Vzpoura hypotalamu

Kultura

Bývalý novinář se potýká se zvláštními zdravotními potížemi a není vůbec sám – tak začíná povídka psaná pro březnový Reportér.

Audio
verze

Když jsem ještě pracoval jako novinář, jeden můj kolega to nazval „nemocí neprolitých slz“. Ve sportovní rubrice to předělali na „nemoc nepropocených dresů“, což byla taky pravda, i když to neznělo zdaleka tak poeticky; co byste taky chtěli od řízků ve sportovní redakci. Ale do háje s poetikou – co se mě týče, mohl bych klidně mluvit o „nemoci prozvracených nocí“.

Takhle nás to učili už na fakultě. Když chceš mluvit o nějaké komplikované věci, skoč do toho po hlavě. První odstavec máš na to, abys čtenáře přiměl číst ty další, kde se ti snad podaří vysvětlit, o co vlastně jde.

Jenomže já už pěkně dlouho žádný novinář nejsem, takže si klidně můžu dát pohov. Z redakce jsem odešel před třemi roky na volnou nohu. Pronajímal jsem byt po babičce a myslel jsem si, že když napíšu pár článků měsíčně a přeložím něco málo na obal od zubní pasty, vydělá mi to na živobytí. A kdoví, třeba někdy něco dostanu i jako spisovatel. O to totiž šlo hlavně: vyskočit z té novinářské montovny světa a zkusit psát něco jiného, opravdového – ne, ušetřete mě toho a neptejte se, co to znamená. Prostě mi bylo už pětatřicet a viděl jsem za sebou jenom kouř ze špatně seřízenýho výfuku.

„Tak o tom něco napište,“ překřížila dnes nohu přes nohu místní psycholožka, když jsem jí oznamoval, že nás večer čeká stand up comedy. Člověk musí mít odvahu nebo postrádat soudnost, aby nabízel stand up někde, kde se málokdo postaví, a říkal tomu comedy. Ale ta psycholožka se mi docela líbí – věděla jste to? –, takže píšu a mačkám ze sebe vtipy jako citronovou šťávu. Prý to může mít terapeutický efekt, asi jako vitamin C.

No, podle těch žurnalistických pouček je nejspíš nejvyšší čas předhodit vám kus kontextu. Určitě si ještě pamatujete tu pandemii koronaviru. Kdo tvrdí, že jeden člověk nemůže změnit svět, ten nikdy nejedl polívku z nedovařenýho netopýra – jo, to myslím. A možná se vám i vybaví, jak prozíravý hlasy huhňaly, že koronavirus nás aspoň připraví na skutečnou globální epidemii, ve který už se bude umírat ve velkým. Tak tyto prozíravý hlasy byly vedle. A nejde o to, že bychom se nepřipravili, paní terapeutko. Já měl doma v krabici se zimními čepicemi asi dvacet respirátorů a v koupelně megapack jednorázových rukavic.

Ty jediný by se mně teď hodily, když po sobě uklízím ty zvratky. Minulý týden jsem trhl nový rekord, čtrnáctkrát za noc. Nemám už co zvracet, ale pořád zvracím, asi jako když odcházející ministr ještě uspořádá tiskovku. Dávno nemám co zvracet.

 

 

Ten název „nemoc neprolitých slz“ se neujal, ale já jsem si ho zapamatoval. Možná proto, že tomu kolegovi se předtím o prázdninách utopilo dítě, a mně se to nějak podvědomě spojilo. V tý době se každopádně ještě nic nevědělo. Ale v ordinacích praktiků se začali množit lidi s podivnýma potížema. Puberťáci, kteří trvali na tom, že nehulili, ale stejně vidí dvojitě. Bledí pacienti, kteří necítili bolest, když je sestra štípala. Fotbalisti z přípravky, kteří se přestali potit, i když brousili lajnu jako dřív – brousili lajnu, pozdrav ze sportovní redakce.

Co si pamatuju, kolega ten článek psal v době, kdy se to z vtipu stávalo špatným vtipem. Jestli se objevovaly konspirační teorie a fake news? Dařilo se jim jako plísni ve spárách mezi kachličkama. Nebyl tu žádný „zákeřný“ virus ani „smrtící“ bakterie, na který by se dalo žalovat, žádný dezorientovaný buňky, jen různý typy orgánových selhání, který na první pohled neměly ani zbla společnýho. Teda až na to masivní rozšíření 6G sítí a nový modely mobilů Huawei, které se prý „vlnově prolamovaly do imunitního systému člověka“.

Zůstávali jsme tehdy v redakci dlouho do noci, frmol. Už ani nevím jak, kolega na jakýmsi odborným medicínským fóru narazil na zmínky o rodinné dysautonomii. Šlo o vzácnou dědičnou poruchu, takový genetický kravál, který se vyskytoval skoro výhradně v populaci aškenázských Židů. Příznaky? Samý nespecifický: poruchy trávení, dechový potíže, vysoký tlak, to má přece každý druhý. Ale pak rozklikl fotky. Doteď si ty děcka pamatuju. Všechny měly úzký horní ret a mohutnou spodní čelist, což jim dodávalo výhružně nespokojený vzhled. Kolega se pak za jedním takovým vypravil do Polska a napsal o tom reportáž, hlavní materiál čísla, pecka. „Nedokážou brečet,“ referoval, když se vrátil. „Ne že by neprožívaly emoce. Ale prostě nedokážou produkovat slzy. A tu pusu mají tak divnou, protože jim atrofuje horní čelist a ta spodní z toho sviňsky těží.“

Jestli mi rozumíte, ty děti brečí nasucho. To někdo kdysi řekl o Beckettovi, že je to pláč se suchýma očima nad tím, že zvláštní zmizelo ze světa. Ale stand up comedy už se chystá, právě kolem mě proplul technik s mikrofonem na stojanu.

Byl to dobrý pokus, ta reportáž, ale zároveň trochu falešná stopa. V ordinacích praktických lékařů se nezačali zjevovat lidi s určitou genetickou poruchou, na to by ti praktici stejně nepřišli; a nejsou to lidi s genetickou poruchou, kterýma teď přetékají sanatoria, jako je toto. Nešlo totiž o rodinnou dysautonomii, pokud si teda náhodou nemyslíte, že lidstvo je jedna velká rodina. Dnes se tomu běžně říká syndrom získané dysautomie. Získané, jako bysme něco vyhráli.

V noci mezi záchvaty blinkání jsem o tom zas přemýšlel. Člověk s sebou tahá tělo, ale ví kulový, co se v něm děje. Ne že bysme byli lékařsky nevzdělaní; to sice jsme, ale od toho přece máme internet, abysme mohli být nevzdělaní. Jenže o to nejde. Sedíme například během individuální terapie proti sobě, paní terapeutko, vy máte tužku zabořenou v bradě, jako byste si chtěla propíchnout spodní patro, a já drtím poznámky ze zdravotního deníku. Nasloucháte, předčítám. Líný odpoledne, pohoda. Až na to, že v těle každýho z nás zrovna probíhá tisíc procesů. V každým podělaným okamžiku dochází ke stovkám a tisícům, a nejspíš stotisícům biochemických reakcí, který nás udržují při životě. Velká homeostáza. Všechno to má nějakou svou inteligenci a ta je ve skutečnosti daleko vyšší než ta naše. Že ne? Nedokázali bysme naše těla udržet při životě ani minutu, kdybysme to všechno měli hlídat. Je to jako s autem. Dřepíte v kabině a řídíte, v lepším případě víte, kde je ta páčka, kterou se otevírá kapota, a že se tam dá dolít olej nebo chladicí kapalina, ale tím to končí. Svoje tělo si uvědomujeme právě tak málo jako auto, ve kterým sedíme. Snad se právě teď v jejích útrobách uvolňuje vajíčko, říkám si někdy, když sedíte proti mně v zatemnělé místnosti a prstem si odhrnujete pramen vlasů. To gesto, které podle mě v ženské říši dotáhly k naprosté dokonalosti právě psycholožky.

Vím, že nejsem originální, spisovatel už ze mě nebude. Celosvětové rozšíření dysautonomie spustilo takovýhle úvahy jako na běžícím páse. Lidi zvolnili, už se neptají, kdo jsem, ale co jsem. Už čtu jenom titulky: „Leasing lidského těla ukončen“. „Vzpoura hypotalamu“. Nebo ten kreslený vtip, ve kterým jsou neurotransmitery navlečený ve vestách České pošty.

Takže ti, kteří trpěli parkinsonem, byli jenom jakýsi předvoj, taková chcípácká avantgarda. Když do toho autonomní nervový systém hodí vidle, není tu nikdo na jeho místo. Papáme léky, který zmírňují symptomy, ale ve skutečnosti jsme jako ty aškenázský děti, na něž v genetickým balíčku karet zbyl černý Petr: můžeme jen brečet se suchýma očima, slzy nám už nikdo nevrátí. A jedna čelist pomalu požírá druhou.

Taky si můžeme jít zaběhat, až na to, že bychom u toho neměli běžet – když nevíte, jak se potit, hned se přehřejete. A já navíc musím venku pořád mít na nose ty černý brýle, takže vypadám jako mafián z výprodeje. Musculus sphincter iridis a musculus dilatator iridis tvoří hladká svalovina, kterou nedokážeme vědomě ovládat. Jenže bez těch dvou svalů se vám prostě čočka nezúží ani nerozšíří, ani kdybyste se samou snahou podělali.

Když je řeč o hladké svalovině – můžu být rád, že mi ještě bije srdce, to je totiž nejčastější příčina smrti nás dysautonomiků. V noci mezi záchvaty zvracení jsem si na ně položil roku. Kdyby to šlo, vezmu ho do dlaní a dívám se na ně, jak se rozšiřuje a smršťuje. Mít srdce na dlani, říká se, ale s tím na mě nechoďte. Díval bych se, jak ta masožravá květina šedesátkrát za minutu rozkvétá a zase vadne, a snažil bych se pochopit, v čem spočívá rozdíl mezi dokonale ovladatelnými prsty a zcela neovladatelnou hmotou tý pumpy.

Jasně, biofeedback – ten jsme tu taky trénovali. A předtím i vipassanu, jestli chcete pokračovat v dobře míněných radách k ničemu. Ten chlapec v pytlovitých kalhotách skutečně vypadal velmi pozorně a soustředěně, ale po lekci vyšel z místnosti a porazil servírovací vozík plný svačin. Ještě když jsem externě psal do časopisu, zpracovával jsem na tohle téma článek. Tibetští mniši jsou prý schopni zpomalovat tep, zastavovat metabolismus nebo vědomě aktivovat imunitní systém. Chvíli to vypadalo, že pro dysautonomiky svitla naděje – nakoupili si ve velkém meditační polštářky plné pohankových slupek. Jenže zkuste všechny ty ubožáky z generace x, y a zet vyblikané z obrazovek přimět k vnitřní pozornosti. To můžete rovnou přemluvit hejno much, aby se chovalo jako stíhací formace US Air Force. I když je fakt, že v sanatoriích, kde jedou alternativu, to ještě nevzdali. Idea je jednoduchá: hacknout autonomní nervovou soustavu. Tak co, děcka, chcete dneska hrát za sympatikus, nebo parasympatikus? Zní to jako dva týmy z řecký basketbalový divize. Teď už vám musí být jasný, že ve skutečnosti jsem v tý sportovní redakci dělal já a k jiným tématům mě pustili leda za odměnu.

Mikrofon už stojí na místě a jeviště je připravený. V horším sanatoriu by museli vzít židličky z jídelny, ale tady máme speciální sadu na kulturu, modře čalouněnou. Některý židle už dokonce jsou obsazený. Vypadá to, že ten padesátník z protějšího pokoje má čím dál větší potíže s dechem. A ta paní s červenou hlavou udržet moč. Co byste po ní chtěli, močový měchýř, to je taky hladká svalovina.

Napadlo mě v noci ještě něco. Třeba to dává smysl, že lidem po celým světě najednou selhává autonomní nervová soustava. To je totiž příroda uvnitř našeho těla, ne? Dívám se na to takhle: Příroda stovky tisíc let pilovala vznik něčeho tak složitýho jako nervový systém. A když od ryb, plazů a ptáků dospěla až k savcům a pak z klobouku vytáhla ještě vyšší formu vědomí, došlo jí, že o provoz lidskýho těla se stejně bude muset dál starat sama. A teď už toho fakt má dost. Proč by se sakra měla starat o provoz grázlů, kteří ji systematicky ničí? Proč by měla dělat automechanika v servisu, kvůli kterýmu vybetonovali Eden? Mně už to může být docela volný, ale naše generace byla první, která zvažovala, jestli mít děti, s ohledem na environmentální krizi. No a příroda asi začala přemýšlet nějak podobně. Má tohle cenu? Stojí to za to? Nebude náhodou lepší zablokovat zkusmo noradrenalin? Nebo jim radši sáhnout na acetylcholin? A co takhle zatočit s gangliema? Když si ti kreténi myslí, že dokážou řídit svět, ať chvíli zkusí řídit vlastní tělo. Level jedna: zornička, zkoušíme zaostřit. Level dva: tlusté střevo, učíme se trávit. Level tři: ejakulace, jak se to vlastně dělá?

Vypadá to, že sál dnes bude zaplněný do posledního místečka. Ne, dysautonomie není nakažlivá, nešíří se vzduchem, nepředává se dotekem ani pohlavním stykem. Říkají, že je to civilizační choroba, paní terapeutko, a že dysautonomici jsou malomocní dnešní doby. Ale to vy všechno víte. Jste jako Albert Schweitzer, který s lidma s leprou pracoval v Africe, i když si klidně doma ve Švajcu mohl na varhany brumlat Bacha.

Asi takhle: Nejdřív by měli vystoupit tři profíci a pak prý dostaneme šanci my z publika, jakože open mic. Čtu si po sobě, co jsem napsal, asi bych to ještě měl proškrtat. Mohl bych asi začít až tou větou, že člověk musí mít odvahu nebo ztratit soudnost, aby nabízel stand up někde, kde se málokdo postaví, a říkal tomu comedy. Pak už můžu pokračovat: Ale máte to mít, mačkám ze sebe vtipy jako citronovou šťávu. Co myslíte, paní terapeutko? Vidím vás sedět v páté řadě úplně na kraji, jako byste nechávala otevřenou možnost, že v polovině odejdete.

 

Jan Němec (1981)

Spisovatel, novinář a scenárista. Studoval sociologii, religionistiku a divadelní dramaturgii. Jeho román Dějiny světla vydaný v roce 2013 obdržel Cenu Evropské unie za literaturu a byl přeložen do dvanácti jazyků. Předloni vydal knihu Možnosti milostného románu. Je editorem literárního měsíčníku Host a přednáší na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama