Když mikrofon oněmí, štětec zvlhne

Celé to byla jen náhoda. „Ne,“ říká osmačtyřicetiletý Matěj Homola, zpěvák a kytarista skupiny Wohnout, „nikdy jsem ze dřeva nic nevyřezával, ani mě to nenapadlo. Nikdy jsem nic nekutil, no a k výtvarnému umění sice nějaký vztah mám, vystudoval jsem fotku, ale třeba na výstavy jsem nechodil.“

Loni na začátku pandemie se Matěj spolu se svou přítelkyní natrvalo přestěhoval z Prahy do domu v obci Vyžlovka. Na zahradě tam má skateboardovou U-rampu a zjistil, že jsou na ní zrezlé trubky. Kdyby měl koncerty s Wohnout, zavolá řemeslníky, ale takhle zajel do obchodu pro šmirgl.

„Prodavač mě tehdy přemluvil,“ vzpomíná, „ať koupím flexu. Nevěděl jsem, o čem mluví, on vysvětlil, že jde o úhlovou brusku, takový kolečko za tisícovku, po chvíli váhání jsem ho vzal a doma vyleštil trubky na rampě. Protože vedle ležel kus dřeva, napadlo mě vybrousit si z něj třeba nějakou hlavičku – a vida, ono to docela šlo. Nadšeně jsem se vrhl na další hlavu, pořídil si motorovou pilu a po pár měsících zjistil, že na té zahradě někdy řežu dvanáct hodin denně – a že dokonce rozeznám dřevo ořešáku od třešně…“

Z řezbářství vznikla posedlost, což pro Matěje není úplně neobvyklé: „Párkrát jsem to už zažil. Nadchl jsem se třeba pro hru na ukulele, několik let tím žil, napsal učebnici, natočil videoškolu, ale poslední dobou moje nadšení ochladlo.“

Řezbářství se zatím drží a kolegové z kapely ho za to obdivují, ale na druhou stranu se bojí, aby nepřišel například o prst. Matěj tvrdí, že to nehrozí: „Tak nešikovný zase nejsem. Jasně, ruce tenhle můj koníček trochu ničí, ale já naštěstí nikdy neměl ambice stát se kytarovým virtuosem…“