Ptáče, které si lehlo pod vlak

Lidé

Dámy a pánové, držitelem Českého lva se stává – tři, dva, jedna: Petr Kotlár! Taková věta může příští rok reálně zaznít, i když zatím málokdo zná jméno před vykřičníkem. Petru Kotlárovi je dvanáct a nikdy se na plátně neobjevil, první premiéru zažije až v září. Tenhle českokrumlovský Rom je hlavním hrdinou velkofilmu Nabarvené ptáče a my ho vyrážíme navštívit chvíli předtím, než se stane slavným. Máme ale smůlu; hoch se ztratil.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na lavičce před hospůdkou Cikánská jizba sedí drobná černovláska, která vypadá na osmačtyřicet, a je jí o deset let víc.

Srší energií, jenže je unavená: známou českokrumlovskou restauraci mají s manželem čtvrt století, pracují tu sami, ve dvou, sedm dní v týdnu.

„Melu z posledního,“ směje se, ale jen napůl: „Klidně se může stát, že uteču, vždyť já se starám o dospělého syna na vozíku – kvůli němu chci na světě zůstat co nejdýl, a to se těžko povede, když si neodpočinu od téhle hospody...“

Jsou tři odpoledne, takže před chvílí dovařila obědy a za půl hodiny se vrhne na večeře. „Ahoj Věrko,“ zdraví ji Krumlováci, kteří jdou kolem, a občas se zastaví na sousedský kus řeči.

Věra se jmenuje Kotlárová a Kotlárovi jsou v Českém Krumlově rodinou oblíbenou; chytří, slušní, pracovití lidé.

„S tím synem je nám to líto,“ ukončíme prolog setkání, a teď už chceme přejít k práci: „Ale kde máte vnuka? Měli jsme si popovídat hlavně s ním...“

Věra se opět rozesměje jenom tak napůl: „Péťa zdrhl. Je strašně tvrdohlavej, úplnej čert, a když se vrátil ze školy, řekl mi, že o rozhovor nestojí, to je celej on: Povídej si s nima ty, babi.“

Tak to je ohromné!

„Ale zkuste jít čtvrt hodiny do kopce, narazíte na rybník, tam hledejte upovídanýho, pořád někam skákajícího kluka s dlouhou černou ofinou a v zelených plavkách. No a vyřiďte mu, že má v sedm doučování z češtiny a matiky, tak ať je do tý doby určitě doma, nebo uvidí!“

 

První velký omyl

Zatímco dvanáctiletý Petr Kotlár žije s babičkou a dědou v centru Krumlova, jeho rodiče pracují v Rakousku, odkud spolu s druhým synem, šestnáctiletým Michalem, jezdívají domů na víkendy.

Byl to právě starší Michal, kdo se měl původně stát Nabarveným ptáčetem z románu Jerzyho Kosinského – snědým chlapcem, který za druhé světové války putuje zbídačeným východoevropským venkovem, je bit a týrán, stává se svědkem mnoha krutostí…

Ten příběh je brutální, a opravdu: před osmi lety se zdálo, že ho režisér Václav Marhoul postaví na starším z bratrů Kotlárů, tedy Michalovi.

Babička Věra má tu scénu pořád před očima: „Václav psal v Krumlově scénář a po večerech chodíval na víno k nám do hospody. Jednou dorazil, když tu hrála kapela a v ní na housličky Míša, tehdy osmiletý. Václav se na něj zadíval a strnul: Vy tu máte mýho herce, a nic jste mi neřekli?!“

Marhoul je trochu blázen, takže ačkoli se připravoval na životní dílo, kterým pro něj Nabarvené ptáče bezesporu je, zachoval se intuitivně. Žádný casting nebude třeba, rozhodl – beru tady Míšu Kotlára.

Jenže všechno dopadlo jinak. „Je pravda,“ vzpomíná Marhoul, „že jsem byl z Míši paf, ten kluk vypadal trošku jako malý Franz Kafka. Brzy jsem poprosil dědu Milana s babičkou Věrkou, aby mi Míšu svěřili na sjíždění vody s Divadlem Sklep, chtěl jsem ho líp poznat – a na té vodě se ukázalo, že jsem se spletl.“

Starší Michal je totiž introvert, nedává najevo emoce, příliš nemluví.

„Nechtěl jsem se hned vzdát,“ pokračuje Marhoul, „tak jsem ho zapsal do divadelního kroužku, ale pan vedoucí mi po pár týdnech volá: Na Míšu zapomeňte, jako herec je nepoužitelnej.“

Konec nadějí, bude casting. Anebo ne? Plynul čas.

 

Strejdo, to jsem já

V září roku 2015 se v Krumlově uskutečnila veliká akce, setkání české a americké armády.

Na místním stadionu byl zápas v americkém fotbale, přišly tisíce návštěvníků, nad hlavami létaly gripeny, moderoval právě Václav Marhoul.

Z práce se tehdy utrhli i Kotlárovi – na stadion dorazili s mladším vnukem Petrem, kterému se od narození říká Škubánek.

„Václav Marhoul mluvil do mikrofonu,“ popisuje babička Věra, „a Škuban ho poznal, prodral se k němu a zavolal: Haló, strejdo, ty mě nevidíš? To jsem já, Škubánek!“

Ten okamžik si vybavuje taky Marhoul: „Koukal jsem na toho kluka a nějak si ho nedokázal zařadit. Jakmile jsem domluvil k lidem, tak říkám, podlez pásku, nejsi ty náhodou Péťa od Kotlárů? Byl. A evidentně s ním šili všichni čerti, jako by měl v zadku raketu, úplný opak staršího Míši.“

Petr se vyptával, proč je míč na americký fotbal šišatý, střílel otázku za otázkou, jeho zvídavost v Marhoulovi kropila uvadlou naději.

„Zase jsem musel mluvit do mikrofonu, a protože Péťa nebyl schopen postát na místě, tak mu říkám, aby si dvakrát oběhl stadion. Okamžitě vystřelil, já na malou kroužící postavičku fascinovaně koukal, a v tu chvíli jsem se rozhodl, že mým Ptáčetem bude on. Takhle iracionální to bylo.“

 

Asi jsem slavnej

Přicházíme k rybníku, kolem lavičky se vykecává hlouček deseti kluků a holek, někteří bílí, jiní tmavší, a jeden z těch o odstín tmavších (ten v zelených plavkách) skočí šipku do vody.

„Jaká je?“ ptáme se.

„Vždyť si skočte taky,“ odpoví.

„Spíš bychom si chtěli popovídat.“

„Aha, vy jste ti novináři. Musíme? Tak teda jo...“

„Těšíš se na premiéru?“

„Asi těším. Nevím přesně, co od toho čekat, ale nejspíš jsem fakt slavnej.“

„A těšil ses kdysi na natáčení?“

„Těšil, ale vůbec mě nenapadlo, že to bude tak dlouhý a těžký. Dva roky práce, stovka natáčecích dnů. Občas jsem byl nešťastnej, několikrát i brečel, ale dneska jsem rád.“

 

Ty máš teda kliku

Babička i děda Kotlárovi si román Nabarvené ptáče přečetli, takže dopředu věděli o jeho hrůzostrašnosti. „Trošku jsem se bála,“ říká babička, „co s Péťou udělá třeba pohled na to, jak jeden chlap vydloubne oči druhému lžící. On je i takhle strašně živej, zlobivej, a tak mě napadalo, jestli to nerozhodí jeho psychiku. Dopředu jsem mu vysvětlovala, že všechno budou jen triky, a Péťa mě uklidňoval: Já vím, babi.“

Václav Marhoul měl o hlavním hrdinovi jasno, ale přece jen bylo ještě třeba uspořádat kamerovou zkoušku – ta přišla na řadu v listopadu roku 2016 a konala se v pražském středověkém skanzenu Řepora.

O den dříve se Marhoul nervově zhroutil. „Já měl opravdu jediného kandidáta,“ vysvětluje, „a najednou mi došlo, jak fatálně se můžu mýlit – co když zítra kameraman Vláďa Smutný řekne, že ten kluk vůbec není filmové dítě; že třeba před kamerou tuhne?“

Rozhozený Marhoul poprosil kamarádku Evu Holubovou, aby přijela do Řepory a nahazovala Petrovi základní emoce; dejme tomu obavy. „Slyšíš,“ začala herečka improvizovat, „jak tady na půdě chodí někdo cizí?“ Vymýšlela příběhy, kamera jela celý den. Když zkouška skončila, kameraman Smutný přišel za Marhoulem a vyslovil rozhodující větu: „Ty máš teda kliku!“

Od té chvíle byl hrdina Nabarveného ptáčete definitivní.

 

Na psychotestu

Při natáčení brutálního příběhu je třeba s dětskými herci pracovat velmi opatrně, a to i přesto, že u nejhorších scén malý Petr nebyl.

„Péťův pohled na svět a hrůzu okolo je vlastně pohledem kamery,“ vysvětluje Marhoul, „takže já nejdřív natočil jeho, poslal ho pryč, a až potom otočil kameru dejme tomu na vraždu postavy jménem Ludmila, kterou zahrála Jitka Čvančarová. Péťa sice ve filmu sleduje, jak Ludmile venkovské ženy narvou do pochvy skleněnou lahev, kterou pak zuřivě rozkopou na střepy, ale to při natáčení neviděl.“

I tak bylo dopředu nutné otestovat jeho psychiku; zjistit, je-li vyrovnanou osobností.

Marhoul proto zinscenoval setkání malého Petra s vyhlášeným dětským psychologem Václavem Mertinem. „Půl druhé hodiny si jen tak povídali a Péťa netušil, že vlastně podstupuje psychologický test, po kterém mi Mertin zavolal: Buďte v pohodě, tenhle kluk všechno zvládne. Je to zlatá povaha, pro kterou sklenice nikdy není poloplná ani poloprázdná, ale vždycky plná...“

A stejně Petr párkrát brečel – měl sice u sebe babičku, ale chyběli mu vrstevníci. „Občas jsem si přál jet domů, klidně i do školy. Stýskalo se mi: po bratrancovi, po dětech. Dlouho jsme točili na Ukrajině, a tam to bylo nejhorší – nemohl jsem volat domů, nešla tam wifina...“

Na druhou stranu měl osobní koučku, která mu vymýšlela program, hrála si s ním, společně se učili. Dostal taky vlastní trampolínu, mohl jezdit na koni, plavat, mužská polovina štábu si s ním denně kopala.

Dospělí si ho oblíbili, ačkoli je Petr někdy poněkud terorizoval. Nesnášel například každodenní líčení, a jednoho dne se stalo, že chudáka maskéra kousl.

Jak říká babička: „Já ho sice miluju, ale zároveň vím, že Péťa umí být zmetek, a tak ho jednou za čas musím seřezat.“

Chlapec všem filmařům tykal, jen dvěma lidem nikdy – Marhoulovi musel říkat „pane režisére“, kameramanovi „pane Smutný“.

„Já samozřejmě věděl,“ přikyvuje režisér, „že je Péťa občas nešťastný, žít tak dlouho ve světě dospělých není lehké. Jenomže jemu to pomohlo. Když jsme začínali, byl rozmazlenej až frackovitej, a to z něj postupně vyprchávalo. K lepšímu se měnil jak lidsky, tak i herecky.“

 

Chudák pes

U rybníka Petr vypráví historku z natáčení na Ukrajině: „Mně bylo líto hlavně toulavých pejsků na tržišti,“ říká, „nikdo si jich nevšímal. Jednoho jsem si pohladil, a on za mnou pak pořád chodil, chudáček. Víte, já mám taky psa, jmenuje se Dudík...“

Dudík u natáčení nebyl, ale i tak při něm sehrál svou úlohu, za což může Marhoul: „Začátky byly psychologicky těžké, a já tehdy udělal chybu, kterou mi pomohl napravit právě Dudík.“

Režisér totiž Petrovi řekl, ať mu jakousi smutnou scénu „zahraje“, a tehdy se chlapec začal chovat nepřirozeně; přehrával. „Hned jsem pochopil, že to je průšvih, že s ním nemůžu pracovat jako s obyčejným hercem, a od té doby jsem spoustu věcí řešil přes Dudíka.“

Když Marhoul potřeboval, aby byl Petr smutný, tak mu před záběrem řekl: „Představ si, že se Dudík zaběhl ke zlýmu pánovi, kterej mu nedává nažrat.“ A Petr dostal do očí potřebnou emoci – psí historky na něj fungovaly.

 

Chlapček to neurobí

Párkrát měl Petr při natáčení strach, který nebylo třeba uměle burcovat. „Nejhorší to bylo na Slovensku,“ říká, „když jsem musel plavat v proudu Malého Dunaje na kládě, a byl jsem v té vodě sám, daleko od štábu… Měl jsem z toho blbej pocit, i když vím, že jakmile bych se začal topit, do pěti vteřin jsou u mě záchranáři.“

Dnes už o tom vypráví klidně, ale tehdy ve člunu vzlykal a stávkoval.

„Přitom Péťa nejenže dovede dobře plavat,“ doplňuje Marhoul, „ale taky jsme mu oblékli speciální neopren, takže bylo velmi nepravděpodobné, že by se začal topit; to bych mu musel dát na každou nohu pytel cementu.“

Režisér byl zoufalý – záběr měl dávno připravený, ale Petr poplakával, kroutil hlavou, a slovenský potápěč pravil: „Pán režisér, počúvajte, ten chlapček to neurobí, má strach...“ V tu chvíli se Marhoul zhluboka nadechl a zařval: „Kurva, pusťte tu kládu na vodu, ať už to jede!“

Všichni kolem se lekli, Petra pustili, proud ho unášel vstříc osudu, babička Věra se na břehu dovolávala Ježíše Krista, vnuk zoufale brečel, což ale nevadilo – dlouhý záběr se povedl.

 

Profesionálova hrubka

„Musím říct,“ krčí Petr rameny nahoře u rybníka, „že jsem se skamarádil i se zahraničníma hercema, kteří v Ptáčeti hráli, hlavně s Harveyem Keitelem, který mi pak koupil dárek na rozloučenou; dostal jsem od něj podvodní kameru. Řekl, že si ji zasloužím. Že jsem statečnej.“

Petr si už možná nevzpomíná, že mu v počátcích natáčení slavní herci spíše vadili, na což si pamatuje Marhoul. „Film jsme roztočili na Ukrajině, kde byl opravdu ústřední postavou, ale pak jsme se přesunuli na Slovensko, přijel třeba Udo Kier, já musel začít intenzivně pracovat s těmihle herci, a Péťa žárlil; trucoval.“

Marhoul si ho vzal stranou, a tentokrát situaci nevysvětloval na příkladu psa, ale mluvit začal o Petrovu fotbalovém idolu Neymarovi: „Ty máš rád fotbal,“ řekl, „ale vidíš jenom velký zápasy. Možná nevíš, že i Neymar musí denně trénovat a někdy se mu nechce, protože prší nebo je zima. Zápas je vrchol, ale Neymar dře a dělá spoustu nezábavných věcí. Je profesionál. Ty seš taky profesionál. My náš film musíme dotočit profesionálně...“

Petr pochopil, ale přesto se ještě dvakrát trochu šprajcl.

Poprvé jednoho červnového dne roku 2017 v Doksech, kde ho režisér vyhodil od milostné scény herečky Jitky Čvančarové.

„To se Péti nějak dotklo; jednou z něj bude lamač ženských srdcí,“ směje se Marhoul.

Téhož dne se staly dvě nepříjemnosti – babička Věra si ulomila kus zubu, musela k zubaři, a v Českém Krumlově se udělalo špatně jejímu postiženému synovi čili Petrovu strýci. „Péťa je na strejdu fixovaný, má ho rád, a tak se rozhodl, že za ním toho dne do Krumlova musí odjet, což provedl, a odpoledne mi napsal esemesku: Já se vám na to viseru!“

Marhoul odpověděl: „Péťo, slovo vysrat se píše s tvrdým Y!“ – a tím první rebelie skončila. Petr se vrátil, asistent režie ho vzal na Máchovo jezero, takže koupání, no a nazítří se práce vrátila k normálu...

Druhá esemesková krize přišla začátkem loňského roku, kdy režisér Marhoul vyrazil na týden do hor opět s Divadlem Sklep, a když se jednoho rána probudil, v telefonu měl čtrnáct nových zpráv, všechny od jediného odesílatele: Kašlu na to. Už vám nebudu dělat šaška. Najděte si jinýho kluka – a tak dále.

Poslední esemeska všechno vysvětlila: A nechám se ostříhat tak, jak já chci!

Tou dobou se chystaly scény, v nichž je hlavní hrdina opuštěným divochem, snaží se přežít v lesích. „Nesměl se půl roku ostříhat a pro film pak sice vypadal fantasticky, ale pro život děsivě,“ říká Marhoul: „Některé děti se mu smály.“

Tehdy Petrovi neodpověděl vůbec nic, zavolal pouze babičce: „Dej majzla na to, ať se nedostane k holiči – musí ještě pár týdnů vydržet.“ Babička vlasy pohlídala, a Petr si nejspíš vzpomněl na Neymara. Vydržel.

 

Koleje zvládnu sám

Stále častěji předváděl výkony, za které mu zbytek štábu tleskal – koupal se například v potoce, který měl sotva deset stupňů. Sám je hrdý hlavně na fakt, že si lehl do kolejiště pod jedoucí vlak: „To jsem se vyhecoval,“ popisuje, „protože kdyby si tam místo mě lehl kaskadér, bylo by to na kameře poznat.“

Ano, Marhoul měl skutečně připraveného dubléra. A ano, bylo by to poznat: „Museli bychom náročně trikovat, takže Péťa mi toho dne ušetřil velké peníze.“

Se vším musela souhlasit babička, ale ta byla překvapivě klidná. „Jen ať si tam lehne,“ dala posvěcení, „já mu věřím. Je to sice dítě, ale není to dítě blbý, dobře ví, že pod jedoucím vlakem nesmí zvednout hlavu ani ruku.“

Při dvou zkouškách ještě Petra drželi kaskadéři, ale shodli se, že je kluk naprosto klidný, a při dalším pokusu už ho jistili jen psychologicky, z dálky.

Vlak projel rychlostí třicet kilometrů za hodinu: „A bylo to hezký!“

 

Už nikdy hlavní roli

Film zatím neviděl a moc si nedovede představit, jak bude výsledek vypadat.

Natáčení považuje za „docela dobrej zážitek“; rozhodně je rád, že si něco vydělal. Neví přesně kolik, o peníze se starají dospělí, ale koupil si třeba drahý iPhone.

Od září ho čekají slavnostní premiéry: „Asi se těším.“ Víc se ale těší na to, až vypadneme a on svobodně skočí do vody.

Nabízíme, ať s námi jde dolů do města, za prarodiči, Petr ale děkuje: „Dorazím za chvíli s bratrancem, nebojte.“

Tak tedy poslední otázka: Chtěl by hrát v dalších filmech?

Zamyslí se: „Rozhodně už nechci hlavní roli, protože to je nejtěžší práce. Rád bych si zahrál v Ordinaci, protože jsme kamarádi s hercem Radimem Fialou, ten mi tam možná něco najde. No a potom taky dost boxuju a skáču parkúr, takže by mě bavilo hrát ve filmu akčním.“

 

Nejistá budoucnost

Vracíme se do Cikánské jizby, Petrův děda Milan přináší pivo. „Říkal vám, že boxuje? Hm. Spíš o tom mluví, netrénuje, fláká to.“

Děda Milan je přísný muž: „Stejně tak nevěřím tomu, že by se stal hercem, on není cílevědomej – nejvíc ze všeho ho zajímá, že kluci jezdí venku na kole nebo někde hrajou pitomý hry na telefonech, Péťa se do ničeho nedokáže poctivě zakousnout...“

Babička Věra tak přísná není, ale s manželem se vlastně shoduje, i podle ní může být pro Petra první film posledním: „Dneska mi volali z německé produkce, že by ho chtěli vidět na castingu, ale Péťa je proti. Babi, říká mi, nic nepřijímej – jinak v tom budeš hrát ty!“

A co si myslí o Petrově herecké budoucnosti Marhoul? „Podle mě ho natáčení dvakrát nerajcovalo, vnímal to jako práci, a já doufám, že z něj herecké dítě nebude, takové mládí je na draka. Přeju si, aby dostudoval střední školu, pak šel třeba na vysokou, on na to má...“

Čeho se Marhoul v souvislosti s Petrem bojí, to je letošní podzim. „Pochopí, co se mu povedlo, a já se modlím, aby nezpychl. Všichni ho budou chválit, vsadil bych se, že dostane herecké ceny, bude to těžký. Musím s ním pořádně promluvit – Péťa mi věří. Řeknu mu, ať se nenechá chválou zblbnout, protože opak by mohl znamenat tragédii.“

„On nezpychne,“ říká babička Věra: „Dál se bude honit za balonem a skákat z nízkých střech.“

Děda Milan se ale tváří pořád přísněji.

V pět hodin nám Petr u rybníka řekl, že za chvilku dorazí s bratrancem, v sedm mu začíná doučování, teď je 18.55... Raději zmizíme.

Dámy a pánové, budoucí herecká hvězda Petr Kotlár dnes možná dostane na prdel.

 

 

Fotografie z filmu Nabarvené ptáče i z pátrání po hlavním představiteli si můžete prohlédnout v galerii zde.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama