Holka, co se nebojí

Krupnova, Krupnova, móóól! Takový komentář mohli poslední dobou často slýchat diváci při sestřihu nejlepších momentů ze švédského florbalu. „Mól“ je totiž ve švédštině gól…

Od poloviny ledna do konce měsíce dámský tým Pixbo Wallenstam ve švédské lize, zdaleka nejlepší soutěži světa, čtyřikrát vyhrál a jednou prohrál po prodloužení. Útočnice s číslem 5, Eliška Krupnová, nastřílela za svůj tým během zmíněných dvou týdnů devět branek.

„Už to chtělo zabrat. Kolem Vánoc se týmu ani mně osobně moc nedařilo. Takže jsem moc ráda, že to teď jde,“ říká Eliška, která za špičkový švédský tým hraje už od roku 2015. Pixbo bylo v první polovině února na druhém místě tabulky, už mělo prakticky jistý postup z dobrého místa do play off a Krupnová byla se čtyřiadvaceti góly nejlepší střelkyní týmu.

Takové výkony se vynikající hráčce hodí vždycky, ale o to víc, když má doma čerstvou cenu pro „nejlepší florbalistku světa“ za rok 2020. Dokazuje tak, že se odborná porota serveru Innebandymagazinet opravdu nespletla. Sedmadvacetiletá Eliška Krupnová se stala první Češkou v historii, jíž se takového ocenění dostalo, a teprve třetí oceněnou hráčkou, která nepochází ze Švédska.

Kdyby ovšem Eliška v dorosteneckém věku poslechla svého tátu, snažila by se možná dnes stát nejlepší hráčkou světa v golfu, který vedle florbalu také hrála na vrcholové úrovni. Když končila osmileté gymnázium v Mariánských Lázních, zvládala hrát najednou extraligu ve florbalu za nejlepší ženský tým republiky z pražského Jižního Města a zároveň golfovou extraligu družstev právě za domovské Mariánky. Což je kombinace vskutku ojedinělá.

 

Sama mezi klukama

Sportu se Eliška Krupnová věnovala od velmi útlého věku. Od čtyř let hrála fotbal, k tomu již zmíněný golf, postupně si ještě přidala basketbal, tenis a ping-pong. „Jednou jsem pak viděla kluky na sídlišti, kde jsme bydleli, hrát florbal, šla jsem to zkusit a připadalo mi to jako super zábava,“ vypráví. Kamarádi ji pozvali na oficiální trénink mladších žáků a od té doby už u florbalu zůstala.

„Na začátku jsem tam byla jediná holka, ale kluci mě brali, byla to fajn parta. Na klukovský kolektiv jsem už byla zvyklá z fotbalu a věděla jsem, že musím být trochu ostřejší, abych měla respekt. Taková holka, co se nebojí,“ popisuje Eliška doby, než se stala součástí dívčího týmu juniorek ve FBC Mariánské Lázně.

V té době se věnovala řadě sportů najednou. „Bylo to docela náročné, musela jsem plánovat, kdy bude jaký trénink. Měla jsem štěstí, že mě mamka vozila, a tak se daly stihnout i dva tréninky denně,“ říká.

Ke golfu přivedl malou dceru zhruba v pěti letech tatínek, sám vášnivý hráč. „Určitě doufal, že u golfu zůstanu, a když jsem si vybírala mezi florbalem a golfem, tak byl asi trošku zklamaný, že vyhrál florbal. Dneska už to určitě nese líp,“ směje se tomu Eliška ve svém göteborském bytě. A aby těch sportovních kořenů nebylo málo, je třeba zmínit, že maminka bývala zase basketbalistkou.

Na golf se už dnes hvězda florbalového týmu Pixbo Wallenstam a také kapitánka české reprezentace moc často nedostane. Přesto dokáže bez dlouhého přemýšlení říct, kterou jamku má na „domácím“ mariánskolázeňském hřišti nejraději. Je to krásná dlouhá jamka číslo dva končící ostrovním greenem.

 

Praha pod dozorem

Nad travnatým povrchem golfových hřišť ale postupně začaly vítězit palubovky florbalových hal. „Vedení klubu v Mariánkách mě poslalo na výběrový trénink pro juniorskou reprezentaci. Do ní jsem se dostala, a jelikož reprezentaci tehdy vedla trenérka juniorek Herbadent Tigers, dala tip trenérkám dospělého Herbadentu,“ popisuje Eliška Krupnová začátek své cesty do vrcholového českého florbalu. Tým trenérek Markéty Šteglové a Karolíny Šatalíkové tehdy suverénně kraloval nejvyšší české ženské soutěži. Trenérky zavolaly Elišce a její mamince a nabídly přestup do nejlepšího ženského oddílu v republice. „Bylo to zrovna na konci kvarty, takže bych mohla přestoupit na střední školu do Prahy. To ale naši nechtěli, představa, že bych od patnácti bydlela někde na internátu, pro ně byla nepřijatelná. Takže se ještě rok počkalo a pak jsem začala dojíždět,“ vypráví Eliška Krupnová, jak začalo její dlouhé cestovatelské období.

V praxi to znamenalo, že vždycky od pondělí do čtvrtka bydlela doma u rodičů a chodila do školy v Mariánských Lázních a pak ve čtvrtek v poledne odjela vlakem do Prahy. Škola jí vyšla vstříc a tolerovala páteční absence, v učivu ovšem žádné úlevy neměla.

Součástí dohody rodiny s týmem bylo, že první rok v Praze přespávala Eliška u svých trenérek, aby byla jistota, že ji neohrozí nástrahy nočního života. „Naši mi věřili, že bych nedělala žádné hlouposti, ale tohle bylo pro jistotu ještě navíc,“ usmívá se po letech mimořádně nadaná sportovkyně.

Každou neděli se pak zase vracela vlakem zpátky domů. Každý týden, pořád dokola. Opakované cestování bylo sice úmorné, ale Eliška by neměnila, a to ani ze zpětného pohledu: „V Herbadentu tehdy byla celá řada reprezentantek, mezi nimi i hráčky skutečně světové úrovně. Ty mi hodně pomáhaly v tom, abych viděla, že i když mi to jde, tak na vrchol je pořád ještě dlouhá cesta.“

S pražským týmem vyhrála čtyřikrát za sebou mistrovský titul. A pak dvakrát stříbro, když její družstvo prohrálo v superfinále, což je jediný zápas, který rozhoduje o vítězkách ligy. Při tom druhém superfinále, v derby proti rivalkám ze sousedního Chodova, už Eliška věděla, že je to její poslední zápas v české lize a že po sezoně přestupuje do Švédska. „Samozřejmě by bylo krásné se po těch letech loučit se zlatou medailí, ale je potřeba sportovně uznat, že holky z Chodova byly ten rok lepší a titul si zasloužily,“ vzpomíná vysoká útočnice na finálovou porážku 1:4 z roku 2015.

O pár týdnů později nastoupila proti dlouholetým spoluhráčkám z Herbadentu už v dresu Pixbo Wallenstam v semifinále turnaje Czech Open: švédský celek vyhrál 8:2. „Byl to speciální zápas, i když šlo v uvozovkách jen o letní turnaj. Ale bylo to před českým publikem, člověk se chce trochu ukázat a zároveň si potvrdit, že zvolil správně,“ vzpomíná Eliška Krupnová.

 

Napodruhé do Švédska

Také do Švédska, podobně jako předtím do Prahy, šla až napodruhé. Chtěla totiž nejprve dokončit bakalářské studium na Vysoké škole chemicko-technologické, kde studovala obor chemie a technologie paliv a prostředí.

Navíc jí první nabídka od Pixba připadala poněkud vlažná. Za rok už byla mnohem konkrétnější, s jasnou představou o tom, jakou roli by měla Eliška v týmu hrát. Sama říká, že cítila mnohem větší zájem. A tak zamířila do týmu sídlícího poblíž Göteborgu.

Aby toho snad neměla málo, rozhodla se, že ve Švédsku bude pokračovat ve studiu, a ještě si svůj obor pozmění na medicínskou a farmaceutickou chemii. „Naštěstí jsem nemusela dělat přijímačky, protože na farmakochemii se nehlásilo zase až tolik lidí,“ vypráví a popisuje, jak se musela vyrovnat s odlišnými studijními podmínkami: „Změna oboru, studium v angličtině místo v češtině i jiný systém hodnocení, to mi dalo na začátku dost zabrat. V prvním kurzu jsem neuspěla a zjistila, že tomu musím dávat víc, než jsem byla z domova zvyklá.“ Na začátku pobytu ve Švédsku si navíc vedle florbalu a studia na univerzitě ještě přivydělávala v obchodu se sportovními potřebami.

Po prvním dílčím nezdaru si ovšem na systém studia, který je přeci jen intenzivnější než ten český, přivykla a školu nakonec úspěšně završila obhajobou diplomové práce. „Byla to diplomka z analytické chemie v brzké fázi vývoje léku. Takže jsem ji dělala v analytické laboratoři společnosti AstraZeneca,“ popisuje Eliška.

Pro stejnou britsko-švédskou farmaceutickou firmu nyní pracuje na pozici „sourcera“, což obnáší výběr a dohled nad subdodavateli firmy ve fázi klinických studií léků.

V práci měli od počátku pro Eliščinu sportovní kariéru pochopení, takže jí vycházeli vstříc, když bylo potřeba vyrazit na trénink či zápas. Od vypuknutí koronavirové krize pracuje z domova, a může si tak ještě lépe sama řídit čas, aby jí zbyl na to nejdůležitější, kvůli čemu původně do Švédska přijela, tedy na florbal.

 

 

Zlato na startu

Hned v první sezoně po Eliščině příchodu vyhrálo Pixbo Wallenstam švédské superfinále nad týmem KAIS Mora. „Bylo to ještě lepší než ta česká superfinále. Daleko více lidí, mnohem větší hala, veliká pozornost médií i veřejnosti. Prostě fantastický zážitek,“ vypráví Eliška Krupnová. Od té doby však už její tým další mistrovský titul nevyhrál. Lize začaly vévodit zejména rivalky z týmu IKSU, které i nyní – už pod novou hlavičkou Thorengruppen – vedou tabulku právě před Pixbem. „Mají propracovaný systém výchovy hráček. Ve městě Umeå, kde tým sídlí, je i nejznámější švédské florbalové gymnázium, které produkuje hodně talentů,“ popisuje česká hráčka, proč se týmu ze severu Švédska v posledních letech tak dařilo. Ostatně při posledním vyhlašování nejlepších florbalistek světa byly v první desítce tři hráčky z Thorengruppen a tři z Eliščina týmu Pixbo. I to může ukazovat, že se zřejmě jedná o dva aktuálně nejlepší kluby světa.

„Škoda, že se kvůli pandemii nedohrála minulá sezona. Myslím, že jsme měly na to, abychom všechny porazily a vyhrály,“ říká Eliška Krupnová. Letos je podle ní soutěž mnohem vyrovnanější a její vlastní tým by sice měl být asi papírově nejsilnější, nicméně se mu to zatím nedaří stoprocentně přenášet do vítězných zápasů. Pořadí po základní části soutěže je přitom důležité. Do play off postoupí osm týmů, ale ten, který je první, si může jako první vybrat soupeře pro čtvrtfinále, pak vybírá druhý, potom třetí…

 

Nekonečné putování

Při výběru soupeřek pro vyřazovací boje přitom nemusí hrát roli jen sportovní kvalita, ale také dopravní dostupnost. Přestože je švédská liga – a platí to pro mužskou i ženskou – bezpochyby nejlepší na světě, velké peníze se ve florbalu netočí ani tam. Tím méně v době koronavirového útlumu, kdy se i ve sportu šetří, kde to jen lze.

Tým kolem české hvězdy Krupnové tak cestuje letadlem jen na zápasy s největšími rivalkami do zhruba tisíc kilometrů vzdáleného města Umeå. Na všechny ostatní, a jsou to často stovky kilometrů, jezdí autobusem. „Nedávno jsme například jeli na středeční zápas do Täby, což je u Stockholmu. Šest hodin cesta tam, zápas, šest hodin cesta zpátky, návrat ve čtvrtek ve čtyři hodiny dáno,“ popisuje Eliška běžnou florbalovou praxi. Ještě výživnější bývá cesta za jedním z týmů, který sídlí na ostrově Gotland. Po šestihodinové cestě autobusem následují ještě tři hodiny na trajektu, pak hostující družstvo na ostrově přespí, druhý den se odehraje zápas a po něm následuje stejná cesta zase domů.

„Někdo spí v autobuse lépe, jiný hůř. Já toho i vzhledem ke své výšce na cestě moc nenaspím,“ říká 182 centimetrů vysoká florbalistka. Má ale na druhé straně štěstí v tom, že si práci do jisté míry organizuje sama, takže po příjezdu ze zápasu brzy ráno si může dovolit i pár hodin na spánek.

K práci, zápasům a cestování je potřeba připočítat ještě čtyři týmové tréninky týdně, každý na hodinu a půl. V případě české kapitánky se pak přidává navíc i individuální trénink: „Vím, že musím pracovat na rychlosti a výbušnosti, pro mé vysoké tělo je to nutnost. Takže mi nezbývá než dobře plánovat a i ten individuální trénink někam nasoukat.“

Lze do takto nabitého programu ještě někam „nasoukat“ také osobní a partnerský život? „Času není moc, ale nějaký se najde,“ usměje se Eliška. „Vyžaduje to ovšem, aby měl ten druhý hodně pochopení a tolerance.“

 

Přiveďte mi parťačku

Na společných trénincích i při zápasech týmu Pixba se mluví švédsky, přestože je v týmu větší počet cizinek. Jim tedy nezbývá než se rychle naučit alespoň „florbalovou švédštinu“, aby věděly, co po nich trenérský tým chce, a dovedly komunikovat se spoluhráčkami. Prý to ale není zase tak obtížné, se znalostí angličtiny lze na začátku význam řady slov alespoň odhadovat.

Florbalové švédštině se musela učit i další česká hvězda v týmu Pixbo Wallenstam, Denisa Ratajová, která do Švédska přišla po třech sezonách strávených ve Finsku. V rozhovoru pro specializovaný florbalový web po přestupu říkala, že oproti finštině už bude nejspíš každá řeč jednodušší.

V příchodu své kolegyně z české reprezentace se Eliška sama angažovala. „Po Denise pokukovala řada švédských týmů. Byly jsme spolu v kontaktu, takže jsem věděla, že například Endre, to je ten klub z ostrova Gotland, má velký zájem a pozvali ji na návštěvu. Tak jsem trochu zapůsobila na vedení našeho klubu, aby včas začali jednat a přivedli Denisu k nám. Jsem moc ráda, že se to povedlo, je to skvělá hráčka i bezvadná kamarádka,“ libuje si Eliška Krupnová, která s Denisou Ratajovou hraje ve stejném útoku v klubu i v národní reprezentaci. V klubu je aktuálně Denisa druhou nejlepší střelkyní, právě po Elišce.

Při prosincovém vyhlášení nejlepších florbalistek světa byla Denisa Ratajová na osmém místě. V Česku, kde předtím byla čtyřikrát za sebou nejlepší florbalistkou vyhlášena Eliška, Denisa loňskou anketu ovládla. S jistou nadsázkou by se tak dalo říct, že Eliška Krupnová je teď právě nejlepší hráčkou světa a druhou nejlepší hráčkou Česka. Nezdá se ale, že by na sebe obě kamarádky a spoluhráčky jakkoli žárlily.

Nedávno se dokonce česká dívčí partička na göteborském předměstí rozrostla o třetí jméno: na čas totiž v klubu působila i talentovaná mladá reprezentantka Michaela Kubečková.

Když bylo jasné, že se na podzim v Česku florbalové soutěže hrát nebudou, řada hráčů a hráček zamířila do Skandinávie – buď přímo posílit tamní kluby, nebo s nimi alespoň trénovat. „Byla jsem moc ráda, že tady Míša byla. Je pravděpodobné, že se mnou a Denisou bude hrát v reprezentaci v jednom útoku, takže bylo fajn, že se k nám přidala i na tréninky v klubu,“ pochvaluje si česká reprezentační kapitánka. Své čerstvě devatenáctileté spoluhráčce předpovídá, že o ni jednou bude ve švédských klubech velký zájem.

 

Nejtěžší večer

S českou reprezentací se Elišce Krupnové pojí spousta krásných zážitků. A také jeden mimořádně krutý…

Získala bronzovou medaili na juniorském mistrovství světa v roce 2010 i o rok později při své první účasti na mistrovství světa žen. Pak následovala série čtvrtých míst v letech 2013, 2015 a 2017, kdy Češky pokaždé skončily za Švédkami, Finkami a Švýcarkami.

Na posledním mistrovství světa v prosinci 2019 měl tým kolem kapitánky Krupnové nakročeno k historickému úspěchu. V semifinále ve švýcarském Neuchatelu hrála Česká republika s domácí reprezentací. Necelé dvě minuty před koncem vedly české hráčky 6:2, sama Krupnová k tomu přispěla dvěma góly a jednou nahrávkou.

A pak to přišlo… Švýcarsko snížilo v čase 58:18 na 3:6 a český tým zpanikařil. Do konce utkání dostaly Češky další tři góly a v prodloužení ještě jeden, ten rozhodující. „Ještě pořád je to pro mě velmi citlivá a nepříjemná vzpomínka. Byl to totální kolaps. Sesypali jsme se jako celý tým, včetně trenérů. Nebyl tam nikdo, kdo by zastavil ten švýcarský tlak, zklidnil situaci,“ popisuje osudné dvě minuty Eliška Krupnová. „Nikdy předtím jsme v semifinále mistrovství světa nevedly tak jasně, byla to pro nás nová situace a v hlavách jsme to bohužel vůbec nezvládly.“ Potoky slz českých reprezentantek byly vidět i v závěru přímého televizního přenosu.

Sympatické bylo, že ani po takovém výbuchu se tým nerozložil a druhý den sehrál naprosto vyrovnaný zápas o bronz s velmi silným Finskem. Tentokrát to byly naopak Češky, které v poslední minutě zápas vyrovnaly na 4:4 a vynutily si prodloužení. V něm pak největší finská hvězda dala pátý gól a česká reprezentace jela domů opět se čtvrtým místem.

„Na to, jak se všechny holky sebraly po tom strašném zážitku ze semifinále a jak jsme jako tým bojovaly, jsem byla opravdu hrdá. Bylo to takové zmrtvýchvstání,“ oceňuje své spoluhráčky reprezentační kapitánka. „Večer předtím jsme si prošly tím nejhorším, ale od rána jsme byly odhodlané se o bronzovou medaili porvat. Nakonec to sice těsně nedopadlo, ale nic jsme nevzdaly a nechaly jsme tam všechno.“

 

Ať to klapne

Šanci na lepší umístění by mohly mít české reprezentantky na mistrovství světa, které se má konat letos koncem roku ve švédské Uppsale. Zda skutečně proběhne, ovšem nelze nyní ani odhadovat.

V kolektivních sportech bývá zvykem, že kapitán či kapitánka většinou po velkých zápasech či na konci turnajů promluví k týmu. Eliška Krupnová je na takové situace zvyklá a říká, že jí role lídra vyhovuje.

Co by tedy chtěla nejraději povědět svým spoluhráčkám z české reprezentace po konci příštího mistrovství světa, ať už bude kdykoli? „Nejradši bych jim řekla, že jsem na ně strašně pyšná, protože jsme to tentokrát dokázaly a máme medaili. A že jim děkuju za jeden z nejlepších zážitků mého života,“ představí si Eliška Krupnová. Přejme jí, ať se to opravdu stane, k titulu nejlepší hráčky planety by se velká světová medaile tak pěkně hodila.