Kotva

Kultura

Pracovník ČSA se jedné noci probudí ve svém bytě nedaleko ruzyňského letiště – tak začíná povídka psaná pro březnové vydání Reportéra.

Audio
verze

Na zvuky v novém bytě si pořád ještě nezvykl. Ale to, co ho právě probudilo, není obyčejný rámus z ulice. Ruzyňské letiště je odtud jen pár kilometrů, a tohle je burácení leteckých motorů. Teď, uprostřed noci? Spojů není tolik, aby se muselo létat za tmy, a většina flotily Československých aerolinií v téhle chvíli nocuje na Ruzyni. Ví to moc dobře, protože v aerolinkách už pár let pracuje. Má pod sebou sto šedesát lidí, v hlavě letový řád a podle ucha pozná jednotlivé typy letadel. Tenhle zvuk nevydává žádné z nich.

Dunění nepřestává. V oknech sousedních domů se rozsvěcí. Rozespale otáčí kolečkem dráťáku na zdi. Jeho jediná stanice už hodinu po půlnoci vyzvala posluchače, aby vyčkali u přijímačů na důležitou zprávu. Provolání ústředního výboru všemu lidu Československé socialistické republiky, schválené po jedné hodině v noci a telefonicky nadiktované Československému rozhlasu, se opakovaně vysílá už od půl druhé. Netuší, že patří k omezenému množství lidí, kteří sdělení v tuhle chvíli slyší. Vysílač středních vln byl odpojen a zpráva putuje už jen k posluchačům pražského rozhlasu po drátě.

Rychle se umyje, oblékne si čistou košili (zatím neví, že v ní bude muset vydržet další tři dny) a vydá se do noci. Leninkou dolů, kolem Bořislavky směrem k náměstí V. I. Lenina. Je tma, jen tu a tam potká člověka. Nic nejezdí, do kanceláře v centru Prahy je to šest kilometrů, ale většinou z kopce, pro mladého člověka něco přes hodinku svižnou chůzí. Leninovou třídou se směrem k Pražskému hradu sunou malé tanky a další vojenská vozidla a na nebi neustává hřmění, jak v minutových intervalech přistávají na Ruzyni transportní letouny An-12. Z Kulaťáku vystoupá na Letenskou pláň, seběhne ze schodů, nad nimiž ještě před šesti lety stál monstrózní Stalinův pomník, přejde řeku a Haštalskou čtvrtí míří k náměstí Republiky.

 

Funkcionalistický palác Kotva z roku 1928 byl ve své době příkladem multifunkční moderní stavby se všemi vymoženostmi od ústředního vytápění, teplé vody až po výtahy. V roce 1959 se do něj nastěhovaly Československé aerolinie a interiér nechaly velkoryse zařídit v bruselském stylu. Výkladní skříní podniku je přízemní hala sloužící zákazníkům a cestujícím, kteří tu čekají na autobusy na letiště. Obchodní dům pojmenovaný po prvorepublikovém paláci ještě nestojí, na jeho místě je zatím parčík s betonovou požární nádrží a lavičkami, kam místní chodí venčit psy.

Koncem srpna se rozednívá před šestou. Už svítá, když dorazí k služebnímu vchodu v pasáži naproti kinu. Běžně se pracuje od sedmi, ale lidé se scházejí už teď. Potkávají se tu s dřívější směnou, některé vnitrostátní linky létají už v pět ráno. Dnes však neodstartovaly. Operační kontrola na Ruzyni ještě pozdě večer stihla některým zastoupením dálnopisem sdělit, že letiště obsazuje vojsko. „Držte se, my se taky držíme!“ psali namísto podrobností o odletu linek. Na šestou hodinu ranní na náměstí Republiky obvykle přijíždějí i služební autobusy pro letištní personál. Ten dnes na obsazené letiště nebude vpuštěn.

Závěr ranní porady je jasný: cestující se z Kotvy vypravovat nebudou, prodej letenek je do odvolání zastaven, vracení peněz nemožné. Jsou tedy bez práce. Ženy se vrátí domů, stejně jako otcové od rodin. Kdo ze svobodných chce dobrovolně zůstat, ať zůstane. Zbylo jich tu asi pět, mládenců nebo rozvedených. Štáb si zřídí v kanceláři uprostřed budovy. Místnost má okna jen do světlíku, celý den se v ní musí svítit. Má to výhodu. Nikdo zvenčí o nich neví, ani večer a v noci. Když město obsadí tanky, pár jich zůstane stát i před palácem Kotva. Kanceláře v mezaninu mají okna od stropu až téměř k podlaze. Nad nízkým parapetem vykukuje hlava mladého vojáčka, hlídkujícího venku na tanku se samopalem na hrudi. Do místností po obvodu budovy tak raději vůbec nevstupují.

Prosklené přízemí paláce Kotva, navržené interním kolektivem designérů pod vedením architekta Karla Filsaka, je nezvykle opuštěné. Čekárna, úschovna zavazadel, přepážky prodeje vnitrostátních letenek, stánek s novinami i malý bar, kam na sklenku červeného pravidelně chodí Oldřich Nový, který bydlí v domě, jenž zanedlouho ustoupí výstavbě obchodního domu – všechno zeje prázdnotou. Večer tu obvykle sedávají zaměstnanci letiště, kteří bydlí v centru a staví se tu na skleničku poté, co je sem doveze autobus z Ruzyně. Teď je tu zamčeno. Barman, zaměstnanec nedalekého hotelu Paříž, byl převelen do tamní restaurace.

Provoz letiště je pro civilní dopravu zastaven, letecký park uzemněn. Několik letadel uvízlo v zahraničí – buď byla zrovna ve vzduchu, nebo nocovala v cizině. Iljušin Il-62 pronajatý od Aeroflotu zůstal v Bejrútu a Sověti s ním odletěli do Moskvy. Na dálkové lety ČSA se vrátí až v červenci následujícího roku. Dvě letadla zůstala v Bulharsku a Bulhaři jim nedovolí odletět. V Havaně je také čtyřmotorová británka, letoun Bristol Britannia, patřící společnosti Cubana, který si ČSA od roku 1962 pronajímají na transatlantické lety.

O stroje teď tolik nejde. Důležité je, že v tuhle chvíli jsou po celém světě uvízlé tisíce bezprizorních Čechoslováků, kteří se nedočkali, a ani v nejbližších dnech nedočkají, svého spoje domů. Letní dovolené jsou v plném proudu. Cestuje se do Rumunska, do Bulharska i do Jugoslávie. Zpáteční letenka do Splitu nebo Dubrovníku stojí jen 650 korun, letadla ČSA v červenci a srpnu navážela rekreanty k Jadranu několikrát týdně. Komunikace se zahraničními zastoupeními je ovšem přerušená. Mezistátní telefonické spojení bylo vyřazeno z provozu. Telefonní linky na hlavní správu na starém ruzyňském letišti sice fungují, zato nefunguje vedení aerolinií. Ředitelé, generální i obchodní, jsou právě služebně ve Švýcarsku, stejně jako generální ředitel Čedoku.

V izolaci kanceláře jim chybí přísun informací. Ukazuje se, že v celé budově není jediný rozhlasový přijímač. A rádio je teď, když se zaměstnancům Československého rozhlasu podařilo vysílání jakž takž obnovit, nejrychlejším zdrojem zpráv. Nejbližší prodejna elektra, na kterou si vzpomenou, je na Staroměstském náměstí. „Svatý Václave, vévodo české země, pros za nás“, hlásá malba na fasádě nad vchodem. Vedoucí provozovny jim bez písemné objednávky nemůže přijímač prodat. Vrátí se tedy po chvíli s objednávkou na hlavičkovém papíře i s razítkem.

Přísun zpráv z domova je díky rádiu zajištěn, teď ještě vyřešit spojení se zahraničím. Letecké společnosti jsou propojené dálnopisnou sítí v rámci společnosti SITA neboli Société Internationale de Télécommunications Aéronautiques. Dálnopisné oddělení sídlí v přízemí Kotvy. Za normálních okolností jsou ve službě vždy dvě pracovnice, které rukou psané zprávy od kolegů umějí naťukat do stroje a převést na děrnou pásku. Vědí, kam ji vložit, aby zpráva odešla třeba do Londýna nebo do Paříže. Z mašiny, která vypadá jako psací stroj, se odvíjí nekonečná role papíru. Ženy z ní pomocí pravítka odtrhávají jednotlivé zprávy a proužky papíru vkládají do přihrádek podle příslušných pracovišť. Každou chvíli sem někdo nakoukne, jestli nepřišlo něco naléhavého k vyřízení. Zprávy určené do celé Kotvy mají hlavičku PRGTOOK, oblast Československo má kód PRGCSOK, oblast lidově-demokratických zemí PRGVNOK a západní Evropa PRGVMOK. Jenže teď je zdejší dálnopis vypnutý. Pracovnice, které ovládají jeho obsluhu, byly poslány s ostatními ženami domů.

Naštěstí jen pár kroků odtud, tam, kde pasáž paláce Kotva ústí do Benediktské ulice, v budově, v níž sídlí Československá strana lidová, stále funguje centrála SITA. Mezistátní telefonní spojení je sice hluché, ale dálnopisná síť leteckých společností unikla pozornosti okupantů i kolaborantů. V místnosti v přízemí s neprůhlednými výlohami to nepřetržitě hučí a vrčí, jak dálnopisné stroje odesílají a přijímají depeše. Sem směřují všechny horečné dotazy z ciziny, co se vlastně v Praze děje. Přicházejí zprávy ze zahraničních zastoupení ČSA i z pražských kanceláří a centrál cizích leteckých společností. Kromě otázek se tu soustřeďují i vyjádření protestů a projevy solidarity. Po telefonické domluvě vždycky někdo z utajené buňky dobrovolníků proběhne pasáží, ve dne či v noci, vyzvedne došlé zprávy a zároveň přinese texty k odeslání.

Soustrastné projevy rovnou vyhazují. Na ty teď není čas. Musí se v první řadě rozhodnout, co bude s lidmi odříznutými v cizině. Posádky dvou letadel blokovaných v Bulharsku odjely vlakem do Bělehradu. Tamtéž směřují i rekreanti od Černého moře. Na vlastní náklady si pořizují jízdenky do Jugoslávie. Blíž k domovu se nedostanou, Maďaři pro Čechoslováky zavřeli hranice. Ovšem Titova Jugoslávie stojí mimo oba velmocenské bloky a jako nezúčastněný stát invazi ostře odsuzuje. Rekreanty ze Splitu a Dubrovníku přepravují Jugoslávci do Bělehradu zdarma vlakem nebo letadly JAT a v hlavním městě je bezplatně ubytují a živí. Británka stažená z havanské linky pendluje mezi Bělehradem a Vídní a přibližuje Čechy k domovu. Tuto repatriaci pomáhají s Prahou koordinovat kolegové, které invaze zastihla na dovolené a spolu s ostatními cestujícími skončili v Bělehradě.

V Jugoslávii je v tuto chvíli pět tisíc Čechoslováků. Mezi nimi i několik členů vlády, včetně ministra zahraničí Jiřího Hájka. Žádají pro něj letadlo do New Yorku, aby mohl proti okupaci protestovat v Radě bezpečnosti OSN. Jenže kubánskou británku by Američané zabavili a Tu-104, které je tu také, oceán nepřeletí. Do Ameriky se Hájek přesto dostane a bude ho to stát funkci i členství v KSČ.

Z Prahy mezitím pro nejvyšší šéfy ČSA míří do Švýcarska služební auto, na Ruzyni zasedá celozávodní výbor strany a připojuje se i část odborů. Znění společné rezoluce telefonují do Kotvy. Jeho kolega ji přeloží do angličtiny a on ji v noci nese do centrály SITA. Trochu se bojí, v pasáži je tma, na jednom konci Rusové, na druhém taky. Zástupce aerolinek v Singapuru předá text prohlášení místnímu zpravodaji BBC. Londýnská BBC rezoluci odvysílá do celého světa.

Během následujících dnů se v Kotvě zastavují kolegové, ale pro většinu zaměstnanců závod zajistil brigády jinde. Nevytíženou pracovní sílu je potřeba mobilizovat. Nedocházejí ani uklízečky a vrátní.

Oni sami přespávají v kanceláři na podlaze, přikrývají se vším, co najdou. Ve stejných spodkách a ponožkách už jsou nesví. Přes den ve volných chvílích hrají mariáš a pijí. Bývalý kolega, který teď pracuje pro Kanaďany, jim donesl lahev whisky. Většina dění v ulicích jim uniká. Výlohy polepené protestními plakáty, karikaturami a vtipy nevidí. Vybíhají jen kvůli dálnopisům nebo pro něco k jídlu. V noci chodí na vzduch nahoru na střechu šestipodlažní budovy. Noční Prahu ozařují svítící střely. Nad městem stále přelétají sovětská letadla a vojáci na ulicích střílejí nazdařbůh. Třímetrová kamenná socha Naděje shlíží ze střechy paláce na náměstí Republiky. Opírá se o kotvu a přesýpacími hodinami začíná odměřovat bezčasí.

Po třech dnech se konečně dostane domů, aby se mohl umýt, převléct a vyspat v posteli. Život se pomalu začne vracet do normálních poměrů. Bezprizorní cestující se postupně vrátí domů. Vojenská přítomnost v Praze je stále patrná. V hotelu Haštal kousek od Kotvy sídlí sovětská komandatura. Chodí si tam z legrace vyzvedávat jejich propagandistické tiskoviny.

V září se obnoví vnitrostátní provoz, s týdenním zpožděním bude zahájen brněnský veletrh, kam si s kolegy zaletí. Letiště v Tuřanech u Brna bude pořád obležené tanky; ty v Praze už nebudou tolik na očích.

Kolegové se na svá pracoviště vrátí během několika dnů. Celozávodní výbor bude v příštím roce zrušen a bude jmenována komise pro řízení stranické práce v ČSA, která si objedná analýzu činnosti podniku v posledních srpnových dnech. Chopí se jí lidé z řad Lidových milicí a dělnických kádrů, kteří se do srpnového dění nezapojovali. Analýza dojde k závěru, že Československé aerolinie zaujaly kontrarevoluční postoj. Úsilí navrátit stovky pasažérů do vlasti bude i přes úspěšný výsledek označeno za pokus zřídit v Bělehradě emigrantské aerolinie. A partě kolegů, kteří byli po několik dnů pro stovky lidí jedinou vzdálenou kotvou, z celé akce zbyde jen nepravděpodobná vzpomínka.

On se o ní poprvé zmíní přesně po padesáti letech. •

 

 

Pavla Horáková (1974)
Spisovatelka, literární překladatelka, publicistka a rozhlasová redaktorka. Je mimo jiné autorkou dětské detektivní trilogie o Hrobařících, spolu s Jiřím Kamenem připravovala rozhlasový cyklus Polní pošta věnovaný českým účastníkům první světové války, z nějž vzešly knihy Přišel befel od císaře pána (2015) a Zum Befehl, pane lajtnant (2018). Společně s Alenou Scheinostovou a Zuzanou Dostálovou vydala v roce 2018 novelu Johana a rovněž svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama