To nevýslovné

Školní rok bývá dlouhý, zato letní měsíce se zdají zoufale krátké. Z přetlaku červnových úkolů těžko přepínám, a tak jsem si vzal do vlaku bezmyšlenkovitý štos novin.

Neříká se tomu slepá setrvačnost?

Železniční tratě mám v oblibě – a zvlášť ty na Novou Paku, kde tečou potoky proti sobě...

 

Návštěvám z Paky jsme chodívali naproti k Denisovu nádraží. Jednou si otec se strýcem krátili čekání na rodiče vzpomínáním, jak pražská nádraží různé režimy přejmenovávaly. Sami jim pořád říkali postaru. Alespoň mezi sebou.

Vybavuji si dědu kráčejícího prostornou halou směrem k východu. Vždycky musel být v čele. I když přijel na návštěvu, choval se, jak byl zvyklý.

Prarodiče vypadali jako z jiného světa. S důrazem na to, že takové látky se už nedovážejí, nosili přešívané předválečné věci. Až zpětně jsem pochopil, že tím maskovali chudobu.

Nálada scény, kterou mám na mysli, si podržela letní nádech: děda v bílé košili s krátkým rukávem přímo oslňoval, otec nesl kufr a ptal se na průběh cesty...

Na dláždění ležel tenkrát starší člověk. Obklopoval ho prozatím nevelký hlouček zvědavců. Děda na krátkém širokém schodišti zpomalil a překvapivě zvučným hlasem zvolal: „Ustupte, jsem lékař!“

Ti, co mu stáli v cestě, ochotně poslechli.

 

„Andi,“ obrátil se na babičku, aby jí podal sako přehozené přes ruku. Vzápětí se svižně pustil k ležícímu muži. Příliš nedbal světlých kalhot z neobyčejně lehké tkaniny, na kterých si jindy zakládal. Povytáhl jednu z nohavic, přiklekl a sklonil se k bližnímu v nouzi. Tak to vnímal. „Jsem lékař a pomohu vám,“ řekl klidným hlasem a pokračoval: „Odkud jste a jak se jmenujete?“ Na odpověď snad ani nečekal, neboť vzápětí dodal: „Vyplázněte jazyk!“

Rozhlédl jsem se, protože mi to připomínalo klaunské číslo. Nikdo se však nesmál.

Všiml jsem si, jak samozřejmými pohyby děda na cizí tělo sahal; uvolnil knoflíky košile a měřil pulz. Pacientovi se podařilo otevřít ústa, ale jazyk se mu kroutil jako žížala položená do mraveniště.

Děda se podíval kolem, přesněji řečeno na své syny. „Volejte záchranku!“ zavelel. A ještě se ubezpečil: „Máte pětadvacetník?“ Otec přisvědčil a odběhl k telefonnímu automatu.

Zachoval se v tu chvíli tak, jak jsem se choval já, když poroučel on mně...

Ano, děda proměnil všechny přítomné v diváky, popřípadě v personál.

Nejspíš se jednalo o výjev s pointou. Patrně přijela sanita a děda pacienta přenechal péči kolegů. Část publika pak odvezla starodávná tramvaj – jistě s cinkotem. Pamatuji si ale pouze úvod dramatu a zdobné sloupoví vysoké nádražní budovy...

Soused přes uličku zaznamenal, že pořád hledím z okna, a osmělil se: „Ty noviny jsou vaše?“

„Ne,“ odpovím k vlastnímu překvapení. „Ale budou dost staré.“

„To nevadí, měl bych je na zátop.“

„Určitě,“ schvaluji mu to a spokojeně pozoruji, jak válec papíru zručně utahuje a zasouvá do boční kapsy batohu.

Chvíli jedeme mlčky.

Železnice šplhá do pevnostního trianglu Kumburku, Pecky a Levína. Vzápětí nabídne filmový průjezd magickým tunelem: za Bělohradem se vlak táhlým zahoukáním vymaní z pastelů měkké nížiny a na povrch sopečných zeměsrázů se prolomí dávná pobřeží se zbytky rudých lesů z jiskřícího kamene.

„To je ale krása, co?“ hlaholí horalka, která přistoupila dole v lázních a vidí, jak těkám z jedné strany vagonu na druhou.

Čím to, že lidé z nížin vypadají jinak?

Kdybych musel vystoupit rovnou na novopackém nádraží, promokl bych dřív, než bych doběhl pod střechu. Do centra je sice ze zastávky blíž, ale tentokrát to nebude nic platné.

Jakmile udeřily prázdninové deště, zálibně jsem prodléval na půdě. Mívala plechovou střechu...

Ona je tam tedy stále, to jen babičku a dědu už navštívit nemohu.

Lijáky perou do střech na nejrůznější způsoby a podle melodie dešťových kapek se nabízelo uhadovat, co se venku děje.

Je teplo a prší? – Porostou houby!

Opatrně si připouštím, že prázdniny skutečně začínají...

Hub našel děda vždycky víc než já. Rozhodně chtěl totiž nějaké nasbírat. A pro mne to nebylo důležité. Mířívali jsme k jezírkům, to už je kus tajemného lesa s malou vodní kaskádou.

Vyrazím naším směrem...

Až na Kumburk jsme došli jenom jednou, protože na zpáteční cestu nebyly moje nohy stavěné a dědovi bylo přes šedesát.

„Na Brdo jdu zatím proti vodě,“ oslovím dnešního houbaře zmokle. „Od jezírek se ale na Máchovu stezku napojím kudy?“

„Nahoru a dál polní cestou po červené... Ještě nerostou, že? Dlouho bylo sucho, vedra, ani ptáci už nelítali...“

„Tak pozor! Já vás vyfotím, jo? – Vyletí ptáček!“

„A dejte pokoj! Starýho fotra?“ usměje se dobrosrdečný obr a útlá vnučka se přikrčí za něj...

Nejvíc mě baví sbírat snímky. Tuhle výzvu mi děda předal, i když ji prožíval naprosto jinak.

Kdykoli jsme přinesli málo klouzků, babi naoko hubovala: „Zase jste se zapomněli? To je tak do polívky!“

Někdy mě děda natáčel starodávnou kamerou a co chvíli dotahoval její setrvačník. Filmy promítal o Vánocích, kdy se do Paky sjíždělo půl rodiny. Také koncem srpna 1962 se dostavil širší okruh příbuzenstva. Kromě mých rodičů a strýce Václava s tetou Bohunkou byl k oslavám dědových pětašedesátin pozván babiččin bratr a s ním jedna z mých pratet. Jejich dva synové zůstali schválně doma. A přijet neměla ani dědova sestra a její rodina. V přítomnosti téhle pratety se děda těžko dostával ke slovu a z jejích monologů podle všeho nevyšilovala výhradně moje máti. Postrádal jsem ale pratetinu spořilovskou vnučku: Liana mívala veliké tmavé oči, hrála divadlo, tančila a dokázala i čarovat.

Dědovy narozeniny se slavily předem. Narodil se v polovině září, jenže zrovna dostal poukaz na tatranskou rehabilitaci následků práce s rentgenem.

Odpoledne jsme pouštěli draka na kopci za bývalým klášterem. Atrakce to byla hlavně pro mne, šťastně však vyhlíželi všichni.

Ten úžasný dračí tah a drnčení napjaté tětivy, když po ní svištěla psaníčka!

Vidím také sluncem ozářený obzor strniště a na něm idylicky rozestavenou skupinku lidí. Mých lidí.

Ejhle, rodina...

To je snímek, který jsem vážně udělal, i když se mi uložil jenom do hlavy, protože vlastní fotoaparát jsem ještě neměl. A vybavuji si ten záběr barevně: zbytky stvolů jsou zlatavé, nebe modré, ornice do červena a vzdálené meze pokrývá tmavozelená tráva. Dědův oblek je světle šedý, jeho košile sněhobílá, babi má květované šaty...

Ano, tak to za fotografických vycházek bývalo, a možná proto si obrázek představuji takhle.

Rusovlasá prateta Irena si podhůřím vykračuje v sytých tónech zelení a hnědí, podtržených krevelovou půdou strniště.

Po hluboké orbě tu bývají k vidění postavy se skloněnými hlavami a do červena urousanými nohavicemi. Krok za krokem na úvrať a zase zpátky... Tu a tam se shýbnout a schovat kořist do pytlíku... V kopcích Podkrkonoší se sbírá drahé kamení.

Míval jsem kamínků dvě krabice, ale nejkrásnější byly, než jsem je našel. Tím, jak osychaly, přicházely o živost.

Jeden znamenitý žlutavý jaspis jsem se pokusil vybrousit. Protože mi chyběl správný nástroj, ubývala spíš hmota brousku než kamene. Nechápu, proč všichni povzbuzovali mou trpělivost a nikdo mě nevzal k profesionálnímu brusiči. Vždyť děda znal kdekoho. A nejenom v Pace...

Otec a strýc ho někdy popichovali. Draka jsme pouštěli za nemocnicí, a tak vykládali, co podnikali u špitálu ve Slaném, odkud sem dědu přeložili.

Otec líčil, jak zřízenci za války shazovali z nemocničních oken vysloužilé slamníky. Protože dopadaly na keře, vznikl pod nimi labyrint, do nějž se parta kluků stahovala jako do krytu. Otec zvlášť zdůraznil, že sláma musela být prolezlá choroboplodnými mikroby, kvůli nimž pacienty hospitalizovali. A přímo vyzývavě sledoval, co to dělá se zapřisáhlým doktorem medicíny, který si uvědomoval i ty nejkrajnější možnosti.

Děda se skutečně tvářil dost zaskočeně, jako kdyby válka nebyla dávno pryč.

Strýc podotkl, že sláma sice vyschla na troud, zato čpěla. Dokonce prý pekelně.

„Prochcaná byla skrz naskrz,“ přitakal otec.

Jako starší z bratrů přejímal i po letech odpovědnost, a tak to byl on, kdo nadhodil, že se v bunkru, kam na ně nebylo vidět, slézali hlavně kvůli kouření.

Bylo mi jasné, odkud cigarety měli. Ve spodním šuplíku sekretáře vězely pořád, seschlé tak, že se z nich tabák sypal. Děda nekouřil, ale věčně dostával pozornosti od pacientů nebo jejich příbuzenstva.

Z natržených slamníků pod okny slánské nemocnice trčelo plno stébel a jeden dlouhý stvol, visící mezi větvovím, otec zapálil. „Čistě ze zvědavosti, co to udělá,“ doznal poněkud chlubně.

„To stéblo bylo temně žluté,“ přisadil si strýc zlověstně, „a plamínek bleskově proskočil vzhůru, kam už nikdo nedosáhl. To vám bylo hned,“ rozhlédl se šelmovsky. „Tak tak jsme stačili utéct!“

„Jémine, kluci!“ bědovala babička. „Tak ti hasiči měli poplach kvůli vám? A já myslela, že je nálet! Co jsem se vás nahledala...“

Otec se strýcem se předháněli v podrobnostech, jak ukrutného tahu požár nabyl a kam až plameny šlehaly, ale bylo znát, že prožívají hlavně dojem, jejž vyvolávají dodatečně.

Řekl jsem, že to tedy musela být vážně velká legrace, čímž jsem jen zvýšil dědovo rozčilení. „Ještě vás bude napodobovat!“ káral syny. A pro mne přidal poučení, kterak mohou zplodiny hoření a nedostatek kyslíku podlomit cenné lidské životy.

Namítl jsem, že by přece ti silnější pomohli přidušeným ven a nenechali je uhořet... A utkvělo mi, jak mě děda varoval, že v podobných situacích se děcka řídí zásadou uteč, kdo můžeš.

To mi vůbec nesedělo, později jsem si ale nejednou přiznal, jak nepříjemnou pravdu měl.

Před slavnostní večeří byl jídelní stůl protažen v elipsu s dvěma ohnisky. Konstrukce pocházela z konce dvacátých let, kdy se prarodiče brali. Nábytek nepůsobil moderně, to ani v nejmenším, leč tím lépe se doplňoval s dědičnými kusy. Všelijaké výsuvné a polohovatelné plochy měl také pracovní stůl, u nějž trávil děda dost času.

V den narozeninové oslavy bylo poklizeno a mezi oběma stoly zůstala úzká ulička. Nábytek měl totiž měřítka slánského domu a do dvou pokojů pronajatého bytu nepasoval.

Jídelní stůl pokrývalo tolik nádobí, příborů a lahviček s příchutěmi, že působil nepřehledně. Děda vystřelil zátku a pronesl děkovný přípitek. Když pochválil chuť perlivého vína ze Starého Plzence, zdálo se, že můžeme začít s jídlem. Přece ale nespokojeně pátral v nástrahách slavnostní tabule. Načež beze slova vstal a zamířil ke spíži. Dospělí si tázavými pohledy vyměňovali nevyslovenou otázku, co asi chybí. Přinejmenším tedy taťkovi, jak ho užší rodina oslovovala... Záhy se rázně vracel s lahví z bílého skla, v níž se komíhala žlutavá hladinka. Společně jsme vyčkávali, až bude manžel, otec, tchán, švagr a děd s přípravami hotov. S jídlem se na něj čekalo vždycky. Zvláště babi zpytovala manévry s napětím, vždyť jí choť uděloval svým počínáním důtku, že hostinu nenachystala se vším všudy... Do vinné sklenky z tenkého skla si pak děda odměřil pořádný dílec nápoje. Aniž nabídl komukoli dalšímu, postavil lahev doprostřed stolu, kam na ni každý dosáhl.

Autoritu primáře vyzařoval i doma a beze slov. Jednoduše nebyl zvyklý asistovat.

Konečně se usadil a rozhlédl. Ještě se krátce pomodlil, načež tichý obřad díkůvzdání završil slyšitelným „Amen!“.

Napil se zhluboka, jako kdyby chtěl vrtošivý aperitiv polknout naráz. Myslím, že se mu to i podařilo. Důstojný pohádkový výjev se totiž okamžitě změnil v grotesku. Děda s děsivým zachroptěním vyskočil a zmizel za dveřmi. Kvapíkem cválal ke kuchyňskému dřezu, kde ihned pustil vodu. Podle zvuků roztočeného hydrantu a chlemtavého chrčení jsem poznal, že pije přímo z kohoutku, přesně tak, jak mi to neúnavně zakazoval.

„To je ocet,“ řekl jsem oněmělému příbuzenstvu a na vysvětlenou ukázal na lahev, z níž si děda nalil. „Ve fotokomoře ho používáme jako přerušovač!“

Dospělí začali mluvit jeden přes druhého, ale přes všechen zmatek bylo jasné, že si nálepky s velikým nápisem ocet všimli hned. „Proč mu to nikdo neřekl?“ lamentovala babička. A jako gramofonová deska se strženým závitem opakovala: „Proč jsme mu to neřekli?“

V tenké sklence z čirého skla nenaznačovalo zrádnost zbylé tekutiny pranic.

„Co taťka dělá, vždy dobré jest,“ pozměnil jsem zkusmo nadpis jedné z Andersenových pohádek. Věděl jsem, že je to nepatřičné, ale o to víc mě zajímalo, co to udělá.

Otec, strýc a prateta Irena se usmáli, takže jsem to zřejmě trefil – to nevýslovné...

 

Autor se narodil v Hradci Králové, nyní žije v Praze, zabývá se teorií fotografi e a fotografuje – věnuje se ovšem také próze. V 90. letech debutoval krátkými prózami v časopisech Vokno, Tvar a Literární noviny. Je autorem novely Mimochodem, odehrávající se v osmdesátých letech dvacátého století.