U Zdi

I. Před

Muselo to být někdy na jaře 1989, vybavuju si totiž, že když si mě pak estébáci v dubnu nebo květnu předvolali na výslech do Bartolomějské ulice, vyptávali se, jak bylo v Západním Berlíně.

Dostal jsem tenkrát výjezdní doložku, devizový příslib už nebyl potřeba, stačilo, když člověku někdo poslal peníze na účet. Z Prahy jsem jel vlakem do východního Berlína a odtud přes přechod ve stanici Friedrichstrasse na Západ. Což bylo šílené, bizarní, člověk musel projít spoustou kontrol, vojáci měli samopaly a psy, ti neustále štěkali. Připadal jsem si jak ve válečném filmu. „Fyjesdny doloska,“ sykl pasovák. To oni uměli.

Pak se šlo labyrintem koridorů, mezi ostnatými dráty, nahoru a dolů po schodech až na nástupiště. Přijela souprava metra, nastoupil jsem, dveře se zavřely.

Načež se vlak dal do pohybu, bez zastavení projížděl východoberlínskými stanicemi, kde na stropech blikaly zářivky. Vevnitř ve vagonu jsem to nemohl slyšet, ale nějak jsem tušil, že vydávají i takový ten typický bzukot. Vchody do stanic zabetonované, všude přítmí, špína, protože sem už roky nikdo nevkročil, no zběsilost. A najednou další stanice, rozzářená a plná lidí – Západní Berlín. Tehdy jsem vůbec poprvé viděl Zeď. Mohl na ni sáhnout.

V Berlíně jsem už předtím jednou byl, na podzim 1988, ale jen ve východním. Tenkrát měl ve francouzském kulturním centru na třídě Unter den Linden, která vede k Braniborské bráně, výstavu Josef Koudelka, emigrant, ale tehdy už s francouzským občanstvím, takže do NDR mohl přijet. No a Koudelka, to byl už tehdy pro nás dokumentární fotografy bůh, absolutní guru, jeho fotky jsme zbožňovali. Čili jsme ještě s několika kamarády fotografy, třeba s Honzou Šibíkem, Michalem Hladíkem nebo Lubošem Kotkem, nasedli do vlaku.