Po přeslici: Blažená

Kultura

Tak jsem se cítila, když jsem po několikaměsíčním uzavření galerií stála hned první den jejich znovuotevření ve frontě před vstupem do Valdštejnské jízdárny na výstavu Toyen: snící rebelka. Překrásný název překrásné výstavy, mezinárodního projektu Národní galerie Praha, Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris potěší vším. Křehkým talentem nevšední a silné ženy i návratem umění do našeho života.

Audio
verze

Marie Čermínová, Toyen, dnes patří k našim nejoriginálnějším a nejslavnějším umělkyním dvacátého století, jakkoliv žila od roku 1947 v Paříži. Fakt, že se těsně před komunistickým pučem rozhodla zůstat ve Francii, zachránil svobodomyslnou umělkyni před zmarem ideologie, jež svobodomyslnost nenáviděla, trestala.

Žena, která se narodila v roce 1902, o sobě mluvila v mužském rodě a jako muž se taky většinou oblékala. Ano, byla rebelka. Sice jako členka Devětsilu podporovala levicové umění, ale jinak svým originálním osobním životem bořila veškerá tabu, která se tehdy k postavení ženy vázala.

Toyen se pokládala za rovnou mužům – a to ve všech směrech! I proto si nechala své umělecké jméno, které neprozrazovalo pohlaví, zapsat do všech dokladů. Vymyslel je pro ni Jaroslav Seifert anebo Karel Teige anebo podle psychoanalytika Bohuslava Brouka vzniklo jako přesmyčka označení „to je on“ pro její stylizaci do mužské role.

K rodině, ze které vzešla, se nehlásila a ani ona sama rodinu neměla. Se svým životním druhem Jindřichem Štyrským, o jejichž vztahu nevíme, jestli byl milostný, nebo jen hluboce přátelský a tvůrčí, založila vlastní umělecký směr, artificialismus. Pak se přiklonili k surrealismu, který nenáviděli fašisti a jejž později neměli v lásce ani komunisti. S jeho zakladatelem Andrém Bretonem Toyen úzce spolupracovala.

Výstava ve Valdštejnské jízdárně mapuje všechna období jejího tvůrčího života. Je úžasné vidět, jak se Toyen vyvíjela, jak procházela různými styly, vyrovnávala se s válkou (ve svém bytě ukrývala židovského surrealistického básníka Jindřicha Heislera!), jak se obrazem Smutný den vyrovnala se smrtí Jindřicha Štyrského, jak vesele pojala erotiku, ilustrovala knížky, používala koláže, později pracovala se stínem…

 

 

Návštěvník výstavy je okouzlen nadvakrát, tím, že se dívá na věci nádherné a nadčasové, i tím, že si je může prohlížet v galerii. Před pandemií mě ani nenapadlo, jak vděčná jednou budu za možnost jít na výstavu. Když jsem pak z prostor Valdštejnské jízdárny vyšla ven, vůbec se mi nechtělo jít domů. Zabočila jsem tedy do přilehlé, krásně upravené zahrady, kde stejně volně jako já chodili pávi, a svůj zážitek vstřebávala, blažená.

Čtyřiaosmdesátiletý Viktor Pivovarov, kterému Národní galerie přichystala ve Veletržním paláci velkou výstavu Moskevská gotika, přišel v roce 1982 ze Sovětského svazu do socialistického Československa, kde se natrvalo usadil. Šel sem za svou životní láskou. V novém domově se mu prý nestýská. Svým odchodem z vlasti ztratil kořeny a nemá a nechce mít žádnou identitu. Tvrdí, že není ani ruský, ani český, a dokonce ani evropský umělec; je nikdo. (Jak to v sobě měla ve Francii Toyen? Zemřela v roce 1980, aniž se do své vlasti mohla podívat, zemřela a měla tu být zapomenuta!)

Pivovarov o skupině výtvarníků a přátel, kteří se v Moskvě pohybovali na pomezí legality, řekl: Nebyli jsme disidenti, byli jsme bohéma, lidé, kteří se nechtěli ztotožňovat s režimem, ale současně to nebyl politický odpor, jen odpor v rovině umění a estetiky. Pozice politického odporu má negativní vliv na samotné umění.

Jako každý skutečný tvůrce, i Viktor Pivovarov stále hledá. Už v Sovětském svazu hodně pracoval s jazykem, říkal si píšící umělec. Když svůj rodný jazyk ztratil, musel umělecké vyjadřování objevit znovu. V jeho současné retrospektivní výstavě jsou všechny možné styly. Spousta témat v jediném obraze, abstrakce, minimalismus, surrealismus, díla konceptuální, realismus.

Přiznávám, že ne vše mě oslovilo. Některé věci (na rozdíl od Toyen) zestárly a ztratily pro mě na přitažlivosti, na síle výpovědi. Moc se mi líbily jeho ilustrace pracující s humorem a nadsázkou. Nejvíc mě okouzlily obrazy, které Pivovarov namaloval, když začal v novém domově, kam dlouho nepatřil, a měl proto tvůrčí krizi, vzpomínat na dětství. A kupodivu i na těchto obrazech, které ho vrátily k životu umělce, pracuje s jazykem, dokonce ruským. Překrásný je třeba obraz Lehnout si na vodu a pokorně plavat po proudu. 1. Měsíc, 2. Slunce, 3. Řeka, 4. Břevno, 5. Konvice.

Františku Skálovi, pětašedesátiletému multižánrovému umělci, uspořádala v Domě U Kamenného zvonu Galerie hlavního města Prahy ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví výstavu. Má název A jiné práce a je to první retrospektivní pohled na jeho ilustrátorskou tvorbu. O Františku Skálovi a jeho senzační velké výstavě před pár lety právě ve Valdštejnské jízdárně jsem napsala fejeton Duch lebky a spol. Byla jsem tehdy nadšená úplně ze všeho; kombinace Skálovy hravosti, humoru, ohromného talentu a píle je prostě úžasná.

Letošní mnohem komornější a úzce zaměřená přehlídka knižních ilustrací i autorské tvorby pro děti s několika jeho typicky krásně trhlými objekty je rozkošná. První oleje budoucího malíře, sochaře, ilustrátora, hudebníka a tanečníka, které jsou tu k vidění, už v sobě mají základ umělce – talent. Ale bez pracovitosti a vnitřní kázně, které talent dotvoří k profesi umělce, by to nešlo. Skála má vše ve výborném poměru. A navíc je klaun.

I tady jsou vystaveny některé jeho výtvarně pojaté deníky z cest, které jsou už napohled uměleckým dílem a inspirací, tak jako byly ty ve Valdštejnské před lety. Tehdy jsem si ihned zakoupila podobný sešitek, jakože pojmu své zápisky ze života stejně kreativně – a nic. Nic z toho nebylo, vůbec nic.

Přidanou hodnotou krásné a hravé výstavy, která potěší dětskou i dospělou duši, jsou dva informační letáky neobvyklých rozměrů; první pro dospělé, druhý pro děti. Na jedné straně je povídání o Františku Skálovi a jeho tvůrčí cestě, zatímco celou druhou stranu pokrývá reprodukce z jeho pohádkových ilustrací.

Kultura žije!

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama