Kluci, pojďte, vyhrabeme ze země zámeček

Je to trochu, jako kdyby se na jižní Moravě zjevil duch proslulého amatérského archeologa Heinricha Schliemanna, jenž kopal základy bájné Troje. „S kamarády kopeme zámek. Fakt, nekecám,“ vypráví mi kamarád Jaroslav Hříba a ukazuje fotky z prací uprostřed listnatého lesa poblíž rakouských hranic. Ještě dodá, že by v důchodu v obnoveném zámečku rád pracoval s „Danem“.

Dan Lyčka je totiž klíčovou postavou celého, na první poslech fantasticky znějícího podniku, který však při bližším zkoumání nevypadá nemožně. Projekt obnovy zničeného Katzelsdorfského zámečku nedaleko jeho rodných Valtic je vášní mladého historika. „Tohle je můj celoživotní úkol. Jestli se to povede, rád bych tady dělal i kastelána,“ potvrzuje mi s úsměvem, když se s ním scházím. Je zakladatelem a předsedou Spolku pro obnovu Katzelsdorfského zámečku, kolem něhož se sdružila parta českých i rakouských dobrovolníků: ti na místo pravidelně jezdí a snaží se, aby budova opět existovala.

„Běžné setkání dobrovolníků spolku vypadá tak, že vezmeme krumpáč, lopaty a dáme se do práce. U toho pak řešíme provozní věci,“ vypráví mi Jára, když dorazíme na místo. Místo se nachází zhruba tři kilometry za obcí Valtice, vede k němu cyklostezka a nově i turistické značení. Kolem nás je slyšet řev motorových pil.

Z kusu vykáceného lesa svítí bílý půdorys stavby, který přes dvě stě let sloužil rodu Lichtenštejnů jako lovecký zámeček. „Celoročně tu bydlel jen správce, kníže tu přebýval jenom během podzimu, kdy se jezdci na koních za pomoci psů vydávali do místních lesů lovit vysokou – například jeleny,“ vysvětluje mi Daniel Lyčka.

O zaniklém zámečku se, jak vypráví, dozvěděl poprvé v šesté třídě, když si o něm přečetl článek v místních novinách. „Od té doby jsem začal víc pátrat v archivu, ale hledat i místo samotné. Šlo to postupně,“ dodává. Na střední pak místu věnoval text určený pro Středoškolskou odbornou činnost, na vysoké škole se tématu věnoval ve svých závěrečných pracích. „Neumím popsat, proč mi tady na tom kusu země tolik záleží, ale už jsem si k zámečku vytvořil emoční vazbu,“ říká. Kdyby chtěl někdo zkusit podobné hledání, co by mu na základě svých zkušeností poradil? „Teď bych postupoval jednoduše tak, že bych si vzal staré mapy a proložil je současným mapováním. Tehdy mi ale pomohli i pamětníci, dodneška žijí někteří lidé, kteří si pamatují, jak se původní stavba bourala.“

Rozebráno

Osud zámečku je zásadně spojen s devastací krajiny, kterou způsobil minulý režim. Leží v místech, kde v druhé půli dvacátého století dávali, obrazně řečeno, dobrou noc lišky a pohraničníci. Teprve po pádu komunismu, či spíše až po roce 2000 se oblast stala populární mezi turisty z Česka i ze zahraničí. Místní vinařsko-turistický komplex dnes táhne ekonomiku všech přidružených obcí a kromě jiného láká také k návštěvě Lednicko-valtického areálu. A právě jeho součástí, jakkoli se to málo vědělo, býval i onen Katzelsdorfský zámeček.

Zbudován byl po napoleonských válkách mezi lety 1817–1819 na pozemcích, které patřily polnímu maršálovi Janu I. Josefovi, knížeti z Lichtenštejna. Po první světové válce a rozpadu Rakouska-Uherska připadlo Valticko novému Československu, Lichtenštejnové už tehdy přišli v rámci pozemkové reformy o část držav, ale zámeček jim zůstal a život zde plynul víceméně normálně. Pak ovšem přišli nacisté, další válka a vysídlení německého obyvatelstva. Poválečná Československá republika rozhodla na základě Benešových dekretů o konfiskaci areálu coby německého majetku.

V zámečku ještě nějakou dobu pobýval poslední hajný Michal Kycl se svou rodinou, jenže v nedalekém lese se postupně spouštěla neprostupná železná opona a Katzelsdorfský zámeček měl tu smůlu, že se nacházel v pohraniční zóně.

Nový režim neměl na konzervaci více než sto let staré památky zájem, a tak objekt nejprve sloužil jako seník. V roce 1956 dokonce zámeček vyhořel, když ho někdo zřejmě úmyslně zapálil. Za rok pak začali i přes upozornění, že poškozují státní majetek, zaměstnanci státních lesů bourat k zámečku přidruženou hájenku a rozebírat si pro vlastní účely stavební materiál. „Zkáza pak byla dokonána v roce 1962, kdy vojska pohraniční stráže zbořila i zámeček, protože nejvyšší šarže ve Valticích si z toho chtěly postavit rodinné domy. V obci to můžete vidět dodnes, třeba na ulici Polní,“ vysvětluje Daniel Lyčka. Zároveň dodává, že něco takového kromě ducha doby umožňoval také tehdejší zákon o ochraně státní hranice.

Taky si to oddřít

Na místo zdevastovaného zámku dovedl Dana Lyčku poprvé jeho otec. „Když jsem byl dítě, byl tu kvůli vojákům vstup zakázán. Ale všichni věděli, že to tady stálo. Když byl Danek malý, ukázal jsem mu to tady, ale všechno bylo zarostlé,“ vypráví Danielův otec a dodává, že je na syna náležitě pyšný.

Lyčka junior pak v roce 2018 spoluzaložil spolek pro obnovu zámku a začal pracovat na získání všech potřebných povolení, aby se dalo začít pracovat na fyzické obnově stavby. „Museli jsme sehnat povolení na kácení lesa, zároveň tu probíhal archeologický dozor. Všude okolo nás byl les, než si s ním mistr pily Jozef ,Juzek‘ Mauks poradil,“ vypráví.

Z prostoru zámečku se odvezlo přes 350 tun zeminy a sutě a celý uplynulý rok se dělaly nutné terénní a konzervační práce, aby se pozůstatky stavby nerozpadly. Zbyly z ní pouze základy a kusy fasády. Z interiéru se pak dochovaly jen dva reliéfy, z nichž jeden se nachází na Valtickém zámku a druhý je majetkem spolku.

Nyní, po pár letech prací však už zámeček přestává být pouhým ošuntělým torzem. Rakouští dobrovolníci pomohli vykopat sklep; ten je teď přístupný po novém železném schodišti. Momentálně se obnovuje též dvanáct metrů dlouhé vstupní kamenné schodiště a v rámci konzervačních prací přibývají i obnovené základové zdi. „Přes cihly jsem se vlastně k Danovi dostal. Na zahradě jsem měl stodolu, kterou jsem boural, a cihly z ní odpovídaly zhruba svým stářím těm, které potřeboval. Tak jsem mu věnoval čtyři palety,“ vypráví můj kamarád Jaroslav Hříba.

Zatím zámeček spolykal kolem dvaceti takových palet s cihlami a z Jaroslava se stal koordinátor dobrovolníků, kteří na areálu bývalého loveckého sídla pomáhají. „Hrozně se mi líbila ta představa, že bychom tady vybudovali zámeček. To je vzrušující, ne? A ve finále nám pomohl i covid, protože bylo víc času pomáhat,“ popisuje.

Velká část dobrovolníků poznala Daniela Lyčku už jako dítě a rádi se označují za valtické patrioty. „Nemusí se pít, musí se ale ťuknout!“ zní lesem, když se před zazimováním slaví postup na rekonstrukci při otevírání místního dobrého vína. Občasné popíjení k místnímu koloritu prostě patří.

Mlčenlivou součástí týmu je pak již zmíněná parta postarších rakouských dobrovolníků – také jim záleží na osudu místního kraje. „Četli jsme tady o tom místě od Daniela už před deseti lety a chtěli jsme pomoci. Tahle oblast je pro nás důležitá svou historií a chceme, aby vypadala hezky. Jde nám nejen o ochranu toho, co zbylo, ale zároveň děláme Danovi v Rakousku reklamu,“ vypráví Dieter Friedl a dodává, že místní oblast je kvůli hraniční blízkosti atraktivní třeba i na cyklovýlet.

Co nezařídili dobrovolníci a pomoc z obce, tam pomohl místní mecenáš Ivo Marek. Zubař, který v oblasti provozuje tři kliniky, platí za uznávaného odborníka na ortodoncii – je také spoluzakladatelem Vinařství Plenér. „Po Valticích rekonstruuji památky už delší dobu, zhruba deset let. Dvě kašny, boží muka, takže tohle jsem bral jako další větší projekt, který mě nadchl,“ vypráví.

Od zámečku bydlí stomatolog Marek necelé dva kilometry. „Chodil jsem okolo a začalo mě zajímat, co se bude dít dál, tak jsem se dal dohromady s Danem. K tomu přišel v březnu 2020 covid, my jsme na nějakou dobu zavřeli ordinace a najednou jsme všichni měli čas sem jít makat,“ vysvětluje. Spolku za poslední dva roky věnoval několik set tisíc, které se použily k vykácení oblasti a pro konzervační práce. „Potrpím si ale na to, že to není jen o tom, že posílám peníze, ale chci si to také oddřít,“ zdůrazňuje.

Sny a realita

Až sem působilo vše víceméně idylicky. Dalších udržovacích prací vymezených půdorysem zámečku je ještě dost, ale pro případnou kompletní renovaci už nestačí jen nadšení spolku. Bylo by totiž potřeba stavební povolení, které se ale úřadům nechce vydat, dokud neskončí vleklé majetkové soudní spory mezi Českou republikou a rodem Lichtenštejnů. „Aktuálně tyto pozemky patří Lesům ČR a sporem jsou dotčené právě i tyto pozemky. Už víme, že kdyby vyhrál knížecí rod, aktuální kníže podporuje myšlenku obnovy zámečku. Řešili jsme to s ním,“ osvětluje celou situaci historik Daniel Lyčka.

„Lichtenštejnové podle mě budou velkorysí. Jistý si nejsem, ale myslím si to. Tenhle zámeček nebude nejbohatší šlechtický rod Evropy zajímat,“ vstupuje do konverzace doktor Marek a rychle dodává. „I kdyby ho dostali, zachovají se podle mě tak, že když uvidí, jak to tady chce někdo obnovit po čtyřiceti letech komunistické destrukce, předají nám ho. Nemají tady totiž žádný další zájem.“

Daniel zároveň připomíná, že situace není ztracená ani v případě výhry české strany. „Na polesí pro nás mají pochopení, ale řešila by to vyšší instance. Zároveň záleží, jak se k tomu postaví Národní památkový ústav. Jedná se fakticky o zaniklou stavbu v krajinné kompozici Lednicko-valtického areálu, takže svým způsobem to je obnova památky UNESCO, což by mohlo být komplikovanější,“ popisuje. S mezinárodně chráněnými památkami UNESCO se totiž pojí více papírování. V každém případě plánuje spolek žádat pro rekonstrukci i o peníze z Norských fondů. A ideálně by partnerskou stranou mělo být Knížectví lichtenštejnské. „Případné další zdroje na údržbu bychom chtěli získat z veřejných fondů. Hodně nám pomůže, že existují dotační tituly i pro nás, jelikož od července 2021 je zámeček kulturní památkou,“ uzavírá Daniel.

Avšak otázka budoucího využití zůstává stále otevřená. Jak vysvětluje mecenáš Ivo Marek: „Nejhorší jsou památky postavené do původní verze, které pak k ničemu neslouží. Dokud nebude jasný účel objektu, nemá smysl se pouštět do nákladné rekonstrukce,“ říká Ivo Marek. A dodává, že stavba samotná by sice trvala necelé dva roky, ale vyšla by na několik desítek milionů korun.

„Je zajímavé, kolik tady jezdí okolo lidí na kole. Lov už tu ale nikdy nebude, takže tomu místu musíte určit jiný příběh. To, co dělá Dan, je skvělé, ale míst k setkávání je v místním areálu hodně. Pokud se z toho třeba nestane místo, kde budou mít všichni valtičtí vinaři degustace, kompletní rekonstrukce postrádá smysl. Další místo k setkávání v okolí není nutné,“ vysvětluje mecenáš Ivo Marek. Zároveň dodává, že celá věc bude ještě běh na dlouhou trať, s tím, že bez jasného účelu vznikne opravdový bolehlav, co s místem vlastně provést.

To Daniel, motor celé rekonstrukce, má jiný přístup. „Předpokládáme moderní využití. S elektrifikací, zavedením vody, wi-fi a tak dále,“ vypráví, když půdorysem zámečku procházíme. Z bývalého obývacího pokoje by si přál udělat prostor pro menší setkání, ve sklepě vybudovat vinný sklípek; v budově by měly být i dvě až tři postele pro přespání. „K tomu kavárnička a toalety. Věřím, že by to tu bylo vážně hezké a veřejnost by měla zájem. Kvůli pandemii jsme ještě neměli šanci náš progres představit veřejnosti, ale hodně se na to těším. Když jsme se sešli s místními naposledy, byl tu všude ještě les,“ dodává.

Zároveň se domnívá, že i když je Lednicko-valtický areál hojně navštěvován turisty, nějaké příjemné místo k odpočinku tam chybí. S Ivem Markem se nicméně shoduje, že výstavba zbytku zámku by skutečně zabrala dva roky; zhruba stejně dlouho to před dvěma sty lety trvalo knížeti Lichtenštejnovi.

„Jenom to, co tady vidíte, udělali dva až tři lidé za rok. Věřím tomu, že to zvládneme. A jestli to bude možné, třeba tu jednou zůstanu i na ten důchod,“ říká Daniel Lyčka. Zda se mu jeho sen splní, však opravdu nezáleží jen na něm.