Lidi křičeli, že Dvojčata spadla. Ale mně to přišlo absurdní

Lidé

Koncem léta 2001 se tehdy dvacetiletá česká studentka chemie přestěhovala do New Yorku, aby nastoupila na tamní prestižní New York University. Ještě než se stačila trochu „rozkoukat“, stalo se něco, co změnilo svět: 11. září 2001 ráno narazila dvě letadla do věží Světového obchodního centra na Dolním Manhattanu. Petra Weck vzpomíná, co tehdy prožívala, jak město fungovalo v následujících dnech a týdnech nebo jak se člověk s takovou zkušeností vyrovnává.

Vybavíte si den, kdy jste do New Yorku přijela?

Přesné datum už si nevybavím, ale vím, že to bylo v posledním srpnovém týdnu, čili asi dva týdny před 11. zářím. Nikoho jsem tu neznala, do té doby jsem v New Yorku byla jen jednou. Přijela jsem se dvěma kufry, to bylo všechno. Moje sestra už tenkrát studovala ve Washingtonu, D.C., původně jsem chtěla právě tam. Ale na tamní univerzitu mě nevzali.

 

Jaký byl úplný začátek?

Takový organizační, samozřejmě. Hledala jsem bydlení… Našla jsem takové malinkaté studio v Greenwich Village na Manhattanu, blízko univerzity (a asi 2,5 kilometru severně od věží WTC – pozn. red.). Pamatuju si, že vždycky, když jsem chodila večer ze školy domů, míjela jsem West Broadway, to je taková velká ulice vedoucí až úplně dolů, přímo ke Dvojčatům. Většinou už se stmívalo a Dvojčata vypadala nádherně.

 

Stihla jste se k nim jít podívat?

Právě že ne. Jejich návštěvu jsem měla naplánovanou na víkend 15. a 16. září… Bylo to první místo, kam jsem v New Yorku chtěla jít. Ty první zářijové týdny byly plné zařizování, začínala škola, já si kupovala domů matraci a tak, no prostě nikam jsem se nedostala. Ale řekla jsem si, že právě ten víkend v půlce měsíce si užiju a půjdu se podívat k WTC.

 

Absolutně nemožné

Jedenáctého září bylo úterý. Jak pro vás začalo?

Ten den mi škola začínala později, takže jsem dost dlouho spala. Probudilo mě letadlo, které letělo hrozně nízko nad domem, všechno se otřásalo. Šlo o to první letadlo, které narazilo do WTC. Ale to jsem se samozřejmě dozvěděla až později.

 

Náraz jste slyšela?

Ne, ten jsem neslyšela. Jen to obrovské letadlo, jak letí nízko nad střechami.

 

Co bylo dál?

Měla jsem čas, tak jsem zavolala domů našim. Z pevné linky, která byla v bytě, mobil jsem ještě neměla. Zvedla to mamka, tak jí vykládám, že mě vzbudilo letadlo. A ona na to: „To je divný, viď. Tak si pak pusť rádio.“ Což jsem udělala hned, jak jsme domluvily. Televizi jsem neměla a internet v bytě ještě taky ne, čili rádio bylo mým hlavním zdrojem informací. Vybavuju si, že už něco hlásili, ale já tomu nevěnovala zvláštní pozornost. Osprchovala jsem se, oblékla a vyrazila do školy. Když jsem došla k West Broadway, uviděla jsem, jak obě dvě věže už hoří. Pořád stály, ale byly v plamenech. Auta nejezdila, všichni nehybně koukali, co se děje.

 

Napadlo vás v tu chvíli, že by hořící Dvojčata mohla mít spojitost s letadlem, které vás ráno vytrhlo ze spánku?

Vůbec ne! Poslušně jsem se vydala na univerzitu, dokonce si dodnes pamatuju, že první hodinu jsme měli organickou chemii. Ta normálně proběhla, ale když jsme pak vyšli na chodbu, všude byly cedule, že se veškeré vyučování ruší a že máme jít domů. Nicméně co se přesně stalo, jsme pořád nevěděli.

 

Co jste tedy udělala?

No šla jsem domů! Chtěla jsem znovu zavolat našim, ale zjistila jsem, že telefon nefunguje. Stejně jako rádio, ozývalo se jen pískání. V tu chvíli už jsem byla nervózní, protože po cestě z univerzity jsem se tou zmíněnou West Broadway zase podívala dolů směrem k WTC – a věže tam nebyly. Zato k nebi stoupala oblaka kouře a prachu. A já si nebyla jistá, jestli jsou jimi budovy jen zahalené, nebo už opravdu nestojí. Někteří lidé na ulici křičeli, že Dvojčata spadla. Ale mně se to zdálo absolutně nemožné, absurdní. Pochopte, nikdy předtím se nic podobného nestalo… V každém případě výjevy na ulici byly dost hrozné, lidi seděli na zemi, objímali se, brečeli.

 

Vás nenapadlo se jich zeptat, co viděli?

Spěchala jsem domů. Chtěla jsem zavolat rodičům a poradit se, co mám dělat. Víte, ono to prostě nedávalo smysl. To, co ti lidé říkali, se vážně zdálo naprosto nemožné. Nicméně jsem tedy došla domů, a když jsem zjistila, že nejde telefon, vzala jsem volací kartu a vydala se zpátky na univerzitu, protože jsem věděla, kde jsou tam telefony. Před budkami byly dlouhé fronty. Jednu jsem vystála a vytočila rodiče. Zvedl to táta. A právě on mi vysvětlil, co se stalo. Načež řekl, že něco podobného se stalo ve Washingtonu, ale že sestra, přestože byla docela blízko Pentagonu, je v pořádku.

 

Rodiče museli být vyděšení.

Samozřejmě se strašně báli. Co bude dál? Další útoky? Ta nejistota byla zničující. Řešili jsme taky, kam bych v danou chvíli měla jít. Bylo jasné, že bude hodně záležet na větru, kam se bude obracet, a kam tudíž bude postupovat prach. Všichni se báli, i já. Nevěděla jsem, co mám dělat.

 

Znala už jste v tu chvíli v New Yorku někoho, na koho jste se mohla obrátit?

Jeden profesor univerzity, když zjistil, že jsem Češka, řekl, že zná taky jednu Češku. A tak mě s ní seznámil. Dělala au pair a její rodina, u které pracovala, bydlela kousek ode mě. Ten den, kdy se to stalo, jsem je náhodou potkala na ulici, a oni mě pozvali k sobě domů. Řekli, ať přijdu na večeři, a jestli chci, že u nich prý můžu zůstat. Na večeři jsem šla, ale potom jsem se z nějakého důvodu vrátila do svého bytu. Asi jsem si to potřebovala sama nějak rozdýchat. Pamatuju si, že když jsem přišla domů, všechno tam hrozně páchlo. Neumím ten zápach popsat, nikdy předtím ani potom už jsem ho necítila. Snažila jsem se zacpat díry v děravých oknech utěrkami.

 

Rádio už fungovalo?

Ne. Ale ještě předtím jsme s tou mou známou Češkou (mimochodem, kamarádky jsme dodnes) zasedly do nějaké hospody na pivo. Šly jsme ulicemi, většina podniků byla pochopitelně zavřená, ale tahle hospoda zrovna fungovala a měli tam puštěnou televizi. Tak jsme si sedly a dívaly se, stejně jako všichni ostatní, co tam byli. A v tu chvíli, aspoň co si pamatuju, už bylo naznačováno, že z toho bude válka. Zajímavé bylo, že nás to strašně vyděsilo, ale přítomné Američany ne.

 

Jak to?

Nevím. Snad to bylo tím, že věděli, že válka nebude v Americe, ale jinde. Celkově mám pocit, že Američané vzhledem k odlišné zkušenosti druhé světové války vnímali – aspoň tehdy – válečný konflikt jinak než třeba my tady v Evropě. Já měla strach, že když bude válka, budeme všichni v nebezpečí. Oni byli naopak přesvědčeni, že válka zajistí jejich bezpečnost. Říkali to tehdy lidi v televizi i ti, kteří s námi seděli v tom podniku. Byli rádi, že bude odveta. Teď, po dvaceti letech a s tou zkušeností, kterou mají, by možná reagovali jinak.

 

Zůstávám tady

No právě. Momentálně se – vzhledem k vývoji událostí v Afghánistánu – intenzivně hodnotí celá mise. Ale byla vůbec tehdy, v září 2001, nějaká možnost, že by válka v Afghánistánu nezačala?

Samozřejmě nemůžeme vědět, jaké by to bylo, kdyby tenkrát zrovna byli u moci demokrati, a ne republikáni. Ale jsem přesvědčená, že válka v Afghánistánu tehdy měla širokou podporu. V podstatě nebyla možnost tam nejít.

 

Jaké pro vás byly dny a týdny po 11. září?

No, druhý den ráno jsem zase zavolala našim, abych se ohlásila. Opět z veřejného telefonu, protože moje pevná linka nefungovala ještě další dva nebo tři týdny. Moje univerzita potom dokonce zřídila speciální místnost, kde bylo třeba padesát telefonů, a kdokoliv chtěl, mohl si odtamtud zavolat. Nicméně já asi po dvou nebo třech dnech sbalila kufřík a vydala se na nádraží Penn Station s tím, že pojedu za sestrou do Washingtonu.

 

Doprava fungovala?

Právě že moc ne. Na stanici jsem došla pěšky, jen abych zjistila, že tam panuje neskutečný chaos. Lidi chtěli odjet a bylo jim úplně jedno kam. Chovali se k sobě hrozně, křičeli, nadávali… V Greenwich Village, kde jsem bydlela, vládla bezprostředně po útocích solidární atmosféra, obchody a kavárny třeba dávaly sendviče a kafe zadarmo, lidi si pomáhali. A pak jsem přišla na Penn Station a lidi si navzájem odkopávali kufry, jen aby se dostali dřív k okénku a koupili si jízdenku. Já nejdřív stála ve frontě, ale nakonec jsem si lístek zařídila přes telefon. Trvalo to hodiny, ale potom jsem opravdu nastoupila do vlaku a odjela. Pak jsem byla několik dní u sestry, do momentu, než jsme dostali zprávu z univerzity, že se obnovuje vyučování.

 

Od útoků v té chvíli uplynuly skoro dva týdny a vy už jste měla všechny informace a taky nějaký čas, abyste si je zpracovala.

Přesně. Zpracovala jsem to takovým zvláštním způsobem. Naši mi řekli, že budou moc rádi, když se okamžitě vrátím domů. Že si studium můžu třeba odložit, že je jim to jedno, hlavně abych přijela. Ale mně bylo dvacet, měla jsem svou hlavu, ve které jsem si řekla: Pokud tohle překonám, pomůže mi to. Přece se nemůžu vzdát, jen co jsem sem přijela. Ze studia jsem byla nadšená, chtěla jsem v něm pokračovat. A řekla jsem si, že nějací teroristé mi v tom nezabrání.

 

Takže jste se vrátila do svého newyorského bytu…

… a ono se na první pohled zas tak moc nezměnilo. Nicméně měla jsem opravdu problém, když jsem slyšela zvuk letadla. Vždycky mi začalo strašně bušit srdce, cítila jsem paniku. Později jsem zjistila, že v tom zdaleka nejsem sama. Ve dnech a týdnech bezprostředně po útocích jsem se taky úplně vyhýbala jižnějším částem Manhattanu. Okolí trosek bylo samozřejmě zavřené, ale já stejně došla maximálně do Soho, pak jsem se obrátila a radši se vrátila domů.

 

Jak tehdy fungovala infrastruktura města?

Samozřejmě všelijak, pamatuju si, že byly problémy s metrem a radnice nasazovala mnohem víc autobusů. Nicméně tady asi musím říct, že jsem v jednu chvíli cíleně přestala o všem souvisejícím s 9/11 číst. Myslím, že už jsem to nemohla vstřebávat. Že už toho bylo moc. Ani v tom jsem nebyla sama. Když začaly o 11. září vycházet knížky, tady v New Yorku je nikdo nekupoval. Lidi už zkrátka nemohli.

 

 

Jak probíhal návrat na univerzitu? Povídali jste si o těch událostech s profesory?

To je zajímavé, že se na to ptáte. Nepovídali. Mohli jsme chodit na profesionální konzultace s psychology, ale profesoři s námi o tom vůbec nemluvili. Tehdy jsem nevěděla proč, ale teď, když tu sama učím, vidím, že nám se třeba řekne „profesoři jsou od toho, aby učili své předměty. A co se jejich předmětu vyloženě netýká, o tom by se neměli se studenty bavit.“ Aby člověk neřekl něco, co by se studentů mohlo dotknout.

 

Takže vy jste se prostě dál učili organickou chemii…

… přesně. My jsme dál jeli organickou chemii.

 

Po nějaké době se pochopitelně začaly objevovat všelijaké konspirační teorie. Jak jste je přímo v New Yorku vnímali?

Šlo to tak nějak úplně mimo. Já se, myslím, o konspiračních teoriích dočetla v českých médiích (smích). A přišlo mi to fascinující: že něco prožijete a někdo vám najednou říká, že to bylo úplně jinak. Ale vážně… Myslím, že spoustu Newyorčanů to tehdy hrozně štvalo. New York je v rámci Spojených států specifický, místní lidé necítí ani tak celoamerický patriotismus, jako spíš obrovskou sounáležitost právě se svým městem. Takže oni útok z 11. září nevnímali jenom tak, že někdo zaútočil na jeden ze symbolů Západu a Ameriky. Brali to tak, že někdo zaútočil na jejich město.

 

Co od Newyorčanů slýcháte teď, když západní spojenci v čele právě s USA odcházejí z Afghánistánu poraženi a celá země je znovu pod kontrolou Tálibánu?

Víte, prezident Biden přišel pro mnohé Američany jako úleva, po těch čtyřech letech Donalda Trumpa. Co se odchodu vojáků z Afghánistánu týče, zaznamenala jsem tady, že oni to neberou jako prohru. Říkají, že to, co se děje teď, tedy úplné stažení, se mělo stát už před deseti lety. Že největší chyba, kterou předchozí demokratický prezident Barack Obama udělal, bylo, že nestáhl americké vojáky z Afghánistánu. Samozřejmě, že New York je převážně demokratický, a když člověk bude mluvit s republikány, budou na to mít jiný názor. Ale zdejší demokraté za svým prezidentem stojí. Vládne mezi nimi přesvědčení, že kdyby USA v Afghánistánu zůstaly, jen by se prodlužoval dosavadní stav. Umírali by vojáci, do Kábulu by plynuly obrovské sumy peněz a nic by se nezměnilo. Já sama to nechci hodnotit, ale ten jejich pohled chápu.

 

Vašim dětem je osm a deset. Učí se o 11. září ve škole?

Zatím se vůbec nic neučily, dokonce ani když bylo výročí. Nedávno jsem se jich zrovna zeptala, a prý nic. Čili to, co vědí, vědí od nás s manželem. Vzali jsme je do muzea 9/11, vysvětlili jim, co se stalo a proč. Vlastně mi přijde dost zvláštní, že se o tom ve škole nebavili.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama