Epizoda s Ťapkou

S pohrdavým úšklebkem se Irma Rozehnalová snad už narodila. Skoro nikdo si nepamatoval, že by se tahle osoba kdy upřímně smála. Věčná nespokojenost, věčná přetvářka a vzdor. Přesto se i Irma v sedmnácti letech zamilovala a jako zkušená spolujezdkyně usedala na modrého pionýra, objímala Míru kolem pasu a vyplazovala jazyk na vyvalené sousedky. V opuštěném lomu v lese za kasárnami rozdělávala mladičká dvojice oheň, kouřila jedno cigáro za druhým a pomlouvala příbuzné. Závěrečné zkoušky na učňáku pak skládala budoucí Rozehnalová se vzdouvající se blůzou, prsty i zuby pořád žluté od cigaret. Svatba byla na konci června a nevěsta letěla ihned z domu, ať si bydlí, kde chce, když je tak do života. Nechtěné dítě, holčička s obrovskýma zvídavýma očima, se narodilo uprostřed září.

Říká se, že pokud miminko pláče, chybí mu tři věci. Mléko, suchá plína a láskyplné pohlazení. Janičce Rozehnalové se nedostávalo ani jednoho z toho. Míra se ze začátku snažil a někdy i v noci míchal sunar, ale utišit naříkající dítě se dařilo málokdy. Rozmrzelá Irma mateřskou lásku nepocítila, i novorozeně je nudný tvor, sice miniaturní, jinak však otravnější než hmyz. Kdyby to tak šlo nějak vyřešit, zaplácnout to jako hovado u vody na dece. Kdyby šlo vrátit čas a ona teď mohla být s holkama ve fabrice. A proč by ne? Co jí brání? A tak mladá Rozehnalová ihned po svinutí děložních stěn do původní velikosti a tvaru nastupuje do třísměnného provozu. V práci má pravidelné přestávky na kouření a nepřeberné možnosti, jak se ulít. Víc nepotřebuje. Mezitím hladová a zapařená Janička křičí v bedýnce pod televizí. Během dne ji vždycky někdo obstará, v tchánově prodejně se všichni dle potřeby střídají. Bohužel ve společném bytě je pořád míň a míň místa. Nakonec to rozsekne samotný Míra. Jako novému údržbáři kasáren je mu přidělen služební byt a mladá dvojice může hospodařit po svém.

Jde o jedna plus jedna v posledním patře starého činžáku za nádražím. Nahoru se musí po kamenných schodech kolem šestice dveří, v každém patře dvojice zvědavých sousedů. Všichni už vědí, kdo se přistěhoval. Nikdo z mladého páru s rozeřvaným děckem radost nemá. Zaprané pleny s hnědými skvrnami, jež pak Irma pověsí na dvoře na šňůry, ji v dobrém světle nepředstaví už vůbec. Copak neumí vyvařit ani bavlněný hadr? Neumí. Nechce. Nezájem. Proč na ni všichni civí! Nemají nic na práci? Příště nechá Irma prádlo na balgóně, už se s tím nebude tahat po schodech. Balgón neboli kvádr metr krát dva se stane jejím útočištěm, osobním prostorem, kde může kouřit a popel pak klepat z okna dolů na druhé.

A tak plynou týdny, bouřlivě i nudně a hlavně pokaženě, děcko už nejde vzít zpátky. Přes týden na něj není čas a pátky si Irma slavnostně schovává na zábavu. Sednou s Mírou na motorku a jedou pod Kopec, parkujou přímo za bývalým kulturním sálem, nyní jen tanečním barem. Oba hodně pijou, každý u svého stolu se svými známými, pěkně si postěžovat, jedině tak se dá přežít začínající víkend. Dva nemilé dny, kdy jsou zavřené jesle. Salám, pivo a lehký petry, svatá trojice věčně se povalující u Rozehnalových na jídelním stole. Janička už umí chodit, nikdo z toho ale odvázaný není. Dosáhne teď všude a to je nepříjemné zjištění. Olizuje zapalovač a ten pak nefunguje. Patlá špínu po nábytku, dokonce maluje na židli! Irma popadne dcerku za ruku a vláčí ji bytem, div jí ramínko nevykloubí. Když se neumí chovat, bude klečet v předsíni. Trest plný táhlého vzlykotu neunikne lidem na chodbě. Kiliánová odnaproti to nevydrží a zvoní, co že se to u sousedů děje. „Co je vám do toho!“ odsekne Irma a má chuť vlepit bábě taky jednu za ucho. Aby si příště rozmyslela, co poslouchat a co ne. To už ale zdola nakukuje přes zábradlí Král, který bydlí přímo pod Rozehnalovými. Odpadky by se neměly házet z okna, říkal to nedávno i Mírovi, ale zatím bez výsledku. Ráno u něj ležel na balkóně chleba. „To dělá holka,“ ušklíbne se Irma a zabouchne dveře. Potřebuje kafe. Sice zrovna jedno dopila, ale turka obvykle zalévá dvakrát, takže znovu škrtne a postaví konvici nad plamen. Taky bude třeba dojít pro plyn, druhá láhev už je skoro prázdná. Míra na to poslední dobou sere, pořád leze za mámou. Irma by se prý u ní taky měla zastavit. U tchyně? Copak jí nestačí, že k ní imrvére dávají malou? Lepší je vztahy v rodině tolik neprožívat...

Z Janičky roste šikovná holčička. V jeslích jako jediná nepláče. Má tam kamarády a spoustu hraček, které doma postrádá. Po obědě spí ve vlastní postýlce a s jídlem jí pomáhají tety. Ona zase pomáhá jim. Nosí si s sebou plyšového pejska a oba spolu uklízejí hračky. Nebo si listují knížkami. Nejlepší je Jabloňka a Ferda. Janička předvádí, že čte. Nejdřív si jako zapálí cigaretu a pak drobnými prstíky okousanými do masa ukazuje pejskovi obrázky. Jako jediná nechce odpoledne chodit domů. Natahuje ruce k tetám a kope kolem sebe. Sestřičky nakonec svolí, že si Janička může vzít plyšáka na noc domů, a hned ráno se zase všichni uvidí! Po cestě pak s tátou mluví o psech. On jako kluk míval živého, na to vzpomíná rád. Teď je mu dvaadvacet a kolem krku cítí oprátku. Řízne ho pokaždé, když se Irma ušklíbne.

Nejhorší z baráku je udavač Myšička. Starý mládenec s úlisným úsměvem, který zkušenější prohlédnou. Irma nemá ráda nikoho, takže ona se do jeho pastí nezaplete, ale Janička, ta malinká špinavá, jež sama běhá chodbou i dvorem, přetvářku nepozná. Na svůj věk dobře mluví, ne všechno vyslovuje dokonale, ale na vybavování se sousedy to stačí. U Kiliánové doma už byla hodněkrát, u Myšičky je dnes poprvé. Bledý hubený pán nemá v bytě ani na balkóně skoro nic. Holčičku zaujme jen ratanový stojan na květiny, protože všechno, čím oplývá, připomíná zánik. Suché hnědé listy zelence, přerostlé šlahouny opadané voděnky. Myšička skoro nevychází, ale zalévat kytky taky čas nemá. Co teda dělá? Co tam ten šmejd dělá! vrtí hlavou Irma. Jak může někdo existovat jen tak? Na místě. Pro nic. V každém patře je to stejné. Lidi bezprizorně vyhazují roky života, opičí se po rodičích, utvrzují se v rituálech lenosti a s cigaretou mezi prsty šedivějí. A když už se zapíšou do historie, byť jen v daném činžáku, bývá to skutkem navýsost špatným. Janička se od Myšičky vrací domů poštípaná. Ani ve školce to není takhle hrozné. Ten člověk za ní chodil a štípal ji do rukou, zad i nohou, nemohla si uvnitř vůbec nic prohlédnout. Nešlo to dlouho vydržet, vyštípal ji na hodně dlouho. Příště radši poběží rovnou na dvůr, roste a sílí a dokáže se už vyškrábat na betonové kvádry s popelnicemi a to umí jenom velké děti. Je jich celá smečka a stanou se pro Janičku opravdovou rodinou. Mezi nimi ubíhají týdny jako nic, doba, ve které Irma začne nenávidět i svého muže.

Rozvod na malém městě uprostřed rozkvetlého komunismu není tak jednoduchý jako svatba, a tak se manželství mladých Rozehnalových stává válečným bojištěm. Irma nabíjí zbraně na balgóně, Míra čerpá energii v objetí přívětivějších vrstevnic. Jiní překrývají bolest potomkem, na Janu ale rodiče kašlou. Ve třetí třídě se stane nečekaná věc. Irma je poslaná na celodenní přeškolení, včetně večerního posezení. Janička zmateně usedá na motorku za tatínka a odjíždějí někam za město. Není to ledajaký výlet. Zpátky jede táta pomalu a holka tiskne na břiše štěně, křížence kokršpaněla s jezevčíkem, černá barva, plandavé uši, vděčný pohled. Do tohoto okamžiku je Jana ochotná všechno předešlé vytěsnit, ale teď už si bude pamatovat všechno. Má opravdového kamaráda. Tvora, který ji má rád. Až moc, uvědomí si táta. Oba jsou s dcerou napjatí k prasknutí, když v noci bouchnou dveře a máma je zpátky. Čoro. Čoro moro. A pak každý den, když se Irma vrací z práce. Neustálý stres a spěch uklidit alespoň něco z toho, co štěňátko napáchalo, než máma přijde. Ta místo pohlazení odkopává zvíře nohou a dělá to i Janě, jež je často vedle Ťapky na zemi. Úplně nejlepší je, když je nerozlučná dvojice venku, Irma neřeší, že pod klandrem na prádlo Jana v létě i spí. Na podzim je to horší. Začne škola, holka není dopoledne doma a zavřený pes vyvádí. Koberec je zničený, dveře poškrábané a sousedé rozčílení. V Janě je malá dušička. Ukočírovat matčinu nenávist vůči psům sama nezvládne. Když je táta doma, zastane se jí, ale často tu schází. Rozehnalů mají nejčistší okna v baráku, podlahu naleštěnou, Jana denně poctivě gruntuje. Stejně je pořád cítit ten smrad. Ten, co nepřebijou ani nejlevnější cigára.

Jednoho dne sežere Ťapka něco na chodbě, něco nastraženého u dveří souseda Myšičky. Když přijde Jana ze školy, pes kňučí, slintá, zvrací a nakonec má průjem. Holka nestíhá uklízet, hotový konec světa. Máma se naštěstí dlouho nevrací. Později Míru napadne, zda to nebyl záměr. Jestli se Irma se sousedem nedomluvila... ale přece nemůže být tak zlá? Jana brečí. Svírá škubající se Ťapku v náručí a neví, co si počít. Táta nepomůže, hodně pil a na motorku už nesedne. Prostě pes asi chcípne, možná by ho měli odnést do sklepa a nedívat se na to. Jenže holka to nechce vzdát. V kasárnách mají spoustu psů a jejich doktor je tam vždycky. Zabalí Ťapku pod bundu a utíká deštěm pro pomoc. Špatně se jí dýchá, a když je pak na místě, nemůže ani promluvit. Naštěstí vojáci jednají rychle. Ťapku si převezmou a Janu odvezou domů. Nikdo na ni zatím nebyl tak hodný.

Irma nemluví. Sahala do psích zvratků, poprvé po Ťapce uklízela. Naštěstí je to taky naposled, tak se přemůže a lino vytírá. Jaké rozčarování, když se za dva dny zase ozve protivný štěkot. Pes je zpátky. Hubený, volezlý a šťastný. Hned jak zabraly léky, z kasáren utekl. Vyčmuchal cestu zpátky. Jana slzí štěstím. A ta ostuda, když u nich později zvoní vojáci a omlouvají se, že pejska bohužel nemají. Ťapka kolem nich skáče a Irma se může hanbou propadnout. Kiliánová odnaproti se sousedce směje, je to neuvěřitelný příběh, že? Fenka našla cestu zpátky! Jenže Irma žádná zvířata nechce. Chce ten skvělý pocit, že je po všem. Denně do Míry šije, ať dá Ťapinu pryč, a nezajímá ji, co to udělá s holkou. Jana žije tichounce s pejskem, jedno tělo, jedna duše. Co se v bytě děje, když odejde do školy, bohužel ovlivnit nelze. Za měsíc už si stěžujou úplně všichni. Výprask nepomáhá. Jana chce utéct z domova, ale obě babičky ji u sebe nechají jen jednu noc. V neděli je zase zpátky v bytě, kde si však její revolty nikdo ani nevšiml. Zato je rozhodnuto v jiných věcech. Psa si vezme topič Kraus. Táta ho zná dlouho, má dům se zahradou a spoustu zvířat. Ťapka se k němu ještě vmáčkne, domlouvat to nemuseli dlouho. Topič Kraus... Topič z kasáren Kraus... vyčerpaná Janička usíná až k ránu, vlasy slepené pláčem. Nechce to zaspat, musí se s Ťapkou rozloučit, ale oni ji nevzbudí. Ve čtvrt na osm je v bytě hrobové ticho. Propásla to. Rychle se obléká, rychle snídá, uklízí, myje nádobí, skládá prádlo. Pak utíkat do školy, hlavně rychle! Ale proč? Co zmůže spěchem? Dnes nic. Už nikdy nic, zůstala zase sama.

Topič Kraus napadá na levou nohu a má opravdu hodně zvířat. Ovšem nic temperamentnějšího než tuhle Ťapinu neviděl. Psovi je smutno, kňučí, vyje, nežere a nenechá se pohladit. Naštěstí ten hnis v očích byly jenom obyčejný slzy, ubulená fena, viděli jste to někdy?

Když odpoledne chodí kolem domu děti, Ťapina vyje a hrabe všude kolem. Zničila trávník, plot a dvoje dveře. Několikrát utekla, opakovaně ji Míra zaslechl kňučet na dvoře. Janě to neřekl. Kraus byl nepříčetný. Nervy mu povolily koncem jara. Čtvrt hodiny honil toho černýho zmetka, co ho zase pokousal. V koutě ho pak popadl za srst, až pes bolestí zavyl. Pak ho položil na špalek a přesným úderem mu usekl hlavu. Teplé, rozlité ticho, přehozené pytlem na brambory. Míra nevěřícně polkne, dělá si z něho Kraus srandu? A ještě se tím v práci chlubí? Irma se ušklíbne, ona za nic nemůže. S Janou se o tom nemluví, ale město jí to stejně pošeptá. Rozdmýchá ostnatou bolest do nekonečného víru, jenž se točí celým jejím tělem. Hodiny, dny a týdny a pak už táta přespává natrvalo jinde. Jana za popelnicemi zkušeně kouří lehký petry, její zuby černají, ale dlouhou pusu kudrnatému Pepíkovi na dobrou noc stejně dá.