Putinův úder dějinám

Ruský imperialismus, jehož konec si zatím nedokáže nikdo představit a který se nyní znovu jasně vyjevil s Putinovou invazí na Ukrajinu, bude mít nejen zásadní vliv na příští politické uspořádání světa. Dotýká se velmi i našeho vnímání dějin posledních staletí.

Z někdejších představ části českého národního obrození o velkém bratru Rusovi už dnes zbývají jen trosky. Tytam jsou panslovanské iluze, spojované s ruským carem, později i s ruským komunismem. Stopy po ruském dubisku, k němuž se máme vlastenecky přichýlit, se ztratily již před lety, objevují se snad jen v jakési romantické metamorfóze několika Čechů. Dnes už nikdo rozumný, kdo se zabývá budoucím mezinárodním vývojem střední Evropy, s Rusy v pozitivním smyslu nepočítá. Převažuje spíše shoda, že ruský imperialismus je pro střední Evropu (a nejen pro ni) nebezpečný a jeho přínos nulový. Někdejší obrozenecký příklon k Rusku byl omylem a naštěstí se u nás neprosadil.

Ruské impérium nabízelo vždy jen samoděržaví, svévoli vládců a temnou zaostalost mužictví. Země, které tak či onak toužily po občanské a hospodářské svobodě západoevropského střihu, to nemohlo dlouhodobě oslnit. Dnes už také jasně převažuje mínění: Jejich romány, divadelní hry a básně, jejich hudba prosím, jinak pryč od těchto bratrů.

Omylem se ještě více stává i představa, že na konci druhé světové války došlo k nějakému osvobození českých zemí. Stalin v nich tehdy viděl (a ruská zahraniční politika dodnes vidí) jen válečnou kořist ve vítězné válce s Němci, která Rusku, tehdy pod názvem Sovětský svaz, právem navždy připadla.

Rozeznat, že s příchodem Rudé armády nejde o osvobození od diktatury, nýbrž o novou diktaturu, dalo osvobozenému obyvatelstvu mnoho námahy.

Čtyřicet let se snažila ruská okupační správa, halená do národních a pseudodemokratických pojmů (viz nesmyslný termín lidová demokracie), předělat okupovaná území v Rusko, kulturou, zvyklostmi, vzděláním a vylhanou historií počínaje a přímou vojenskou okupací konče. Sovětské tanky potlačující demonstrace v Berlíně roku 1953, invaze do Maďarska v roce 1956 a okupace Československa v roce 1968 – to byly významné mezníky, které lidem otvíraly oči. Co platilo a dodnes platí v Rusku, to se v očích obyvatel satelitů Sovětského svazu měnilo v diktát okupantů tak rychle či pomalu, jak rychle se dokázalo obyvatelstvo proklestit džunglí lží a propagandy, což je jedna z věcí, v nichž bývají Rusové relativně úspěšní.

Důležitou složkou ruského imperialismu byl takzvaný komunismus, který měl všechny ruské agrese ospravedlnit. O komunismus, jak ho chápal evropský intelektuál z devatenáctého století Marx, ovšem nešlo. Ne nadarmo ho Lenin přetvořil v opak, kterému se pak taky začalo říkat „marx-leninismus“. Učinil z něj revoluční nástroj pro dobývání moci v kulturním prostředí asijské despocie, nikoli nástroj osvobození člověka. Smyslem této předělávky Marxe byla nakonec starost o absolutní moc ruského imperátora. K tomu se leninský komunismus náramně hodil nejen jako vyzrálá technologie dobytí a udržení moci, ale i jako klamavá škraboška, dávající ruské despocii pseudohumanistický nátěr.

Je toho hodně, co musí svobodná společnost (nejen naše) promyslet nově a jinak. Nejzásadnější ovšem je téma jaderné zbraně v rukou despotů, které se od objevení štěpné reakce odkládalo s poukazem na to, že jde o „mírovou pojistku“, jelikož jaderná válka by neměla vítězů, a nikdo ji proto nespustí. Putin si však patrně zahrává s myšlenkou, že taková válka možná je. Minimálně tím vyhrožuje, a kdo si představí, co by udělal Hitler v dubnu 1945, kdyby takovou zbraň měl, nebude ani Putinovo vyhrožování brát na lehkou váhu.

Zkrátka a dobře, málokterá agrese tak hluboce zasáhla do podstaty vývoje demokracie jako ta Putinova.