Musíš žít rychle

Následující text je vyprávěním dvou žen.

Lékařky Terezy Doušové z pražské Fakultní nemocnice v Motole, která se snaží dát dětem naději, ať už v podobě transplantace plic, nebo nové léčby, prodlužující život možná až o dvacet let.

A psycholožky Saši Lammelové, která mi před pár lety pomohla vyrovnat se s jednou ztrátou. Netušila jsem, že sama prochází těžkým obdobím a přichází o to nejcennější – o své dítě. Pár dní poté, co jsme se tehdy viděly naposledy, napsala na blog, kde její třiadvacetiletá dcera Ester dodávala naději všem s cystickou fibrózou, tyto řádky:

„Ahoj, tady máma. Ester uměla žít a uměla umřít. Žila naplno, neplýtvala časem, a dokud měla šanci, o život statečně bojovala. Když se ukázalo, že plíce, kterými dýchala krásné tři roky, definitivně selhávají, stejně statečně to přijala a uspořádala na ARO svůj poslední mejdan. Vyslovila svá přání a rozloučila se. Někteří jste mi psali, že se modlíte za zázrak. Ale ona byla zázrak. A navždy bude.“

Tereza

Říká se, že smrt udušením je ta nejhorší. Věřím tomu. Starám se coby dětská pneumoložka o děti, které mají z jakéhokoli důvodu problém s dýcháním. Mezi nimi je nejvíc těch s cystickou fibrózou, což je vrozené onemocnění způsobené vadným genem přeneseným z rodičů na dítě. Vada způsobuje poškození iontového kanálku, nutného k tvorbě řídké tekutiny na vnitřním povrchu plic, jež je nezbytná pro jejich správnou očistu. V plicích se následně tvoří hustý hlen, který poškozuje jak je, tak další orgány.