Rozbor

Místo vtipů nadávky. Proč se změnil Miloš Zeman?

04 / 02 / 2019

Před rokem byl Miloš Zeman znovu zvolen prezidentem; z hlediska vítězství ve všelidových volbách se tak stal nejúspěšnějším českým polistopadovým politikem. A loni v lednu jsem také dostal otázku, proč se Zeman tak změnil oproti roku 1989, kdy ho měli rádi i mnozí z těch, co ho dnes nesnášejí.

Před rokem byl Miloš Zeman znovu zvolen prezidentem; z hlediska vítězství ve všelidových volbách se tak stal nejúspěšnějším českým polistopadovým politikem. A loni v lednu jsem také dostal otázku, proč se Zeman tak změnil oproti roku 1989, kdy ho měli rádi i mnozí z těch, co ho dnes nesnášejí.

Začátkem loňského roku mě oslovil malý divadelní soubor s názvem 11:55 (Za pět dvanáct). Mladí umělci chystali v experimentálním prostoru NoD v Dlouhé ulici v Praze divadelní představení s názvem Pravda o 17/11. Nešlo přitom o rekonstrukci událostí sametové revoluce roku 1989, jak by se mohlo zdát, hra se týkala politické doby, v níž žijeme dnes. Představení stálo na událostech, které se skutečně odehrály, a pokud obsahovalo fiktivní prvky, byla to fikce velmi realistická.

Soubor si mě pozval na konzultaci. Chtěli se dozvědět více o zákulisí vývoje české politiky, aby se ještě lépe vžili do svých postav. Nejčastěji ve hře parodovali Andreje Babiše, Václava Klause – a taky Miloše Zemana. V šatně, z níž se improvizovaně stala malá kavárna, jsem strávil asi dvě hodiny. Popsat českou politiku posledních třiceti let za tak krátkou dobu samozřejmě do hloubky nelze, při svém vyprávění jsem se ovšem nemohl vyhnout pádu komunismu, který jsem osobně prožíval. Pamatuji si, že jsem divadelníkům říkal zhruba toto:

Revoluční doba roku 1989 byla nejkrásnější, jakou jsem kdy zažil. Kdo jste to nezažili, asi nepochopíte, že v letech 1989 až 1990 byly pro nás téměř všechny nové tváře československé politiky naprostí miláčkové. Když jsem jako student vylepoval plakáty po ulicích a rozdával lidem letáky, nejvíc na dračku šli Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Jiří Dienstbier a hlavně Václav Havel. Lidi ale tehdy obdivovali i Miloše Zemana, ačkoli ten se trochu vymykal vyjmenované čtveřici, byl přece jen o něco méně populární. Avšak obecně i on patřil mezi nové politiky, kteří tehdy byli prostě... dobrý.

Mladí umělci mi dávali spoustu otázek, na jeden jejich dotaz jsem ale nebyl úplně připraven, přitom zněl zdánlivě jednoduše: Proč se Miloš Zeman tak výrazně změnil?

Tahle otázka zůstala v improvizované kavárně šatny divadla v Dlouhé ulici bez odpovědi. Jednoznačnou a stručnou reakci jsem v té chvíli neměl. Z té debaty jsem tedy odcházel s předsevzetím, že se zamyslím nad tím, proč se Zeman za těch třicet let změnil. Tedy pokud se vůbec změnil.

Zde je můj pokus o částečnou odpověď.

 

•••

Miloše Zemana jsem osobně poznal hned v roce 1989. Jednak jako vysokoškolský student na několika akcích a demonstracích, jednak jako zakladatel revolučního Občanského fóra v rodném Nymburce.

Zeman tehdy přijel do Nymburka na předvolební debatu. A byl za hvězdu. Mluvil spatra, úderně, antikomunisticky a odhodlaně. Měl v hlavě spousty čísel a údajů. Tleskal jsem mu a zařadil si ho mezi ty, jež budu jednou volit. Zeman mi také poskytl rozhovor do Zpravodaje OF, který jsem tehdy v Nymburce začal psát a vydávat.

Později jsem Zemana zažil už jako zpravodaj Československé tiskové kanceláře, kde jsem začínal svou novinářskou dráhu. Zeman byl v roce 1992 poslancem československého parlamentu, Federálního shromáždění, a já dostal za úkol pořídit s ním aktuální rozhovor na jedno téma ohledně rozpadající se československé federace.

