedostatek vede ženy často k tomu, že řeší nevítané těhotenství potratem. (…) Vážné populační důsledky mají kriminální potraty. Podíl potratů na populačních ztrátách je obtížné určovat, protože značná část kriminálních potratů zůstává utajena. Roku 1955 bylo evidováno v Československu 35 087 potratů. Odhad zločinných potratů činí 35 až 40 000. (…) Všechny známky svědčí pro to, že dosavadní zákonná represivní opatření nebyla účinná.“

 

„Potraty – rozkazy“

Možná i tři mrtvolky pražských novorozeňat v roce 1956 nakonec přispěly k tomu, že o rok později schválilo Národní shromáždění nové právní předpisy, které zásadně rozšířily možnosti, kdy lze umělé přerušení těhotenství provést: ženy, které dítě nechtěly nebo si ho nemohly dovolit, tak už nebyly odkázány v zásadě jen na svět ilegálních potratů, nebo dokonce na vraždy novorozenců. Zákon číslo 68/1957 Sb. nabyl účinnosti v lednu následujícího roku.

Tuto změnu pochopitelně zaregistrovala i policie. V dokumentu s názvem „Kriminální spis: Potraty – rozkazy“ se píše, že nový zákon měl za cíl, aby „počet umělých přerušení těhotenství nevzrůstal, nýbrž měl chránit ženy před vyhledáním pokoutní pomoci a umožnit ženám, aby přerušení těhotenství bylo prováděno odborně v lůžkových zařízeních“.

Nový právní předpis rozšířil počet zdravotních důvodů, kvůli nimž lze interrupci provést. Další novinkou v zákoně pak byly takzvané důvody vhodné zvláštního zřetele. Jednalo se o pokročilý věk ženy – tedy nad čtyřicet let –, více než tři děti, rozvrat nebo hrozící rozvrat, nesoulad, nevěra, převaha hospodářské odpovědnosti ženy na výživu rodiny nebo dítěte, obtížná situace vzniklá otěhotněním ženy svobodné, rozvedené nebo ovdovělé, finanční tíseň, bytová tíseň a další důvody.

Některá z těchto kritérií se ovšem pochopitelně nedala na první pohled jasně stanovit – tudíž vznikly takzvané interrupční komise, které posuzovaly, zda má žena na potrat nárok, či nikoli. Při jejich vzniku se československý stát inspiroval u sousedního Maďarska, které je zřídilo o rok dříve, když samo uvolňovalo pravidla pro interrupce.

V Československu tyto komise zpočátku vznikly při státních zdravotních střediscích – již zmíněných okresních, respektive obvodních ústavech národního zdraví, známých pod zkratkou OÚNZ. Jak se píše v policejním spise „Potraty – rozkazy“: „K posouzení důvodů, které umožňují povolení umělého přerušení těhotenství, byly v každém OÚNZ zřízeny takzvané potratové komise. Předseda komise je ředitel OÚNZ. Členy komise jsou obvodní gynekolog a jedna žena životem zkušená, požívající důvěry a vážnosti, kterou jmenuje rada ONV (Okresní národní výbor, nižší správní jednotka komunistického státu – pozn. red.).“

 

•••

Ve zmíněném policejním spise se též říká, že v druhém pololetí roku 1960 projednaly na Praze 10 potratové komise 563 žádostí o provedení umělého přerušení těhotenství, z toho 515 žádostí bylo kladně vyřízeno a 48 žádostí zamítnuto.

O přerušení těhotenství žádalo v tomto období 207 žen v domácnosti, 101 dělnic, 112 úřednic, sedm uklízeček nebo dvě zemědělské dělnice.

U sedmdesáti případů byla interrupce povolena ze zdravotních důvodů, u 129 případů se jednalo o přerušení těhotenství z důvodů více dětí a u 109 žen se jednalo o bytovou tíseň.

Z policejního spisu z let 1958 až 1960 vyplývá, že podle interrupční komise spadající pod Prahu 10 se nový zákon o umělém přerušení těhotenství rychle vžil a ženy ho velmi dobře znaly. Jak ovšem komise v některých případech poznamenaly, prý jej také zneužívají. Komise ve spisu konstatovala, že „nechce často uvěřit ženám, které mimo jiné vypadají velmi slušně, jejich přiznání o otěhotnění mimo manželství“. Podle komise je věrohodnost tohoto přiznání často velmi oslabená. Opačný problém interrupční komise uvedla v případě svobodných mladých žen. „Jsou to většinou ženy v plném rozkvětu nejvhodnějších let, aby mohly založit rodinu.“

 

Nevrtat se v seznamech

Jaký byl pravděpodobný motiv zabití novorozenců v roce 1956? Nabízí se poměrně logicky, že to bylo proto, že ženy dítě z různých důvodů nechtěly, interrupce však tehdy byly ještě stále v zásadě nelegální.

Že úřední překážky při interrupcích mohou paradoxně způsobit, že je potratů, ilegálních a méně bezpečných více, ukazují i první léta existence interrupčních komisí. Ty totiž zpočátku ilegální potraty zcela nevymýtily.

 

•••

Městská správa Veřejné bezpečnosti Praha zařadila do již zmíněného spisu „Potraty – rozkazy“ v srpnu 1961 hodnocení situace. „Úsek péče o ženu, matku a dítě dostal v dokumentu strany a vlády v roce 1952 řadu úkolů, které jsou úspěšně plněny,“ zní první řádky nadporučíka Pavla Vody ve zprávě. Pak ovšem připouští, že se zcela nevyřešil problém „kriminální potratovosti“, kdy si ženy nechávaly neodbornou cestou uměle přerušovat těhotenství.

„Přestože byla zákonně vyřešena okolnost přerušování těhotenství, dochází k řadě případů (…), kdy trestná činnost nedovoleného přerušování těhotenství pokračuje,“ uvádí ve spisu nadporučík Voda a dodává, že směr této činnosti je podstatně nižší, než byl v letech, kdy ještě neplatil interrupční zákon. Policista ve zprávě zmiňuje i rozpracovaný případ „Potratářka“: ten se v archivu nedal najít, nicméně nadporučíkova zpráva říká, že pražská Veřejná bezpečnost evidovala celkem 99 lidí zapojených do provádění ilegálních a neodborných potratů, z toho 75 mužů a 24 žen. Mezi nimi byla například „Skokanová Růžena, povoláním uklízečka, která byla vyšetřovaná pro potratářství v roce 1955, nebo lékař Pelikán Bohumír, který byl pro potratářství v roce 1957 dokonce odsouzen“.

 

•••

Při vyšetřování případu „Potratářka“ se totiž objevil problém, který si komunistické úřady brzy uvědomily a popsaly ho v Informačním věstníku Veřejné bezpečnosti vydaném v Praze 22. května 1963. Jednoduše řečeno šlo o to, že kriminalisté při vyšetřování požadovali od interrupčních komisí seznamy žen, jimž byl potrat zamítnut, s tím, že by se v nich mohla najít stopa vedoucí k těm, které pak prováděly ilegální potraty. Jenže to také vedlo k tomu, že se tato zpráva šířila i mezi ženami a některé se pak raději vyhnuly žádosti o legální potrat, aby se jejich jméno nedostalo do rukou policie.

Koncem prosince – jak popisuje zmíněný Informační věstník – se konalo speciální shromáždění policistů, které se tímto problémem zabývalo. „Bylo vysvětleno, že zájem Veřejné bezpečnosti musí být zaměřen proti těm osobám, které se nedovolenými zákroky zabývají nebo jsou v této činnosti podezřelé. Zásadně bylo stanoveno, že není přípustné, aby pracovníky VB pro potřebu vyhledávání a postih kriminálních potratářů byly od interrupčních komisí vyžadovány seznamy žen, jimž byla žádost o přerušení těhotenství zamítnuta.“

A Informační věstník dále dodával: „… některými pracovníky Veřejné bezpečnosti jsou od interrupčních komisí takové seznamy vyžadovány, důrazně se upozorňuje, že tento postup je naprosto nesprávný, neboť ohrožuje důvěru žen v interrupční komise a zvyšuje zároveň možnost růstu případů nedovolených přerušení těhotenství.“

 

•••

Zbývá ještě odpověď na otázku, proč se Veřejné bezpečnosti v druhé polovině padesátých letech nepovedlo případy zavražděných novorozenců objasnit.

Ředitel Muzea Policie ČR Radek Galaš říká, že hlavním důvodem byla úroveň vědeckého poznání a technologické možnosti. Československá kriminalistika padesátých a šedesátých let byla podle něj z hlediska dobového kontextu na vysoké úrovni, i když ji negativně ovlivňovali ideologové sovětské kriminalistiky, kteří tehdy například považovali psychologii a s ní spojené obory za pavědu. Přesto bylo vyšetřování případů mrtvých novorozenců oříškem. „Objasňovat tyto případy nebylo nikdy snadné, natož v padesátých letech,“ vysvětluje Galaš a dodává: „Drtivou část dějin kriminalistiky zabírá období, kdy jsme byli schopni identifikovat maximálně krevní skupinu. Na tomto základě bylo jakékoli dokazování velmi složité.“ Dnes, kdy policisté umějí pracovat s DNA, je situace zásadně jiná.