Všechno, co jste chtěli vědět o slepicích a vejcích a styděli se zeptat

Jak vznikla vaše chovatelská vášeň?

Vyrůstal jsem v paneláku v Kadani. Seznámili jsme se s manželkou, založili rodinu, postavili si baráček tady na kraji vesnice. Za plotem máme parcelu, na které územní plán nedovoluje stavět. Mně se nechtělo sekat trávu, tak jsme koupili tři ovce…

 

A ty slepice?

Se slepicemi začala moje milovaná žena. Že by chtěla domácí vajíčka. Rád kutím, tak jsem postavil kurník. Načež si vymyslela, že musíme zachránit nějaké chuděry z klecí. Začal jsem to studovat a zjistil dost příšerné věci.

 

Jaké?

Slepice v klecových velkochovech jsou vyšlechtěné na to, aby snášely co nejvíc vajíček. Je jich tam třeba patnáct tisíc nahňácaných na sebe, kohout žádný. Nemají co dělat, tak do sebe klovou. Jakmile se na slepici objeví krev, ostatní ji dobijou. Nonstop se tam svítí, aby nerozlišovaly den a noc ani roční období, a snášely jako o závod. Jenomže brzo jsou úplně zhuntované, vajíček ubývá. Tak jdou po čtrnácti až patnácti měsících na jatka.

 

Jakého stáří se slepice dožívají normálně?

Třeba šesti let, což ale není případ slepic z klecí. Slepice mají kloaku, která jim slouží k vylučování, rozmnožování i snášení. Když tím orgánem leze jedno vejce za druhým, trpí na záněty.

 

Takových slepic se tedy velkochov zbavuje a nastává chvíle pro zachránce vašeho typu?

Nejenom pro zachránce, jako jsme my. Slepice vyřazené z klecí si může koupit kdokoliv, jednu za čtyřicet korun. To je velmi výhodná cena, takže si pro ně jezdí i lidi, kteří je pak dále chovají a později třeba snědí.

 

Kolik jste jich už koupili vy?

Pořídili jsme si papírové krabice, prorazili do nich díry a udělali si výlet do Košiček u Hradce Králové. Odvezli jsme si osmnáct slepic, jedna nám cestou umřela – jízda trvala tři hodiny a bylo horko.

 

V jakém stavu slepice byly, když jste je přivezli domů?

To byste nechtěl vidět. Za dva měsíce se ale spravily, dorostlo jim peří, pokračují ve snášení, pojďte se na ně podívat.

 

 

Ocas jako pivoňka

Dneska nechováte jen pár zachráněných nebožaček. Kolem nás pobíhají desítky slepic a některé vypadají jako šampionky z chovatelských výstav.

Na některé jsem fakt pyšný. Když objevím na internetu zajímavou nabídku, hned tam volám: „Zítra jsem u vás, podržíte mi je?“ A když dorazím, často slyším: „Hned po vás volalo dvacet lidí, měl jste velké štěstí!“

 

Jak proběhla proměna zachránce slepic z klecí v nadšeného chovatele vzácných plemen?

Stala se věc, kterou jsem vůbec nečekal. Z jedné té odrbané příšery se stala kvočna, schopná vysedět kuřátka. Tohle slepici nenaučíte, nejde jí říct „Pojď, budeš kvočna!“. Navíc ty hybridní slepice z velkochovů mají mateřský pud potlačený, překáželo by to snášce. Takže se málokdy stane, že hybridka zasedne. A mně zasedla.

 

Jak jste to poznal?

Když jsem na ni chtěl sáhnout, načepýřila se. A už předtím jsem si všiml, že trochu jinak seděla. Ona totiž kvočna dostane horečku a hřeje, minimálně dvacet jedna dní. Tak jsem si řekl, že ji zkusím dát stranou, a dám pod ní vejce. A ona mi vyseděla šest kuřátek.

 

To musel být ohromný pocit.

Nádhera. Měl jsem radost, že čerstvě vylíhlá kuřátka můžou vidět naše dcery. A vůbec to byla velká zábava. Máme fenku Jack Russella a ta slepičí máma na ni vyběhla, že málem nestačila zdrhnout. Zalíbilo se mi to a pořídil si umělou líheň.

 

Jak taková věc vypadá a funguje?

Normální elektrická mašina, já měl tu nejlevnější za dva tisíce, na čtyřicet vajíček. Každý den k tomu chodíte, otáčíte vajíčka a pozorujete, jak se to začíná klubat.

 

Urychlit se to nedá?

Nedá. To byste vejce upekl. Hlavní bylo, že jsem si mohl začít hrát s líhnutím plemenných slepic.

 

Co to přesně znamená?

Jde o to sehnat vajíčka oplozená tím správným kohoutem, aby se z toho nevylíhla „kříženka“. Jedno takové vejce stojí třeba dvacet korun. Takhle jsem si nalíhnul třeba wyandotku stříbrnou, což je nádherné plemeno s oranžovým vlnitým peřím a ocasem zakulaceným jako pivoňka.

 

 

Norku, ty šmejde…

Umím si představit, že když člověk začne chovat slepice a nemá s tím žádné zkušenosti, naseká i chyby.

Velkou hloupost jsem udělal hned při stavbě prvního kurníku. Aby se slepičky měly dobře a nebyla jim v noci zima, zateplil jsem jim to. Což jednak vůbec není potřeba, protože slepice se umí zahřát tím, že se na sebe namáčknou. Hlavně se ale v té izolaci zalíbilo čmelíkům, což jsou největší nepřátelé slepic – drobní broučci, kteří jim sají krev, takže pak nesnášejí vajíčka. A já pitomec jim dal všude dokola polystyren, aby měly teplíčko.

 

Jaká je ochrana proti čmelíkům?

Popeliště. Slepice si zaleze do jemného prachu nebo hlíny, vrtí se tam, odpočívá. A čmelíky to vydrbe. Také je třeba dvakrát do roka dezinfikovat kurník směsí vápna a křemeliny.

 

Co dalšího slepice potřebuje?

Písek a kamínky. Slepice nemá zuby, aby rozkousala krmení – zrní, kukuřici, slunečnici... Takže je dobré, aby občas sezobla něco tvrdého, co v žaludku funguje jako mlýnek a rozdrtí to žrádlo.

 

Čím vším svoji drůbež krmíte?

Třeba kuřátkům babičky dávaly vajíčka a kopřivy, aby měla to nejlepší. Dneska už se to řeší granulemi, které v sobě mají všechno, co kuřata potřebují.

 

A slepice? Pokud vím, na venkově se krmí hlavně starým pečivem.

Obojí je spíš objemové krmivo, které zažene hlad, ale nic víc. Slepice potřebují doplňovat bílkovinu. Takže jim jednou za čas koupím třeba i syrové maso nebo tvaroh. Jinak jim dávám zbytky z kuchyně, ale nic slaného, spíš různé šlupky a tak. Vysypu jim to na kompost, kam si můžou kdykoliv skočit a nazobat se. Ale jak říkám, nejlepší jsou granule a pšenice, i pro dospělé slepice. Mají tam bílkovinu rostlinnou i živočišnou, vitaminy i minerály.

 

Na co dalšího kromě krmení je potřeba ještě dávat pozor?

Na škodnou. Koupil jsem dvacet násadových vajíček, vylíhlo se mi dvanáct kuřátek, z toho čtyři kohouti. Super, říkám si, budu mít osm slepic. Jenomže pak v noci vlezl do kurníku norek a půlku těch krásných slepiček, byly to wyandotky stříbrné černě lemované, povraždil – vysál z nich krev. Fakt mě naštval, šmejd jeden malej. Občas taky přiletí jestřáb, jednou se tu objevil i mýval.

 

Na stole pod pergolou, kde sedíme, přistálo slepičí pírko.

 

Nelítá vám peří v létě otevřenými okny až domů?

To ani ne. Ale když jsem měl líheň ve sklepě, byl z toho takovej bordel, že jsem to musel dát pryč. Dobrá by byla maringotka, ale do baráku už to tahat nebudu. Jak kuřátka rostou, líná jim peří a strašně to práší. A já mám ve sklepě boulderovou stěnu, protože jsem lezec. Skoro se tam nedalo dýchat.

 

 

Slepice nejíme

Musíte mít přebytek vajíček. Co s nimi děláte?

Začali si je objednávat Pražáci.

 

Čím jste je zaujal?

Zkraje asi tím příběhem o zachráněných slepičkách. Pak viděli, že u mě mají záruku dobrých a zajímavých vajíček.

 

Jak se poznají „zajímavá vajíčka“?

Snažím se, aby každé plato obsahovalo vejce od různých slepic. I proto dál rozšiřuji počet plemen. Maransky snášejí červenohnědá vajíčka, arakauny zelená, cream legbarky světle modrá – ty ale ještě nemám. Jedno takové násadové vajíčko, ze kterého se nakonec nemusí nic vylíhnout, stojí stovku. Takže bych dal dva tisíce korun za dvacet vajec, vylíhlo by se deset kuřátek a z toho pět kohoutů. Ty pak musíte dát pryč, protože v chovu nepotřebujete incest, pokazilo by vám to plemeno.

 

Za kolik vajíčka Pražákům prodáváte?

Kus za osm korun. Od švagrové, která bydlí v Praze, jsem se dozvěděl, že se na farmářských trzích za tuhle cenu prodávají vajíčka docela běžně. Sám bych na to nepřišel. Kdybych si řekl tady u nás na vsi za jedno vejce čtyři koruny, ťukali by si lidi na čelo. Praha je jiná liga, mám tam okruh stálých a vděčných zákazníků. Teda až na jednu výjimku…

 

Na jakou?

Jednomu borci jsem dal slevu, protože si vzal čtyři plata. A druhý den mi volá, že to chce vrátit, protože žloutek je málo žlutej. Snažil jsem se mu vysvětlit, že vajíčko má barvu podle toho, co slepice zrovna žere. Pokud má větší přísun kukuřice nebo krmení, které v sobě má barvivo, například karoten, odrazí se to na barvě žloutku. S kvalitou a chutí to ale nemá nic společného. Aby bylo vejce dobré, potřebuje slepice přísun bílkovin, trávy, slunce a pohody. To je všechno. Barva žloutku s kvalitou nijak nesouvisí.

 

Jak to děláte, aby vám slepice snášely celý rok?

Musíte mít různě staré slepice. A to já mám. Některé se narodily v březnu, další v dubnu, jiné v květnu nebo v červnu. Tím se posouvá doba jejich odpočívání a máte snůšku pořád.

 

Nakolik se slepice a kohouti odrážejí na domácím jídelníčku vaší rodiny?

Nijak. Zabil jsem za celou dobu tři kohouty, protože co s nimi. Babička mé ženy nám je pomohla oškubat. Ale já to maso neumím připravit, bylo to tuhé. Slepice bychom jíst nedokázali.

 

Co tedy děláte se zabitými kohouty?

Prodávám je Nepálcům, kteří pracují v nedaleké fabrice na výrobu autodílů. Ti je umí připravit daleko lépe než já.

 

 

Velká holčičí pomoc

Ještě zachraňujete ubožačky z velkochovů?

Občas jo, celkem jsem jich už přivezl stovku. Dávám je bokem, to je nutnost, zdravé slepice by je dobily. Zkusil jsem mezi ně pustit i kohouta, aby si zvykly na obskakování. Ale jenom jednoho na třicet kusů, normálně bývá jeden kohout na deset slepic.

 

Nechci znít cynicky, ale nepotřebovaly by klecové slepice spíš psychologa než kohouta?

Jsou to chuděrky opelichané a je fakt, že by v kurníku zůstaly klidně rok a vůbec nevylezly. Když je vyndám ven, tři týdny je pak sbírám jednu po druhé a dávám večer dovnitř, než je naučím, že mají chodit na noc do kurníku.

 

K záchraně slepic vás vyhecovala manželka. Pomáhá vám teď s nimi?

Když je potřeba, tak ano. Velké pomocnice jsou ovšem hlavně naše holčičky – asistují u krmení, sbírají vajíčka a moc je to baví.