Moře nás nepohltí, jsou s námi Trump a Bůh

Každý den kromě neděle vstává James Eskridge o půl třetí ráno. Nasedne do loďky, vydá se do své dřevěné rybářské chatrče a vyvěsí nad ní tři vlajky – Spojených států, Izraele a Donalda Trumpa. Teprve pak vypluje na širé moře lovit kraby. Na levém předloktí má vytetovanou rybu s nápisem Ježíš, na pravém židovskou hvězdu.

„Loni jsem zjistil, že když podporujete Donalda Trumpa nebo zpochybňujete stoupání hladiny moří a změnu klimatu, naděláte si spoustu nepřátel. Hodně lidí nám psalo a volalo, a byly to nenávistné vzkazy z celé země. Ti lidi nám přáli, ať se náš ostrov potopí a my ať se tu utopíme,“ vypravuje James, zatímco vlajka oslavující prezidenta se třepetá nad molem jeho chajdy na moři a další i u kormidla jeho rybářského člunu.

„Tu nenávist lidí nikdy nepochopím. Můžete přece volit jinak a mít na věci jiné názory, ale pořád se k sobě navzájem chovat zdvořile,“ diví se šedesátiletý rybář, který se loni stal celonárodně známou postavou, když mu Donald Trump osobně zatelefonoval a ujišťoval ho, že ostrov Tangier a jeho komunita tu budou další stovky let.

Proč prezident volal právě jemu? Jako vedlejšák totiž James Eskridge už dvanáct let dělá starostu tohoto ostrova na americkém pobřeží Atlantiku, v zátoce Chesapeake ve Virginii. „Být tady starostou, to vám složenky nezaplatí,“ říká muž, jemuž na Tangieru nikdo neřekne jinak než jeho přezdívkou z mládí – Ooker. „Ale dělám to rád, protože díky tomu mám možnost bavit se s lidmi, kteří nám mohou pomoci. A pomoc, tu my potřebujeme, a to velmi rychle.“

Každý s každým příbuzný

Na Tangier je to od Bílého domu vzdušnou čarou asi 150 kilometrů, ale dostat se tam vyžaduje dobré plánování a příznivé počasí. Silniční spojení s pevninou neexistuje a trajekt není takový, aby bylo možné se na něj jednoduše nalodit i s vozem. Auto tudíž musíte nechat na parkovišti v jednom ze tří přístavů, odkud lodě k Tangieru vyplouvají – a ani tak nemáte jisté, že se na ostrov dostanete. Trajekt se na cestu nevydá, pokud je moře příliš rozbouřené nebo v zimě zamrzlé, a provozovatelé mohou plavbu zrušit i pro nedostatek pasažérů.

Z hlavního města Washingtonu volím tříhodinovou jízdu do městečka Crisfield v Marylandu, odkud každý den po poledni vyráží Steven Thomas. Tahle loď slouží zároveň jako evakuační pro obyvatele Tangieru v případě nouze a její název je také jménem kapitána, už čtvrté generace v rodině, která spojení provozuje.

„Lodě jsou záchranným lanem pro tenhle ostrov. Naše rodina vlastní i poštovní loď, ta jezdí celý rok a kromě neděle na ni v přístavu lidi denně čekají. Vozí veškeré zásoby, stavební materiál, léky. Pro naléhavé případy nebo rekreační stroje slouží na ostrově malinké letiště. Když dostanete infarkt, vrtulník tam může být do patnácti minut,“ popisuje mi od kormidla kapitán Thomas, zatímco během asi hodinové plavby míjíme hranici amerických států Maryland a Virginie.

Na ostrově mě Susan Crockettová usazuje na golfový vozík. Mě a další dva hosty na něm veze do hotýlku, jejž její rodina vlastní. „Kola a golfové vozíky jsou tady nejrozšířenějšími dopravními prostředky. Všichni máme auta, ale většinou ne tady, parkujeme na pevnině,“ říká Susan. Během dvouminutové jízdy mi stihne ukázat, kde jsou na Tangieru restaurace, prodejna zmrzliny, obchod, pošta, muzeum i jeden ze dvou kostelů.

Na Tangieru není mobilní signál, zato mají úzkou okružní asfaltovou silnici. Pěšky po ní celé městečko obejdete asi za půl hodiny. Všichni se tu znají a podle náhrobků či zvonků to vypadá, že každý druhý se tu jmenuje Parks, Pruitt nebo Crockett.

„Tohle je izolované místo, možná nejvíc ze všech na americkém Východě. Proto je tu prakticky každý s každým aspoň vzdáleně příbuzný. Místní také mluví svou vlastní verzí angličtiny,“ upozorňuje Earl Swift na dialekt původně z jihozápadu Anglie, velmi zvláštní a pro lidi zvenčí těžko srozumitelný. Earl není odsud, ale strávil na ostrově čtrnáct měsíců v kuse. Zdejší situaci dlouhodobě sleduje, o Tangieru mu právě vyšla kniha s příznačným názvem Chesapeake Requiem.

Celkově má ostrov tři čtvereční kilometry, jenže každý rok moře ukusuje asi pět metrů břehu, někde i víc. Za posledních 150 let zmizely dvě třetiny Tangieru pod vodou: nejvyšší bod země se tady nachází jen jeden metr nad hladinou moře. Je to vlastně blátivý kus země uprostřed obrovské masy vody a každá větší bouře, neřku-li hurikán, znamená pro obyvatele velkou obavu a nebezpečí.

„Poprvé jsem tu byl na několik týdnů na přelomu století. Pak jsem se vrátil až v prosinci 2015. Ten rozdíl bil do očí. Pro zdejší lidi je těžké ho vnímat, když tu žijí den za dnem. Tvrdí, že jejich hlavní problém je eroze, ne stoupání mořské hladiny,“ vysvětluje mi Swift. Jenže pouze eroze, při které – jak tvrdí místní – větrem hnané mořské vlny odnášejí kousky země, podle něj v žádném případě nemůže vysvětlit, co se s ostrovem děje.

„Jsou to spojité nádoby. Účinky stoupání mořské hladiny jsou záludné a erozi zesilují,“ říká. „Nejenže pod vodou za těch patnáct let zmizel celý dlouhý poloostrov na jihu Tangieru a že se ostrov zmenšil na okrajích. Také příliv teď prosakuje půdou, to se předtím nedělo. Kde bývala bažina, vidíte stojatou vodu. Kde bývala pevná země, tam je teď bažina. Potoky se rozšířily tak, že teď rozdělují ostrov na tři malé.“

Kromě toho se zmenšuje i zdejší komunita, mladí často odcházejí na pevninu. Hrozí, že nebude dostatek dětí, aby se dal udržet provoz jediné zdejší školy, byť jde o jednotřídku, poslední široko daleko na americkém Východě. Před necelými sto lety žilo na Tangieru víc než tisíc lidí, v poslední době počet klesl pod pět set.

 

Vykopal jsem kosti

Margaret Pruittová zemřela 2. prosince 1901, ukazuje nápis vytesaný do kamene, ale zbytek hrobu chybí. Stojím na uzounké pláži v oblasti Uppards, kam jsme se starostou Jamesem „Ookerem“ Eskridgem dopluli. Mořské vlny tu agresivně narážejí do křehkého břehu, jenž se pomalu drolí. Přesně takhle už zmizel celý hřbitov. Jen několik náhrobků oceán vyvrhl na tu část země, která zatím odolává.

„Byl tu pochovaný i jeden z Eskridgeů a jeho hrob začala pohlcovat voda. Tak jsem naložil náhrobní desku, vykopal kosti, dal je do krabice a pohřbil je na Tangieru,“ vypráví mi Ooker. Dřív byl tento kus země, zvaný Uppards, součástí Tangieru, ale teď už ho od něj dělí široký pás moře a zbyly jen smutné zbytky lidského osídlení. Kromě náhrobků jsou tu do písku zabořené staré pneumatiky, zrezivělé, trávou prorostlé vany či kusy cihel z domů.

Ooker je přesvědčen, že zásadním problémem pro jeho ostrov není změna klimatu a stoupání mořské hladiny coby její následek, čehož se bojí například obyvatelé tichomořských ostrovů v Oceánii. Podobně jako většina lidí z Tangieru si starosta myslí, že jeho rodný kraj by zachránila výstavba zdi kolem ostrova. „Na západní straně vznikla v roce 1989 kamenná bariéra a od té doby jsme tam neztratili ani centimetr země,“ tvrdí.

„S Donaldem Trumpem jsme mluvili o našem problému, a tím je eroze. Ne globální oteplování, stoupání mořské hladiny a podobně – na tom jsme se shodli.“ Starosta nespoléhá na vědu a experty, ale na vlastní oči a zkušenosti. Mluví o tom, že tu odmalička zažívá tuhé zimy a pak zas období, kdy zátoka nezamrzne.

„Když fouká z východní strany, je příliv odjakživa velmi silný a na ostrově to zaplaví ulice, to je taky běžný jev. Nevěřím, že na něco z toho má vliv člověk. Za posledních padesát let jsem byl tady na moři skoro každý den, a kdyby se hladina zvedala, řekl bych to, nemám důvod to popírat. Ale pokud se zvedá, neumím to rozeznat, na rozdíl od eroze, ta postupuje každým týdnem. Na tu se soustředíme, protože je to eroze, co nás odsud může vyhnat.“

 

S Trumpem to půjde rychleji

Prezident Trump sice Tangieru žádnou pomoc neslíbil, ale podle starosty už jen zmíněný telefonát byl v boji o přežití ostrova neocenitelný. „Otevřel nám dveře k lidem ve Washingtonu, kteří by se s námi jinak podle mě vůbec nebavili.“ Ooker dodává, že guvernér Virginie, demokrat Ralph Northam, letos v září slavnostně podepsal financování další části zdi. Northam má k ostrovu vztah, pochází z Onancocku, jednoho z městeček, odkud na Tangier vyjíždějí trajekty, a jeden takový dokonce prý kdysi kormidloval. Takové politické spojence ale ostrované potřebují především ve Washingtonu ve federálním Kongresu. Nyní schválená zeď, která má ochránit kotviště na severozápadě ostrova, přijde v přepočtu na víc než 50 milionů korun, ale jen pětina z toho jde z rozpočtu státu Virginie.

Podle některých studií má být Tangier už za 25 let neobyvatelný, a tak na shánění peněz, tedy i potřebné politické podpory není moc času. Ani při letošních volbách do Kongresu si zdejší obyvatelé nemohli dovolit šlápnout vedle. „To víte, že volíme ty, od kterých můžeme čekat pomoc, bez ohledu na stranickou příslušnost,“ říká Ooker. Ale bezkonkurenčně nejoblíbenějším politikem je na Tangieru prezident Trump.

„Když mi volal, děkoval mi za podporu, kterou tady na Tangieru měl. Při volbách tu získal skoro 90 procent hlasů. Ale nejen kvůli naší naději, že nám pomůže se stavbou zdi, i z jiných důvodů. Vždycky lidem říkám, že s ním půjdou věci rychleji – zmírňuje různé regulace. Nám odcházejí mladí lidé na pevninu i proto, že je zákaz vydávat nové licence na lov krabů, což je tu hlavní zdroj obživy, moc jiných možností není. A já doufám, že dostaneme výjimku, protože pro nás je to zásadní.“

Podle všudypřítomných praporů a nálepek s nápisem Trump 2020 se dá usuzovat, že za dva roky se prezident na hlasy jedné ze svých nejvěrnějších bašt v celé zemi bude moci spolehnout znovu.

„Stavba nově schválené části zdi začne příští rok. Ale potřebujeme ochránit ještě východní stranu ostrova. Peníze musí schválit Kongres, to sám prezident nevyřeší, ovšem je to povzbuzující, že ví o našem problému a stojí na naší straně.“

Při těch slovech Ooker zapíná motor své loďky, otáčí ji a necháváme Uppards, dříve plnohodnotnou část Tangieru, dnes už samostatný a neobydlený ostrov, za sebou. „Někteří z vás se sem stále vracejí a sledují, jak moře postupuje. Ale jiní to radši nechtějí vidět, protože nám to připomíná, co se s námi stane, když nepřijde pomoc. Za tu se neustále modlíme.“

 

Bůh nás tu zachoval

Nedělní mše na ostrově Tangier, to je silný komunitní zážitek. Začíná se v deset hodin chvalozpěvem. Lavice protestantského kostela jsou solidně zaplněné. Venku se spustil silný déšť a střechou začíná do dřevěné stavby zatékat. Kapky ťukají o dno prázdného kastrolu, který kdosi přinesl ze zákulisí a postavil na vlhnoucí kus koberce.

Uvnitř panuje vřelá atmosféra, místní mi několikrát třesou rukou a děkují, že se účastním jejich velmi neformální, až intimní bohoslužby. Ostrované jeden po druhém vstávají, vyprávějí své spirituální zážitky z uplynulého týdne a navrhují, komu a proč věnovat následující modlitbu. Dozvíte se, co se komu zdálo, komu se zrovna narodilo dítě, kdo opravuje dům nebo kdo se léčí s rakovinou. „Bůh je s tebou,“ ujišťuje dotyčného kazatel.

Tím je Douanne Crockett, učitel angličtiny a historie v místní jednotřídce a přímý potomek prvního osadníka ostrova Tangier z 18. století.

„Vždycky jsme pevně věřili, že náš ostrov střeží Bůh. Křesťanství je pro nás odjakživa velmi důležité. Jak bychom taky mohli nemít víru, když žijeme uprostřed zálivu Chesapeake, kde dávno mělo být po nás – po všech těch hurikánech a tuhých zimách, kdy se sem ani odsud kvůli ledu nedalo jet lodí. Ale naše komunita je tady už tři sta let a my víme, že je to sám Bůh, kdo nás tu po ty roky zachoval,“ říká mi kazatel.

Pochopitelně také on volí Donalda Trumpa a také on považuje za největší potíž ostrovní komunity drolení břehů. „Lidi budou říkat, tak proč potřebujete stavět kolem ostrova drahou zeď, když věříte Bohu? Ano, Bůh nám dává věci, které jsou potřeba, aby se naplnily jeho záměry. A my teď ze všeho nejvíc potřebujeme zeď, která by fyzicky bránila ostrov před erozí.“

Stavba zdi a dalších ochranných prvků kolem celého ostrova by stála až 30 milionů dolarů, tedy v přepočtu skoro jeden a půl milionu korun na každého obyvatele Tangieru včetně batolat. Místní argumentují tím, že jiný ostrov v této zátoce se vláda rozhodla zachránit za ještě větší peníze, a žijí tam jen divoká zvířata.

„Pokud bychom to brali jen podle počtu lidí, o které tu jde, tak nedává smysl do té zdi investovat,“ říká novinář a spisovatel Earl Swift, který se mše také účastní. „Jenže Tangier je místo tolik odlišné od ostatních amerických maloměst! Takže tu může být politická vůle zachránit ho coby unikát. A doufám, že se to stane, protože je to tu úžasné.“

„Lidé musejí být vynalézaví a spoléhat jen sami na sebe jako nikde jinde. Komunita tu není jen prázdné slovo, opravdu něco znamená. Tohle jsou lidé, kteří by jeden pro druhého zemřeli. A taky to dělají. Takže možná Kongres odhlédne od malého počtu lidí a řekne si, že tohle je koření Ameriky – zajímavé a důležité místo, které stojí za to zachránit,“ věří Earl.

 

Konec modrých krabů

„Tangier je domov a doma je nejlíp, milujeme to tady,“ vyznává se starosta James „Ooker“ Eskridge. Jeho předkové tu lovili ryby a kraby už před víc než dvěma sty lety – jeho otec, otec jeho otce a tak dále.

S manželkou vychovali dva syny, pochopitelně také lovce krabů. Kromě toho adoptovali čtyři indické dívky, které teď žijí na různých místech Spojených států. Jeho bratr kdysi padl ve vietnamské válce, ale Ooker si stále myslí, že by Američané měli pomáhat druhým a jejich země by se měla angažovat ve světě.

Ovšem v první řadě by podle něj měli politici vyčlenit peníze na pomoc jeho ostrovu. Heslo Donalda Trumpa „Amerika především“ si Ooker coby zdejší starosta přetvořil na „Tangier především“.

„Při jednáních říkám, že nám nejde o to zachránit jen kus země, ale komunitu a životní styl. Přezdívá se nám světové hlavní město modrých krabů, které tu lovíme. Pokud zmizí Tangier, zmizí i tahle kvalita. Je to ironie, že moře je naší obživou i zkázou zároveň. Ostrov se dá v pohodě zachránit, peníze na to jsou, jen je přiklepnout. My lovci krabů tady na Tangieru jsme velmi soběstační, ale problém s erozí nás přesahuje.“

Ptám se, jestli ho někdy napadá prostě to na Tangieru zabalit a odstěhovat se na pevninu.

„To jsou bláznivé řeči. Žijeme tu stovky let, a tohle by znamenalo začít znovu. Opustit domov, vybudovat nový, přestěhovat podnikání, najít nová loviště… Ne, to my prostě neuděláme. Nabádám naše lidi, ať neztrácejí naději. Protože když ztratíte naději, ztratíte všechno.“

 

Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v USA.