Byl už večer a nebyl čas za ním osobně zajít do parlamentu. Zvedl jsem proto telefon, přiložil nahrávací zařízení a spustil diktafon. Zeman mluvil asi pět minut. Položil jsem mu tři nebo čtyři dotazy. A dělal jsem si při tom ještě poznámky. Jakmile domluvil, položil jsem telefon a běžel ke stolu, abych rozhovor hned přepsal.

Jenže z diktafonu jsem slyšel převážně jen praskající ticho. Hovor se nenahrál. Nakonec došla i baterie. Zemanův hlas se na záznamu začal hned ztrácet, pak jen zpomaleně mumlal, až přišlo nesrozumitelné praskání. Po krátkém přemýšlení jsem sebral odvahu a vytočil číslo na Zemana podruhé. Řekl jsem mu pravdu, že se mi rozhovor nenahrál, ale že bych potřeboval zaznamenat jeho přesné formulace, protože politické debaty o rozdělení Československa byly tehdy skutečně citlivé a jedno nepřesné slůvko, někdy i pomlčka, mohlo význam posunout a vyvolat bouři.

Zeman se na mě obořil a zepsul mě za neprofesionalitu, že jsem si nezkontroloval stav baterky. Ale nakonec mě vzal na milost a spustil znovu. Ujistil jsem se, že diktafon nahrává, a pak jsem se nestačil divit.

Mluvil přesně jako předtím. Jako bych slyšel do slova a do písmene to, co říkal před chvílí. Připadalo mi, jako by mi Zeman pouštěl nějaký záznam sebe sama a při tom jen držel sluchátko a kouřil cigaretu. Jsem si dodnes jistý, že to bylo slovo od slova totéž, co mi říkal, jako když jsme spolu mluvili poprvé. Podle svých poznámek jsem poznal, kdy použil jednu konkrétní a důležitou vedlejší větu, ke které se později vrátil až v dalším odstavci a rozvedl ji způsobem, jenž mě tehdy udivil. Prostě geniální práce politika s mozkem počítače. Musel jsem uznat, že Zeman byl v této disciplíně výtečný.

 

•••

Nedlouho poté jsem také viděl a slyšel, jak Zeman, který toho předtím spoustu vypil, dokázal působit dojmem, že neměl ani panáka. V tom byl Miloš Zeman začátkem devadesátých let skutečně mistr.

Pamatuji si, že jsem zůstal po jedné akci v sídle ČSSD v místnosti předsedy, jímž už Zeman tehdy byl, o něco déle, než jsem původně zamýšlel. Dozvěděl jsem se totiž, že k Zemanovi přijede každou chvíli televizní štáb, který bude v živém vstupu přenášet jeho důležité prohlášení.

Dělal jsem, že ještě něco důležitého probírám s člověkem z jeho štábu, a zůstal jsem v kanceláři i s jeho několika nejbližšími spolupracovníky. Miloš Zeman to zřejmě nezaznamenal a věnoval se své společnosti.

 

 

Při předstíraném zájmu o debatu s jedním „zdrojem“ z kanceláře předsedy ČSSD jsem druhým očkem sledoval Zemana a zíral, jak do sebe se svými nejbližšími lije skleničky alkoholu. Měl rozvernou náladu, mluvil rozvláčně, nahlas a říkal vtipy.

Pak dorazila Česká televize, technici v rychlosti natahali kabely, umístili světla a kamery. Zeman si mezitím odskočil na toaletu. Personál posbíral ze stolu lahve s pitím.

Zeman byl po svém návratu z toalety jako vyměněný. Jako by přepnul na nějaký oficiální mód. Připomínal stroj.

Před chvílí mi připadal jako opilý návštěvník hospody, ale teď už zase mluvil jako dobře seřízený robot.

Přistihl jsem se, jak mu držím palce, aby nevypadl z role a nezačal nějak blekotat. Ale nic takového se nestalo. Všechno dokonale zvládl. Živý vstup úspěšně zakončen. Pak vypnula světla i kamera, televizní štáb vyšel z kanceláře a Zeman si zase vzal skleničku.

 

•••

Když si vzpomenu na setkání s Milošem Zemanem z dubna 1995, dodnes se směju.

Tehdy jsem už pracoval v deníku MF DNES a s kolegou Jiřím Kubíkem jsme jeli pořídit rozhovor se Zemanem do Ostravy. Bylo to krátce předtím, než začal důležitý sjezd ČSSD v Bohumíně, na němž delegáti přijali usnesení potvrzující předchozí závazek, že strana nebude „politicky spolupracovat“ s extremistickými politickými stranami, včetně Komunistické strany Čech a Moravy.

V té době už bylo jasné, že se sociální demokracie – po době převahy pravice na začátku devadesátých let – stává dominantní stranou levého spektra, která bude mít v budoucnu zásadní slovo.

Zeman si to tehdy užíval. Jako by tušil, že jeho mise teprve začíná a že bude dlouhá. Měli jsme domluveno, že si na nás udělá čas na půl hodiny. Zavítal do místnosti ostravské restaurace a usadil se na židli hned vedle mě.

Jirka seděl naproti, takže jsme měli Zemana obklíčeného, aby nám případně neutekl po nepříjemných dotazech. Zeman si ihned poručil pivo a popelníček. A kouřil jednu cigaretu za druhou. V jednu chvíli byl tak zaujatý svou odpovědí, že si zapálil další cigaretu, protože si nevšiml, že mu v popelníku odpočívá ještě jedna nedokouřená.

Zeman se občas na židli točil a různě posedával, jako by měl na stoličce špendlík. Je to zřejmě jakýsi tik, který ho provází celý život – stejně jako nekoordinované pohyby tělem, zvláště rukama, a také posez připomínající nakloněnou věž v italské Pise.

Byli jsme asi v půli rozhovoru a Jirka Kubík najednou vykřikl: „Jardo, ty hoříš.“ A ukazoval přitom na můj pravý rukáv.

Zeman mě normálně svými nekoordinovanými pohyby zapálil. Cigaretou se nešťastně nevědomky nějaký čas dotýkal rukávu mého svetru, který se začal škvařit a trochu hořet.

Nehořelo to ještě tolik, že bych cítil bolest, ale po Jirkově vyjeknutí jsem se na ruku podíval, popadl sodovku, polil si s ní rukáv a oheň uhasil.

Zeman se na mě podíval a řekl: „Jéé, já jsem vás spálil.“ A smál se tomu. Nejsem si jistý, jestli se mi omluvil, nebyl čas na formality. Ale v jednu chvíli se chtěl podílet na hašení, což jsem mu nedovolil, protože jsem si nebyl jist, zda by i v dobrém úmyslu nenadělal větší paseku.

 

•••

Tím ale mé obdivné či úsměvné vzpomínky na Zemana víceméně končí. Bylo jich sice ještě několik, ale tak výrazně se mi do paměti nezapsaly.

S přibývajícími lety a funkcemi ubývalo chvil, kdy byl Zeman milý a vtipný – místo toho byl pořád víc nerudný a pomstychtivý. Ve funkci předsedy sněmovny a později premiéra stál před mnoha složitými státnickými rozhodnutími a začal se chovat neurvale. Často si hledal nepřátele, mimo i uvnitř své strany, na které pak útočil, aby odvedl pozornost od svých chyb nebo selhání svého týmu. Jeho spolupracovníci (a ani on sám) tehdy vůbec neřešili, že se pro celou řadu lidí stává politikem, jemuž je těžké porozumět a najít si k němu cestu.

Kořeny toho, proč mnozí přestali mít Zemana rádi, vedou samozřejmě už do doby, kdy se rozhodl kandidovat na předsedu ČSSD a bojovat útočnou rétorikou. Nejspíše již někdy v devadesátých letech vsadil na to, že mu bude stačit „ta druhá půlka národa“. Ta, která bude obdivovat či přinejmenším tolerovat jeho brutální politický styl a slovník.

Dlouhou dobu jsem si myslel, že Zemanovi prostě chybí zpětné zrcátko, někdo, kdo by mu řekl, jestli něco dělá špatně. Že má kolem sebe jen kývače, kteří mu v zájmu osobního prospěchu schválí cokoli, jen aby se udrželi u moci. Po letech jsem se ale začal domnívat, že je zde ještě jedna zásadní vlastnost: Zemanovi scházela empatie.

Neměl úctu k lidem, kteří ho kritizovali. „Byl jsem občas obviňován z toho, že zadupávám do země, ponižuji a urážím ty, kdo se mnou nesouhlasí. Je pravda, že tak jsem se choval k blbcům, které jsem považoval za škodlivý mor a rakovinu pro jakékoli společenské prostředí,“ uvedl Zeman v roce 2005 ve svých pamětech Jak jsem se mýlil v politice.

 

•••

Jednu věc jsem tenkrát umělcům v pražském divadle NoD neřekl, protože mě napadla až později. Že pro pochopení dnešního Miloše Zemana je –

ostatně jako u každého politika a člověka – velmi důležitý jeho začátek. Jak se vyvíjel v mládí a co ho obklopovalo v dětství, s kým se stýkal, co dělal. Není nic objevného říci, že každý z nás si do života nese věci z mládí, které ovlivňují pozdější chování.

Na Miloše Zemana možná mělo vliv to, že vyrůstal v matriarchálním světě bez otce. Nemohl si vytvářet vzorce chování na základě toho, že by viděl, jak na běžné i extrémní životní situace reaguje nejen matka, ale i otec.

Nasvědčovalo by tomu, že Zeman se o vyrůstání v rozvedené rodině sám zmiňoval, i když si nechtěl připustit, že by to na něj mělo nějaký vliv. „Vyrůstal jsem v neúplné rodině. Maminka se rozvedla, když mi byly dva roky. Otec zemřel, když mi bylo třináct. S jedinou výjimkou – a tou bylo soudní jednání o pravidlech styku – jsem se s ním nesetkal. Nechci zkoumat důvody, které k tomu mou matku vedly. V každém případě mohu říci, že matčina a babiččina výchova ve skromných, nikoli však nuzných poměrech na mně žádné zvláštní deformace nezanechala,“ uvedl Zeman v již zmíněné knize Jak jsem se mýlil v politice.

Základní školou procházel podle svých slov bez problémů. Jen neměl v oblibě tělocvik a zpěv, a zřejmě ani kamarády. „Nevzpomínám si na hlubší přátelství, které bych v tomto věku uzavřel. Byl jsem líné dítě, které maminka do pěti let vozila ve sportovním kočárku, a lenost mě neopustila dodnes,“ uvedl v roce 2005.

Po devítiletce nastoupil Zeman na střední ekonomickou školu v Kolíně. Třída, ve které se ocitl, byla dívčí. Měl jen jednoho spolužáka, který však ještě v prvním ročníku zemřel na astma. A tady Zeman sám říká: „Zarytý freudista by se na této skutečnosti vyřádil a začal zkoumat, jak téměř výlučně ženské prostředí, které mě obklopovalo, ovlivnilo můj další vývoj.“

Miloš Zeman tvrdí, že to tehdy vyřešil a že na něj dívčí prostředí vliv nemělo. „Byl jsem od tohoto prostředí oddělen dvěma hrázemi – knihami a přírodou,“ vysvětlil. Zeman si začal poměrně brzo v mládí budovat svou vlastní knihovnu a neustále četl. Také si koupil – jakmile to bylo možné – moped a na něm projížděl místa, kam by se na kole nedostal. Mimo jiné tak poprvé navštívil i Vysočinu, kam se později tak rád uchyloval.

Zeman ani na rozdíl od většiny svých vrstevníků neabsolvoval povinnou základní vojenskou službu. V patnácti letech po sérii angín získal srdeční vadu, kterou se sice podařilo vyléčit, ale která byla dostatečným důvodem pro modrou knížku osvobozující od vojny.

Takže ani v tomto případě neprošel prostředím, kde byla častá interakce s jinými lidmi zcela nevyhnutelná. Sociální kontakty nahrazoval čtením.

Knihy přitom skutečně miloval. Jeho prastrýc byl katolický farář ve Zbraslavicích, který zanechal rodině po své smrti rozsáhlou knihovnu: ta ovšem byla naplněna poněkud jednostrannou literaturou. „Vzpomínám si na svázané ročníky katolického časopisu Vlasť, kterými jsem nechápavě listoval a který koncem devatenáctého století redigoval militantní farář Tomáš Škrdle. O něco lepší to bylo se sebranými spisy Karolíny Světlé, ale stejně jsem si příliš nepomohl. Hltal jsem bez rozmyslu, co mi do ruky přišlo, ale přes množství balastu se postupně začala vytvářet jakási mřížka či kontext, do kterého jsem mohl začleňovat to, co jsem postupně přečetl. K některým dílům – například k antickým autorům nebo Shakespearovi – jsem se ostatně stejně musel vrátit vícekrát, abych je alespoň částečně pochopil,“ napsal Zeman ve své knize.

Postupně začal přibírat tituly z veřejné knihovny i z knihoven svých známých. Chodil číst i na kolínský hřbitov, ani tam si ovšem žádné sociální vazby nemohl vybudovat.

Zeman si přitom nejspíše myslí, že na tom nebylo nic zásadně neobvyklého. „Věřím, že kniha je základním zdrojem informací o vnějším světě,“ řekl ve svých pamětech.

 

•••

Je možné, že právě tyto dvě věci – dětství v ženském prostředí a poznávání světa nikoli prostřednictvím kamarádů, sociálních vazeb, ale knih – jsou důležité pro pochopení jeho osobnosti a jeho dnešního chování a politiky.

Zeman se o ženách vyjadřuje způsobem, který přijde přinejmenším části populace velmi podivný. Třeba když předloni v Poslanecké sněmovně hovořil o aktivistkách, které se připoutaly ke stromům na Šumavě, aby zabránily jejich kácení, prohlásil: „A místo toho, aby je tito dřevorubci přeřízli – pardon, mám tím samozřejmě na mysli ty stromy, já nechápu, proč se smějete – tak odešli.“ Nebo při prezidentské kampani před volbami v roce 2013 hovořil o svém soupeři Karlu Schwarzenbergovi, potomkovi knížecího rodu –

a také o ženách. „Knížata měla právo první noci, a díky tomu zdegenerovala, protože své nevolnice nemuseli znásilňovat, nemuseli tedy vydávat energii na toto znásilňování. Zatímco my zemani jsme si svého práva, nejenom v sexuální oblasti, vždycky toto právo museli těžce vybojovat, a proto jsme nezdegenerovali.“

Neschopnost či neochota zvládnout komunikaci bez urážek, citátů či bonmotů pak může být důsledkem toho, že se Zeman neučil v mládí sociální interakci s jinými lidmi, ale reálný život nahradil četbou knih. „Ano, žil jsem tak v jisté izolaci od svého sociálního prostředí. Nezajímali mě příliš lidé, ale spíše myšlenky,“ připustil Zeman.

Leží právě v této „izolaci“ kořeny Zemanovy verbální agresivity, která se projevuje třeba tehdy, když hovoří o těch, kteří jsou vůči němu kritičtí?

Zeman se proslavil výrokem, že „novináři jsou pitomci, hnůj a fekálie“. A v roce 2002 v deníku MF DNES popsal, kdo podle něj tvoří mediální svět. „Novináře dělím do dvou skupin. Tou první skupinou jsou normalizační komunistická práčata. Tento typ pokládám za novinářské prostitutky a hluboce jimi pohrdám. A pak je druhý typ novinářů. A to nejsou jen hlupáci, to jsou sebevědomí hlupáci, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu. A tito hlupáci spolu s novinářskými kurvičkami vytvářejí mediální prostředí v této zemi,“ sdělil Zeman

12. června 2002.

 

•••

Abych se tedy vrátil k odpovědi na otázku mladých divadelníků, proč se Miloš Zeman změnil, zde je dílčí závěr (přičemž vynechávám mnohé další aspekty jeho politického vývoje).

Zemanovu politickou osobnost zásadně ovlivnilo to, že většinu svého života prožil v totalitním režimu. Na Zemana lze určitě nahlížet jako na unikátní osobnost s talentem výtečného rétora, inteligentního a velmi sečtělého politika. S postupujícím věkem a politickou kariérou však začaly na povrch čím dál více vystupovat vlastnosti, které odradily mnohé z těch, jimž byl ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let sympatický. Tyto osobnostní rysy se přitom nevzaly ve vzduchoprázdnu, ale v Zemanovi byly již dříve.

Miloš Zeman vstoupí do dějin jako jeden z nejúspěšnějších politiků polistopadové historie. Stal se předsedou sociální demokracie, učinil z ní silnou stranu, zvítězil v parlamentních volbách, stal se premiérem a nakonec byl dvakrát v přímé volbě zvolen prezidentem. Tento úspěch je logicky založen na jeho vlastnostech. Kvůli nim je však také vnímán částí veřejnosti jako politické monstrum, kontroverzní a všeho schopný padouch – jako jakýsi batmanovský Joker české politiky s prořízlou pusou a smrtelným úsměvem na tváři.

 

Audioverzi si můžete poslechnout zde.

 

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat