Paní učitelko, já se nevejdu do bačkor!

Report

Učíme děti znovu spolu mluvit. Nikdy jsme nebyli tak vyčerpaní jako u monitorů při distanční výuce. Někteří žáci neuvěřitelně vyrostli, a to i mentálně. Takové hlasy zaznívají ve školách, kde se po dlouhých měsících opakovaných uzávěr a nejistoty může zase vyučovat naživo. Ukázalo se rovněž, které školy a kteří učitelé dokážou udržet vztah s žáky a motivovat je i v online režimu a kde je naopak skoro všechno špatně. A vypadá to, že způsob vzdělávání se po covidové zkušenosti může zásadně proměnit – k lepšímu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Základní škola ve středočeských Zdicích se po čtyřech měsících zase hemží dětmi. Máme domluvenou návštěvu v první a třetí třídě při pravidelném testování.

„Otočím zkumavku. Máme? Vezmu činidlo, to je ta vrtulka. Otevřu a nakapu šest kapek. Kdo má nakapáno, vezme si špejličku. A nezapomenout na stojánek. Ríšo, dej to na stojánek. Víčko neztratit, prosím vás! Máme všichni nakapáno? Otevři špejličku, sundej si roušku a vyšťourej obě dírky.“

Uplynulo dvacet minut a procedura je sotva v polovině. „Je tam hodně jemné manipulace pro tak malinké děti,“ říká Jitka Palanová, zástupkyně ředitelky pro 1. stupeň.

„Máš vytřeno? Tak poslouchej dál, důležitá věc. Tu špejličku jakoby opřu o stěny zkumavky. A teď tester, budeme zase kapat. Pozor, jsou tam dvě okénka, tak do toho menšího. Špejličku otřu o stěny. A zavřu zkumavku víčkem, které jste neměli ztratit. Nepospíchejte, v klidu.“

„Jupí, jedna čárka!“ zvedne ruce nad hlavu kluk v lavici u dveří. „Kdyby byly dvě, musel bych domů a celá třída by šla do karantény,“ vysvětluje mi trpělivě.

 

Další český rekord

Úplně mrtvo nebylo ve zdické škole ani při nejpřísnějším lockdownu. „Měli jsme tabulku s přesnými přehledy, kdo se při distanční výuce nepřipojoval nebo neodevzdával zadané úkoly. Vždy po týdnu proběhlo vyhodnocení, následně učitel oslovil rodiče. Když se to nezlepšilo, přešli jsme na individuální konzultace. Myslím, že jsme podchytili všechny děti, které měly potíže, aby vůbec nějak pracovaly. Chodily sem třeba třikrát týdně a setkávaly se naživo s učitelem, asistentem nebo vychovatelem. Probíraly učivo, dodělávaly úkoly,“ přibližuje Jitka Palanová.

Právě prohloubení rozdílů mezi úspěšnými žáky a těmi, kteří mají i v normálním režimu s učením potíže, je jedním z nejčastěji zmiňovaných důsledků distanční výuky. Podle zjištění České školní inspekce ztratili učitelé kontakt minimálně s deseti tisíci žáky. Velkou roli v tom hrají sociální poměry. Není žádnou novinkou, že Česko má oproti jiným zemím obrovskou závislost vzdělání na rodinném zázemí, což se v době uzavřených škol znásobilo. „Když máte v jedné třídě jedno dvě takové děti, jde to včas řešit. Musíte ale chtít,“ říká Šárka Eisová ze Základní školy Kladno.

Naléhavější než vědomostní propad je nicméně podle zkušeností obou učitelek psychický stav žáků. „Nejhůř nesli opakovaná rozčarování, když to už vypadalo, že snad půjdou do školy, a pak vždycky zase museli zůstat doma,“ říká Jitka Palanová. Šárka Eisová dodává: „Lepší by bylo, kdybychom od začátku věděli, že školy zůstanou rok zavřené. Takhle to bylo nahoru a dolů. Při veletočích, kdy se pravidla pořád měnila, nám občas plakalo dítě před školou. Když jsme se ptali, čeho se bojí, tak jen vyděšeně koukalo. A na pět set žáků máme jednu psycholožku na částečný úvazek.“

České děti strávily na distanční výuce nejdelší čas v celé Evropě. Zatímco ve většině ostatních zemí se celková uzávěra od začátku pandemie pohybovala mezi deseti až třiceti týdny, u nás byla plná výuka bez rotací zahájena až po jedenačtyřiceti týdnech. „Když se otevřelo loni na jaře, zavládla euforie. Teď se nám vrátily některé děti nešťastné, plné úzkostí,“ říká Šárka Eisová. „Je znát, že si prožily svoje. Skoro se nevídaly s kamarády, nemohly třeba za babičkou a dědou nebo jim někdo v rodině umřel. Do toho děsivé zpravodajství, řeči dospělých. A všechno tohle trvalo strašně dlouho.“

 

 

 

 

Vy máte taky pyžamo!

Profesním peklíčkem si procházeli mnozí učitelé. Jejich frustraci z online vyučování zvyšovalo i to, že zejména žáci druhých stupňů nezapínali kamery. „Nešlo to po nich vyžadovat, ani bychom nesměli. A vlastně tomu rozumím, je to přece jen zásah do soukromí. Některé děti nechtěly, aby ostatní viděli, jak to vypadá u nich doma. Nebo jak jsou neupravení. Každý se může za něco stydět,“ popisuje realitu distanční výuky Šárka Eisová, třídní učitelka kladenských deváťáků. „Koukat ale pět hodin v kuse na obrazovku, kde vidíte jenom ikonky se jmény, případně nějaké avatary, je dost šílené. Navíc vůbec nevíte, jestli tam vůbec jsou – jestli zrovna nesedí na záchodě nebo nerabují ledničku.“

Učitelka s předchozími zkušenostmi z vesnické školy i kladenského učiliště zažívala i další nepohodu: „Třeba si myslím, že nemám moc příjemný hlas, což počítačová technika ještě zesiluje. Nebo si představím, že se mi někde u monitoru směje půlka rodiny a komentuje, jak vypadám.“

Češtinářka a tělocvikářka Šárka Eisová připouští, že i ona sama si u počítače občas „povolila“. „Jasně že při distančce občas kouknu na mobil, což by mě v živé výuce vůbec nenapadlo.“ Zmiňuje však i humornější situace: „Někdo si třeba na chvíli kameru zapne a já zahlídnu peřinu. Tak se zděsím: Adélo, ty jsi v posteli! A ona: Jsem, paní učitelko, ale já se fakt učím! Načež si vzal slovo Lukáš a setřel mě: Paní učitelko, ale vy jste taky v pyžamu! A já opravdu měla na sobě domácí oblečení, ve kterém na lyžařských výcvicích spím, abych za dětmi mohla vylítnout, když po večerce řádí.“ Třída Šárky Eisové si ve zbytku času povídala o odvrácených tvářích distanční výuky. „Spousta dětí tráví dlouhé hodiny zkroucená v posteli nebo na gauči, bolí je záda, zůstávají v jednom oblečení. Ztratily návyky. Tak jsme si dali výzvu: Zítra ráno vstaneme, učešeme se, zapneme kamery a budeme si říkat, co máme na sobě. Byla z toho slavnostní událost.“

V malotřídce Létající archa v Praze na Letné, kterou navštěvuje všeho všudy padesátka dětí, se učitelé s rodiči domluvili, že výuka bude vždy probíhat se zapnutými kamerami. Ani to ale neodstranilo všechny problémy. „Za celou dobu své pedagogické kariéry jsem nebyla tak vyřízená, jako když jsem čtyři hodiny v kuse mluvila do počítače – bez živé odezvy a uvolnění,“ říká třídní učitelka páťáků Tereza Králíková. „V normální hodině vidíte, které dítě něco nepochopilo a které už má práci hotovou. Můžete na to hned reagovat, ukázat mu to znova nebo poprosit žáka, který je napřed, aby mu to šel vysvětlit. Zato při online výuce nemáte moc šanci tohle zachytit. Některým méně průbojným dětem tak mohla nějaká témata úplně uniknout. Radši všechno odkývaly, a přitom třeba byly mimo.“

Jan Coufal, třídní učitel deváťáků ze Základní školy Litomyšl, nevyžadoval po svých žácích kamery. „Jeden z důvodů byl technický, ne všichni mají kvalitní připojení a často se nám to sekalo i bez videa,“ vysvětluje. Navíc starší ročníky by prý k zapnutí kamer beztak nic nepřimělo. „Snažil jsem se žáky alespoň co nejvíc rozmisťovat do různých skupin. Je to lepší než jenom sledovat tři čtvrtě hodiny kantora, jak něco vypráví,“ říká učitel, který chtěl i tímto způsobem své hodiny víc přiblížit modelu, na jaký je jeho třída zvyklá z výuky naživo. Snadné „rozpinknutí“ dětí do virtuálních místností, jak to umožňuje zejména platforma Microsoft Teams, si pochvaluje většina učitelů.

„Každá skupina může pracovat na něčem jiném, samostatně a přitom pohromadě. Když si všimnu, že někomu něco nejde, můžu si ho vytáhnout a probrat to s ním individuálně,“ přibližuje Jan Coufal výhody. Přidává v této souvislosti také jednu veselou historku: „Jednu z našich online hodin se rozhodla navštívit Česká školní inspekce. A můj žák, který se připojoval se zpožděním, si omylem zapnul hlavní kanál, kde byl jenom on a paní inspektorka. Protože je nervák, docela ho to zaskočilo. Naštěstí jsem si toho všiml včas a stihl ho rychle vysvobodit,“ směje se Jan Coufal.

Učitel z Litomyšle není úplně typický pedagog. Vystudoval geografii, které se chtěl věnovat jako vědec. Do školství nastoupil jako vychovatel v družině, poté „vyfasoval“ druháky, se kterými pokračoval jako jejich třídní až do deváté třídy – letos se s nimi bude loučit. Na prvním stupni měl všechny předměty včetně češtiny či vlastivědy, na druhém stupni učí matematiku, informatiku, zeměpis, dějepis i pracovní činnosti. Na otázku, v jakém stavu se jeho žáci vrátili do lavic, odpovídá: „Mozek jim funguje. Ale byli rok pryč. Chybí jim řád, těžko si zvykají na režim a pravidelnost. Najednou nestačí otočit se v posteli na druhý bok a zapnout mobil. Do toho přijímačky na střední školu a někteří jsou z té změny celkově zdrblí.“

 

Férovější vyvolávání

Distanční výuka zvýraznila rovněž rozdíly mezi jednotlivými školami, které jsou velké i v normálních časech. Obnažilo se, kde dokážou udržet vztah s žáky a motivovat je i bez přítomnosti ve škole a kde je naopak skoro všechno špatně. A viděli to jak rodiče, tak Česká školní inspekce. „Zhruba sto padesát škol začalo s online výukou třeba až v listopadu, nebo dokonce po Novém roce. Někde k tomu důvod byl, někde však šlo o nepochopitelný přístup ředitele školy. Odpovědnost leží i na zřizovatelích, což jsou v případě základních škol obce, za střední školy ručí kraje,“ říká Ondřej Andrys, náměstek ústředního školního inspektora.

Některá tato selhání se promítají do výuky po návratu do škol. „Je trochu blbý střílet do vlastních řad, ale když na sociálních sítích sleduju, jak se učitelé na svoje žáky chystali, aby jim dokázali, že se celý rok flákali, je mi až zle,“ říká Šárka Eisová z Kladna a přibližuje svůj přístup: „Mnozí moji žáci si mizerně vedli zápisky, ne všechno učivo pobrali. Ale od té doby, co pochopili, že jim nehodlám švihat špatné známky, začali sami mluvit o tom, co jim nejde.“ Jan Coufal z Litomyšle s kolegyní souhlasí: „Snažím se, aby na sobě žáci necítili tíhu povinností, že pořád něco musí. Máme teď víc projektové výuky, víc praktických úkolů, víc se ptám, víc diskutujeme.“ Oba zmínění učitelé si všímají jedné změny. „Vidím na některých žácích velký posun k větší samostatnosti a odpovědnosti. Umí si lépe zorganizovat svůj čas, jsou z nich výraznější osobnosti,“ říká Jan Coufal. Šárka Eisová přidává další postřeh: „Podařilo se mi navázat větší kontakt s tichými a neprůbojnými dětmi, kterým říkám středové – všechno jim tak nějak jde, nepotřebují zvláštní pozornost, neruší, neblbnou, zkrátka nevyčnívají... Až mě zarazilo, jak při distanční výuce tyhle děti vyloženě rozkvetly.“ Čím to je? „Při online hodinách se učitel snaží děti častěji a spravedlivěji vyvolávat. Navíc každého musím oslovit jménem, zatímco ve třídě třeba jen kývnu nebo ukážu. Takže jsem jim mohla dávat větší prostor.“ Kladenská učitelka po návratu žáků do škol pozoruje, že se „středové děti“ začaly víc hlásit. „Chtějí prodat, co umí, ukázat, že mají co říct. To je moc fajn i pro život.“

Podobně mluví i Klára Pecharová, která učí v již zmíněné pražské škole Létající archa třeťáky a čtvrťáky: „Některé děti si našly vlastní styl učení, například co se týče zápisků. Jeden žák si začal dělat poznámky ve schématu pavouka, i další se zajímavě vyprofilovali.“ Také v letenské malotřídce se prý ujalo „férovější vyvolávání“: „Děti to oceňovaly. Jeden chytrý žák si vedl statistiky a občas mi od něj přišla po hodině zpráva, že jsem někoho vyvolala jenom dvakrát a dalšího čtyřikrát,“ přibližuje Klára Pecharová a rozesměje se: „A někteří si dodnes při vyučování broukají, protože si u počítače zvykli, že je ostatní neslyší.“

 

Hurá, procházka!

Trpěli sice sociálním absťákem, ale v mnoha ohledech vyrostli. I tak by šlo shrnout vliv distanční výuky na žáky a žákyně základních škol. A týká se to i jejich fyzických proporcí. „Známe to po letních prázdninách, jak se děti po těch dvou měsících vrátí do školy zvětšené. Tentokrát jsme se ale neviděly naživo od Vánoc skoro půl roku. Takže první den přišly, hledaly v botníku svoje bačkůrky, a když si je nazuly, čouhaly jim paty nebo se do nich vůbec nevešly,“ vypráví Tereza Králíková z Létající archy.

Samostatnou kapitolou je fyzická kondice. „Tělesná výchova doplatila na epidemii snad nejhůř ze všech předmětů. Od září do května jsme nemohli do tělocvičny, i pak platila některá omezení – ještě před pár dny skupiny musely cvičit v respirátorech, nesměli jsme do šaten,“ přibližuje na konci května kladenská tělocvikářka Šárka Eisová, která si přesto našla způsob, jak žáky rozhýbat: „Začali jsme už na podzim chodit ven. Děti nejdřív samozřejmě brblaly, ale kdybyste viděl, jak jim to prospívá!“

Hned za školou v kladenské ulici Cyrila Boudy je údolí, kam žáci druhého stupně vyráželi se svou učitelkou lézt na stromy, přeskakovat potok nebo lavičky, hrát na babu. „Kluci mají ráno první hodinu tělocvik, zatímco holky mají volno. A co se nestalo! Přišly za mnou a žadonily: Můžeme s vámi taky na procházku?“ líčí tělocvikářka a vytahuje z kapsy nejnovější učební pomůcku – pytlík s kuličkami. „Představte si, že ty děti nikdy nehrály kuličky. A jak je to baví! Přišly na chuť chvílím, kdy jsme spolu jen tak venku, neznaly to. Takže se třeba houpeme na větvi a přitom kecáme.“

Některým dětem však ani hraní kuliček nebo houpání na větvi náladu spravit nedokáže. Jan Kopřiva je kočovný učitel výtvarky na základních školách na Kutnohorsku a Benešovsku. „O některé děti mám strach. Vidím jejich výrazy v obličeji, a když se jich ptám, jsou úplně přejeté.“ Něčeho takového si všímá i Jan Coufal z Litomyšle: „Někteří žáci jsou vůči všemu hodně apatičtí. Až si říkám, že jestli se rychle nenastartují nebo jim někdo nepodá pomocnou ruku, o kterou ale momentálně příliš nestojí, ujede jim vlak.“

 

Hořkost maturantů

Co se týče připravenosti k přijímačkám na střední školy, výraznější propad nenastal (nechme teď stranou podobu testů, která patří k dlouhodobě nejvíce kritizovaným stránkám českého školství). Potvrzují to výsledky, které na konci května zveřejnil autor jednotných přijímacích zkoušek – Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (Cermat). Procentní skóre u páťáků, sedmáků ani deváťáků se letos (ani vloni) nelišilo od předchozích ročníků, v některých kategoriích se spíše zlepšilo. To ale může být dáno i zvýšením časového limitu u testů v uplynulých dvou covidových sezonách o patnáct (matematika), respektive deset minut (čeština).

Podle aktuálních údajů navštěvuje téměř milion žáků základní školy (962 tisíc), dalších 433 tisíc studuje střední školy. Gymnázium Na Zatlance je veřejná škola zřizovaná pražským magistrátem, před čtyřmi roky tady ale vznikl experimentální program nazvaný ALT. Deklarovaným záměrem je „podporovat studenty, aby z nich vyrostly samostatné a sebevědomé osobnosti schopné odpovědnosti, spolupráce a respektu k druhým“. „Snažíme se vyjít vstříc studentům, kterým klasické gymnázium příliš nevyhovuje – ani ne tak obsahem nebo náročností, ale spíš formou,“ říká učitel Lukáš Šlehofer, který má projekt od začátku na starosti.

Když se má zamyslet, jaká zjištění přinesl středním školám covidový rok, říká: „Jednu dobu jsem byl fanda svobodných škol. Jejich koncept spočívá v podstatě na úplné dobrovolnosti a žáci se přímo podílejí na jejich řízení a správě. Přišlo mi, že by to mohl být jeden z léků na naše pořád ještě dost zkostnatělé vzdělávání. Koronavirová pauza mi ale ukázala, že pro velkou část dětí něco takového není vhodné. Že potřebují řád a podporu, jinak mají tendenci se v tom topit.“ Lukáš Šlehofer přišel na Zatlanku ze soukromé firmy, pracoval jako projektový manažer vzdělávací společnosti Scio. „Už při loňském jarním lockdownu jsme vytvořili systém mentorů, kteří se studenty individuálně pracují – zavolají si s nimi, pomáhají jim držet výukový plán, snaží se držet je nad vodou i psychicky.“ Počet studentů, kteří by mohli „odpadnout“, odhaduje jejich učitel na desetinu. „Ale na všech je už vidět únava. Potřebovali být spolu a to se dlouho nedařilo. Jsou nejistí v sociálním kontaktu, někteří opravdu seděli většinu času zavření doma,“ připomíná pedagog nesmyslný přístup státu k rozvolňování, kdy už byly otevřené obchody, zahrádky restaurací a částečně i sportovní stadiony, zatímco střední školy zůstávaly navzdory patetickým vládním prohlášením o vzdělávání jako „prioritě“ zavřené do posledního květnového týdne.

Ve všech čtyřech třídách programu ALT probíhá výuka netradičně bez ohledu na epidemii, ale v červnu bude ještě víc zaměřena na pobyt venku. „Máme připravené badatelské projekty, rozdělíme se do týmů a vyženeme studenty do ulic,“ plánoval pár dní před návratem do škol Lukáš Šlehofer. Jedním z takových témat byla „Komunistická ideologie v metru“. „Budou fotit, udělají web do informatiky, resumé v angličtině, reportáž v češtině, vymyslíme i další výstupy. Chceme spolu tvořit, nemá smysl, aby si po roce stráveném doma zase sedli na zadek a někdo jim něco vykládal,“ přibližuje kantor princip, který využívá ve svých předmětech.

I tak si ale mnozí studenti odnesou z končícího školního roku hořkost. „Hlavně maturanti jsou zklamaní. Mají pocit, že je někdo okradl o rok a půl něčeho, na co se těšili. Náš program je hodně postavený na tom, že trávíme nejméně šest týdnů školního roku v terénu, studenti jsou zvyklí spolu být a jsou spolu rádi. O to jsme letos i vloni přišli.“ Lukáš Šlehofer si také všiml rozdílů mezi tím, jak kdo snášel distanční výuku: „Víc to odnesli studenti, kteří nejsou tolik zaměření na výkon a výsledky, zato si užívají samotný proces. Takové typy potřebují být naživo mezi lidmi, aby se něco dělo, v tom plují jako ryby ve vodě.“

 

Rozvrh jako přežitek

Ještě déle než střední školy zůstaly zavřené školy vysoké, které se pro běžnou výuku v tomto školním roce už vůbec neotevřou. Navštěvuje je 299 tisíce lidí (z toho patnáct procent tvoří cizinci a sedmdesát tisíc posluchačů využívá distanční studium). Ke sběru vědomostí a skládání zkoušek jsou ve svém dospělém věku až na výjimky dostatečně motivovaní. Navíc si často sami vydělávají, mimo jiné proto, aby měli peníze na samostatné bydlení. I z toho důvodu řada z nich možnost, že nemusí chodit na přednášky podle pevně stanoveného rozvrhu, spíše uvítala.

„Typický příklad je posluchač, který studuje víc oborů najednou. Dřív musel pořád někam přecházet, a když byly nějaké hodiny současně, přišel o ně. Díky online výuce si přednášku může poslechnout později. To samé, když někdo kombinuje studium s různými brigádami či jinou pracovní nebo i rodičovskou povinností: zapnou si učitele na mobilu a přitom dělají, co zrovna potřebují,“ líčí Petr Coufal z katedry aplikované kybernetiky Univerzity v Hradci Králové, bratr již citovaného Jana Coufala ze Základní školy Litomyšl. „U nás doma učí skoro všichni – od rodičů přes bratra a manželku po tetu a sestřenici,“ doplňuje.

Co se týče zkoušení, osvědčil se vysokoškolskému pedagogovi kombinovaný přístup. „Nechal jsem na studentech, ať se rozhodnou sami. Pro někoho jet kvůli jedné zkoušce padesát nebo víc kilometrů mohlo být přece jen náročnější, zvlášť v době nejpřísnějších opatření. Ve výsledku to bylo půl na půl.“ Větší volnost při výběru distanční a živé výuky by Petr Coufal rád zachoval i v době postcovidové. „Hodně studentů funguje lépe v pozdějších hodinách, někteří třeba až kolem půlnoci. Tak proč to lámat přes koleno a hnát je ráno do škol, když si můžou zapnout přednášku v čase, který jim vyhovuje. Rozvrh stanovený na celý rok dopředu může přinášet trápení jak pro studenty, tak pedagogy.“ Petr Coufal působí rovněž v Metodickém kabinetu pro informatiku, což je součást Systému podpory profesního rozvoje učitelů a ředitelů. „Některé předměty, a to na všech úrovních škol, by se určitě nemusely vyučovat prezenčně, může to být i efektivnější,“ říká a se smíchem přidává příklad: „Když někdo pořád breptá nebo jinak vyrušuje, prostě mu vypnete mikrofon a můžete se lépe soustředit na výuku.“

Petr Coufal učí pracovat s online platformami střední i základní školy. „Na začátku byl hodně napřed Google Classroom, ale pak udělaly velký pokrok Microsoft Teams, jejichž vývojáři začali rychle reagovat na podněty učitelů. Například přidali skupinové hovory, takže můžu rozdělit žáky na jedno kliknutí do více místností. Mám možnost k nim nahlížet, psát oznámení, průběžně komunikovat se všemi najednou nebo individuálně – jak potřebuju. Ten posun je obrovský.“

Pokrok ve využívání počítačové techniky zaznamenávají školy napříč republikou: „Vloni na jaře jsme si ještě mohli myslet, že to nějak přečkáme. Pak ale začalo být jasné, že se z epidemie jen tak nevyhrabeme a něco nového se naučit musíme. A přestože distanční výuku zpočátku dělalo jen několik z nás, nakonec jsme se na to vrhli ve velkém. Chtěli jsme učit, spojit se s dětmi. Dneska s online výukou nemají problém ani kolegyně, které byly před rokem rády, když se jim povedlo odeslat e-mail,“ říká Šárka Eisová ze Základní školy Kladno. „Přesto znám školy, které na web vyvěsí zadání, za týden přidají správné odpovědi a víc nic,“ mírní Petr Coufal nadšení z digitální revoluce.

 

Příklady dobré praxe

Bohaté zkušenosti s distanční výukou mohou způsobit urychlení změn, o kterých se dosud mluvilo málo nahlas, případně vůbec nebo marně. Mohly by se týkat například vysedávání v lavicích. „Škola vždycky bude potřebovat i předávání znalostí. Ale někteří žáci jsou schopní si leccos nastudovat sami nebo už to třeba znají,“ říká Lukáš Šlehofer z pražského Gymnázia Na Zatlance a pokračuje: „Setkávání se ve škole by mělo sloužit především k tomu, aby se o informacích diskutovalo a něco se z nich vyvozovalo. Takže úvodní fáze získávání vědomostí by mohla dál částečně probíhat online. Žáci by si mohli poslechnout přednášku, dostali by tipy na informační zdroje. Načež by přišli do školy a tam bychom s tím společně pracovali.“

Jak zařídit, aby podobný vývoj nereprezentovaly jen ojedinělé výstřelky na určitém typu škol? „Potřebujeme systémovou podporu z ministerstva, a to jak legislativní a metodickou, tak finanční. Když chcete něco změnit, musíte do toho zkrátka taky něco nasypat,“ říká pedagog a projektový manažer Lukáš Šlehofer. „Mám osobní zkušenost, že ve firmách je větší drajv a odvaha hledat a zkoušet nové věci. Učitelé jsou opatrnější, potřebují vidět příklady dobré praxe, konkrétní a reálnou ukázku, že to jde. Jinak zůstávají v opozici,“ dodává učitel, který je přesvědčen, že budoucnost školství zdaleka nespočívá jen v digitální revoluci. „Ta změna musí být mnohem větší a týká se především role učitele. Mít znalosti už nestačí.“

Aby školy mohly rozvíjet to dobré a užitečné z doby covidu, budou potřebovat získat na svou stranu také rodiče. „Velká část maminek a tatínků bohužel žije v představě, že nejlepší pro jejich děti je, když sedí od rána do večera ve škole a tam se do nich něco hustí,“ říká Lukáš Šlehofer a podivuje se nad tím, že tento rigidní postoj zastávají i mladší rodiče, z nichž někteří vyrůstali po roce 1989. Potvrzuje to Jitka Palanová ze Základní školy ve Zdicích: „Náš poznatek z online výuky byl ten, že hlavně prvňáci jsou vystresovaní ze svých rodičů. Ve škole jsme zvyklí, že když něco řeknou špatně, vysvětlíme si, že i chybami se učíme. Zato u monitorů jsme slyšeli dospělé říkat: ,Seš blbej? Koukej to říct správně!‘“

Přejme tedy školám, dětem a rodičům, ať najdou společnou řeč. Pak si snad jejich přání vezmou víc k srdci také politici a úředníci.

 

 


 

Rozhovor

Umět vstát od počítače

„Nejvíc se mluví o nových formách výuky a digitalizaci, ale já bych velmi doporučila pracovat i na zvýšení psychické odolnosti,“ říká lidovecká europoslankyně Michaela Šojdrová, členka Výboru pro kulturu a vzdělávání.

 

České školy byly zavřené nejdelší dobu v celé Evropě. Co si o tom myslíte?

Evropský parlament má studie, podle kterých byla covidem nejvíce ekonomicky zasažena letecká doprava, na druhém místě je sektor kultury a kreativního průmyslu. Podle mě se ale ukáže, že z dlouhodobého hlediska byli nejvíce zasaženi žáci a studenti. A Česko skutečně drží délkou úplného uzavření škol evropský primát, blíží se nám jen Slovensko. Chápu, že to bylo obtížné rozhodování, ale myslím, že jsme to s návratem živé výuky měli vymyslet lépe.

 

Mohla byste to rozvést?

Rozlišila bych dvě etapy. Loni na jaře to byl šok pro všechny a logicky se zavíralo všechno. Pak jsme rozvolnili a vědělo se, že může přijít druhá vlna. A když přišla, nejsilnější reakcí bylo opět zavírání škol. Přitom nejpozději od ledna jsme mohli zahájit testování a umožnit školám, aby vrátily živou výuku alespoň těm, kdo to nejvíc potřebují – od nejmenších dětí přes první ročníky středoškoláků po maturanty.

 

Vidíte na distanční výuce i nějaká pozitiva?

Ano, ve školním roce, který se nyní blíží ke konci, už se na ni učitelé lépe připravili a určitě byla celkově kvalitnější než loni na jaře. Stát pomohl s počítačovým vybavením, využil k tomu částečně evropské prostředky, zapojily se firmy a neziskovky. Ale školu dělá školou především setkávání naživo, mezilidské vztahy, komunikace.

 

Které z online vymožeností byste školám doporučila využít do budoucna?

Vím, že ministerstvo v rámci modernizace a inovací chystá výraznější změny ve vzdělávacích programech a v jejich financování. Zaregistrovala jsem i to, že chce využít technologický posun ke zjednodušení administrativy, což by školy – podle mé zkušenosti – přivítaly opravdu s nadšením.

 

Dodejme, že jste čtyři roky učila francouzštinu na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Jakou další zkušenost by si podle vás školy měly z pandemie odnést?

Nejvíc se mluví o nových formách výuky a digitalizaci, ale já bych velmi doporučila pracovat na zvýšení psychické odolnosti a vůbec mentálních schopností. Včetně toho, zachovat si i v krizových dobách zdravý životní styl. Když to řeknu jednoduše: umět vstát od počítače, hýbat se, udržet si optimismus a dobré vztahy. To se naše generace ve školách moc neučila, přitom myslím, že sami učitelé tomu budou rozumět velmi dobře. Aby zcela nevyhořeli, musejí si hledat svůj přístup, jak zůstat v dobré kondici, včetně té psychické.

 

Hodně se mluví o prohlubování rozdílů mezi úspěšnými a slabšími žáky. Co byste v této souvislosti školství poradila?

Epidemie nám připomněla, jak důležitá je pomoc žákům z méně podnětného prostředí. Každý nemá rodiče, kteří si najdou čas a trpělivost pomáhat, kteří dítě dokážou motivovat. Určitě se i v tomto případě do řešení souvisejících problémů zapojuje neziskový sektor a spousta dobrovolníků, ale nemůžeme se na ně zcela spoléhat. Systémovou pomoc musí zajistit především stát, jsou na to opět k dispozici i evropské prostředky.

 

Jaký osobní postřeh byste vybrala, kdybyste měla shrnout, co nám covidová doba přinesla?

Problémy, které máme takříkajíc v mírových dobách, se v každé krizi ocitnou pod lupou, což může být užitečné. Za sebe ale musím říct ještě jednu věc. Mám radost, že se ukázalo, jak škola může dětem chybět – i po některých učitelích se jim stýskalo. A že si rodiče, kteří museli kantory nahradit, snad víc uvědomili, jak těžké je učit.

 

Projekt COMM/SUBV/2020/M/0224 – Raising Regional Awerness of European Parliament‘s Response to COVID-19 Crisis je spolufinancován Evropským parlamentem.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama