Bouře, vlasy, sádlo

Názory

"Vzpomínám, jak jsem seděla ve vaně s čtvrtkilovou vaničkou škvařeného sádla vetřeného do vlasů" - píše autorka pravidelného sloupku Turnádo.

Audio
verze

Za totality mě přepadaly myšlenky na emigraci hlavně ve chvílích, kdy byla má citlivá dospívající duše válcovaná jalovým uměním socialismu a já už neměla sílu probouzet se každý den v pasti Hložků a tehdejších popových hvězd a do školy jezdit kolem budovatelských skulptur. Divadlo bylo poplatné systému, alternativní scéna vlastně neexistovala, a když něco kvalitního proklouzlo kulturnímu odboru mezi prsty, byl to skoro zázrak. Vzpomínám si, že vedle kamenných divadel v osmdesátých letech vzniklo takzvané volné sdružení režisérů, které dlouho drželo jedinečnou laťku skvělých představení. Dalším takovým souborem byl divadelní spolek Bouře, nazvaný podle slavného dramatu Williama Shakespeara, kde režíroval věhlasný Evald Schorm. Jednou se stalo, že jsem dostala nabídku, abych právě v představení Bouře hrála ducha s kytarou, což pro mě byla velká čest.

V den premiéry jsem byla docela dost nervózní, čekalo mě setkání s hereckým guru Jiřím Adamírou a s charismatickým Janem Kanyzou, a já jsem navíc vůbec nebyla zvyklá vystupovat na veřejnosti. Moje role ducha obnášela vyjít uprostřed představení na pódium s kytarou v plášti a trojbarevné čelence a zahrát tři písně od Petra Skoumala. Písně sice nebyly moc těžké, jenže já jsem ještě k tomu chtěla vypadat hezky, protože můj předchůdce, za něhož jsem v roli ducha zaskakovala, povýšil na roli prince Ferdinanda a strašně se mi líbil.

Moje máma tehdy pracovala jako kadeřnice. „Jak vypadám?“ zeptala jsem se.

„Zplihle,“ necitlivě poznamenala máma.

„Dá se s tím něco rychle udělat?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Zrovna jsem četla článek, že Bardotka si vtírala do vlasů tuk, aby se jí pěkně leskly,“ řekla máma věcně s odkazem na slavnou francouzskou hereckou sexbombu.

 

O chvíli později jsem seděla ve vaně s čtvrtkilovou vaničkou škvařeného sádla vetřeného do vlasů.

„Jak dlouho to necháme působit?“ hlesla jsem na odbornici.

„To nepsali, tak třeba půl hodiny,“ odpověděla máma s pohledem upřeným do Vlasty.

Za půl hodiny jsme vazkou hmotu začaly smývat: šampon, promnout, opláchnout. Sádlo se na hlavě drželo jako klíště a zároveň už bylo i ve vaně, tvořilo mazlavou krustu podél stěn a stahovalo mě ke dnu. Když jsme vypotřebovaly dvě lahvičky březového de Miclénu a nic se nezměnilo, praskly mi nervy.

„Takhle nemůžu nikam, nemáš aspoň suchej šampon?“ vyjela jsem.

„Nemám, ale ten se dá prej nahradit moukou,“ řekla klidným hlasem máma a nasypala mi na tukové snopy půl kila extra hladké. S těstem na hlavě jsem měla zaděláno na pěkný průšvih.

Večer v divadle měl naštěstí každý dost starostí sám se sebou, a navíc nikdo nevěděl, jak vypadám normálně. Jen režisér Jan Kačer mě šibalsky pochválil slovy:
„Šlo to jako po másle.“

Princ Ferdinand byl ovšem fascinován mým důkladným pojetím vedlejší role.

Za rok jsme se vzali.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama