Když se kráva nepase...

Případ, který se stal před mými zraky: v pahorkatině kolem naší vesničky mnoho let nebylo nic. Nálety, zanedbaná půda, plevel, sem tam zoufalý pokus o něco. Až konečně půdu koupil či najal cizinec a založil farmu. Zanedbané okolí vesnice se změnilo v pastviny, na kterých farmář pomocí biokrav vytvářel zisk. Kultivoval krajinu, zaměstnával několik kovbojů, na trhu nabízel maso. Krávy bučely, žvýkaly.

Někteří lidé si stěžovali, že stáda porušují rekreační charakter krajiny a oplocení brání turistům chodit, kudy chtějí. Ale co zmohli, bydlí na vesnici a většina lidí ví, že maso se nerodí v regálech obchodů, nýbrž právě na pastvinách.

Takto běžela farma deset let, až si jí konečně povšimla Česká republika. A napíšu hned, jak to skončilo: farma zanikla. Pozornost České republiky nepřežila. Další existence podniku vytvářejícího zisk a maso nebyla už v rámci platných předpisů možná. Krávy i ovce farma prodala do Belgie, oplocení zrušila a pozemky mají šanci změnit se zas v to, co bývaly. V zanedbané území nikoho.

Průběh této zkázy je klikatý, posetý hustými ploty paragrafů a nařízení, že oplocená plocha smí mít jen malou velikost, ploty se musí neustále přemisťovat, aby kravám nezevšedněly, a musí mít jen předepsanou výšku, na níž se orgány s předpisy nedohodly, ale trvají na ní. Proti farmáři se vztyčila posměšná hradba předpisů. Bez většiny z nich by se podnikání na past-vině obešlo a zřejmě by se bez nich obešli i úředníci, protože ani úředník není rád, když vidí, že je lidem na obtíž.

Farma živila své vlastníky a zaměstnance. Už není. Vedou se spory, kdo za to může. Stát říká, ať chovají krávy, ale ať dodržují předpisy. Farma říká, že dodržování předpisů farma nemůže ekonomicky přežít.