Můj poslední dekadentní trip

Sám sobě do očí nevidím, ale kdykoli David vypráví o svých dobrodružstvích, pravděpodobně je mám vytřeštěné. Začne to už první větou: „V květnu jsem se rozhodl, že pojedu na dva týdny do Mexika, kde neřešili covid – no a vrátil jsem se po třech a půl měsíce.“

David obvykle disponuje spíše nadšením než penězi, ale na(ne)štěstí má ve Spojených státech dobrosrdečného bratrance, který mu občas přispěje na letenky – právě s ním si užili naplánované čtrnáctidenní prázdniny.

Pak ale začíná tragikomický cestopis: „Domů mě vlastně nic netáhlo, a tak jsem si řekl, že v Mexico City zkusím najít a nafotit členy drogových kartelů.“

Nemaje lepšího plánu, zašel David do nechvalně známé, turistům nedoporučované čtvrti Tepito, kde ovšem (vzpomíná s lítostí v hlase) poznal jen mladé a vcelku přívětivé gangsteříky, kteří se rádi nechali vyfotit s pistolí, ale nestříleli.

Ovšem pozor – jedenatřicetiletý David mi ukazuje dospělou tvář: „Zašli jsme navštívit i jednoho jejich kamaráda, který řekl, že má ve sklepě rukoj-mího, kterému chce řezat prsty, a ať si to jdu nafotit, ale odmítl jsem. Tohle už mi připadalo za hranou a říkal jsem si, že by přede mnou možná krutost přeháněl, s čímž nechci mít nic společnýho...“

Ani po pár dnech potulování na žádnou středně drsnou fotogenickou akci nenarazil („takové ty scény, jako že mi dealer stojící přímo u policajtů nabízí trávu, se stanou za chvíli všedními“), pročež si u piva řekl, že zmizí třeba na jih do mexického státu Oaxaca.

Zuby

Se svou bohémskou povahou si pochopitelně vybral vysokohorské a psychotropními houbičkami vyhlášené městečko San José del Pacífico, kde se rozhodl odpočívat. „Dát si pauzu. Zpomalit. Přestat tolik pít pivo, a tím pádem vyloučit možnost, že bych pak dostal chuť pokračovat něčím silnějším...“

Opravdu pak v krásných kopcích nad oblaky čtyři dny abstinoval, dal si jenom ty lysohlávky – v létě je houbová sezona, k dostání bývají všude: „Plná hrst jich je za patnáct dolarů a musím říct, že mě příjemně potěšily, ani halucinace jsem neměl. Horší bylo, že mě tam začaly neskutečně bolet zuby.“

V městečku sídlí jediná zubařka, za kterou Davida dovedl jeho nový místní kamarád Juanma: „Fakt dobrej kámoš – kdykoli byl třeba, tak mi překládal, jinak si zhoubičkovanej prozpěvoval v čekárně.“

Zubařka upřímně řekla, že Davidův vážný zánět nedokáže vyléčit, ale vyčistila kořenové kanálky, čímž na chvíli zahnala nesnesitelnou bolest, a David pokračoval k Tichému oceánu; do města Mazunté. „Na pláži seženeš pokoj s klimatizací za dvě stovky a jsou tam parádní bary,“ naznačuje, jak to dopadlo s abstinencí. „Jo, vysadil jsem antibiotika a zase se do pití pustil. A občas si těch piv dal šest – a klasicky jsem měl tendenci pokračovat ještě bohémštěji. V noci jsem pak trpěl bolestí, nemohl spát, strašný, celý tenhle trip se odehrál ve víru dekadence. Mimochodem, zuby mám doteď špatný, ani po návratu jsem nenašel zubaře, už jsem do toho vrazil čtyřicet tisíc, ale nikdo mi nedokáže pomoct...“

Ze severního Mexika mohl kdykoli odletět do Los Angeles, ale to by nebyl David: „Táhlo mě to dolů, chtěl jsem něco nafotit. Takže autobusem do hnusnýho přístavního města Salina Cruz, kde nebyl jediný turista a místní na mě volali, že jsem gringo. S kým jsem se dal do řeči, ten varoval, že to je nebezpečný město, ať se po něm večer nepotloukám, což mě naštvalo, protože nechci být nějakým mimozemšťanem ani bílou chodící peněženkou. Řekl jsem taxikářovi, ať mě vezme do co nejzaplivanějšího baru, a on sice chvíli protestoval, že jsem blázen, ale hodil mě tam. Ožralejší hosté leželi pod stolem, méně ožralí šňupali koks ze stolu, do toho prostitutky a všichni na mě překvapeně koukali, ale pak jsme společně kalili až do zavíračky ve tři ráno. Což bylo fajn, ale město fakt hnus, takže druhý den následoval přesun zase jižněji do San Cristóbal de las Casas, kde jsem neplánovaně strávil tři týdny...“

Prostě David.

Devětkrát v San Cristóbalu navštívil zubaře. Každou noc horečka a jedl leda s přemáháním.

Další bolestivý zánět se ozval i v prstu u ruky. „Spoustu času jsem trávil v levném hotelu a koukal na filmy, prostě debilní, debilní trip. A to jsem ještě nevěděl, že brzy uvidím tu mrtvolu nebo že se mi zastaví srdce.“

Zubař opět dočasně utlumil bolest: „Opravil by mi to i kompletně, ale za tisíc eur, což jsem považoval za přehnanou částku. Nebyla přehnaná, škoda, měl jsem to vzít...“

Namísto toho si David řekl, že když teď zuby tolik nebolí, pojede dál na jih; do Guatemaly.

„Cestou jsem se zastavil v jedné díře u příhraniční Tapachuly, kde mají fotbalový tým složený jen z gayů. Vydalo to na pár slušných fotek, někteří ti kluci se do mě zamilovali a dodnes posílají srdíčka, ale nemluvili anglicky, tak jsem nenašel žádný silný příběh a v autobusu přejel do Guatemaly s tím, že problémů v Mexiku už bylo opravdu dost.“

Poprava

Poslední slova zní paradoxně, protože David mířil rovnou do hlavního města Ciudád de Guatemala, známého rozsáhlou kriminalitou. Navíc si usmyslel, že chce kromě gangů nafotit i tamní dětskou prostituci: „Rozhodil jsem sítě mimo jiné na síti Couchsurfing – ptal jsem se, kde hledat, a tak mi definitivně zablokovali účet.“

Protože se David snadno seznamuje, začal chodit s kamarády a kamarádkami do vykřičených lokálů, kde ale vysedávaly jen dospěle vypadající prostitutky, a to mu fotograficky nestačilo. „Propíjel jsem se každou nocí. Guatemala už byla dražší než Mexiko, takže mě každý den stál dvanáct stovek a bylo to k ničemu; na teenagery jsem nenarazil.“

Rozhodl se tedy změnit téma a začal se vnucovat na výjezdy do terénu policajtům, záchranářům i hasičům. Měl snahu zažádat si o povolení, které pak nikdy nedostal, ale v Guatemale záleží spíš na rozhodnutí konkrétního velitele než na razítku – a velitelé Davida občas buď na kapotu džípu, nebo přímo do auta vzali. „Jezdili jsme hlavně do favel, ve kterých operuje gang Mara Salvatrucha, ale třeba ti policajti mohli opravdu jen na okraj oblasti, kde ,Maras‘ žijí. Tam ještě kontrolovali, jestli lidé nejsou ozbrojení, ale hlouběji se neodvážili. Já zpovzdálí fotil a bylo to sice fotogenický, ale po pár dnech dost stereotypní. Vlastně nekonečné šacování – nic, co bych chtěl posílat na World Press Photo.“

Nezapomenutelný zážitek čekal Davida teprve při výjezdu se záchrankou. „Strávil jsem v ní celý den a snažil se trochu pomáhat – většinou šlo o autonehody a jednou jsme museli pro holku se žloutenkou. Samé obyčejné případy, ale na konci směny mi po soumraku záchranáři začali dvěma namířenými prsty předvádět zbraň. Přijeli jsme k rohovému domu ve favele, před kterým byl chaos – to říkám objektivně, protože jsem byl střízlivej. V domě ležela popravená žena, hned jsem viděl dvě kulky v hlavě. Pochopil jsem, že ji zastřelil někdo z ,Maras‘, prý šlo o nevyřízené účty. Na zemi spousta krve, patrony, nechutný... Pak najednou přiběhla asi desetiletá zoufalá dcera, začala mrtvolu objímat. Zase jednou jsem uvažoval o tom, jestli je etické fotit, ale odpověděl jsem si kladně, protože jsem byl celý den součástí týmu a opravdu pomáhal. Uvědomoval jsem si, že to je eticky na hraně, dobře mi nebylo. V Guatemale byl po deváté zákaz prodeje alkoholu, ale nejbližší prodavačce jsem řekl, ať mi ho jednoduše prodá, že na tom trvám. Pivo ale nepomohlo – v noci jsem se na pokoji převaloval a hlava mi nebrala, co jsem to vlastně zažil...“

Další zážitky už byly odvarem: „Policajti mě vzali k zatčení jednoho z ,Maras‘,“ dává David příklad. „Varovali, že nevědí, jestli nedojde k přestřelce, a prý mi nemůžou půjčit neprůstřelnou vestu ani helmu, tak jsem tam stál v civilu a připadal si jako v počítačové hře. Oni zaklepali, milým hlasem houkli jméno gangsterovy matky, ta otevřela, policajti vtrhli dovnitř, kluka zatkli a matka hystericky brečela, protože nejspíš vůbec nevěděla, že je syn v gangu.“

Nakonec dostal David od místního novináře výstražnou zprávu, že o něm gang ví, a protože bydlel v hotýlku bez ochranky, dostal strach a urychleně odjel zase o kus dál do Salvadoru. Ze všeho byl tak unavený, že ve špinavém centru hlavního města ani nevystoupil z taxíku a rovnou řidiče nasměroval na třicet kilometrů vzdálenou pacifickou pláž: „Čili konečně voraz, hodně turistů, hodně barů. Na druhou stranu nic k focení a draho skoro jako v Česku, tak jsem brzy sedl na autobus do Hondurasu. A zase už mě štvaly ty zuby. Jakožto vegetarián jsem byl otrávenej z neustálého a často marného vysvětlování, co nechci jíst, a tak dále. Bylo toho nějak moc...“

I v Hondurasu musely bary zavírat v devět večer, ale David v hlavním městě brzy objevil dva ilegální podniky, ve kterých se na večerku nehledělo: „Zamčené dveře, ztišená hudba, potemnělá světla, ale uvnitř živo a věčně jsme hráli fotbálek.“

Popíjel obvykle do jedné ráno, načež vyrážel k policejní stanici, kde opět velitele přemlouval, aby ho vzal na výjezd do terénu. „Ale pořádně mě vzali jen jednou, a to se vlastně báli kdekoli zastavit, nebo dokonce vystoupit z auta. Jinak jsem spoustu nocí zbytečně prostál před policejní stanicí, kouřil, popíjel pivo a vůbec nic nenafotil.“

Varování

David už moc nevěděl, kde přesně je a co tam dělá, ale pokračoval na hranice s Nikaraguou, kde přišlo vysvobození. Neměl v pořádku všechna razítka v pase, což se turistům ve Střední Americe stává – sám jsem to zažil –, a průjezd do Nikaraguy by stál tolik peněz, energie a času, že to unavený David vzdal. „V jednu chvíli jsem prostě nikaragujské celnici řekl, ať mi vrátí doklady, vrátil se na honduraské letiště a prvním spojem odletěl do Los Angeles, kde se mi ulevilo.“

V Americe ještě skončil v nemocnici, protože se „omylem předávkoval fentanylem“, což ho málem zabilo a na patnáct hodin připoutalo ke kapačce.

Byla to taková symbolická tečka za výletem, který se úplně nepovedl:

„Ale myslím, že to pro mě znamenalo milník. Určitě zlepším životosprávu, snad opravdu omezím to pití. Na čtvrt roku do divokých zemí už nepojedu. Dostal jsem varování – asi je čas na to, abych se usadil, začal se víc koncentrovat a mentálně zpracoval všechny ty zážitky.“

David Těšínský je jedenatřicetiletý fotograf. Koncem roku vydá svou první knihu Jiná krása.