Tvůrce českého basketbalového zázraku. Za vším stojí maminka

Lidé

Před čtyřiceti lety padlo v hlavním městě Izraele důležité rozhodnutí pro současný český sport. Maminka Ronena Ginzburga usoudila, že bude lepší, když se syn bude věnovat raději basketbalu než fotbalu. Letos v září se v Číně naplno ukázalo, že její volba byla správná. Nejen pro jejího syna, ale také pro český národní tým.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na nedávném mistrovství světa v basketbalu ho mohli diváci nejčastěji vidět, jak v tmavém obleku, rozhalené bílé košili a bílých sportovních botách přechází kolem postranní čáry. Zatímco hráči na lavičce českého národního týmu v koncovce klíčových vítězných zápasů s Tureckem, Brazílií a Polskem bouřlivě slavili každý koš, trenér Ronen Ginzburg si po úspěšné střele nejčastěji založil ruce v bok a o pár vteřin později už dirigoval tým do obrany. Na jeho tváři bylo ovšem znát, jaké emoce prožívá. Přivedl český národní tým k nečekaně skvělému výsledku, když s ním postoupil do čtvrtfinále a následně získal šesté místo. A zažil také dosavadní vrchol své vlastní basketbalové kariéry.

Na počátku sedmdesátých let začal osmiletý Ronen trénovat v izraelském klubu Beitar Tel Aviv, kterému byl věrný podstatnou část své hráčské kariéry. Že se jeho život spojí právě s tímto sportem, ale nebylo dost dlouho jasné. Až do patnácti let hrál také fotbal, a to na velmi slušné úrovni. Býval středním záložníkem v žákovských týmech nejslavnějšího izraelského klubu Maccabi Tel Aviv. „Bavilo mě obojí a v obou sportech se mi dařilo. Ovšem když mi bylo patnáct, řekla mi máma, že je potřeba se rozhodnout, na co se zaměřit naplno. No a rovnou taky rozhodla, že to bude basket,“ směje se dnes šestapadesátiletý Ronen Ginzburg při setkání v jedné z pražských kaváren. Proč připadal mamince lepší basket? „Měla pocit, že je tam menší výskyt problémových mladíků, což byla v té době v Tel Avivu asi pravda. A hlavně byla přesvědčená, že v basketbalu není tak velké riziko vážných zranění,“ vypráví muž s přezdívkou Neno, který se posléze stal oporou a také kapitánem izraelských mládežnických reprezentací.

Na rok pak odešel do Ameriky, kde hrál za školu Mercyhurst College, která je na břehu jezera Erie ve státě Pensylvánie, dnes se jmenuje Mercyhurst University. Dařilo se mu i tam, vynikal ve své parádní disciplíně, což byla střelba z dálky za tři body. Coby nováček se dostal mezi deset nejlepších trojkařů druhé nejvyšší univerzitní soutěže. Takhle napsáno to možná nezní až tak skvěle, ale byl to skutečně úctyhodný výkon. Nováčci obvykle statistikám univerzitních soutěží nedominují, a ti z ciziny tím spíše ne. „Kluci z reprezentace mi to nejdřív nechtěli věřit, ale já jsem v té době vážně býval dost dobrý,“ usmívá se trenér českého národního týmu.

Americká univerzitní etapa však trvala pouhý rok. „Mohly za to dvě věci. Jednak byl tehdy podle regulí potřeba souhlas mateřského klubu: kdybych tam byl bez něj, tři roky bych pak nesměl doma hrát. A Beitar stál o můj návrat. Já se navíc těšil, jak se stanu profesionálním hráčem a začnu se basketbalem živit. Kdybych se dnes mohl rozhodovat znovu, určitě bych tam zůstal celé čtyři roky, zřejmě by mě to jako hráče posunulo dál. Ale na ,kdyby‘ se to v životě nehraje,“ vypráví Ronen Ginzburg. Po návratu do Izraele prožil velmi solidní kariéru ligového hráče, nicméně do dospělé reprezentace své země se na rozdíl od mládežnických kategorií už nikdy nedostal.

A tak se pomalu rozjela druhá etapa Ginzburgovy basketbalové kariéry, ta trenérská.

„Začal jsem ještě v době, kdy jsem stále hrál. Nejprve u šestiletých dětí, kde je vlastně ještě netrénujete, jen v nich probouzíte lásku ke sportu,“ říká. Postupně trenérsky „rostl“ s věkem svých svěřenců, trénoval dětské, mládežnické i juniorské kategorie. První velká štace přišla na lavičce mužského týmu Ramat Hašaron, který přivedl k postupu z druhé ligy do první. Později ho oslovila o něco lepší Herzelia, s níž se dostal i do ligového play off. Tam jeho svěřenci vypadli proti suverénnímu týmu Maccabi Tel Aviv, který je v basketbalu o poznání větším pojmem než ve fotbale.

 

Pojď do Česka!

V roce 2006 se mu ozval trenér Muli Katzurin, který právě přijal angažmá u českého mistrovského týmu v Nymburku. „Zavolal mi, že by se se mnou chtěl vidět. Muliho jsem znal z dob, kdy jsem hrával za juniorské týmy Beitaru a on byl v té době asistentem u týmu mužů. A samozřejmě jsme se pak znali jako trenéři z různých týmů izraelské ligy. Ale do té doby jsme spolu nikdy jako trenéři nespolupracovali. Když jsme se sešli, řekl mi, že jde trénovat do Česka a jestli bych mu nechtěl dělat asistenta,“ popisuje Ronen Ginzburg. O českém basketbalu té doby toho moc nevěděl. „Pamatoval jsem si z mládí slavnou éru Československa s hráči, jako byli Kamil Brabenec nebo Stanislav Kropilák, ale co se dělo potom, jsem vůbec netušil.“

 

Nad nabídkou i tak neváhal. „Vždycky byl můj sen jít trénovat do kontinentální Evropy, tak jsem si řekl, no co, když to nevyjde, za rok se zase vrátím. Tak jsem na místě kývl, že ano, ale že to musím ještě doma probrat se ženou. Ta neměla nic proti, takže bylo rozhodnuto.“

Tak začala česká mise Ronena Ginzburga, která trvá už třináct let a podle všeho se ještě o nějaký čas protáhne. Od Muliho Katzurina se toho prý hodně naučil, zejména v tom, jak vystupovat v roli kouče a řídit tým i všechno kolem. Po čtyřech dalších sezonách a čtyřech mistrovských titulech odešel Katzurin trénovat do Polska a Ronen Ginzburg se stal hlavním trenérem suverénně nejlepšího českého klubu. „Bylo to dost náročné období, Nymburk hrál tři soutěže najednou, vedle české ligy ještě evropský pohár a také nejprve Adriatickou ligu a pak VTB ligu, soutěž pro špičková mužstva střední a východní Evropy. V jednom roce jsme měli nejvíce odehraných zápasů v celé Evropě, třiaosmdesát za sezonu,“ popisuje Ginzburg. 

 

Janstou propuštěn, pak najat

V roli hlavního kouče Nymburku strávil Ronen Ginzburg tři sezony, vyhrál třikrát českou ligu a v prostřední ze tří sezon došel s mužstvem do čtvrtfinále Eurocupu. V roce 2013 se ovšem vedení Nymburku rozhodlo pro změnu a po sezoně rozvázalo s trenérem smlouvu. „Chtěl jsem změnu, Neno už byl u týmu dlouho a já chtěl zkusit litevského trenéra. Litva patří mezi špičkové basketbalové země, tehdy byla mezi úplně nejlepšími. Druhá věc je, že to úplně nevyšlo,“ vysvětluje Miroslav Jansta, tehdejší majitel a šéf nymburského klubu.

Ronen Ginzburg dostal po konci nymburského angažmá nabídky z Izraele a Polska, ty ho ovšem nijak nenadchly. Byl velmi blízko podepsání smlouvy na funkci asistenta trenéra v řeckém velkoklubu Panathinaikos Atény, jenže z toho na poslední chvíli sešlo. A tak nějaký čas dělal basketbalového experta pro izraelskou televizi. Pak se mu ovšem opět ozval Miroslav Jansta, tentokrát však nikoli za Nymburk, ale za Českou basketbalovou federaci, jejímž předsedou je. A nabídl mu funkci hlavního trenéra české mužské reprezentace.

„Pro reprezentaci jsme potřebovali zahraničního trenéra, který už má určité jméno. Aby ho respektovali rozhodčí i soupeři. S českým trenérem jako bychom už na začátku zápasu prohrávali o deset bodů. V tom není nějaká korupce nebo něco nekalého, ale známějšího a zkušenějšího trenéra prostě soupeři i rozhodčí více respektují a na hřišti je to znát,“ popisuje Jansta jeden z důvodů, proč dal Ginzburgovi reprezentační nabídku. „A hlavně jsme chtěli člověka, který bude mít respekt u našich hvězd, které již tehdy měly zkušenosti ze zahraničních klubů, jako byli Jan Veselý, Tomáš Satoranský, Patrik Auda a v té době hlavně Jiří Welsch. Věděl jsem, že trenér Ginzburg takový respekt mít bude,“ doplňuje Miroslav Jansta k tehdejšímu poněkud překvapivému tahu.

„Když se mi ozval, byl jsem trochu zaskočený. Ale protože jsme se znali už sedm let z Nymburka, netrvalo domlouvání dlouho. On mi řekl své představy, já jemu ty mé a bylo to domluveno,“ vypráví Ronen Ginzburg o momentu, který odstartoval jeho kariéru u českého národního týmu. Tehdy fanoušky překvapil výrokem, že české mužstvo má olympijský potenciál, což měli mnozí za poněkud velkohubé prohlášení, vezmeme-li v úvahu, že na olympiádu se dostane nejlepších dvanáct mužstev planety, a Češi byli za předcházející desetiletí nejlépe třináctí na mistrovství Evropy.

 

Vyřiď si občanství, chlapče

Jenže Ginzburg tušil, jaká síla se skrývá v mladých hvězdách Veselém a Satoranském. A navíc vymyslel ještě jeden zajímavý plán. Nabídl český reprezentační dres Blaku Schilbovi, americkému hráči, kterého znal ze společného působení v Nymburku a jenž má českou manželku Báru. 

„Zrovna jsme se zabydlovali v Paříži (Schilb po Nymburku vystřídal více evropských klubů – pozn. red.), když mi Neno zavolal a říká, přebírám český nároďák, co kdyby sis vyřídil občanství,“ popisoval Blake Schilb ve zpovědi pro server Bez frází. „Než mi naplno došlo, co to vykládá, vykoktal jsem něco ve smyslu: No. Ještě jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlel. Ale jo, proč ne. A on na to, že oukej a že zařídí, co je třeba.“ Schilb se za tuto důvěru odvděčil tím, že se stal jedním z tahounů národního mužstva, a i na letošním mistrovství světa v Číně byla jeho přesná ruka velmi znát. 

Češi se pak na mistrovství Evropy 2015 probojovali mezi nejlepších osm týmů, než je vyřadilo silné Srbsko. A o rok později postoupili do poslední fáze olympijské kvalifikace, kde je vyřadili opět Srbové, kteří se pak dostali na olympiádě v Rio de Janieru až do finále a získali stříbrné medaile.

V roce 2015 se Ginzburg na další dvě sezony vrátil na post kouče Nymburka, trénoval jej souběžně s českou reprezentací. „Nikdo nedokáže říci, jestli je lepší, když je reprezentační kouč zároveň i trenérem v klubu, nebo když vede jen národní mužstvo, obojí jsem zažil a obojí má své plusy i minusy,“ uvažuje trenér. Po neúspěšném mistrovství Evropy 2017, kde českému týmu chyběla řada hráčů hlavně kvůli zraněním a tým skončil s jedinou výhrou až dvacátý, dostal Ginzburg od basketbalové federace nabídku, aby pokračoval, ale na plný úvazek bez dalšího angažmá v klubu. Po krátkém váhání se rozhodl přijmout.

„Pro mě je velká čest vést český národní tým, takže i když byla práce s Nymburkem skvělá, rozhodl jsem se pro pokračování u reprezentace. Navíc mi bylo sympatické, že tady basket vedou lidé, kteří tomu rozumějí a vědí, že s oslabeným týmem toho v našem případě nelze moc uhrát. Tohle jsem na Miroslavu Janstovi a lidech kolem něj ocenil,“ říká. 

 

Sázka na důvěru

Jak vlastně vypadá práce trenéra reprezentace, když se zrovna nehrají žádné mezinárodní zápasy či mistrovství? Každý týden sleduje v televizních a internetových přenosech reprezentanty v jejich soutěžích – od NBA přes evropské poháry a ligy až po českou nejvyšší soutěž. S hráči je v pravidelném kontaktu a také za nimi jezdí, aby je viděl při hře a mohl s nimi osobně mluvit. „Mimo to sleduji také nastupující generaci,“ popisuje kouč, který má svou pracovnu v sídle basketbalové federace na pražském Strahově a je vedle dospělé reprezentace odpovědný také za dohled nad mládežnickými výběry. 

Právě k jednomu mladíkovi se vázalo těžké rozhodování před letošním světovým šampionátem. Talentovaný Vít Krejčí hraje od čtrnácti v mládežnických týmech španělské Zaragozy a mnozí dnes devatenáctiletému hráči věští podobnou kariéru, jako má Tomáš Satoranský. Krejčí byl až do konce přípravy i v týmu, který se chystal na mistrovství světa, když však kouč musel ze čtrnácti hráčů vybrat konečných dvanáct, do nominace se nevešel. „Obvykle nemám problém omezovat sestavu, ale tohle bylo vážně těžké rozhodování. Vítek je skvělý talent a naděje pro budoucnost. Věděl jsem ale, že by byl v pozici jedenáctého či dvanáctého hráče, tudíž by moc nenastupoval. Zároveň myslím, že bude mít v reprezentaci ještě spoustu příležitostí, a to už velice brzy. Tak jsem na tuto pozici vzal hráče z těch, kteří vybojovali kvalifikaci o mistrovství. Považuji to za projev určité loajality za to, co pro tým a postup udělali,“ vysvětluje trenér. 

Loajalita a vzájemná důvěra je prvek, který se v rozhovoru s trenérem českých basketbalistů opakovaně vrací. On věří svým hráčům a oni zase jemu. 

„Neno je skvělý ve vedení zápasů, v tom, jak dovede hráče nabudit, stmelit a také jim dát prostor. Všimněte si, jak na mistrovství světa nechal během oddechových časů klidně mluvit lídra týmu Satoranského. To by jiní trenéři, třeba právě takový Muli Katzurin, v životě nepřipustili. Neno ale ví, že si to může dovolit, a klidně pak stačí, že to na konci shrne do nějakého konkrétního pokynu,“ říká předseda basketbalové federace Jansta.

„V reprezentaci není prostor pracovat na zlepšení hráčů, nemá smysl, abych s nimi rozebíral, kde mají slabiny a jak je odstranit, to musejí dělat individuálně nebo v klubech. V národním týmu musím u každého využít jeho silné stránky a hledat, jak je propojit dohromady a vytvořit tak co nejlepší celek,“ líčí Ginzburg svůj přístup.

Že to může fungovat, ukázalo letošní mistrovství světa, kde Češi obsadili fantastické šesté místo a dokázali nadchnout širokou veřejnost. Úvodní utkání proti USA bylo pro spoustu fanoušků basketbalu velkým svátkem. „Pro mě ale ne, na mistrovství jde o výhry a postup, ne o to si užít sváteční utkání. Daleko radši bych měl nějakou snazší skupinu než s Amerikou a silným Tureckem. Ale nakonec se povedlo postoupit i z téhle, a o to větší to byla radost. A další výsledky to ještě vylepšily. Tohle jsou samozřejmě chvíle, které si hráči i trenérský tým budou pamatovat do konce života,“ neskrývá Ginzburg nadšení ani s odstupem po návratu z Číny.

 

Češi? Národ bojovníků

Za jednu z největších předností svých hráčů považuje bojovnost. „Často se mnou někdo rozebírá takzvanou českou mentalitu, která prý spočívá v nízké sebedůvěře a poraženectví. Pardon, ale já vůbec nevím, o čem ti lidé mluví. Já tu vždycky potkal silné osobnosti s velkou touhou po vítězství, ať to byli dříve v Nymburku hráči jako Ladislav Sokolovský, nebo dnešní reprezentanti. Takže pro mě je česká mentalita jednoznačně mentalitou bojovníků a vítězů.“

V Česku se Ronen Ginzburg cítí náramně dobře. „Jsou tu skvělí a milí lidé, příjemné klima a velmi bezpečno, pro což já jako Izraelec mám větší cit než jiní,“ vypočítává hlavní plusy. Klidně by si dovedl představit, že by se tu usadil i po skončení kontraktu s reprezentací, podobně to plánuje i Blake Schilb, až mu skončí basketbalová kariéra. „Jenže Blake má výhodu, že se tu oženil a má zdejší občanství. Já český pas nemám a přijel jsem už ženatý. A měnit manželku kvůli občanství určitě nebudu, to by doma neprošlo,“ směje se.

V Česku si ale tak jako tak ještě nějaký čas pobude. Příští léto čeká národní tým kvalifikace o postup na olympijské hry v Tokiu. A o rok později pak mistrovství Evropy, kdy je Česká republika vedle Gruzie, Německa a Itálie jednou z pořadatelských zemí. 

„To by měl být vrchol pro naši generaci,“ říkal v nedávném rozhovoru pro Reportér reprezentační lídr Tomáš Satoranský. 

Právě do mistrovství Evropy v roce 2021 má Ronen Ginzburg smlouvu na místo reprezentačního trenéra, což už bude patnáct let od chvíle, kdy poprvé uslyšel nabídku, aby šel trénovat do Česka. A pokud bude jeho tým pokračovat v podobných výkonech, jaké předváděl letos v Číně, ani těch patnáct let nemusí být konečných.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama