Moje osobní antipouť. Vladimír 518

Report

„Koncepce byla velmi jednoduchá,“ říká autor tohoto textu, raper a výtvarník Vladimír 518: „Dojít pěšky z Prahy do Brna podél dálnice D1. Místo hledání posledních romantických míst sáhnout po něčem, co je na dosah ruky, projít touto nekrajinou a pokusit se podívat zpoza plotu sám na sebe.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Pondělí 16. 5. 2022

A dál nic. Na dálnici. Podél dálnice.

Kdykoli chci o něčem skutečně přemýšlet, začínám vždy s jazykem, s převalováním slov na patře a v mysli. Vyrážím na tuhle absurdní cestu ve zcela nevhodné fyzické situaci, unavený, bez nálady a s naprostou nechutí k realizaci jakkoli velkých činů.

Jdu po Nuselském mostě a jako bonbon si v puse převaluju slovo dálnice, jako by už dál skutečně nemělo být opravdu nic. Koukám se dolů do Nuslí, přímo na chodník před dveře našeho studia a nakladatelství. Obvykle bych stál tam dole, kouřil cigaretu a občas se podíval na levitující mostní betonovou konstrukci, letící v neuvěřitelně sebevědomém gestu přes údolí.

Trochu radosti i odvahy do žil mi vlejou ona dvě slavná okna vyřízlá do textilního mega boardu, který jinak překrývá celou stranu pankráckého domu u magistrály. Vždy si představuju starší paní, která s klidem a vzdorem zalévá své květiny na okenním parapetu a občas prý i zastřihává okraje reklamního rámu, který ohraničuje její výhled z bytu. Krásný obraz prapodivného světa východoevropského kapitalismu.

Jdu podél magistrály, zóny, kde se nedaří nikomu a ničemu, podél uzavřených obchodů, zaprášených domů, které pomalu přechází v protihlukové zdi a v divoké roští poblíž Kačerova.

Míjím koňský výběh na Jižním Městě a nezadržitelně vstupuju do krajiny obřích skladů, dlouhých plotů a hlubokých příkopů.

První tma mě zastihne přesně na hranici vnějšího městského okruhu. Bohužel hned pro první noc radar ukazuje intenzivní déšť a já se rozhodnu pro táboření pod dálničním mostem. Rozdělám si svoje minimalistické ležení a těsně před začátkem deště se ještě stihnu svléknout donaha a umýt se přímo na asfaltovém povrchu nepoužívaného ramene jednoho z nadjezdů. Noc je strašná. Konstantní, ale nerytmický hluk a světla, kamiony, motorky, sanitky, osobní auta. Myslel jsem si, že mám dostatečně šílenou náturu na to, abych zvládl v podobné situaci usnout, ale popravdě se mi to takřka nepovedlo.

 

Úterý 17. 5.

Vstávám ještě za tmy, světlo vnímám jako vysvobození z noční můry, která s odpočinkem neměla opravdu nic společného.

Na plynovém vařiči si udělám trochu proteinové kaše, vše poskládám a přetáhnu přes sebe i batoh dlouhou pláštěnku.

Přestože jsem se snažil zabalit si jen to nejnutnější, nesu na zádech něco okolo dvaceti tří kilogramů. Stále prší, jdu v betonovém žlabu hned za svodidly, ale z technického hlediska vlastně přímo v prostorách dálnice, případně se snažím držet rovnováhu na příkrých travnatých srázech. Je to opravdovej hnus, všude odpadky, mrtvá zvířata, jako jsou kočky, ptáci, hadi a srnky, s každým projíždějícím kamionem samozřejmě dostávám z levé strany tlakovou vlnu kombinovanou s vodní tříští.

Koncept ujít vzdálenost mezi Prahou a Brnem přímo podél dálnice D1 se mi v hlavě zrodil nepochybně i díky tomu, že jsem v minulosti tuto trasu projel autem tolikrát, až mi celá ta zrůdná repetice začala připadat vysoce podezřelá. Co je za tím vším směšným pobíháním ve smyčce? Přesouváním se z bodu A do bodu B, pak zpět do A, což je ovšem následováno další takzvaně nutnou cestou do C, ovšem opět a znovu přes B, pak zpět, znovu, dokola a roky a roky stále dokola. Připadal jsem si jako křeček v kleci, který ovšem pociťuje neskutečně silné nutkání ze své pasti vylézt a podívat se na sebe i svůj směšný příbytek zvenku. Věřte mi, že jsem ale nečekal, že tento pohled „zvenku“ začne tak rychle a tak silně fungovat.

 

Ke konci druhého dne cesty, kdy jsem bez přestání drze šel přímo v samotném území dálnice, mě po přechodu jednoho z mostů zadržela dvojice policistů. Snažil jsem se jim namluvit, že jsem jen tramp, který si krátil cestu přes údolí rychlým přeběhnutím mostu. S pobaveným výsměchem mě vyrazili ven za plot, prý že jim už dva dny řidiči volají, že se v prostorách dálnice pohybuje chodec. Přestože ztracená postava někde za svodidlem nemůže nikoho reálně ohrozit, lidé jsou znervózněni jiným způsobem používání dopravního koridoru. Je to jako odlišná metodika práce s nástrojem, jako jiný výklad příběhu.

Je zřejmé, že pokud chci akci dokončit, musím změnit strategii pohybu.

 

Středa 18. 5.

Probouzím se na kraji borovicového lesa, pode mnou je výhled do mělkého údolí, zezadu mě ovšem válcuje nikdy nekončící hluk přesouvajících se těl a zboží. Je to zrychlený tok hmoty, kterou zajímá jediná věc, a to je dynamika a pohyb. Boj proti času umožněný díky maximálně přísné lineární stavbě skrze krajinu.

Vedle statických obrazů, které chytám do své digitální leiky, natáčím i minimalistická videa a nahrávám zvuk do audiorekordéru. Pro mě je tahle cesta zatím jen primární sběr dat a myšlenek, nemám žádné jiné ambice než celou věc v klidu vidět a prožít. Nesu s sebou i velký skicák, štětce a tuš, ovšem dnes v podvečer vše nechám ležet na stolku jedné z dalších benzinek. Na něco podobného už mi zkrátka nezbývají síly. Je zřejmé, že to bude fyzický boj až do konce, a každé kilo, které odstraním z batohu, je malá úleva.

Noc budu trávit na kraji lesíka poblíž dálnice.

Vodu v lahvi začínám vnímat jako vzácnost, šetřím trochu na čaj nebo polívku, trochu na umytí. Pro jistotu napnu provaz mezi stromy a přehodím přes něj celtu do tvaru základního jednoduchého stanu.

Dnes jsem ušel dvacet sedm kilometrů těžkého terénu přes pole, remízky a křoviny, cítím extrémní únavu a tělo se už také navázalo na rytmus světla. Spát chodím se setměním a vstávám s východem slunce, což považuju za jeden z mála skutečně krásných aspektů tohoto civilizačního pekla, z kterého mi drnčí hlava jako po několikadenní technoparty.

 

Čtvrtek 19. 5.

Soustředím se na to, aby po mně a mém tábořišti zbyla v přírodě jediná stopa, a tou je uválená tráva a hlína. Připomíná mi to naprosto totožná místa, která po sobě zanechávají srny – ty čas od času vyruším někde na remízku mezi polem a dálnicí. Všímám si, že se všechna zvířata musí spoléhat pouze na vizuální kontakt s případným nebezpečím, protože v neustále přítomném hluku svůj sluch zkrátka používat nemohou. Krajina je nepropustná, lineární, monokulturní pole střídají polomrtvé lesíky.

Smutek.

Na konci dne se prorvu skrze terén a křoviny až k dálničnímu mostu přes nádrž Švihov. Stavba mi připomíná o něco kratší verzi dříve zmiňovaného Nuselského mostu, bohužel po svých krajích postrádá jakýkoli sebemenší koridor, žlab či chodníček pro pěší. Chvíli na tu situaci koukám a pak s maximálně nezúčastněnou myslí, která se soustředí pouze a jenom na střídání levé a pravé ruky na zábradlí, přecházím most po jeho vnějším okraji.

 

Pátek 20. 5.

Noc.

V kruhu okolo mě obchází neznámé zvíře a vydává prapodivné zvuky, které zní přibližně jako štěkání psa s dávivým astmatem. Nemůžu spát a v pravidelných intervalech zírám s nepochybně srandovním výrazem do okolní tmy. Někdy kolem třetí ráno začíná pršet, a já tedy radši rychle balím věci a beru zavděk zhruba kilometr vzdálenou benzinkou.

Kdykoli se v kontextu cesty dostanu na jeden z těchto ostrovů balených baget, plyšových hraček, naftových stojanů a růží v hranatých plastových krabičkách, vyndávám všechny svoje přístroje i baterky a nechávám je v jednom toku skrze vlastního psa, vlastní mnohonásobnou zásuvku, nasávat elektřinu. Koupím si kafe, jdu ven a za východu slunce zapisuju dle stanoveného konceptu fragmenty okolo protékající básně:

JP Spedition, Obaly2Go, Niksmetal Group, PNO, Protrans Slovakia, Yang Ming, Powerline, Létal Transport, Transeuropean Logistic, HG Logistic, HTS, Hegelmann Transporte, JB trans, Kopi Trans a tak dále.

Takto vnímám současnou poezii, v celé své nechutnosti i kráse. Proč se snažit znovu přeskládávat slova do nějakých méně či více zajímavých tvarů, když nám realita předkládá vlastní sekvence významů, které o naší době říkají vlastně i mnohem více?

Z levé strany se dostanu až k Vojslavickému mostu, což je druhé přemostění jednoho z ramen nádrže Švihov. Je známý především díky tomu, že je dvoupatrový, protože novodobá dálniční konstrukce v sobě tak trochu skrytě obsahuje ještě jednu, starší a nižší stavbu. Slezu strmý sráz až k vodní hladině, svléknu se, skočím do průzračné vody a doplavu ke skále na protějším břehu. Jeden z momentů, kdy cítím, že bych chtěl být natrvalo více intuitivním zvířetem a o trochu méně rozvráceným a komplikovaným člověkem.

 

Sobota 21. 5.

Ráno po cestě poprosím svého kamaráda a umělce Davida Böhma o propojení se současným vedením galerie 8smička v Humpolci a záměrně si zajdu do hlavy pustit dávku české výtvarné tvorby.

Sýkora, Boštík, Skrepl, Demartini, Kratina, Slavík, Cigler, Čapek, Kolíbal.

To vše na mě působí mnohem intenzivněji než obvykle. Na jeden den dorazí dokonce i moje žena s našimi dvěma dcerkami, večer trávíme s místními mecenáši umění manželi Rýznerovými.

Oáza.

 

Neděle 22. 5.

Po srdečném a fantastickém obědě, který pro nás všechny připravily ukrajinské ženy hledající v Humpolci bezpečný úkryt před válkou, se rozloučím s rodinou i hostiteli a vracím se rovnou k dálnici.

Další sekvence protihlukových betonových stěn oddělující území rychlosti od těžce obyvatelné krajiny okolo. Neudržované domy, vraky aut, území nikoho a ničeho.

Z jednoho polorozpadlého statku se na mě otevřenými vrátky vyřítí nepříčetný vlčák, s kterým se dostanu do prapodivné patové situace spočívající v mém uklidňování a v jeho zuřivém dorážení. Po patnácti minutách pomalého popocházení se dostanu z jeho teritoria a on mě doprovází svým hysterickým štěkotem až k nedalekému lesu. Potvrzuju si fyziologický fakt, že v momentech podobného osamoceného ohrožení má člověk husí kůži po celém těle. Silná zkušenost.

Vedle určité podvědomé tísně, jejíž intenzita je až neuvěřitelně přesně úměrná fyzické vzdálenosti od samotné dálnice, se mi do psychiky začíná taktéž propisovat smutek pramenící ze stavu lesů v okolí. Rozdělávám tábor na další postapokalyptické mýtině, kde si zcela přirozeně vybírám místo pod třemi posledními borovicemi.

Ochlazuje se, v noci je těsně nad nulou.

 

Pondělí 23. 5.

Dostávám se do fáze cesty, kdy využívám k chůzi staré silnice vedoucí paralelně vedle samotné dálnice. Mech, suché jehličí a tráva si pomalu odkusují z asfaltu zpět svůj kus území, a je to tak dobře. Cesta poměrně rychle ubíhá a za celý den nepotkám nikoho, kdo by neseděl v automobilu.

 

Úterý 24. 5.

Za jeden ze zajímavých aspektů cesty považuji pocit absolutní samoty, který je ovšem rámován veškerou tou agresivní přítomností všech ostatních.

Sedím za takřka nekonečným drátěným plotem všech dálnic celé Evropy a dívám se na řeku bytostí zabalených do plechových pestrobarevných futrálů. Snažím se mezi nimi zahlédnout sám sebe, v rychlosti, s nesmyslně zesílenou hudbou, uzavřeného do nějakého aktuálního mraku vlastních myšlenek. V mnoha ohledech si přijdu směšný tam i tady. Čím efektivněji se člověku daří cestovat v konceptech myšlení, prostoru, čase či úhlech pohledu, tím nicotnější a trapnější si připadá.

Dnešní noc se rozhodnu strávit uprostřed rozlehlého a čerstvě posečeného pole. Je to jako usínat na letištní ploše, nikde nic, monotematická prázdnota.

O to víc mysl fixuju na hvězdné nebe nad sebou.

 

Středa 25. 5.

Vedle všeho ostatního jsem vděčný i za to, že pochopím základní vztah našich dvou měst ve skutečném a fyzickém rozměru. Mapa je totiž abstraktní derivát a auto či vlak vnímám jako nějaký teleport z doby kamenné. Ani jedno či druhé nemůže zastoupit skutečnou zkušenost vlastního těla. Cestu od horizontu k horizontu, od jedné zatáčky k jakémukoli dalšímu vizuálnímu bodu na dohled.

Mluvím o tom z toho důvodu, že dvě stě kilometrů mezi Prahou a Brnem vnímám jako vzorek širšího měřítka. Člověk si pak mnohem přesněji může představit, co by to znamenalo, projít podobně problematickým územím třeba do Berlína, Hamburku nebo Paříže…

Myšlenky se mi často neplánovaně zatoulají k lidem minulých století. Představuju si pěší poutě námezdních dělníků do Vídně nebo třeba i vojáků, kteří se vraceli skrze území císařství ze služby zpět domů. Fyzický pocit z pohybu krajinou musel být diametrálně jiný a jakýkoli rychlejší transport vlastního těla byl výsadou privilegovaných.

Moje aktuální strategie spočívá v rozdělení dne na chůzi přímo podél svodidel dálnice, chůzi za plotem skrze pole, křoviny i lesíky a to vše samozřejmě v kombinaci s paralelními cestami a silnicemi.

Je zataženo, fouká vítr a prší.

 

Čtvrtek 26. 5.

Dostávám SMS od jednoho mého známého, že zaslechl v rádiu dopravní upozornění na chodce v prostorách dálnice.

Opět to nadšené sdílení pocitu ohrožení ze strany řidičů.

Usínám v promáčeném a polomrtvém lese, na hranu spánku mě už tradičně doprovází zvuk dálnice. Za každým abstraktním průjezdem ovšem nevidím žádné konkrétní auto či kamion, v mysli mi projíždějí velké osamocené hlavy jednotlivých lidí svištící černým prostorem.

 

Pátek 27. 5.

Můj dnešní plán je dostat se na dohled Brna. Nemám už skoro žádné instantní jídlo ani polévky nebo energetické tyčinky. Na delší úseky se vracím k chůzi přímo podél svodidel u dálnice, často v úzkém vnitřním prostoru u protihlukové stěny.

Popravdě už mám ale všeho dost, a to fyzicky i psychicky. V podvečer přichází varování na prudké bouřky, výrazně se ochlazuje a nastupuje prudký vítr. Stmívá se a mně se v rámci předměstí nedaří najít žádné vhodné místo k přenocování – nakonec přímo z dálnice přelezu plot do obrovského jabloňového sadu a na poslední chvíli mezi stromky napnu celtu.

Noc je pekelná, mám pocit, jako kdybych spal uprostřed rozbouřeného moře.

 

Sobota 28. 5.

Nad ránem se počasí nečekaně uklidní, vstanu a beze spěchu sleduju východ slunce nad panelákovou hradbou okraje Brna.

Udělám si poslední čaj, zabalím promáčené věci a přelezu plot zpět k dálnici. Na svodidla napíšu sprejem svou poslední technickou značku a na křížení s vlakovou tratí slezu dolů na koleje. Ranní slunce osvětluje jen pro mě periferní ulice města a do těla se mi pomalu vyplavuje pocit klidu.

Po čtrnácti dnech a nachozených dvou stech sedmdesáti kilometrech se konečně vzdaluju od hluku i prachu dálnice. Je v tom obrovská úleva.

Čím dál tím víc vidím urbánní krajinu města jako naši novou umělou přírodu, která je koncipovaná a udržovaná k prospěchu našeho pocitu klidu a bezpečí.

Silnice a dálnice vnímám jako servisní tepny transportu a zásobování těchto civilizačních ostrovů. Bohužel se mi ale určitá podvědomá antipatie a skepse vůči naší krajinné dominanci postupně přetavuje v konkrétní negativní postoje. Všechno toto je totiž budováno na úkor veškerého okolí, a to s nebývalou radikalitou. Jsem bohužel přesvědčen, že náš vlastní výklad prostorové, materiálové i potravinové hierarchie je zkrátka v mnoha aspektech pomýlený.

Pomalu dojdu až do centra města, toužím po vodě, čerstvé zelenině a ovoci, stejně tak po blízkosti místních přátel.

Sejdeme se, povídáme si skoro až do rána, ve mně doznívají obrazy z cesty, užívám si čistě povlečenou postel.

 

Neděle 29. 5.

Před polednem sednu do vypůjčeného auta a vyrážím zpět do Prahy. Plním tím svůj plán prožít v reverzním směru vzdálenost, kterou jsem náročně překonával čtrnáct dní, tentokrát ovšem během dvou hodin.

Jedu v tichu, bez hudby, a v absurdním kontrastu rychlosti míjím známá místa.

V mém vidění věcí se jednalo o uměleckou akci, o prapodivnou osobní performanci, která určitě opět o trochu vychýlila mé vidění světa: bohužel směrem k silněji skeptickému vidění aktuálního stavu celé naší civilizace.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama