U Zdi

Nedělila jen město. Dělila celou zemi, vlastně i celý svět. Byla symbolem studené války a příšernou noční můrou pro ty, kdo s ní museli žít. Berlínská zeď. Osmadvacet let stála, třicet let je po ní: padla 9. listopadu 1989. Tomki Němec, český fotograf, který později strávil několik let dokumentováním prezidentství Václava Havla, ji fotil před pádem, během něj i po něm. Pro Reportér vzpomíná na štěkot psů, blikající zářivky i kladívka v rukou amerických turistů.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

I. Před

Muselo to být někdy na jaře 1989, vybavuju si totiž, že když si mě pak estébáci v dubnu nebo květnu předvolali na výslech do Bartolomějské ulice, vyptávali se, jak bylo v Západním Berlíně.

Dostal jsem tenkrát výjezdní doložku, devizový příslib už nebyl potřeba, stačilo, když člověku někdo poslal peníze na účet. Z Prahy jsem jel vlakem do východního Berlína a odtud přes přechod ve stanici Friedrichstrasse na Západ. Což bylo šílené, bizarní, člověk musel projít spoustou kontrol, vojáci měli samopaly a psy, ti neustále štěkali. Připadal jsem si jak ve válečném filmu. „Fyjesdny doloska,“ sykl pasovák. To oni uměli.

Pak se šlo labyrintem koridorů, mezi ostnatými dráty, nahoru a dolů po schodech až na nástupiště. Přijela souprava metra, nastoupil jsem, dveře se zavřely.

Načež se vlak dal do pohybu, bez zastavení projížděl východoberlínskými stanicemi, kde na stropech blikaly zářivky. Vevnitř ve vagonu jsem to nemohl slyšet, ale nějak jsem tušil, že vydávají i takový ten typický bzukot. Vchody do stanic zabetonované, všude přítmí, špína, protože sem už roky nikdo nevkročil, no zběsilost. A najednou další stanice, rozzářená a plná lidí – Západní Berlín. Tehdy jsem vůbec poprvé viděl Zeď. Mohl na ni sáhnout. 

V Berlíně jsem už předtím jednou byl, na podzim 1988, ale jen ve východním. Tenkrát měl ve francouzském kulturním centru na třídě Unter den Linden, která vede k Braniborské bráně, výstavu Josef Koudelka, emigrant, ale tehdy už s francouzským občanstvím, takže do NDR mohl přijet. No a Koudelka, to byl už tehdy pro nás dokumentární fotografy bůh, absolutní guru, jeho fotky jsme zbožňovali. Čili jsme ještě s několika kamarády fotografy, třeba s Honzou Šibíkem, Michalem Hladíkem nebo Lubošem Kotkem, nasedli do vlaku.

Koudelka nás přivítal strašně vesele, ačkoliv nás předtím nikdy neviděl. Celou noc jsme propili s ním a jeho generačními parťáky, kteří dorazili z Prahy hned po nás – Pavlem Štechou, Ivo Gilem, Dušanem Pálkou... Pamatuju si, že jsem tehdy na Unter den Linden namířil foťák k Braniborské bráně, kde stála Zeď. Vyfotil jsem řadu vojáků, ale nic víc, Zeď jsem neviděl, z východní strany se k ní nesmělo.

A teď jsem byl na Západě, poprvé stál přímo u ní a cítil tíseň. Na Šumavě bylo kolem hranice se západním Německem několikakilometrové pásmo, k němuž se člověk vůbec nesměl přiblížit. A tady bylo mezi dvěma světy padesát metrů. Padesát metrů člověka dělilo od jiného způsobu života, to musela být strašná schíza. 

Až tenkrát mi došlo, že Zdi jsou vlastně dvě – a mezi nimi to pásmo, kde umírali lidé. Východní Němci systém ochrany Zdi postupně zdokonalovali, měli samostříly na fotobuňky, minová pole, psy, příkopy, protitankové zátarasy, strážní věže… Vypadalo to, že to tak zůstane navěky.

 

II. Pád

Jak jsem se to dozvěděl, už si nevzpomenu, možná z Hlasu Ameriky nebo ze Svobodné Evropy, komunisti ji tou dobou už nerušili. Do Berlína jsem přijel asi dva nebo tři dny po osudné noci z 9. na 10. listopadu, kdy Günter Schabowski, východoněmecký komunista, na tiskovce trochu omylem oznámil, že občané NDR můžou hned teď začít svobodně cestovat na Západ. Což ve vysílání západoněmecké televize viděl a slyšel celý východní Berlín a Zeď padla ještě tu noc. To mi ale absolutně nedocházelo, ani ve snu by mě nenapadlo, že se Německo sjednotí, stejně jako by mě o několik dní později na Národní třídě nenapadlo, že do konce roku bude v Československu prezidentem Havel a já ho budu v únoru 1990 fotit v americkém Kongresu. 

 

No, takže jsem 12. nebo 13. listopadu přijel na otočku do východního Berlína a šel rovnou ke Zdi. Východní Němci ukazovali celníkům doklady, dostali štempl – a mohli na Západ. Já ne, nové pravidlo se týkalo jen občanů NDR, po mně pořád chtěli „fyjesdny doloska“, kterou jsem ale samozřejmě neměl. Tak jsem zůstal na východní straně a fotil ty proudy lidí a byl jsem trochu v transu, protože nikdy předtím nic podobného vyfotit nešlo. Z dnešního pohledu mi připadá, že ti lidé nebyli vůbec výbojní. Připadali mi trochu jako ve snách, nebyla tam žádná arogance vůči vojákům, dokonce to vypadalo, jako by se jich pořád ještě báli. Ale strach byl oboustranný. Udělal jsem jednu fotku, kdy jsou pohraničníci se samopaly na náklaďáku a jeden se směje. Je vidět, že je to spíš nejistý smích.

 

III. Po pádu

Léto 1990. Na těch samých místech, kterými v listopadu proudili lidé do Západního Berlína, teď stojí američtí turisti a kladívky, která si za poplatek půjčili od tureckých kluků, si odlamují kousky Zdi. To mi přišlo jako kýč a hloupost. Ale nakonec jsem si i já kousek Zdi, který ležel na zemi, odnesl.

Od začátku mi naskakovala v hlavě taková myšlenka. Že by Zeď v určitém místě měli zachovat netknutou. Jako memento. Ale je to asi úchylný nápad, nerealizovatelný, stejně už by člověk nikdy necítil tu atmosféru průjezdu zabetonovanými, špinavými východoněmeckými stanicemi s bzučící zářivkou.

A taky bych pochopil, kdyby mi na ten můj nápad nějaký Berlíňan, který na Zeď musel koukat prvních osmadvacet let života, řekl, že jsem kretén.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama