Mušketýr od soustruhu

Obrazem

Jak si dnes připomínat bitvu na Bílé hoře – tu čtyři sta let starou potyčku s dalekosáhlými důsledky nejen pro náš národ, ale pro celý středoevropský prostor? Jako národní trauma srovnatelné jen s podzimem 1938 a srpnem 1968? Vzpomínáním na kleštěmi vytržený jazyk Jana Jesenia, jednoho z popravených českých pánů? Nebo snad vztyčováním mariánských sloupů? Sto kilometrů od Prahy žije chlápek, který si na teoretizování nepotrpí – a přece je pro něj Bílá hora a třicetiletá válka každodenní současnost. Puškař Miloš Skrbek.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Třicetiletou válku označuje za vrchol vojenského umění. „Vrchol taktiky. Vrchol šermířskejch škol. Renesance! Pak už přišlo baroko a všechno to šlo jenom z kopce,“ povídá mi vousáč a pravačkou se opírá o svěrák. Pak do mě zapíchne pohled jako rapír a dodá: „A už mě neser s těma otázkama, nebo tě zastřelím.“

Tenhle chlápek si na řeči moc nepotrpí a přísahám, že byste zmlkli i vy. Miloš Skrbek je samorost od prvního pohledu. Podsaditý černokněžník s urputným výrazem, ale s překvapivě útlýma rukama, které byste čekali spíš u houslisty než u řemeslníka. A přitom Miloš je ten nejlepší fachman široko daleko. Těch, kteří vyrábějí repliky historických zbraní, jsou u nás tak nanejvýš dva tucty a Miloš je jeden z mála, kteří se tomu věnují doopravdy naplno.

„Dělával jsem cokoliv, od expanzních samopalů Sten Gun, to byl ten, co použil Gabčík při atentátu na Heydricha, až po repliky husitských píšťal. Nejvíc mě ale baví třicítka – takže doutnák a kolečka,“ uvolí se utrousit aspoň pár slov o své práci i úctyhodné kariéře. „Třicítkou“ přitom myslí třicetiletou válku a doutnákem a kolečkem palné zbraně té doby. Ty, které se nabíjely ústím hlavně a odpaloval je buď jednoduchý pákový mechanismus, který sklopil zapálený doutnák, anebo kolečkový zámek, sofistikovaný strojek, v němž předepnutá pružina roztočí rýhované ocelové kolečko, které škrtne o pyrit či pazourek, a iniciuje tak jiskry, které zbraň odpálí.

Repliky historických zbraní na černý prach (ten mnohem účinnější bezdýmný se objevil až v roce 1884) přišly do módy v sedmdesátých letech minulého století, hlavně pod vlivem tehdy populárních filmových westernů. Začala jejich masová (hlavně španělská a italská) produkce, která se však jednoznačně orientovala na americký trh – proto nebyla nouze o perkusní pistole, revolvery či pušky, dokonce o první opakovačky, které dobyly Divoký západ. Do replik zbraní evropské renesance se ale žádná fabrika nepustila.

A tak je Miloš vyrábí ve Vysoké nad Labem, na dohled od Hradce Králové a sto kilometrů od Prahy, doslova na koleně.

 

 

Ve skromné dílně hned za domem sice stojí dva soustruhy, vrtačka a frézka, spoustu operací ale provádí puškař Skrbek stále ručně. „Základem řemesla je umět dobře tahat pilník, to se ničím nahradit nedá,“ povídá mi, když opracovává ve svěráku upnutý kus oceli, ze kterého se časem vyloupne mechanismus doutnákového zámku. „Fascinujou mě starý mistři. A i když jsem v dílně den co den, od šesti od rána do půl osmý do večera, vím, že se jim nikdy nevyrovnám. To bývali chlapi, co si uměli poradit s čímkoliv!“

O zbraně se Miloš Skrbek zajímal odjakživa. Letos mu je třiapadesát a už ve třinácti si vlastnoručně míchával černý střelný prach. Nedopadlo to tenkrát úplně dobře, naštěstí má ale tenhle chlápek, na rozdíl od mnohých vášnivých domácích kutilů-pistolníků, stále obě oči i všechny prsty. Stihl se vyučit zámečníkem a po převratu, v devadesátých letech, se v Uherském Brodě rekvalifikoval na puškaře.

 

Co slíbí, to udělá

Jan Tetřev, náš přední znalec ručních palných zbraní, šéfredaktor časopisu Střelecká revue a historik pardubického muzea, má pro Miloše Skrbka jenom slova uznání a obdivu. Potkali se už v roce 1992 při zájezdu do Francie. Parta českých nadšenců vojenské historie tehdy cestovala v jednom autobuse do Normandie a do pařížské Invalidovny, v níž je dnes slavné muzeum. „Kšeftaři tehdy měli hody, spousta lidí zbohatla na tom, že tahala věci na Západ. A Miloš byl první člověk, kterého jsem potkal, jenž to dělal naopak. Šmejdil po pařížských vetešnictvích a nakonec si přivezl domů nějaký napoleonský bodák,“ vzpomíná Jan Tetřev při procházce po pardubickém zámku na první setkání s rázovitým puškařem.

Tetřev na Skrbkovi oceňuje, že nikdy neustrnul. „Na rozdíl od mnoha ostatních Miloš nepracuje jenom hubou. Co slíbí, to udělá. Baví ho přijít věcem na kloub. V dílně tráví celý život, má fantastický archiv literatury. Pro něj to není jen profese, natož zaměstnání. Staré zbraně jsou celý jeho život.“

Jan Tetřev vzpomíná i na pár vykuků, kteří se na Skrbka zkoušeli nalepit a rozjet s ním velký byznys. Protože vzít to za správný konec, na práci tohohle machra by se dalo zbohatnout. Nikdy to nedopadlo dobře. Miloš se do toho světa projektových manažerů, ekonomických rozvah a plánů zisků nehodí. „Miloš není počtář, dělá srdcem. Má svůj domeček, svou dílnu, ze které nevyleze, a nic dalšího k životu nepotřebuje. Auta ho nezajímají, dokonce ani řidičák nemá. Nanejvýš si občas zajede na ryby. Právě ta úplná odevzdanost z něho dělá tak výjimečného řemeslníka. I chlapa. On vlastně stále žije podle mušketýrských zákonů. A když ho někdo naštve, hned by ho vyzval na souboj na kordy.“

Jenom doutnákových mušket už Skrbek vyrobil přes stovku. Zásobuje jimi milovníky historického šermu, nadšence living history i zapálené fanoušky, kteří touží po replice staré zbraně, jež běžně k sehnání není. Černý střelný prach a v něm obsaženou síru dští Skrbkovy ohňové hole i v Německu, Rakousku, ve Francii i ve Španělsku. Poslední zakázku posílal do Spojených států na sedmkrát, málokterý dopravce si totiž dnes troufne přepravovat zbraně – a to i ty staré. Pistoli s kolečkovým zámkem si u Miloše Skrbka objednal i Maďar Balász Németh, který vede proslulý youtubový kanál CapAndBall, na němž zkoumá historické palné zbraně i jejich účinnost.

 

Dřevo a ocel

Když puškař Skrbek někde narazí na nějakou zajímavost (běžně šmejdí na internetu v německých či italských aukčních síních), stačí mu obrázek zbraně, jeden rozměr a vše ostatní si už dopočítá – a hned se pustí do výroby repliky. Právě takhle vznikla fůra zbraní z jeho produkce. Třeba i unikátní puška s vnitřním křesadlovým zámkem, kterou vyrobil na objednávku Jana Tetřeva do sbírek pardubického muzea: zbraně jsou k nerozeznání od původních předloh. S jedinou výjimkou – Miloš Skrbek na nich používá závity metrické soustavy. Mimo jiné proto, aby je podvodníci nemohli vydávat za historické originály. Protože zatímco pistole s kolečkovým zámkem stojí u Skrbka 20 000 korun, originál se prodává klidně kolem třech i čtyřech tisíc eur, tedy až za sto tisíc Kč.

Na své zbraně dává Skrbek celoživotní záruku. Reklamace ho ale netrápí. Tedy až na těch pár popraskaných pažeb. Před pár lety koupil bukové fošny, za dobrou cenu bylo tehdy k mání krásné rezonanční dříví od Hlinska. Jenže po pár měsících se ozvalo několik klientů, že jim jejich doutnákové muškety začaly praskat. No a ukázalo se, že to údajně fajnové dříví pocházelo z polomu, takže nakonec z něj bylo drahé topení v kamnech a v rámci reklamací puškař svým zákazníkům pažby předělal. Proto se už raději spoléhá na vlastní zásoby. Hlídá, když se někde v okolí kácejí stromy, a tak se pod střešními trámy jeho dílny suší fůra bukových, ořechových, hruškových, třešňových, jabloňových i javorových fošen.

Větší starosti než dřevo mu ale dělá ocelářská produkce. „Těm privatizátorům, co zlikvidovali Poldi Kladno, bych nepřál, aby se mi dostali do tlap,“ pronese výhružně a vysvětluje mi, že evropské normy se s těmi našimi starými československými nedají srovnat, že na současný materiál není stoprocentní spoleh a že má obavy, neboť zásoby jeho oblíbené oceli třídy 14 260, které si před lety pořídil, se tenčí.

Nejvíc ale puškaře Skrbka štve nová legislativa. Jakmile dojde řeč na evropskou směrnici o zbraních, promění se řemeslník v tygra a ten řev, který vydává, žádný papír neunese. Požadavek bruselských úředníků, aby doposud volné zbraně, pro jejichž nabytí zatím stačí věk nad osmnáct let a které právě vyrábí i Miloš Skrbek, podléhaly registraci, či dokonce vyžadovaly zbrojní oprávnění, zpochybňují mnozí jako nesmyslnou byrokratickou šikanu, oklešťování občanských práv i donebevolající pitomost. Skutečně se nezdá pravděpodobné, že teroristé při útoku použijí doutnákovou mušketu anebo jinou palnou zbraň, která se láduje postaru ústím hlavně a z níž ani výborně vycvičený střelec nedokáže vystřelit častěji než dvakrát třikrát za minutu.

A ještě má Miloš Skrbek pifku na cyklisty. Nejvíc na ty v elastických oblečcích, kteří mu na horských kolech lítají bezohledně, cestou necestou, po lese hned za jeho barákem. „Nejradši bych je všechny... Vždy tam ruší ptáčky!“ •

 

Autor je fotograf, držitel českých i mezinárodních ocenění. Více informací: www.krupar.com

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement