Předvolební Polsko. Závody v rozdávání

Jen pár měsíců po květnových volbách do Evropského parlamentu zažije Polsko parlamentní volby, v nichž se rozhodne, kdo bude zemi vládnout. Polská politika se tak ocitla v dlouhé předvolební kampani plné nejistot a přeskupování sil. Hlavním tématem se ovšem nestal vztah k Evropě; jak vládní Právo a spravedlnost, tak opoziční Evropská koalice vedená Občanskou platformou se mimo jiné začaly předhánět ve slibech štědré sociální politiky.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Ať už na předsedu strany Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského nahlížíme jakkoli, tohle vystihl přesně. „Zahajujeme volební kampaň, která bude probíhat ve dvou kolech, a v obou případech je ve hře Polsko a jeho budoucnost,“ pronesl Kaczyński během sjezdu své vládní PiS ve Varšavě začátkem roku.

Letos totiž Polsko čekají volby dvoje.

První hlasování proběhne koncem května; volby do Evropského parlamentu se samozřejmě konají nejen v této středoevropské zemi, ale ve všech členských státech Evropské unie. Jejich výsledek může podstatně změnit složení sboru podílejícího se na tvorbě zákonných předpisů EU, a může tak ovlivnit i směřování Unie samotné.

V Polsku se ovšem kampaň před eurovolbami stala fakticky už kampaní před volbami do národního parlamentu, jež se konají jen za několik měsíců a které rozhodnou, kdo bude v zemi vládnout další čtyři roky. I když zahraniční média rozsáhle informovala třeba o jednáních vládní strany Právo a spravedlnost s italským euroskeptickým pravicovým politikem Matteo Salvinim, až do dubna nehrála v polském předvolebním dění Evropa a její instituce prakticky žádnou roli. Výjimkou se stal strašák odchodu Polska z Evropské unie, takzvaný polexit, z jehož příprav vinila opozice stranu Právo a spravedlnost (věcně vzato je přitom krajně sporné, zda PiS polexit chce; jisté naopak je, že největší opoziční strana Občanská platforma se touto hrozbou snažila získat voliče).

Právě kvůli blízkosti parlamentních voleb se stal v Polsku boj o křesla v Evropském parlamentu předehrou ke klíčovému podzimnímu volebnímu zápasu. Kdyby se do europarlamentu volilo v jiném termínu než krátce před parlamentními volbami, pravděpodobně by byla kampaň klidnější. Polští občané totiž tradičně nejeví o vzdálenou evropskou instituci velký zájem, obvykle se eurovoleb účastní o něco více než dvacet procent oprávněných voličů. Jenže tentokrát politické strany nemohou ignorovat možný psychologický dopad výsledku květnového hlasování na pozdější parlamentní volby. Porážka opozice by stvrdila pověst Práva a spravedlnosti coby neporazitelné strany, nezdar PiS by naopak povzbudil opozici před rozhodujícím kláním.

 

Právě proto se všechny strany snažily mobilizovat voliče, kde to jen šlo, a využívaly přitom žhavá tuzemská politická témata. Příkladem byl rozruch kolem podepsání takzvané Deklarace LGBT+ primátorem Varšavy Rafałem Trzaskowským z Občanské platformy. Kontroverze kolem vztahu vůči gayům posloužily oběma stranám – vládnoucí strana se mohla prezentovat jako obhájce tradičních hodnot, zatímco Občanská platforma se zjevně snažila bodovat u liberálních a levicových voličů.

 

Volební konstelace

Polské politické spektrum před volbami do Evropského parlamentu vypadalo jako prostor, v němž dominují dvě gravitační centra přitahující další uskupení.

Prvním z těchto center je koalice Práva a spravedlnosti a dvou malých přidružených stran známá jako Sjednocená pravice. Tato formace bývá mnoha komentátory tradičně, nikoli však zcela přesně označována jako pravicová, dokonce populistická. Lze ji však také popsat jako tradiční národovecké a hodnotově konzervativní uskupení, které zároveň v některých směrech vykazuje levicové prvky projevující se především štědrou státní sociální politikou.

Druhým, novým jevem je Evropská koalice, tedy bezprecedentně široká aliance téměř všech relevantních opozičních stran, od Občanské platformy a liberálů ze strany Moderní (Nowoczesna) přes křesťanské demokraty až po Zelené, a dokonce i postkomunisty ze Svazu demokratické levice (SDL). Lídry této koalice jsou sice oficiálně vůdci jednotlivých stran, nicméně stěžejní roli hraje předseda Občanské platformy Grzegorz Schetyna. Aliance tak odlišných uskupení je z podstaty pragmatická a taktická, jediným skutečným společným cílem je porážka PiS a budování dobré výchozí pozice před podzimními parlamentními volbami.

Sociálně a hodnotově nalevo od Evropské koalice je pak nedávno založená Wiosna (v překladu Jaro) Roberta Biedrońě, bývalého LGBT aktivisty, starosty severopolského města Słupsk a politické celebrity. Biedroń odmítl pozvánku k účasti v široké opoziční Evropské koalici a – ať už z víry v úspěch pod vlastním praporem, nebo ze snahy zachovat svébytnost své strany – s vervou rozjel kampaň se samostatnou kandidátkou. Kritici Biedrońovi vyčítají, že rozbíjí jednotu opozice, on se, možná až přehnaně ostře, brání.

Nalevo v politickém spektru se dále nachází řada menších subjektů pod názvem Lewica Razem. Pravou část naopak obsazuje Kukiz15 – uskupení stejně nestabilní jako povaha a jednání jeho vůdce, rockového hudebníka Pawla Kukize (jeho profil přinesl magazín Reportér v říjnu 2015). A na pravém kraji politického spektra je další koalice s názvem Konfederace, jež vznikla kolem skupiny výrazných, až výstředních osobností veřejného života, které spojuje ekonomický liberalismus, hodnotový ultrakonzervatismus a vlastenecká až nacionalistická rétorika. Z této koalice se občas ozývají požadavky na opuštění Evropské unie.

 

Přerozdělování a nespravedlnost

První měsíce tohoto roku nebyly pro vládní stranu Právo a spravedlnost zrovna nejlepší. Média se věnovala únikům citlivých nahrávek, na nichž Jarosław Kaczyński vyjednával o výstavbě mrakodrapů v centru Varšavy s rakouským developerem – a vysvětloval mu, proč mu firma personálně propojená s PiS nemůže zaplatit za zahájené práce (strana totiž prohrála v loňských komunálních volbách). Objevily se i další kauzy straníků a lidí napojených na PiS.

Skandály straně u nerozhodnutých voličů rozhodně nepomáhaly, zároveň se však nedalo říci, že by negativní zpravodajství nějak viditelně postavením vládní strany otřáslo. Srovnání průzkumů provedených polským centrem pro výzkum veřejného mínění IBRiS za poslední dva roky ukázalo, že PiS se těší stabilní podpoře pohybující se kolem čtyřiceti procent. Podle únorového dotazování navíc bylo s působením vlády spokojeno 51 procent respondentů.

Jen malý zlomek oslovených přitom svůj kladný názor odůvodnil hodnotovými postoji strany nebo hádkami s Evropskou unií. Většina si pochvalovala vládní sociální programy; důraz na přerozdělování se zjevně Kaczyńskému dlouhodobě vyplácí a vychází vstříc společenské poptávce – mnohé voliče tyto věci evidentně zajímají více než skandály v médiích.

To ovšem neznamená, že by Kaczyński mohl usnout na vavřínech. Evropská koalice, coby spojenectví většiny opozičních stran, bezpochyby představovala větší hrozbu, než jakou by byla samostatná, oslabená a programově dosti vyprázdněná Občanská platforma.

Na rostoucí popularitu Evropské koalice proto Právo a spravedlnost odpovědělo na počátku jara takzvanou Kaczyńského pětkou. Je to velkorysý sociální balíček o pěti bodech, o němž kritici tvrdí, že jde o předvolební plošné uplácení důležitých voličských skupin: důchodců, mladých, obyvatel venkova a rodičů. Plán PiS na obrovský transfer prostředků z peněženek jedněch občanů na účty druhých naznačuje, jak málo principiální polská politika je. Právo a spravedlnost, které si před časem dalo do programu celkovou nápravu státu, udržitelný rozvoj nebo třeba milion elektromobilů na polských silnicích, se nakonec kvůli získání a udržení voličské přízně uchýlilo k slibům rozdávání veřejných peněz.

Kaczyński na jedné straně ukázal, že je stále schopen nastolovat agendu – přednést návrh, o němž se v politice a ve veřejnosti diskutuje; jeho „pětka“ tedy může mít krátkodobý úspěch. Na druhé straně – pomineme-li vysokou zátěž pro státní rozpočet, kterou by plány PiS znamenaly –, se Kaczyńského pětka setkala s odporem těch skupin, u nichž se přidávání neplánuje. Protestovali policejní odbory, invalidé a zemědělci, především se však vláda dostala do konfliktu s učiteli, kteří začali plánovat nejradikálnější stávku za poslední desetiletí.

 

Hvězdné obsazení

Kandidátka Kaczyńského rivalů, opoziční Evropské koalice, v něčem připomíná festival rockových veteránů: figurují na ní známá jména bývalých předsedů levicových a liberálních vlád. Z hlediska taktiky a marketingu jde jistě o pochopitelný tah, vytváří se tak obraz Evropské koalice coby spojenectví „všech demokratů proti PiS“. Na druhé straně však tato hvězdná kandidátka není doprovázena žádným propracovaným konkrétním programem. Posiluje to dlouhodobý dojem, že tato koalice, respektive její vedoucí strana, Občanská platforma, je nevýrazným uskupením bez identity, i když občas s dobrým public relations.

Evropská koalice se snažila oslovit voliče třemi hlavními polohami. Poloha číslo jedna spočívala, jak už bylo řečeno, v strašení „polexitem“, k němuž prý další vládnutí Práva a spravedlnosti povede – a naopak v zdůrazňování vlastního proevropského postoje.

Polohou číslo dvě ovšem byla soutěž s Právem a spravedlnost, pokud jde o velkorysý přístup k státním financím. Občanská platforma se nejenže smířila s opatřením 500+ zavedeným vládou (příspěvek ve výši zhruba 3 000 Kč měsíčně na každé druhé a další dítě), ale navrhla dokonce jeho rozšíření.

Za polohu číslo tři pak lze označit vřelé objetí polské levice – Evropská koalice úspěšně začlenila postkomunistickou stranu SLD, neúspěšně se pak pokusila o spojenectví s Wiosnou, a v této části spektra se také vymezila již zmíněným podpisem Deklarace LGBT+.

Podle průzkumu měla získat Evropská koalice slušný počet křesel europoslanců: ti se však po volbách rozejdou do různých nadnárodních poslaneckých klubů europarlamentu ustavovaných podle politické spřízněnosti. Klíčovou otázkou tak bylo, co se s touto koalicí stane na podzim. Půjde snad i do parlamentních voleb jednotně? Podaří se jí získat ve volbách dostatečnou převahu, porazit PiS a vytvořit samostatnou vládu? Přijde dokonce spojenectví Evropské koalice s levicovou Wiosnou? A za jakou cenu?

 

Tuskův stín

Největší otazník na politické scéně se ovšem týkal možného návratu bývalého premiéra, nynějšího předsedy Evropské rady Donalda Tuska.

Loni v listopadu na konferenci Olympiáda svobody v Lodži pronesl Tusk obsahově nepříliš nápaditý projev, v němž nicméně popřál účastníkům štěstí v boji „s novodobými bolševiky“. Tusk není a nikdy nebyl neutrálním pozorovatelem polsko-polského sporu, ale naopak jeho aktérem – zůstává i tradičním terčem útoků funkcionářů vládní strany PiS. Jeho konflikt s Kaczyńským je už léta jedním z hlavních témat polské politiky; odchod bývalého premiéra a předsedy Občanské platformy do Bruselu spor rozhodně nesmazal.

Zatímco Tuskovy politické sympatie a antipatie i zájem o dění v Polsku byly evidentní po celou dobu, co vykonává funkci předsedy Evropské rady, otázky případného návratu, jeho formy a termínu vrtaly hlavou pozorovatelům i aktérům politického dění.

Pro Právo a spravedlnost představuje Tusk hrozbu coby soupeř s puncem evropského státníka, jenž by mohl převzít úřad prezidenta disponujícího například pravomocí komplikovat schvalování zákonů. Avšak ani opozice jako celek k němu nemá bezvýhradně kladný vztah. Někteří v něm spatřovali spasitele, jiné ovšem jeho politické plány zneklidňovaly: paradoxně k těm druhým patří i část dnešní Občanské platformy, kterou tento vysoký unijní představitel kdysi spoluzakládal.

Sám Tusk zatím hrál o čas a zkoumal nálady veřejnosti. Povzbuzoval naděje svých příznivců, ale vyhýbal se závazným slibům s opatrností sobě vlastní; zároveň si budoval pozici politika radícího opozici. Příkladem této taktiky bylo jeho prohlášení z letošního února. Podpořil myšlenku jednotné protivládní koalice a ujistil, že existující strany nemají důvod obávat se jeho návratu. Případný vznik další opoziční strany označil za zbytečný, zároveň však nastínil plány na vytvoření jakéhosi občanského hnutí spojeného s oslavami třicátého výročí prvních částečně svobodných voleb z 4. června roku 1989 (které představují důležitý milník v zániku komunistického režimu v Polsku). Současně Tusk přímo neodmítl účast v prezidentských volbách plánovaných na rok 2020, ovšem dal najevo, že žádné rozhodnutí zatím nepadlo.

Lze tedy říci o Tuskových plánech něco s jistotou? Přímé zapojení do mocenského boje před ukončením funkčního období předsedy Evropské rady je velice problematické – Tuskova účast v parlamentních volbách na podzim není myslitelná. Nedá se však vyloučit, že zmíněné občanské hnutí se má stát základnou pro jeho prezidentskou kandidaturu. Tusk se už ostatně o prezidentské křeslo jednou ucházel – v roce 2005 prohrál s bratrem Jaroslawa Kaczyńského, dnes již zesnulým Lechem Kaczyńským. Druhý pokus získat úřad prezidenta, který by tentokrát skončil úspěšně, možná Tusk považuje za logické završení své politické kariéry.

 

Jaro politického marketingu

Zázračné dítě polské levice a okouzlující celebrita Robert Biedroń je miláčkem zahraničních médií, která ráda rozebírají jeho příběh a podivují se tomu, že ve veřejném životě konzervativního Polska může slavit úspěchy otevřeně homosexuální politik. Už delší dobu bylo jasné, že postava s tak významným mediálním kapitálem a ambicemi se nespokojí s postem starosty středně velkého města v provinčním kraji. Otázkou pouze bylo, za jakých okolností Biedroń ohlásí svůj vstup do vysoké hry, a okamžikem se staly loňské komunální volby.

Biedroń oznámil, že v nich nebude kandidovat na funkci starosty Słupsku. A současně začal připravovat nové uskupení, jehož činnost se naplno rozjela v loňském únoru.

Zakládající sjezd strany Wiosna měl v sobě nádech velkolepé hudební show, zakladatel hnutí vyvolal svým vystoupením téměř náboženské nadšení, jako by snad byl nějaký charismatický kazatel. Strana představila program, který se utvářel několik měsíců: na jeho základě lze Biedrońovu Wiosnu označit za progresivistickou. Zazněly požadavky na dodržování principů světského státu, liberalizaci potratů nebo legalizaci homosexuálních sňatků. Ze sociálního hlediska Wiosna prosazuje růst minimálních mezd a důchodů, snížení DPH, příplatek na první dítě nebo zákonné omezení doby čekání na návštěvu u odborného lékaře na třicet dní. Biedrońovo hnutí tedy spojuje jak kulturní, tak i sociální levicové myšlenky a jeho voliči se nejspíš budou rekrutovat z řad mladých městských liberálů.

S ohledem na hodnotové postoje lídra hnutí nic z toho nepřekvapuje. Co je ovšem zajímavé, jsou rozpory v Biedrońových prohlášeních a nezodpovězené programové otázky.

Strana se profiluje jako nová síla, která vybočuje ze zavedených norem polské politiky. Z úst jejího předsedy často zní rozlišení na my (k nimž předák Wiosny počítá sebe sama) a oni – tedy profesionální politiky. Avšak samotný lídr a řada jeho spolupracovníků mají za sebou kariéry v zavedených stranách včetně postkomunistické SLD.

Biedroń na jedné straně vyzývá obě hlavní polské politické síly k dialogu, na druhé straně je velmi ostrý vůči Právu a spravedlnosti. Lídr Wiosny chce zřídit vyšetřovací komisi, jež má prošetřovat členy vládního PiS, kteří údajně porušovali ústavu. Biedrońovo skandování „ústava, ústava“ na zakládajícím sjezdu působilo úsměvně, uvážíme-li, že vzápětí řekl, že požene k soudu i ty, kteří politiku řídí zákulisně. Zjevně tím narážel na Kaczyńského, který je šéfem strany bez vládní funkce.

Wiosna také neodpověděla na otázky, kde chce vzít peníze na uskutečnění svých sociálních slibů. A nevíme ani, jak by chtěl Biedroń splnit závazek, který zazněl na zakládajícím sjezdu, totiž že se Polsko vzdá výroby energie z uhlí do roku 2035 – tedy rychleji než Německo.

Jestliže se Biedroń rozhodl nevstoupit do velké opoziční Evropské koalice, mělo to jistou logiku. Kdyby se uskupení profilující se jako alternativa vůči „starým politikům“ přidalo do velkého spojenectví „starých stran“, ztratilo by na důvěryhodnosti. O tu nicméně ještě Biedroń bude muset bojovat. Zatím totiž jeho strana budí dojem, jako by sázela na nesplnitelné sliby a atraktivní politický marketing.

 

Hra o všechno

Podle průzkumů ze začátku dubna se zdálo, že opoziční Evropská koalice i vládní Sjednocená pravice měly ve volbách do Evropského parlamentu vcelku vyrovnané šance. Výsledky Wiosny už byly méně jasné, v některých průzkumech týkajících se parlamentních voleb sice měla kolem sedmi procent, v jiných šetřeních však ztrácela. Mohlo prostě jít jen o krátkodobý efekt nově založené strany, která na chvíli přitáhne pozornost svým vymezováním se vůči starým pořádkům. Překročit pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Evropského parlamentu by mohly i formace Kukiz15 a pravicová Konfederace.

Do eurovoleb, které se v Polsku konají v neděli 26. května, se toho může stát ještě hodně. Pořád však platí, že jejich výsledek může opravdu zásadně ovlivnit to, kdo bude zemi v následujících letech vládnout.

 

Autor je polský publicista a překladatel žijící v současné době v České republice. Píše pro polská, česká a norská média.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama