Epizoda s Ťapkou

S pohrdavým úšklebkem se Irma Rozehnalová snad už narodila. Skoro nikdo si nepamatoval, že by se tahle osoba kdy upřímně smála. Věčná nespokojenost, věčná přetvářka a vzdor. Přesto se i Irma v sedmnácti letech zamilovala a jako zkušená spolujezdkyně usedala na modrého pionýra, objímala Míru kolem pasu a vyplazovala jazyk na vyvalené sousedky. V opuštěném lomu v lese za kasárnami rozdělávala mladičká dvojice oheň, kouřila jedno cigáro za druhým a pomlouvala příbuzné. Závěrečné zkoušky na učňáku pak skládala budoucí Rozehnalová se vzdouvající se blůzou, prsty i zuby pořád žluté od cigaret. Svatba byla na konci června a nevěsta letěla ihned z domu, ať si bydlí, kde chce, když je tak do života. Nechtěné dítě, holčička s obrovskýma zvídavýma očima, se narodilo uprostřed září.

Říká se, že pokud miminko pláče, chybí mu tři věci. Mléko, suchá plína a láskyplné pohlazení. Janičce Rozehnalové se nedostávalo ani jednoho z toho. Míra se ze začátku snažil a někdy i v noci míchal sunar, ale utišit naříkající dítě se dařilo málokdy. Rozmrzelá Irma mateřskou lásku nepocítila, i novorozeně je nudný tvor, sice miniaturní, jinak však otravnější než hmyz. Kdyby to tak šlo nějak vyřešit, zaplácnout to jako hovado u vody na dece. Kdyby šlo vrátit čas a ona teď mohla být s holkama ve fabrice. A proč by ne? Co jí brání? A tak mladá Rozehnalová ihned po svinutí děložních stěn do původní velikosti a tvaru nastupuje do třísměnného provozu. V práci má pravidelné přestávky na kouření a nepřeberné možnosti, jak se ulít. Víc nepotřebuje. Mezitím hladová a zapařená Janička křičí v bedýnce pod televizí. Během dne ji vždycky někdo obstará, v tchánově prodejně se všichni dle potřeby střídají. Bohužel ve společném bytě je pořád míň a míň místa. Nakonec to rozsekne samotný Míra. Jako novému údržbáři kasáren je mu přidělen služební byt a mladá dvojice může hospodařit po svém.

Jde o jedna plus jedna v posledním patře starého činžáku za nádražím. Nahoru se musí po kamenných schodech kolem šestice dveří, v každém patře dvojice zvědavých sousedů. Všichni už vědí, kdo se přistěhoval. Nikdo z mladého páru s rozeřvaným děckem radost nemá. Zaprané pleny s hnědými skvrnami, jež pak Irma pověsí na dvoře na šňůry, ji v dobrém světle nepředstaví už vůbec. Copak neumí vyvařit ani bavlněný hadr? Neumí. Nechce. Nezájem. Proč na ni všichni civí! Nemají nic na práci? Příště nechá Irma prádlo na balgóně, už se s tím nebude tahat po schodech. Balgón neboli kvádr metr krát dva se stane jejím útočištěm, osobním prostorem, kde může kouřit a popel pak klepat z okna dolů na druhé.

A tak plynou týdny, bouřlivě i nudně a hlavně pokaženě, děcko už nejde vzít zpátky. Přes týden na něj není čas a pátky si Irma slavnostně schovává na zábavu. Sednou s Mírou na motorku a jedou pod Kopec, parkujou přímo za bývalým kulturním sálem, nyní jen tanečním barem. Oba hodně pijou, každý u svého stolu se svými známými, pěkně si postěžovat, jedině tak se dá přežít začínající víkend. Dva nemilé dny, kdy jsou zavřené jesle. Salám, pivo a lehký petry, svatá trojice věčně se povalující u Rozehnalových na jídelním stole. Janička už umí chodit, nikdo z toho ale odvázaný není. Dosáhne teď všude a to je nepříjemné zjištění. Olizuje zapalovač a ten pak nefunguje. Patlá špínu po nábytku, dokonce maluje na židli! Irma popadne dcerku za ruku a vláčí ji bytem, div jí ramínko nevykloubí. Když se neumí chovat, bude klečet v předsíni. Trest plný táhlého vzlykotu neunikne lidem na chodbě. Kiliánová odnaproti to nevydrží a zvoní, co že se to u sousedů děje. „Co je vám do toho!“ odsekne Irma a má chuť vlepit bábě taky jednu za ucho. Aby si příště rozmyslela, co poslouchat a co ne. To už ale zdola nakukuje přes zábradlí Král, který bydlí přímo pod Rozehnalovými. Odpadky by se neměly házet z okna, říkal to nedávno i Mírovi, ale zatím bez výsledku. Ráno u něj ležel na balkóně chleba. „To dělá holka,“ ušklíbne se Irma a zabouchne dveře. Potřebuje kafe. Sice zrovna jedno dopila, ale turka obvykle zalévá dvakrát, takže znovu škrtne a postaví konvici nad plamen. Taky bude třeba dojít pro plyn, druhá láhev už je skoro prázdná. Míra na to poslední dobou sere, pořád leze za mámou. Irma by se prý u ní taky měla zastavit. U tchyně? Copak jí nestačí, že k ní imrvére dávají malou? Lepší je vztahy v rodině tolik neprožívat…

Z Janičky roste šikovná holčička. V jeslích jako jediná nepláče. Má tam kamarády a spoustu hraček, které doma postrádá. Po obědě spí ve vlastní postýlce a s jídlem jí pomáhají tety. Ona zase pomáhá jim. Nosí si s sebou plyšového pejska a oba spolu uklízejí hračky. Nebo si listují knížkami. Nejlepší je Jabloňka a Ferda. Janička předvádí, že čte. Nejdřív si jako zapálí cigaretu a pak drobnými prstíky okousanými do masa ukazuje pejskovi obrázky. Jako jediná nechce odpoledne chodit domů. Natahuje ruce k tetám a kope kolem sebe. Sestřičky nakonec svolí, že si Janička může vzít plyšáka na noc domů, a hned ráno se zase všichni uvidí! Po cestě pak s tátou mluví o psech. On jako kluk míval živého, na to vzpomíná rád. Teď je mu dvaadvacet a kolem krku cítí oprátku. Řízne ho pokaždé, když se Irma ušklíbne.