Slazeno v překladu

Krátce po revoluci zažila filmová barrandovská studia příval klientů v podobě zahraničních celebrit. Natáčet v Praze bylo tehdy pro filmové štáby naprosté terno. Komparzista stál sto korun na den, interní i externí studia byla za pakatel, a když si chtěl štáb pronajmout na pár dní hrad, stačilo dát kastelánovi lahev vína a hrad byl na víkend váš.

Zašlý Barrandov náhle ožil příjezdem vozových parků, vytunění runneři drandili po areálu na bruslích a roznášeli členům štábu různá mema, jejichž nadprodukce byla trochu otravná. Podle nás se zbytečně řešil každý detail pořád dokola. Zatímco zahraniční filmaři byli tak dobře placení, že dávali veškerou energii do jednoho filmového projektu, uštvaní Češi makali tajně na třech filmech zároveň, aby zvládali platit vzrůstající nájem nebo alimenty. Často ani nestihli pořádně přečíst scénář.

Dostala jsem nabídku tlumočit na seriálu Mladý Indiana Jones, který měl Američanům přiblížit evropské dějiny. Tématem dílu natáčeného v Praze byla bitva u Verdunu. Mladý Indiana Jones v Paříži poznává válku z jiného pohledu. Coby válečný kurýr se setkává se svůdnou tanečnicí, ale záhy zjistí, že Mata Hari je německou špionkou. Než svou fatálku definitivně opustí, ještě se s ní pomuchluje.

Jdu tlumočit na schůzku architektů a rekvizitářů do vybydleného hotelu Na Poříčí. Americký architekt osloví českého rekvizitáře:

„Četl jste scénář?“

„Samozřejmě,“ zamlží rekvizitář, který se právě snaží vykoumat, jak v jiném filmu před výbuchem BMW stopit repráky na chatu.

„Rádi bychom tady v prostorách hotelu zařídili ‚svýt rúm‘ pro milostnou scénu Mata Hari a mladého Indieho,“ pokračuje architekt.

„Chtěli by tu zařídit cukrárnu,“ přeložím automaticky.

„Jistě, s cukrárnou od začátku počítáme, není problém,“ šveholí rekvizitář. „I když já bych na poslední rande svou holku zrovna do cukrárny nebral. Ale co je ve scénáři, to je svatý…“

Nastalo zavážení vitrín, pultů a kávostrojů, stolečků a židliček. Rekvizitář stěží stíhá, krom toho ještě zařizuje scénu do dalšího filmu. Tři dny před první klapkou oznamuje architektovi, že druhý den do místnosti navezou padesát sachrů, indiánků a žloutkových věnečků.

„Zvláštní… My dáváme jenom mentolku na polštář,“ řekne architekt a odjede.

„Na jakej polštář?“ řekne zděšeně rekvizitář.

„Já nevím, asi mají v Americe v cukrárnách polštáře,“ odhaduju.

Doma ze zvědavosti otvírám scénář. Zmíněná scéna se jmenuje „suite room“. A do prčic, to není v překladu cukrárna, ale hotelové apartmá.

Ráno s hrůzou vyrážím na plac, kde mladý Indiana Jones už tlačí špionku na kasu a oba se vesele dáví indiánkem. Americký režisér spokojeně přihlíží. „Pěkně jste tu scénu oživili, sladký kontrast k útrapám války, bravo.“

„Tak to bysme měli,“ mne si ruce rekvizitář. „Zejtra tu ještě sfouknem ‚Dobrý ráno‘ s poslancem Sachrem.“