Mama Sotambe

Post Image

Mama Sotambe

Play icon
17 minut

foto archiv

Sotambe znamená v zambijském jazyce bemba „Přijď a dívej se“. A je to také název afrického filmového festivalu, který už osmým rokem organizuje Češka Martina Hájková Mwanza: přezdívá se jí tudíž „mama Sotambe“. Martina přijela do Zambie před dvanácti lety jako dobrovolnice, v zemi si našla manžela, práci i životní hobby.

Zambie je pro čtyřiatřicetiletou Martinu Hájkovou Mwanza srdeční záležitost. Doslova. A ve více ohledech. Když totiž nastoupila na rozvojová studia na univerzitě, dostala od vyučujícího úkol, aby si hned na začátku vybrala jednu zemi, na kterou se bude během svých seminárních prací soustředit. „O Africe jsem tehdy moc nevěděla. A když jsem koukala na její mapu, zaujalo mě, že tvar Zambie připomíná srdce. Tak jsem si vybrala ji,“ směje se při rozhovoru po Skypu: mluví ve městě Kitwe, kde žije již dvanáct let. A od roku 2014 zde pořádá filmový festival Sotambe.

Umí bělošky vařit?

Původně měla Martina Hájková v osmnáctimilionové republice na jihu kontinentu strávit tři měsíce: pro účely diplomové práce tam sbírala informace o dopadech masivní těžby mědi na zambijské ženy. K tomu pracovala jako dobrovolnice v jedné neziskovce.

Její zambijská známá, u jejíž rodiny v metropoli Lusace bydlela, slavila narozeniny a pozvala na oslavu i svého bratrance. „Jak jsem se až později dozvěděla, říkala mu, že má pro něj ideální nevěstu. On odpovídal, že žádnou Evropanku nechce, protože bělošky neumějí vařit. Nakonec ale přijel a byla to láska na první pohled,“ vzpomíná Martina, původem z Těrlicka u Havířova.

Její budoucí životní partner se podivil, jak může zkoumat dopady těžby mědi v Lusace, když ta se získává v okolí jeho bydliště Kitwe, které je se zhruba 350 tisíci obyvateli třetím největším městem v zemi. „Vzal mě tedy k sobě, naučil mě vařit nshimu (základ místního jídelníčku, lepkavý „knedlík“ z kukuřičné mouky) a za tři měsíce požádal mě o ruku,“ vypráví, proč se po dokončení studií v Česku do Zambie, která patří k nejstabilnějším koutům afrického světadílu, vrátila.

Co tam ovšem bude dělat, nevěděla. „Já prostě šla za svým srdcem. Řekla jsem si, že se stane, co se má stát,“ vypráví. Pro mnoho pracovních míst byla se svým magisterským titulem až moc kvalifikovaná, tedy nezaměstnatelná. Nakonec však začala učit na místní škole zeměpis, dělala s dětmi školní časopis a taky vedla dramatický kroužek, čímž se tak trochu vrátila ke svému dřívějšímu snu o kariéře režisérky.

Podpořte Reportér sdílením článku