Vojta Dyk: Mozart byl pro mě popíkář, Mysliveček má v sobě hloubku

Kultura

Josef Mysliveček byl jedním z nejúspěšnějších operních skladatelů 18. století. Zemřel ale v chudobě a zapomnění. Do kin teď míří film o jeho životě. Komponistu, kterému v Itálii přezdívali Il Boemo, v něm hraje Vojta Dyk. „Slýchám od lidí, že jim to jméno něco říká, ale nikdo už netuší, co všechno Mysliveček dokázal nebo že ovlivnil mnoho dalších skladatelů. Například Mozarta, což je pro něj nejlepší PR,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Původně měl hlavní roli ve filmu Il Boemo hrát Rus Jegor Koreškov. Ten ale z natáčení na poslední chvíli vycouval a autor projektu, režisér a scenárista Petr Václav, musel rychle najít náhradu. Slyšela jsem, že vám scénář vezli na chalupu a že jste neměl moc času na rozmyšlenou.

Nebylo to na chalupu, ale na tábor.

 

Na dětský tábor?

Na tábor pro děti a rodiče. Volal mi tehdy Václav Luks, že mi chtějí tu roli nabídnout.

 

Václav Luks je zakladatel a umělecký vedoucí souboru Collegium 1704, který do filmu nastudoval Myslivečkovu hudbu. On vás prý protlačoval hned od začátku.

Neřekl bych protlačoval, spíš doporučoval. Je ale pravda, že nedávno jsme byli ve španělském San Sebastianu na Mezinárodním filmovém festivalu, kam se Il Boemo dostal do hlavní soutěže a zároveň tu měl světovou premiéru. Shodli jsme se, že si nikdo z nás nedokáže představit, že by v tom filmu měl v momentální situaci hlavní roli Rus.

 

Přiznám se, že mi myšlenka, že má českého komponistu hrát Rus, přijde zvláštní, a to i když si odmyslím ruskou agresi na Ukrajině.

Taky mám radši, když Čecha hraje Čech. Každopádně na rozmyšlenou jsem moc času neměl. Na začátku července 2019 jsem dostal scénář a za tři týdny se už točily operní scény v italském Comu, které byly s operními pěvci a Collegiem 1704 domluvené dlouho dopředu a nemohly se odložit.

 

UDĚLAT SI PROSTOR

Toužil jste po tak velké roli?

Mám ten film spojený s určitou svou duševní obrodou. Došlo mi, že když chcete, aby vám něco přišlo do života, musíte si to přát…

 

 

Takže jste si ten scénář přivolal?

Tak nějak. Jenže aby k vám něco přišlo, musíte si pro to nejprve udělat v životě prostor. Já do té doby dělal spíš lehčí filmy, komedie, pohádky. Nic, na co bych se musel zvlášť připravovat. V hudbě i divadle jsem byl v té době saturovaný, ve filmu ale nic takového stále nepřicházelo. A tak jsem se v jednu chvíli rozhodl, že tomu udělám místo. Odmítl jsem několik scénářů, které bych za normálních okolností vzal. A když jsem to udělal, přišly dva filmy. Il Boemo a pak ještě film Zpráva o záchraně mrtvého.

 

Il Boemo, který se s rozpočtem 138 milionů řadí k nejnákladnějším českým snímkům, se z větší části natáčel v Itálii, kam Josef Mysliveček jako syn pražského mlynáře odjel a povedlo se mu zde prosadit. Všechny ženské hlavní role ztvárňují Italky, film je celý v italštině. Nenadával jste si pak trochu, když jste se musel naučit celý scénář v italštině, kterou jste neovládal?

Nenadával, spíš jsem byl občas ve stresu. Italština byla samozřejmě náročná. Já ale na některé věci dost zapomínám. Takže už jsem zapomněl i to, jaké to s tou italštinou vlastně bylo martyrium. Chtěl jsem docílit toho, abych byl v cizím jazyce přirozený, aby to neznělo, že se tady nějaký zpěvák snaží naučit jazyk. A to bylo náročné. Ale je to taky spíš otázka na moji ženu (herečku Tatianu Dykovou, dříve Vilhelmovou – pozn. red.), která mi, když jsem se pořád šprtal, říkala, že už toho mám konečně nechat.

 

 

Nedokážu si vlastně moc představit, jaké to je, učit se něco takhle obsáhlého nazpaměť a v cizím jazyce.

Já jsem tam hlavně stále slyšel ty nuance. Věděl jsem, že to, co říkám, zní jinak, než by znělo od rodilého Itala. Jenže jsem nevěděl, jak to říct správně. Měl jsem tři hlasové koučky. Jednu tady v Česku, když jsem se učil scénář, druhou na čtené zkoušky a třetí pak na natáčení. A ta poslední koučka mi na závěr řekla: „To je neuvěřitelné, ty opravdu někdy zníš jako rodilý Ital. A někdy taky ne.“

 

Co vás napadlo, když jste scénář tehdy na táboře dočetl?

Divil jsem se, že o Myslivečkovi nic nevím. Jak to, že mě o něm nikdo nic neučil? Znal jsem jeho jméno, věděl jsem, že to byl skladatel a že měl nějakou spojitost se Sovovými mlýny. To bylo všechno.

 

Mě dost překvapila slova Václava Lukse, který je mimo jiné i hudební pedagog. Než ho oslovil Petr Václav, považoval Myslivečka za druhořadého skladatele a přiznal, že vlastně nevěděl, kým Mysliveček byl.

Slýchám od lidí, že jim to jméno něco říká, ale nikdo už netuší, co všechno Mysliveček dokázal nebo že ovlivnil mnoho dalších skladatelů. Například Mozarta, což je pro něj takové jeho nejlepší PR.

 

Mysliveček se s Mozartem setkal, když byl Mozart ještě malý. Později se spolu přátelili a z jejich dochované korespondence lze zjistit mnoho o Myslivečkově životě a tvorbě.

Pro mne byl Mozart, když to tak řeknu, popíkář. Kdežto Mysliveček měl v sobě něco česky hlubokého.

 

Jak to myslíte – česky hlubokého?

Srovnám to s tím, jaká je moje osobní zkušenost, když vystupuji někde na koncertě v zahraničí. Třeba ve Skotsku na vás jsou lidi hned naladění, Slováci to samé, rychle se baví. České publikum je jiné. Možná mají předsudky, jsou skeptičtí, nevím, ale prostě chvíli trvá, než svoje emoce vypustí. Když se to ale pak stane, je to sepětí velmi pevné a hluboké. Stejně na mě působí i tvorba Josefa Myslivečka. Jde hodně do hloubky. Možná byl větším intelektuálem než ostatní, možná byl do sebe usebraný… víc než třeba extrovert Mozart.

 

Ještě něco vás po přečtení scénáře napadlo?

Bylo jasné, že je to dobrý scénář. Tehdy jsem ale nevěděl, jaké „monstrum“ to vlastně bude. Například že Václav Luks a jeho Collegium 1704 budou hrát ve filmu všechno živě, že v tom budou zpívat evropské operní hvězdy. A asi za týden od přečtení scénáře mi taky došlo, že to právě budu muset odříkat celé v italštině.

 

Musel jste se naučit ještě něco? Ve filmu dirigujete, ale to jste se prý učit nemusel…

Nemusel. Tam šlo zejména o to, naposlouchat si hudbu. I kdybych pak dirigoval mimo rytmus, během stříhání to snadno vyřešíte. Je ale pravda, že diriguju odmala, respektive si na dirigenta hraju. Víc jsem řešil třeba to, že doba, ve které Mysliveček žil, vyžadovala určitá gesta, držení těla či chování ve společnosti. Když vešel do místnosti král, museli se všichni poklonit určitým způsobem. Volal jsem proto své bývalé pedagožce, která nás na DAMU učila jevištní pohyb, a poprosil jsem ji, ať přijde na natáčení a tam nás v pohybech sladí.

 

DO NEZNÁMA ZA SVÝM SNEM

Režisér a scenárista filmu Petr Václav se na natáčení deset let připravoval, rok kvůli tomu studoval v Římě. Například kostýmy si nechal vyrobit od italské manufaktury, která je šila z takových látek, jaké se skutečně používaly v 18. století. Když měl někdo ve filmu představovat postavu z Neapole, herec musel být právě odtamtud, aby měl patřičný přízvuk. Bylo těžké s Petrem Václavem natáčet?

On má v sobě něco, co je mi vlastní, ale co každému nemusí vyhovovat: jakousi dětskost v tvorbě. Je to dospělý chlap, ale přitom na svět kouká dětskýma očima. Jsou to takové čisté obrazy, jako by si je představovalo dítě. Nejlepší, jaké mohou být. Bez překážek. Náročné bylo třeba to, když jsem měl nějakou scénu zahrát znova. Petr mi totiž často neřekl, jak jinak ji mám zahrát. To samozřejmě skýtá velkou svobodu, ale musíte to hledat někde v sobě. Možná je to i tím, že Petr má zkušenost natáčení s neherci, které nemůžete zavalit tím, jak to mají zahrát, protože by pak nebyli přirození. Často jsme spolu dlouze rozmlouvali. Petr je intelektuál, velmi sečtělý, a co obdivuji, je, že to deset let dokázal mít v hlavě, sebral se, odjel do Říma, kde studoval původní prameny. Ostatně to taky o něčem svědčí. Je v tom jakási dětská zarputilost.

 

Nutno dodat, že o Myslivečkově životě se toho moc neví. Sice dokázal dobýt Itálii, ale zemřel nemocný a chudý a nikdo pak o jeho odkaz nepečoval. Na rozdíl třeba od Mozarta, jehož žena Constanze po jeho smrti odkoupila veškeré možné Mozartovy dopisy…

Je pravda, že Petr Václav tím opravdu žil. Ví o Myslivečkovi a o 18. století neskutečně mnoho.

 

Zajímavé je i to, že první, kdo po dvou stoletích poctivě nastudoval Myslivečkovo dílo, byl už zmiňovaný Václav Luks, který to navíc udělal právě až na popud Petra Václava. Současně s filmem vznikla deska nahraná Collegiem 1704 a tento orchestr začal Myslivečka hrát i na koncertech. Taky je naplánovaná výstava a nedávno vyšla kniha o Myslivečkovi od amerického muzikologa Daniela E. Freemana, jenž byl zároveň odborným poradcem filmu. Jako by Petr Václav Josefa Myslivečka vydupal z popela. Nebo, řekněme, adoptoval.

A vrátil zpátky Čechům.

 

Řeknete, co na Myslivečkově životě nejvíc fascinuje vás?

Fascinuje mne, a je jedno, jestli je to v době baroka, nebo teď, když se někdo sebere a odjede do ciziny, kde ho nikdo nezná. Včera jsem zrovna dokoukal dokument od Andrey Sedláčkové o Toyen – a tam vidíte to samé. Jít do takové nejistoty, je velká věc.

 

Je pravda, že Mysliveček vyměnil pohodlný život majitele mlýna za nejistou existenci v Itálii. Tam se chtěl stát – a také stal - umělcem na volné noze, což tehdy vůbec nebylo běžné.

A teď si vezměte, že dneska, když se někam vydáte, můžete být za pár hodin zase zpátky doma. To tehdy nešlo. Ještě se ale vrátím k tomu, co mě na Myslivečkovi fascinuje – je to samozřejmě jeho hudba. Když v závěru filmu zpívá italská sopranistka Raffaella Milanesi, pokaždé mi to vžene slzy do očí.

 

 

Vy jste o Myslivečkovi prohlásil, že jste se ho snažil ztělesnit jako člověka s jeho vášněmi, s jeho přesvědčením i s jeho pochybnostmi. „Je to hudebník, který stojí o kariéru, protože mu umožnuje dělat to, co má rád, ale není to kariérista.“ Jak jste to myslel?

Cítil jsem to ze scénáře. Kariérista jde podle mne i přes mrtvoly, a to on nešel. Šel cíleně za svým snem, dožadoval se svého vnitřního naplnění, což byla hudba. Podle mne nemusíte mít ostré lokty, když chcete uspět. Pokud máte dobrý produkt, udělá to za vás.

 

Ve filmu hrají velkou roli ženy, které Mysliveček v Itálii potkával.

Ano, často se jeho láska k hudbě projevovala skrze lásku k ženám, ale on – alespoň tak jsem se ho snažil hrát – se do nich skoro pokaždé zamiloval, což mi přijde důležité. Zároveň je tam podle mne vykreslená ta tehdejší doba, jaká skutečně byla, tedy hodně otevřená.

 

 

Do natáčení filmu vstoupila v roce 2020 pandemie koronaviru, což ale mělo, jak se zdá, i své výhody. Prý jste natáčeli v Benátkách v době, kdy bylo tohle obvykle přeplněné město úplně bez turistů.

Musím říct, že v mnoha ohledech to bylo šťastné natáčení. Herci měli díky covidu víc času, protože nehráli v divadlech. Když Petr Václav narychlo zavolal, že se za týden bude točit na Sicílii, nebyl moc velký problém tam odjet. Navíc bylo skvělé cítit energii těch měst a ne lidí, kteří v nich obvykle jsou.

 

Film už měl premiéru v San Sebastianu a taky na plzeňském festivale Finále. Dvacátého října jde do českých kin. Zároveň už ho Česká filmová a divadelní akademie poslala do boje o Oscary. Máte už nějaké ohlasy?

Po Plzni mi pár lidí napsalo. V San Sebastianu to ale bylo zajímavé v tom, že tam nemáte žádné kamarády a známé. Mají tam jeden zvyk, který se ale ne vždy dodržuje. Když skončí projekce ve velkém sále, v němž sedí 1 800 lidí, tak když odcházíte, diváci vytvoří špalír a tleskají. Tam mi běhal mráz po zádech, protože to je okamžitá reakce. Na to, jak to přijme české publikum, jsem zvědavý. Ale to už je spíše otázka nějakého políbení od pánaboha, zda to sepne. Byl bych rád, aby tu film rezonoval. Přijde mi, že se jako český národ stále hodně díváme, co se kde děje venku, a přitom tu máme plno skvostů, které jsou nedoceněné.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement