Nechci, aby další generace Vietnamců zažívaly to, co my

Jaké jsou podle vás nejhorší předsudky, které Češi mají vůči Vietnamcům?

Mezi ty tradiční patří, že Vietnamci neumí česky, že se kolem nich točí drogy, že „fejkují“ značky. Dobrý… to bylo. Teď jsme tady my, kteří česky umíme, hadry nefejkujeme. Drogy možná někdo dělá, ale spíš si myslím že ne. Zkrátka máme už jiné plány. Už se ale objevil i nový stereotyp, a to, že Vietnamci naší generace míří na manažerské pozice. Chtějí dělat v kanceláři, být právníci a architekti.

 

A nechtějí?

Je to zase jen další zúžený pohled. Poslední dobou jsem to začal vnímat trochu víc a vidím třeba vietnamské policisty. Moc se těším, až si budu například objednávat nábytek a truhlář bude Vietnamec. Což bude zase posun trochu dál. Ono to hodně souvisí i s filmovým průmyslem. Když chce být Vietnamec herec, jaké role mu nabídnou? Buď jsi stánkař, drogový dealer, nebo máš restauraci a prodáváš smažený nudle. A to je všechno. Jakmile začnou Vietnamci dělat řemesla, najednou může být ve filmu vietnamský truhlář.

 

Jak se tohle stereotypní smýšlení řady Čechů promítá do vašeho osobního života?

Když jsem sám, už to tolik nevnímám. Ale když jdu třeba někam s rodiči a někdo něco řekne nebo udělá, zaznamenám to. A pořád mě udivuje, zvlášť tady v Praze, že jsou lidi neustále překvapení, když mladý Vietnamec mluví dobře česky.

 

To se vám stává často?

Kolikrát se mi to stalo i v práci. Něco jsem se zákazníkem řešil po telefonu. On pak přišel osobně, já ho pozdravil, protože jsem vedoucí. Ale on šel automaticky za někým, kdo vypadá jako Čech. Kolega pak takového člověka pošle zpátky za mnou a on mi řekne: Ale v telefonu jsem mluvil s někým, kdo uměl perfektně česky. A já říkám: No to jsem byl já!

 

I kdybych měl ponožky v sandálech...

Jak dlouho bude trvat, než se tohle změní?

Je to ještě na dlouho. Můžeme tomu pomoct, trochu (proces vzájemného porozumění) urychlit, ale i tak si myslím, že to bude určitě trvat nějaký pátek. Jednou se mě někdo zeptal, kde se cítím doma. Dobrá otázka. Jedna známá influencerka řekla, že je tam, kde máme rodiče. Pomyslel jsem si, že to je přesně ono. Takhle to přeci máme všichni, jedu domů fakt znamená jedu za rodinou. Ale já jsem v Česku doma, i když na chvíli opomenu rodiče. Narodil jsem se tu, umím česky, znám historii. Na druhou stranu, Čech mě nikdy jako Čecha brát nebude. Vím, že kdybych byl v Chorvatsku a potkal tam českou rodinu, oni si neřeknou: Á, Čech! I kdybych měl ponožky v sandálech. S tím jsem se smířil, nemám to nikomu za zlé. Takže pak si člověk řekne: Dobrý, takže doma jsem ve Vietnamu. Vypadám jako Vietnamec, mluvím vietnamsky…

 

A?

Odletí do Vietnamu a hele, tam taky ne! Protože vietnamští Vietnamci poznají, že jste z Evropy, a hned vás zaškatulkují. V tom je to smutný, že lidi z mé generace jsou všude jako turisti.

 

Díky svým krátkým sarkastickým videím na sociálních sítích už jste poměrně známý. Co na to říkají rodiče?

Ze začátku to špatně snášeli, protože Vietnamci nechtějí být známí. Dělej si svoje, ožeň se, založ rodinu vydělávej peníze, ale nechceme, aby si na tebe někdo ukazoval. Dlouho jsem o tom s rodiči debatoval, vysvětloval jsem, proč to dělám, že to má smysl a že čím víc nás bude, tím líp. Pořád to nechápali. Pak jsem přesvědčil mámu. Ona ráda vaří, vždycky chtěla být kuchařka. A mě jednou pozvali do jednoho pořadu, abych ukázal, jak se dělají závitky. Když jsem to pustil mámě, rozzářily se jí oči. Jen podotkla, že ty krevety jsem měl udělat jinak. Typická máma! Myslím, že teď jsou s tím rodiče v pohodě, smířili se s tím.

 

Vietnamská čeština nejvíc nakliká

A reakce veřejnosti je jaká?

Nechtěl jsem dělat kontroverzní videa, a už vůbec ne taková, kde je vietnamská čeština, to je mi proti srsti. Přesto jsem natočil dvě. Kamarádům, se kterými točím, to přišlo jako skvělý nápad. Pořád se ale snažím, aby moje tvorba měla smysl, aby si z toho člověk něco odnesl. V těch krátkých videích toho asi moc není, ale je to příprava na něco většího.

 

Jenže ta videa, kde si děláte legraci z vietnamské češtiny, jsou vaše nejúspěšnější…

Je to paradox. My už dlouho víme, že Češi milují obsah s vietnamskou češtinou. Teď jde o to, jestli to využít. Někteří Vietnamci s tím budou mít problém, je otázka, jestli to poslouží něčemu vyššímu. Sám ještě nevím, nerozhodl jsem se.

 

Takže je to takové vaše vnitřní dilema?

Hrozné dilema. Pokud to udělá někdo jiný, podpořím ho, ale nevím, jestli bych měl být já ten v uvozovkách vyvolený.

 

Říkáte, že videa jsou příprava na něco většího. Co to má být?

Určitě bych chtěl film. Náměty už máme, hledáme, kdo by se toho ujal. Jsme na začátku.

 

A žánr?

Romantika. Hrozná romantika, to já miluju.

 

Četla jsem, že jste na střední škole vyhrál jazykovou soutěž.

Je to tak. Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím. Náš jazykář Stanislav Bendl nám dal za domácí úkol připravit si mluvený referát o tom, co nás baví. Já jsem si řekl, že udělám něco jiného, a začal mluvit o politice. Nevěděl jsem o ní tehdy vůbec nic, ale pojal jsem to humorně, jako že v politice by měly být třináctileté děti a tak. A jemu se to hrozně líbilo a řekl mi: Hele Dejve, je tady taková soutěž, jmenuje se to Mladý Démosthenes. Je to celorepubliková řečnická soutěž. Tak jsme něco vymysleli a já skončil druhý a říkal si, že mi to stačí. Jenže pan Bendl pořád chtěl, abych to zkusil znovu, že mám na vítězství. A nakonec jsem to opravdu vyhrál! Byla to skvěla zkušenost, naučil jsem se nebát se kamery, publika. Pomohlo mi to pak i na vysoké škole na publicistice. A teď jsem tady, vlastně bych nečekal, že se mnou někdo bude dělat rozhovor. Jsem za to hrozně vděčný.

 

Obchod máme v krvi

Zmiňoval jste vietnamské jídlo. Naučili Vietnamci Čechy milovat jejich kuchyni?

Ano a jsem rád, že už k tomu došlo. Když jsem byl puberťák, Češi byli hodně skeptičtí. Dali si třeba smažený nudle a závitky jednou za rok, když byla nějaká pouť. Ale že by vyrazili do asijské restaurace, aby si dali Pho, to bylo něco neslýchaného. Jsem hrozně rád, že se Češi otevírají a jezdí třeba do Sapy. Sapa je fakt pravý Vietnam, lidi může hodně šokovat, jaké to tam je. Ale takhle přesně to ve Vietnamu vypadá.

 

Mají Vietnamci opravdu blízko k obchodu, nebo je to jen další zažitý stereotyp?

Myslím, že k obchodu mají určitě blízko z Vietnamu, tam každý s něčím obchoduje, je jedno, jestli s rýží, nebo s auty. Máme to v krvi. Je ale taky pravda, že zdejší Vietnamci často neměli na výběr. Pochopitelně Vietnamci, kteří sem přiletěli nejdřív, byli ve fabrikách. A pak, když sehnali nějaké peníze a poznali lidi, rozjeli podnikání.

 

Je pořád běžné, že v obchodech pracuje celá rodina?

Je to tak, i mladší generace Vietnamců musí pomáhat. Ale věci se mění, řada Vietnamců i jejich rodičů si postupně uvědomuje, že peníze nejsou všechno. Dřív se stále jen pracovalo.

 

Nešlo zavřít krám?

Vůbec, jedině na státní svátky, ale jinak se makalo pořád. Teď mám hroznou radost, protože jak už jsem zmínil, i starší Vietnamci si uvědomují, že to není jen o penězích. Že je dobré jet třeba s dětmi na dovolenou.

 

 

Jaké bylo vlastně vaše dětství?

Někdy docela těžké. Hodně vietnamských dětí své rodiče moc nevidělo, byli jsme u českých tet, babiček a tak. Takže jsme přišli ze školy, kde se mluvilo česky, k babičce, kde se mluvilo česky, a pak přijeli rodiče a dali jsme si akorát večeři. A my si říkali: Proč nemůžeme být jako Pepa Novák? Proč nemůžeme mít taky knedlíky nebo chleba s máslem? Byly tam neshody, rodiče nás nechápali, my jsme zase nechápali je. U mě konkrétně přišel zlom, když jsem se naučil být hrdý na to, že jsem Vietnamec. Což se stalo hrozně pozdě, až někdy v šestnácti nebo sedmnácti. Tehdy jsem začal být opravdu pyšný, že moji rodiče jsou Vietnamci a že já nejsem jako Pepa Novák.

 

Jak se díváte na zobecňování ze strany Čechů, kteří říkají, že jsou „nakoupit k Vietnamci“?

Teď budu mluvit za sebe, nevím, jak to mají ostatní. Když někdo použije výraz, že jde k Vietnamci, nevadí mi to. Jsme koneckonců Vietnamci, takže jen nazývá věci pravým jménem. Když někdo řekne, že jde k Číňanovi a ve skutečnosti jde o vietnamský obchod, pozastavím se nad tím, ale nerozčílí mě to. Nicméně když někdo řekne, že jde k „ťamanovi“, nebo k „čongovi“, tak to už je moc. Přijde mi, že to lidem připadá normální. Ale pro nás je to hanlivé a nepříjemné.

 

Máte v hlavě některé konkrétní kroky, bariery, které musí padnout, aby vás Češi začali vnímat jinak?

Upřímně? Nevím. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a zatím tu cestu nevidím. Řekl jsem si, že se budu soustředit na to, aby to generace našich rodičů měla snazší. Ale hlavně to dělám pro další generaci. Aby nemuseli prožívat to, co jsme prožívali my. Neříkám, že mě nějak extra šikanovali, ale nebylo to úplně ideální.