Komentář

Ukrajina pět let poté: bída, válka, ale i naděje

11 / 11 / 2018

Před pěti lety, v listopadu 2013, odmítl tehdejší ukrajinský prezident Janukovyč podepsat asociační dohodu s EU. Vlna odporu, jež se proti němu zvedla a která vyústila v revoluci jménem Euromajdan, Ukrajinu v mnoha ohledech hluboce proměnila.

Před pěti lety, v listopadu 2013, odmítl tehdejší ukrajinský prezident Janukovyč podepsat asociační dohodu s EU. Vlna odporu, jež se proti němu zvedla a která vyústila v revoluci jménem Euromajdan, Ukrajinu v mnoha ohledech hluboce proměnila.

Kyjevské náměstí Nezávislosti už by se mohlo přejmenovat na náměstí Revoluce: v listopadu 2004 právě tady začala ta oranžová, o devět let později proevropská: Euromajdan. 

První jmenovaná znamenala velké vzepětí občanské společnosti, ale tím to, bohužel, také skoro zhaslo – „oranžoví“ lidé, které vynesla do čela země, tedy hlavně prezident Juščenko a premiérka Tymošenková, věnovali spoustu času vzájemným sporům a mnohem méně času skutečným reformám. A tak se stalo, že prezidentské volby 2010 zase vyhrála stará struktura, prorusky orientovaný Viktor Janukovyč. 

Nicméně jedna podstatná věc nastolena byla, a to kurz země směřující k členství v Evropské unii. Kyjev a Brusel dlouho (a někdy dost obtížně) vyjednávaly stabilizační a asociační dohodu, a když ji Janukovyč 21. listopadu 2013 odmítl podepsat, znamenalo to obrat o 180 stupňů. 

Ještě téhož večera se na Majdanu sešlo několik stovek lidí, aby proti rozhodnutí prezidenta protestovali. Netušili samozřejmě, že jejich podrážky právě začínají na ukrajinské půdě (opět) psát dějiny. Následující večer už byly demonstrantů tisíce, za týden desetitisíce. Situace se měla brzy velmi vyhrotit: v únoru 2014 přišel extrémně tvrdý zásah speciálních jednotek, přímo na Majdanu a v přilehlých ulicích zemřely desítky lidí. Janukovyčův režim následně padl a prezident utekl ze země. V březnu 2014 Rusko anektovalo poloostrov Krym. A Moskvou podporovaní separatisté vzápětí zahájili válku na Donbase, která trvá dodnes. 

Ukrajina se změnila. 

Což je – celkově dobře. Navzdory všem věcem, které se nedaří. 

 

Kateryna

Ukrajinská ekonomika kulhá, ceny rostou. „Když dnes přijdete v Kyjevě do supermarketu, zjistíte, že ceny jsou srovnatelné třeba s Berlínem. Platy ovšem nikoliv, minimální mzda na Ukrajině činí nějakých sto eur,“ říká Volodymyr Jermolenko, novinář, analytik a šéfredaktor zpravodajského portálu UkraineWorld.org. „Výrazně stoupají také ceny energií, některé domácnosti v zimě vydají za topení až polovinu příjmů.“ 

Zhoršující se životní standard je také jedním z faktorů, které se podepsaly na popularitě prezidenta: Petro Porošenko vyhrál volby v květnu 2014 v prvním kole, dostal bezprecedentních 54,7 procenta hlasů. „Dnes se jeho obliba pohybuje mezi šesti a osmi procenty,“ říká Jermolenko. Může za to i táhlý ozbrojený konflikt na východě země, pro nějž vláda stále nedokázala najít řešení. A také korupční kauzy, jež zasáhly Porošenkovo okolí i prezidenta samotného. 

Nedaří se reformovat soudy a prokuraturu. Nedaří se reformovat školství, hlavně to vysoké. Mladí Ukrajinci, kteří – díky bezvízovému režimu – cestují po celé Evropě, už pochopili, že je pro ně mnohem lepší jet studovat do zahraničí. Což by nebyl problém, kdyby se ovšem po promoci vraceli domů. „Ukrajina se potýká s obrovským odlivem mozků,“ říká Jermolenko. 

Deziluze panuje i v oblasti lokální politiky, kde se nezměnilo takřka nic: u koryt jsou stále tytéž figury typu oděského starosty Gennadije Truchanova, považovaného za jednoho z kmotrů ukrajinské mafie. 

Média? Velké televizní kanály jsou v rukou oligarchů, kteří skrze ně prosazují vlastní zájmy. Veřejnoprávní televize je slabá a ruská propaganda si cestu na obrazovky našla i poté, co vláda zakázala vysílání ruských státních kanálů. Prostě vznikly nové stanice, jejichž vlastnická struktura je mnohdy nejasná, zato hlavní narativ víc než zřetelný: Ukrajina je zkrachovalý stát.

Hluboký problém představují i útoky na občanskou společnost: počátkem listopadu zemřela v kyjevské nemocnici Kateryna Handziuk, třiatřicetiletá protikorupční aktivistka a poradkyně starosty jihoukrajinského města Cherson. V létě ji v rodném městě útočník polil litrem kyseliny sírové, Kateryna utrpěla těžké popáleniny na třetině těla. (Nereformovaná) policie, kterou Handziuk ostře kritizovala, zprvu čin kvalifikovala jako výtržnictví a v prvních dnech ho takřka nevyšetřovala. Až poté, co se zvedla silná vlna odporu, útok překvalifikovala na pokus o vraždu. Kateryna Handziuk ještě z lůžka v kyjevské nemocnici apelovala na vládu, ať se začne útoky na představitele občanské společnosti vážně zabývat.  

 

Co je ve sklenici 

„Není tedy divu,“ shrnuje Volodymyr Jermolenko, „že v ukrajinské společnosti panuje v řadě ohledů skutečně hluboká deziluze.“ 

Ale. 

Petro Porošenko je přese všechny problémy nejproevropštějším prezidentem, jakého kdy země měla. Potácející se ekonomika vykazuje i pozitivní signály, daří se například na západní Ukrajině a v zemi přibývá firem, které jsou odhodlány chovat se dle unijních standardů, tzn. platit daně, vyplácet mzdy či hradit zaměstnancům zdravotní a sociální pojištění. Za poslední roky také došlo k výrazné decentralizaci politiky, což přineslo do regionů víc peněz, za které se teď leckde opravují silnice. 

V Kyjevě se přece jen pustili do boje s korupcí. Národní protikorupční úřad (NABU), který vznikl v říjnu 2015 takřka na zelené louce, má dnes stovky zaměstnanců a za poměrně krátkou dobu existence dokázal shromáždit důkazy v řadě kauz. 

Reformou prošly také veřejné zakázky. Díky systému ProZorro, na jehož vývoji se podílela i organizace Transparency International, je dnes možné se dostat k absolutně všem údajům týkajícím se absolutně všech tendrů.

Na oligarchizované mediální scéně existují subjekty typu televizní stanice Hromadske, kterou vydupali ze země sami novináři a která – i přes omezené finanční a technologické zdroje – předvádí úctyhodnou, poctivou žurnalistiku. 

Na mnohých radnicích sice pořád sedí mafiánské figury „truchanovského“ typu, ale na federální úrovni se na řízení země začali podílet lidé, kteří přišli z občanské sféry. Jsou z nich členové expertních skupin, poradci, ministerští náměstci, poslanci a koneckonců i členové vlády: vicepremiérka pro evropskou integraci Ivanna Klympush-Tsintsadze je bývalá novinářka a ředitelka charitativních organizací.

Útok na Katerynu Handziuk ukázal, jak rychle a efektivně se v konkrétních případech dokáže zaktivizovat ukrajinská občanská společnost. A sama Kateryna zase svou prací prokázala, jak účinné může být úsilí jednotlivce – právě díky lidem jako ona se jihu Ukrajiny vyhnulo „Ruské jaro“, tedy scénář podobný tomu z Krymu nebo Donbasu. 

Pět let po Euromajdanu je Ukrajina pověstnou sklenicí, která je napůl prázdná a/nebo taky napůl plná. Ale co je ještě důležitější: obsah sklenice se mění. Což po oranžové revoluci nebyl ten případ.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat