Poznala jsem, že sem patřím

Lidé

Během několika let dokázala vybudovat v zapadlém Šluknově Charitu, kterou navštěvuje téměř 300 dětí. Její rodiče byli vysídlení sudetští Němci, ona ještě před patnácti lety pracovala v Mnichově, ale do vlasti jejích předků ji to táhlo. Společně se svými českými kolegy, například Kamilou Svobodovou, nyní pomáhá dětem i dospělým. Koncem června za to Eva Habelová získala vyznamenání od německého spolkového prezidenta.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Poznala jsem, že sem patřím – říká tichým hlasem Eva Habelová v podkroví domu, v němž od roku 2011 funguje Oblastní charita Šluknov. Trošku to zní, jako by se omlouvala, spíš je to však výraz síly, která z ní vyzařuje. Překonat toho musela nepočítaně. Cizinka – navíc potomek sudetských Němců – se rozhodla starat o děti ze sociálně slabých rodin, což na Šluknovsku znamená především děti z romské komunity.

Je to téměř fascinující, uvážíme-li, jaký má řada Čechů vztah k oběma zmíněným skupinám.

 

Dva měsíce málo

Ještě v roce 2005 seděla vystudovaná etnografka Dr. Eva Habelová v příjemně zařízené kanceláři v suterénu Sudetoněmeckého domu v bavorském Mnichově. Jako Heimatpflegerin (čeština nemá pro výraz správný překlad, snad by se dalo říci pečovatelka o domovinu) se starala o udržování kulturního dědictví sudetských Němců odsunutých po roce 1945 z tehdejšího Československa. Organizovala výstavy, zpovídala pamětníky, komunikovala s českými muzei a dalšími institucemi.

K tématu měla blízko už od narození. Maminka Evy Habelové pocházela z Oder v Moravskoslezském kraji, tatínek z Nového Boru. Coby sudetské Němce je československý stát v roce 1945 nuceně vysídlil; poznali se až v Bavorsku, kde obě rodiny skončily.

Eva Habelová (plným nepřechýleným jménem Evelin Maria Habel) přišla na svět v roce 1958 ve Waldkraiburgu, městě, které po válce vzniklo na místě bývalé továrny na výbušniny právě pro vysídlence a uprchlíky z Československa a z bývalých německých zemí, například z východního Pruska. Přestože patří ke generaci, která se už narodila mimo československé území, k vlasti svých rodičů měla vždy vztah. Jako Heimatpflegerin pracovala v Mnichově devět a půl roku. „Byla to skvělá práce, hodně jsem cestovala po České republice. Bavila se s lidmi, moc mě to bavilo,“ říká česky s německým přízvukem. „Ale zároveň jsem si čím dál častěji říkala, že bych chtěla dělat ještě něco jiného, co má větší smysl. Kolega jezdil každý rok na dva měsíce do zahraničí pomáhat potřebným, začala jsem o tom uvažovat také,“ vzpomíná.

Při jedné ze svých cest do České republiky se dostala do Šluknova. Tedy do městečka, které se chlubí titulem nejsevernější město Česka a v němž žije asi 5600 obyvatel (z toho na místním sídlišti, kde pobývají sociálně nejslabší, jde asi o tisíc lidí). První cesta nebyla nejpříjemnější. Autobus, kterým se sem skupina sudetských Němců vypravila, zapadl a přes veškerou snahu se nedařilo najít někoho, kdo by jim pomohl. Nakonec se jim dostalo pomoci až od jednoho z místních Romů.

Přesto (nebo možná právě proto) začala Eva Habelová jezdit do Šluknovského výběžku častěji. „Při jedné z cest v roce 2005 jsem zašla na místní hřbitov. Při rozjímání jsem pochopila, že sem patřím, že je to místo, které hledám,“ opět se usměje. Původně si říkala, že bude jezdit pomáhat na sever Čech vždy na jeden dva měsíce během roku. Brzy jí však bylo jasné, že to nebude stačit. V červnu 2008 se odstěhovala do Šluknova natrvalo.

 

Tak založte charitu

Nejprve začala pracovat na místní faře. Chtěla především udělat něco pro místní děti. „Věděla jsem, že chci pomáhat, ty začátky byly, z dnešního pohledu, amatérské,“ vzpomíná. Na faře měla k dispozici omezené prostory, současně bylo zásadní získat si důvěru v místní komunitě Romů.

Šluknov po roce 1945 zrovna nepatřil k místům, kam by se chtělo moc lidí přestěhovat. V roce 1930 zde žilo přes 5500 obyvatel, o dvacet let později, na počátku komunistického režimu, to bylo jen 3600 (jde o údaj za samostatný Šluknov bez později připojených okolních obcí). V dalších letech obyvatel mírně přibylo, při posledním sčítání v roce 2011 však úřady zaznamenaly pokles.

Po roce 1989 navíc zkrachovala řada místních firem. Analýza, kterou si místní radnice nechala na podzim roku 2016 zpracovat kvůli prevenci kriminality pro období 2017–2022, mluví o tom, že ve Šluknově i ve srovnání s okolními městy žije nejvíc lidí pouze se základním vzděláním. I kvůli tomu pak řada místních nemůže zavadit o práci a zdejší region patří dlouhodobě k těm nejvíc zatíženým zločinností. „Zejména u dospívajících a mladých nezaměstnaných hrozí nebezpečí, že nezvládnou situaci přemíry volného času,“ uvádí se ve zmíněné koncepci. Nevytvářejí se tak u nich pracovní návyky a zločin se pro ně může stát „přitažlivým východiskem“, píše se dále.

A právě do tohoto prostředí se Eva Habelová vydala.

 

Dělat něco víc

V pionýrských podmínkách fungovala Eva Habelová první tři roky. A její práce měla ohlas.

Prostory na faře přestávaly stačit, s farářem Pavlem Procházkou se proto po debatách dohodli, že zajedou do Litoměřic, na místní diecézi, pod kterou šluknovská farnost spadá. „Bavili jsme se o tom s panem biskupem monsignorem Janem Baxantem a ten navrhl, abychom založili Charitu,“ vzpomíná. To bylo v březnu 2011. O čtvrt roku později byla církevní Charita oficiálně založena.

Se vznikem Oblastní charity Šluknov, jak zní oficiální název, mohla Eva Habelová dále rozšiřovat svůj tým spolupracovníků, který měla už v prvním období na faře. Dnes je jich dvacet (a k tomu dalších několik dobrovolníků). Štěstí měla především na Kamilu Svobodovou, svou pravou ruku. Její životní osud ostatně v něčem připomíná příběh Evy Habelové. „Pocházím z Lipové, malé vísky nedaleko Šluknova. Po studiích jsem se ale rozhodla přestěhovat do Prahy a žila jsem tam třináct let, koupila jsem si tam na hypotéku i byt,“ vzpomíná Kamila Svobodová. „Podnikala jsem, měli jsme celkem dobře fungující stavební firmu. Ale nenaplňovalo mě to, chtěla jsem dělat něco víc.“

Rozhodla se tedy vrátit do Šluknovského výběžku, aniž měla konkrétní plány, co přesně bude v příhraničním regionu, kde se těžko hledá práce, dělat. Už během svého podnikání v Praze ale jezdila do Šluknova a pomáhala v Charitě jako dobrovolnice. Nakonec v ní začala roku 2012 pracovat. A nyní si doplňuje vzdělání, aby mohla být sociální pracovnicí s diplomem. „Potřebovali jsme někoho s touto profesí pro naše sociální služby, ale nemohli jsme nikoho dlouho najít, tak jsem to začala studovat. Sice jsme mezitím už našli nové kolegyně, ale už to dokončím,“ směje se Kamila Svobodová, pro kterou to znamená, že tři roky jezdí pravidelně každý týden do Prahy, kde škola sídlí.

Charita ovšem zaměstnává také ty, kteří práci hledali, a dlouhodobě se jim to nedařilo. Jednoho ze zaměstnanců si dokonce „vychovala“. „Chodil do našeho centra pro mládež, a nakonec u nás začal pracovat. Je skvělý,“ chválí si Eva Habelová.

Charita krátce po svém vzniku odkoupila od radnice jeden z domů a začala ho patro po patru opravovat. V přízemí během několika měsíců vznikl klub pro předškolní děti, o patro výš klub pro děti od šesti let i pro mladé do 26 let. Dnes je dům opravený celý, hlavně díky podpoře německé církevní organizace Renovabis a dalším dárcům.

Stavební práce, úpravy a rozšiřování ovšem neskončily. V prosinci 2017 koupila Charita od Ústeckého kraje budovu bývalého internátu šluknovské lesnické školy, kterou měla předtím přes rok pronajatou: v objektu začala fungovat třeba zkušebna a klub pro mladé a přesunuly se sem některé kanceláře, byť na zásadní opravu dům teprve čeká. „Poptávala jsem firmy, kolik by si řekly za renovaci historických oken. Prý tak 30 tisíc za jedno. Těch oken je ale přes šedesát,“ povzdechne si Kamila Svobodová. Obratem však dodává, že už se Charitě podařilo vyřešit vytápění v budově, které nebylo v moc dobrém stavu.

 

Do Německa za prací

Společně s růstem Charity se mění i služby, které nabízí. Na začátku to bylo především zařízení pro děti a mládež, aby měly kde trávit svůj volný čas a nezůstávat jen na sídlišti. Zaměstnanci Charity zároveň s návštěvníky, kteří mohou přijít i odejít, jak se jim chce, řeší jejich případné problémy ve škole nebo v rodině. Program nesoucí název Klub Ambrela (romsky deštník) funguje dodnes, jen je od loňského roku rozdělen na dvě části – pro děti od 6 do 12 let a na „Bary Ambrela“, kterou navštěvují mladí od 12 do 26 let.

„První klub loni navštěvovalo přes 130 dětí, zařízení pro starší 150 mladých lidí,“ vypočítává Eva Habelová.

Vedle toho Charita začala už v roce 2013 nabízet sociální službu rodinám s dětmi, kdy pracovníci chodí i do domácností. „Dluhy, bydlení, nedostatečná lékařská péče, nezaměstnanost, to jsou hlavní věci, se kterými pomáháme. Nejen na Šluknovsku je to takový začarovaný kruh,“ říká Eva Habelová. „Už jsme řešili i případy domácího násilí a snažili se ženám z nefungujících rodin pomoci, aby se odstěhovaly od manžela, který je týral.“ Loni pomoc využilo přes osmdesát rodin ze Šluknova i nedalekého Velkého Šenova nebo Mikulášovic.

Charita zároveň během roku provozuje sociální bazar a pořádá různé akce, které mají opět sloužit především k tomu, aby děti a mladí lidé nezůstávali jen na místním sídlišti. Společně slaví například svátek sv. Martina, Vánoce nebo Velikonoce.

„Snažíme se hlavně dětem vštěpovat, aby dokázaly odmítnout to, do čeho je někdo tlačí a co se jim nelíbí. Týká se to hodně drog, spadnout do nich je tady poměrně snadné. Když ale dětem zvýšíte sebevědomí a ony budou vědět, že dokážou říct ne, mohou takovou situaci zvládnout výrazně lépe,“ doplňuje Eva Habelová.

A pak je tu ještě jedna oblast, ve které Charita funguje čím dál úspěšněji. Pomáhá místním dlouhodobě nezaměstnaným nebo lidem, kteří chtějí lepší zaměstnání, najít práci v nedalekém Německu. Na hranice je to ze Šluknova ostatně jen pár kilometrů. Lidé z Charity pomáhají především s papírováním, Eva Habelová i některé kolegyně navíc jezdí osobně s lidmi hledajícími práci na osobní pohovory.

Jen loni se tak podařilo získat práci 180 nezaměstnaným, někteří o ni nezavadili několik let. I když chtěli, tak je v Česku prostě nikdo nezaměstnal. „Mám z toho velkou radost. Navíc ti lidé jsou ochotni pro to hodně udělat. Musí jezdit každý den do práce do Německa, někteří jedou do zaměstnání i padesát kilometrů. Udělají si řidičák, koupí si kvůli tomu auto, domlouvají se na společných cestách,“ říká Eva Habelová.

Ale zároveň dodává, že ne všechny zkušenosti jsou pozitivní. Setkala se i s tím, že zástupce české firmy, od které přešel kvůli nízkému platu do Německa jeden z jejích zaměstnanců, volal do německé společnosti a snažil se výhrůžkami nástup do nové práce zastavit.

„Faktem je, že se i na Šluknovsku situace s nezaměstnanými díky ekonomické situaci zlepšila. Když jsme si v roce 2015 zjišťovali, tak mezi místními Romy bylo bez práce 75 procent lidí. Nyní je to kolem 35 procent. Snad je to i díky nám,“ říká Kamila Svobodová.

 

Letos je to nejsložitější

Náklady na roční provoz Charity se pohybují kolem 8,5 milionu korun. Všechny peníze musí Eva Habelová se svými kolegy získat z dotací a různých grantů. „Letos je to obzvláště složité. Třeba od Úřadu vlády nám peníze na letošní rok přišly až na začátku června. V předchozích letech to bylo dřív, nikdy jsme v takové nejistotě nebyli,“ líčí Eva Habelová.

Charitě se loni podařilo získat podporu od Úřadu vlady, Ústeckého kraje nebo ministerstva školství, finančně pomohla i Diecézní charita Litoměřice. Další příspěvky se daří získávat od různých německých dárců, například od Sozialwerk der Ackermann-Gemeinde. Kamila Svobodová k tomu dodává, že bez kontaktů Evy Habelové by to nebylo vůbec možné. Třeba na topení v bývalém internátu se podařilo sesbírat dva miliony korun během šesti měsíců.

Kvůli chybějícím financím už také musela Charita některé své aktivity utlumit. Několik roků budovala Montessori školku (což je alternativní vzdělávací program, který podporuje dítě při rozvíjení poznatků a dovedností). Letos už ale zůstala školka zavřená právě kvůli nejistému financování, byť podle zkušenosti lidí z Charity speciální výuka řadě dětí pomáhala.

Stejně dopadl i plán rozdávat obědy a svačiny dětem, které by jinak zůstaly hladové. Nápad fungoval od roku 2011 a skončil před dvěma roky. Opět kvůli financování.

A do třetice – školní příprava. Vedení Charity se rozhodlo pomáhat dětem s domácími úkoly a přípravou do školy. Projekt fungoval během roku 2017. „Prvňáčky a druháčky jsme si vždy po dohodě s rodiči vyzvedávali ve škole, dostali tu i najíst a pak jsme s nimi dělali domácí úkoly. Zapojilo se do toho kolem šedesáti dětí, většinou pravidelně,“ vzpomíná Eva Habelová.

Ve výroční zprávě Charity z roku 2017 je k tomu zmínka, že 17 dětí z doučovaných 64 žáků se ze Šluknova během roku odstěhovalo. „Pouze dvě děti musely opakovat školní třídu, z toho jedno dítě k nám rodiče poslali, když už bylo pozdě a nedalo se příliš napravit. Na přelomu roku 2017/2018 ale už žádnému dítěti, které docházelo pravidelně, nehrozilo opakování třídy,“ píše se ve výroční zprávě.

Na další rok však už Charita nezískala zdroje, jak doučování dál platit. „Rok 2017 byl financován z německých darů. Od českých úřadů se nám nic získat nepodařilo, je to špatně zařaditelné do grantových programů. Většinou jsme se setkali s názorem, že s dětmi by se měli učit jejich rodiče. Problém je, že ti sami netuší, jak by to měli dělat, když sami mají základní vzdělání, často získané na speciální škole,“ krčí rameny Eva Habelová.

Plány dál?

Plány na další roky jsou jasné. Dokončit opravy druhé budovy, aby naplno fungovala.

Kromě sociální práce se však Eva Habelová rozhodla odskočit i ke své původní profesi etnografky. Společně s dalšími lidmi založila organizaci Röslerův domek – místo porozumění, které se podařilo získat ve Šluknově jeden z domů, kde až do své smrti žila místní rodačka, po roce 1945 neodsunutá sudetská Němka.

„Bylo jí 95 let, když v roce 2017 zemřela. Celý život se snažila uchovávat dům tak, jak jej převzala od svých rodičů. Převzali jsme ho ve stavu, který dokládá, jak se zde v minulosti žilo. Když jsme inventarizovali dochované věci, tak jen vynášení do tělocvičny sousední školy zabralo tři dny. Jde o tisíce předmětů. S rozdělováním nám pomáhali i odborníci z Německa,“ líčí Eva Habelová. Podobných domů v takovém stavu se podle nich zachovalo v celé oblasti jen několik.

„Chceme z domu udělat malé muzeum, které ukáže život místních lidí před rokem 1945 – a vlastně i po něm,“ doplňuje před malým zeleně natřeným domkem s šedou střechou.

 

Epilog

Je 27. června 2019 a na německém velvyslanectví v Praze se odehrává malá slavnost. Kromě Evy Habelové na ni dorazilo i několik dalších lidí ze šluknovské Charity.

„Myslím, že Evě Habelové toho město Šluknov i celý region dluží hodně,“ říká v proslovu německý velvyslanec Christoph Israng. „Je to ocenění pro ni i celý její tým,“ dodá a pak připne Evě Habelové na klopu Kříž za zásluhy se stuhou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo.

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier jí ho udělil za „dlouholetou činnost ve šluknovském regionu, kde se zasazuje o zlepšení životních podmínek romské menšiny v severních Čechách a česko-německé usmíření“.

 

 

Autor je novinář a fotograf, pracuje jako ředitel médií společnosti Internet Info.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama