Zase ty naštvaný ksichty

Blíží se doba dovolených a zdá se, že to budou také dovolené v zahraničí. Sám se chystám do Portugalska, Španělska a Rumunska. Kromě toho ale chci strávit část léta v Česku. A tak se připravuji na to, co budu slýchat, sotva se moji známí vrátí z dalekých krajů:

„Zase ty naštvaný obličeje Čechů.“

Myslím, že to je jeden z nejsilnějších stereotypů, které o sobě máme. Jakmile se vrátíme z dovolených, už opakujeme, jak jsme naštvaný a celkově špatný národ. V Chorvatsku / Španělsku / Turecku / Norsku totiž byli všichni vstřícní a usměvaví. Třeba zmrzlinář na pláži. Nebo posádka výletní lodi. Ovšem stačilo vystoupit na letišti v Ruzyni a znovu jsme se ocitli uprostřed bídy lidské existence.

Přehlíživé tváře lidí v metru, hádky na parkovišti, závist. Soused je blbec, politici kradou a na chatě nějaký pitomec v neděli řeže dříví. A co je na tom ze všeho nejhorší – nikdo se neusmívá.

„V Česku žijí moc milí lidé.“

Přesně tohle mi před deseti lety řekl jeden Francouz na cestě do Santiaga de Compostela. Tehdy jsem na něj vyvalil oči: „A byl jste u nás někdy?“ – „Pětkrát,“ odvětil. Protože na pouti potkáte lidi z celého světa, následujících pár dní jsem se zajímal o to, jak nás vnímají zahraniční turisté. Dost lidí si postesklo nad znalostmi angličtiny, taxikáři nebo směnárnami. Že bychom ale byli věčně naštvaní, jsem neslyšel snad od nikoho.

Před třemi lety jsem si pořádně procestoval Evropu a každý večer trávil někde s místními. Hned několikrát jsem vyslechl jednu věc: „Lidi u nás jsou pořád naštvaní,“ říkali mi v Polsku, Lotyšsku, Řecku i v Severní Makedonii.

Připadalo mi to zvláštní, protože se jednalo o země, kde jsem narážel na samé milé lidi. A tak mě to přivedlo k jedné odvážné myšlence:

„Není to náhodou tím, že na dovolené sám mám dobrou náladu?“

Třicetiprocentní nezaměstnanost mladých lidí ve Španělsku je mi nad džbánem vychlazené sangrie docela ukradená. Ital rozčilující se na parkovišti je pro mě rázem jen roztomilá postavička, když ho sleduji se zmrzlinou v ruce. A zasmušilí Pařížané prodírající se turisty mi přijdou jen jako dobrá ozdoba fotky s Eiffelovkou.

Na dovolené jednoduše všechno vypadá lépe. Jsem totiž vyspalý, odpočatý a bez starostí. Obvykle nemusím řešit nic zásadnějšího než výběr z jídelního lístku. Usmívám se a lidé mi to vrací.

Vloni jsem si tohle kouzlo vyzkoušel na dvouměsíční dovolené v Česku. Lidé od Aše až po Jablůnkov se ke mně chovali stejně srdečně jako v Itálii nebo Chorvatsku. Opláceli mi totiž mou dobrou náladu.

A tak si troufám říct, že jsem objevil návod, jak zbavit miliony Čechů jejich naštvanosti. Spočívá v sedmi jednoduchých krocích: – Pořádně se vyspěte – dejte si dobrý oběd – zajděte si na kávu a zákusek – navštivte nějakou památku – kupte si zmrzlinu – usmějte se – rozhlédněte se kolem.

Třeba tenhle návod někoho zachrání před emigrací.