Když mikrofon oněmí, štětec zvlhne

Lidé

Stovky českých muzikantů se loni na jaře dostaly do existenčních problémů. Neměli pro koho hrát a zpívat, nevydělávali. Někteří z nich se v tu chvíli rozhodli změnit umělecký žánr a vsadili na své ruce: Radůza se naučila tvořit ozdobné výrobky z kůže, Matěj Homola z kapely Wohnout vyřezávat sochy, raper Kato začal malovat a prodávat své obrazy.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Celé to byla jen náhoda. „Ne,“ říká osmačtyřicetiletý Matěj Homola, zpěvák a kytarista skupiny Wohnout, „nikdy jsem ze dřeva nic nevyřezával, ani mě to nenapadlo. Nikdy jsem nic nekutil, no a k výtvarnému umění sice nějaký vztah mám, vystudoval jsem fotku, ale třeba na výstavy jsem nechodil.“

Loni na začátku pandemie se Matěj spolu se svou přítelkyní natrvalo přestěhoval z Prahy do domu v obci Vyžlovka. Na zahradě tam má skateboardovou U-rampu a zjistil, že jsou na ní zrezlé trubky. Kdyby měl koncerty s Wohnout, zavolá řemeslníky, ale takhle zajel do obchodu pro šmirgl.

„Prodavač mě tehdy přemluvil,“ vzpomíná, „ať koupím flexu. Nevěděl jsem, o čem mluví, on vysvětlil, že jde o úhlovou brusku, takový kolečko za tisícovku, po chvíli váhání jsem ho vzal a doma vyleštil trubky na rampě. Protože vedle ležel kus dřeva, napadlo mě vybrousit si z něj třeba nějakou hlavičku – a vida, ono to docela šlo. Nadšeně jsem se vrhl na další hlavu, pořídil si motorovou pilu a po pár měsících zjistil, že na té zahradě někdy řežu dvanáct hodin denně – a že dokonce rozeznám dřevo ořešáku od třešně…“

Z řezbářství vznikla posedlost, což pro Matěje není úplně neobvyklé: „Párkrát jsem to už zažil. Nadchl jsem se třeba pro hru na ukulele, několik let tím žil, napsal učebnici, natočil videoškolu, ale poslední dobou moje nadšení ochladlo.“

Řezbářství se zatím drží a kolegové z kapely ho za to obdivují, ale na druhou stranu se bojí, aby nepřišel například o prst. Matěj tvrdí, že to nehrozí: „Tak nešikovný zase nejsem. Jasně, ruce tenhle můj koníček trochu ničí, ale já naštěstí nikdy neměl ambice stát se kytarovým virtuosem…“

Dávno už se dostal do stadia, kdy by sochy mohl ve velkém prodávat. „Kdykoli dám fotku na Instagram, lidi to chtějí, ale já nejsem v situaci, ve které bych nutně musel prodávat – před covidem jsem si našetřil takovou rezervu, že ani po několika měsících bez živého hraní nedošla. Takže spíš rozdávám, ale hlavně jsem doma vlastními sochami zavalený.“

Nedávno, v půlce června, uspořádal na zahradě první výstavu, na níž představil sto padesát soch. Do podzimu chce vytvořit další zhruba stovku, vybrat pár desítek nejlepších a udělat výstavu oficiální v galerii.

„Jak říkám, nejsou v tom ambice finanční, navíc už zase naplno hrajeme s Wohnout. Ale jednu ambici mám – přál bych si, aby jednou nějaká moje dřevěná socha stála ve veřejném prostoru, klidně tady u nás na Vyžlovce. A aby tam pak vydržela co nejdýl.“

 

Kurá… kuráco?

Matějův mladší bratr a kapelní spoluhráč, čtyřiačtyřicetiletý Honza Homola, prodal během pandemie několik obrazů.

U Honzy nejde o takové překvapení, protože něco maloval vždycky: vystudoval loutkařinu, kamarádům navrhoval kérky i design skateboardů, pro Wohnout tvořil obaly desek. Nikdy si ale netroufl na velká plátna – to až před čtyřmi lety, když se po koncertě v Teplicích seznámil s tamní uměleckou kurátorkou Reny Mužíkovou. „Přesně jsem netušil, co znamená slovo kurátor, ale ukázal jsem jeden svůj obrázek a jí se asi líbil, protože jsme začali spolupracovat – já tvořím, ona se stará o všechno to kolem, co mě nikdy nebavilo,“ říká Honza, který neumí propagovat sám sebe.

 

I on, stejně jako brácha, si před pandemií vytvořil finanční rezervu. „Kdyby byly lockdowny ještě delší, asi bych maloval a prodával víc nebo bych se vrátil ke své někdejší práci grafika, ale jsem rád, že k tomu nedošlo a zas už koncertujeme. Malování mám rád právě proto, že je to zábava pro mě samotného. Když skládám píseň pro Wohnout, myslím na to, aby se líbila lidem, což ale u malování odpadá – úplně stačí, když se obraz líbí mně.“

Honza trvá na tom, že zásadní je muzika: „Za pandemický rok jsem namaloval jen zhruba patnáct obrazů. Sice nebyly koncerty, ale spoustu práce nás stálo natáčení desáté desky, která teď v červenci vyjde.“

Malování a kapelu se snaží nemíchat, pro což vidí dva důvody: „Nechci, aby měl někdo zájem o obraz jen proto, že jsem z Wohnout, to za prvé. A za druhé si dodnes nejsem jistý, jestli ostatní kluky občas neštve, že jsem se do malování tolik ponořil; ale snad už ne. Pochopili, že muziku nešidím. A víc než čtyři hodiny denně se na kytaru hrát stejně nedá...“

S kurátorkou Reny chystá další výstavy a občas nějaký obraz přece jen rád prodá. „Ale na peníze opravdu nemyslím. Jen už ve svém věku vím, že když něco děláš poctivě, nezištně a s láskou, jednoho dne se ti ten přístup začne vracet i finančně.“

 

Vyrobím ti sponu z kůže

Bratři Homolové jsou šťastným příkladem velmi úspěšných muzikantů, kteří měli před covidem našetřeno. Zato následující tři umělci se dostali na hranu existenčních potíží, začněme ženou: osmačtyřicetiletá Radůza si odnesla z nepovedeného manželství pocuchané zdraví, nervy a několikamilionový dluh.

Po vážných problémech s hlasivkami se sice dala dohromady a díky živému hraní dokázala uživit sebe i dvě děti, ale loni byla většina koncertů zrušena. Pro Radůzu obrovský problém – musela prodat dům i některé své nástroje: „Chvíli to vypadalo, že přijdeme o všechno.“

Po nástupu podzimní vlny vyrazila na úřad práce, který jí ovšem nedokázal nabídnout jediný zajímavý rekvalifikační kurz. Nadšenou lukostřelkyni Radůzu tehdy napadlo, že má spoustu šikovných přátel právě mezi lukostřelci, a jednoho z nich poprosila, jestli ji nenaučí svému řemeslu. Byl to brašnář: „Od ledna mě učil nejdřív online, pak jsme se párkrát potkali a už v dubnu jsem otevřela svůj e-shop.“

Vyrábí ozdobné spony do vlasů, opasky nebo kabelky; co kus, to originál.

Zákazníky si našla, i když je jasné, že většinou jde o věrné hudební fanoušky.

„Teď sice zase už hraju a zpívám, ale jen v průměru šestkrát měsíčně, takže mi času na brašnářskou dílnu zbývá dost. Těch šest koncertů měsíčně jsem si kdysi zvolila kvůli tomu, abych byla co nejvíce s dětmi, ale ty už jsou velké, klukovi je čtrnáct, holce dvanáct let. Když prosedím spoustu času v dílně, budou jen rádi.“

 

Ve firmě končíš

Do nepříjemné situace se loni dostal i třiačtyřicetiletý Jakub König, vystupující pod jménem Kittchen a známý z kapel Obří broskev nebo Zvíře jménem Podzim. Hned na počátku pandemie byl v rámci úsporných opatření propuštěn z práce. Většinu svého dospělého života slušně vydělával v reklamních agenturách nebo u velkých telefonních operátorů, a teď najednou nevěděl. Uprostřed covidu zůstal doma se ženou a malou dcerou – kam dál?

Najednou se mu hodilo, že po celé své dětství v České Lípě chodil do výtvarného kroužku. „Až v patnácti, asi kvůli probíhajícím tělesným změnám a nastupující sexualitě, jsem dal přednost třískání do kytar a řvaní do mikrofonu. Ale i tak jsem pořád kreslil, protože já když kreslím, líp se soustředím. V dospělosti jsem zažil tisíce dlouhých firemních porad, jejichž výsledkem za mě byly hustě pokreslené stránky mnoha sešitů.“

Citlivý Jakub si vysnil, že jednou, ve stáří, bude cvičit jógu, malovat plátna a konečně dosáhne klidu. Přišlo to ale mnohem dřív: „Spousta kamarádů mi samozřejmě loni posílala tipy na nová zaměstnání, ale dva poslali balík s prázdnými plátny a jeden známý z Drážďan si rovnou objednal pro tamní hudební klub velký obraz.“

Jakub nakoupil akrylové inkousty, začal malovat, první hotový obraz ukázal na Facebooku a hned ho prodal, to byl konec dubna. Během května další tři. „Když jsem nemohl koncertovat ani pracovat ve firmě, rozdělil jsem čas mezi rodinu, malování a psaní románu. Zjistil jsem, že mi to vyhovuje. Že se celkově uklidňuju...“ Brzy uspořádal první výstavu a na podzim mu definitivně došlo, že je malování jeho zaměstnáním. „Zatímco v dubnu jsem se děsil, že neuživím rodinu, v prosinci jsem věděl, že to zvládneme a že jsem se paradoxně díky covidu dostal do krásného období.“

Při malování se nechává inspirovat zážitky a vizemi z holotropního dýchání, kterému se dlouhodobě věnuje. Obrazů mívá rozmalovaných i patnáct naráz, odskakuje od jednoho ke druhému, v průměru čtyři měsíčně prodá. „Naučilo mě to, že můžu důvěřovat sobě i okolnímu světu,“ říká a vlastně opakuje myšlenku Honzy Homoly: „Když je člověk fér, věci se mu nakonec mají tendenci vracet hezky.“

Jen mimochodem: Jakub nedávno vydal ten svůj román jménem Vřeteno a coby Kittchen taky vynikající desku Puls.

 

Až se trochu stydím

Jeden z nejuznávanějších českých raperů, dvaačtyřicetiletý Kato, neměl moc peněz nikdy, prostě je v peněžence neudržel, a před rokem na jaře nastala krize.

I on si vzpomněl na to, že vlastně rád maluje: „Jako kluk jsem chtěl být designérem aut,“ vzpomíná, „pak jsem samozřejmě zkoušel graffiti, ale covid všechno zintenzivnil.“

Kato měl štěstí: „Jeden můj kámoš, zvaný Čora, dobrej týpek, má doma stojan i plátna a návštěvám dovoluje, ať si něco zkusí namalovat. Já zkusil – a Čora se mě už nezbavil.“

Kato sice říká, že patlá nesmysly a za malíře se rozhodně nepovažuje, jen ho to baví, ale každý další obraz na Instagramu někoho zaujal. „Během pandemie jsem jich prodal tak padesát,“ šokuje Kato a vzápětí dodává, že se za to před skutečnými umělci až stydí.

„Nepochybuju o tom, že to nakupují fanoušci mé muziky a že sehrává roli taky solidarita, protože věděli, že jsem švorc; že mi to píchne. Cenu obvykle nechávám na kupujících, nesmlouvám, a přesto s cifrou bývám spokojenej. Malovat už nepřestanu, ale doufám, že to zůstane jen koníčkem: a živit mě budou zas koncerty.“

 

Obraz pro KFC

Šestapadesátiletý hudebník Adrian T. Bell žije od roku 1992 v Praze a známý je například ze skupiny The Prostitutes.

Do pandemie se příliš nevědělo, že je Adrian taky výborný výtvarník. „Hudbu jsem miloval od dětství,“ říká, „ale malování mi tehdy bylo ještě bližší. Začal jsem jako desetiletý za velké podpory mého táty, akvarelisty a architekta. První kytaru jsem si pak koupil až ve dvaceti…“

Adrian celý život něco kreslí – vystudoval krajinnou architekturu, později byl artdirectorem v několika reklamkách: „Prostě vždycky jsem měl v ruce tužku.“

První obraz prodal v polovině devadesátých let firmě KFC. „Jednou večer jsem se v baru seznámil s chlápkem, co jim zařizoval restaurace, a vsugeroval jsem mu, že tam potřebují obrazy. Objednal si nástěnnou malbu jakési americké pouliční scény z šedesátých let pro podnik na Václavském náměstí. Nikdy předtím jsem nic tak velkého nemaloval, ale potřeboval jsem peníze a oni nabídli pětašedesát tisíc. Příšerný obraz tam pak vydržel deset let…“

Na malování se Adrianovi líbí, že má všechno pod kontrolou: „Na rozdíl od hudby, kde jsem závislý na dalších muzikantech…“

Před rokem se přizpůsobil situaci a začal obrazy více prodávat, aby nahradil muzikantské ztráty. „Já se ale upřímně řečeno sotva uživím i jako muzikant. Ty dva prodané obrazy měsíčně byly pro rodinu důležité, ale zásadní je, že můžu učit grafický design, což jsem dělal i online.“

Nepřestává malovat v ateliérech Pragovka, dodělává čtvrté sólové album a směje se, že kdyby bylo nejhůř, zvládne i další umělecké disciplíny: „Skvěle umím imitovat Seana Conneryho!“

 

Posmrtné portréty psů

A na závěr jeden úlet: sedmadvacetiletá umělkyně Johana Novotná prodávala během covidu posmrtné portréty psů.

Johana se věnuje mnoha žánrům, vystudovala fotografii na FAMU i nová média na AVU, ale zajímavější je, že pod jménem Johuš Matuš dělá už léta originální elektronickou hudbu (nadšení budou fanoušci Midi Lidi nebo Ventolina), kterou označuje jako rural-pop: „Napůl vážně a napůl s nadsázkou zpracovávám prostředí venkova, odkud pocházím – čili Podkrkonoší.“

Když nemohla coby Johuš Matuš koncertovat, nechala své alter ego malovat. „Aspoň jsem si tak malbu pořádně vyzkoušela,“ říká, „hodilo se mi to k diplomce.“

Téma našla v rodném kraji – třem sousedům na Semilsku zemřeli počátkem pandemie psi a Johaně to připadalo dostatečně rurální: „Nabídla jsem, že jim je podle fotek a vyprávění namaluju.“

Celé to bylo bizarní – všichni řešili covid, ona mrtvé psy. „Jako obvykle jsem balancovala na hraně serióznosti a srandy, ono to je úlevné, a k mému překvapení se ozvali další lidé, že by chtěli na stěnu nebožtíka pejska, tak jsem jich namalovala sedmnáct.“

Vesměs nakupovali kamarádi nebo známí. „Cenově to je tak, že namísto toho, abych vydělala čtyři tisíce za koncert, dostala jsem je za pracnější obraz.“

Na moment uvažovala o tom, že si podá inzerát a nabídne posmrtné portréty psů komukoli, ale pak jí došlo, že by se ozvali i lidé bez smyslu pro humor a u nich by nejspíš narazila: „Já totiž nejsem moc dobrá malířka,“ směje se Johana, „jsem jen Johuš Matuš… Ale určitě to párkrát někde vystavím – a pro jiné jsem možná objevila díru na trhu!“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama