Mama Sotambe

Zambie je pro čtyřiatřicetiletou Martinu Hájkovou Mwanza srdeční záležitost. Doslova. A ve více ohledech. Když totiž nastoupila na rozvojová studia na univerzitě, dostala od vyučujícího úkol, aby si hned na začátku vybrala jednu zemi, na kterou se bude během svých seminárních prací soustředit. „O Africe jsem tehdy moc nevěděla. A když jsem koukala na její mapu, zaujalo mě, že tvar Zambie připomíná srdce. Tak jsem si vybrala ji,“ směje se při rozhovoru po Skypu: mluví ve městě Kitwe, kde žije již dvanáct let. A od roku 2014 zde pořádá filmový festival Sotambe.

 

Umí bělošky vařit?

Původně měla Martina Hájková v osmnáctimilionové republice na jihu kontinentu strávit tři měsíce: pro účely diplomové práce tam sbírala informace o dopadech masivní těžby mědi na zambijské ženy. K tomu pracovala jako dobrovolnice v jedné neziskovce.

Její zambijská známá, u jejíž rodiny v metropoli Lusace bydlela, slavila narozeniny a pozvala na oslavu i svého bratrance. „Jak jsem se až později dozvěděla, říkala mu, že má pro něj ideální nevěstu. On odpovídal, že žádnou Evropanku nechce, protože bělošky neumějí vařit. Nakonec ale přijel a byla to láska na první pohled,“ vzpomíná Martina, původem z Těrlicka u Havířova.

Její budoucí životní partner se podivil, jak může zkoumat dopady těžby mědi v Lusace, když ta se získává v okolí jeho bydliště Kitwe, které je se zhruba 350 tisíci obyvateli třetím největším městem v zemi. „Vzal mě tedy k sobě, naučil mě vařit nshimu (základ místního jídelníčku, lepkavý „knedlík“ z kukuřičné mouky) a za tři měsíce požádal mě o ruku,“ vypráví, proč se po dokončení studií v Česku do Zambie, která patří k nejstabilnějším koutům afrického světadílu, vrátila.

Co tam ovšem bude dělat, nevěděla. „Já prostě šla za svým srdcem. Řekla jsem si, že se stane, co se má stát,“ vypráví. Pro mnoho pracovních míst byla se svým magisterským titulem až moc kvalifikovaná, tedy nezaměstnatelná. Nakonec však začala učit na místní škole zeměpis, dělala s dětmi školní časopis a taky vedla dramatický kroužek, čímž se tak trochu vrátila ke svému dřívějšímu snu o kariéře režisérky.

Kromě platu dostala od školy taky domek. Byla tehdy jediným živitelem rodiny, protože manžel teprve dokončoval studia finančního managementu. Někteří z jeho patnácti sourozenců se mu smáli, že se nechá vyživovat běloškou, která školní katedru po nějaké době vyměnila za univerzitní a začala vyučovat rozvojová studia.

 

Nevěsta bez nevěstného

Začátky v Africe nebyly nejsnazší. Je to zřejmé i z toho, že nyní devítiletou dceru přivedla na svět ve státní nemocnici. Kvůli své pleti v ní přitom byla velkou atrakcí, protože v Zambii žijící bělošky rodí v drahých privátních klinikách.

„Ale já nemám problém přizpůsobit se lokálnímu způsobu života. I když některé krajanky říkají, že už je to moc, když při podání vody manželovi podle místních zvyklostí lehce přidřepnu,“ směje se.

Její smích se nelíbí ani ne ročnímu synkovi, kterého má při rozhovoru v šátku na břiše – kojenec se rozbrečí. „Kočárek nemám, asi jako jediná ze zdejších Češek nosím dítě jako domorodé ženy na zádech,“ říká Hájková Mwanza, když se po uspání potomka opět připojí na Skype. Ale přizpůsobit se musel i partner, který se od choti nedočká toho co jiní manželé, tedy aby mu po ránu ohřála vodu na koupání nebo vyleštila boty: na nich si v Africe velice zakládají. „Taky za mě neplatil takzvanou lobolu,“ dodává s tím, že její otec odmítl „nevěstné“ – tedy aby mu zeť uhradil náklady za výchovu své nastávající.

„Asi nejtěžší pro něj bylo akceptovat, že se vdaná nebudu vyhýbat konverzacím s jinými muži. I proto mě zpočátku od festivalu odrazoval, protože film je v Zambii převážně pánská záležitost. Ale nyní je můj největší fanoušek a podporovatel,“ libuje si Češka, která v domácnosti hovoří anglicky, ale na ulici se domluví i v lokálním jazyce bemba.

 

„Přijď a dívej se“

V Česku dvakrát pracovala jako dobrovolník při festivalu Jeden svět. A tak ji napadlo, že by pro rozvojovou organizaci Člověk v tísni, která za touto přehlídkou dokumentárních filmů stojí, mohla udělat pobočku i v zemi pod rovníkem.

Neziskovka však reagovala rezervovaně – takže se do toho musela pustit na vlastní triko. „V Zambii se kultura omezuje na tanec v baru a na zpívání a hraní při bohoslužbách. Je tu jen minimum kin. Kitwe má jako velké plus divadlo z koloniálních dob. Je v zemi jedním z mála, která přežila, protože ostatní slouží jako kostely. Nicméně při žádném z představení, která jsem navštívila, nebylo vyprodáno. Ale napadlo mě, že by se prostor dal využít pro festival,“ vzpomíná, jak v roce 2014 s myšlenkou oslovila manažera divadla Daniela Mwaleho. Sedli si tak, že během první schůzky vymysleli koncept a za dva týdny se konal první ročník.

„Na jeho zahájení bylo asi třicet lidí – vesměs rodinných příslušníků. Ale na dokumenty lidé přišli a pak se o nich diskutovalo, takže jsme byli spokojení a řekli jsme si, že uděláme další ročník. Jenže se nám to začalo rozšiřovat pod rukama,“ vypráví o festivalu. Nazvali ho Sotambe,
což v jazyce bemba znamená „přijď a dívej se“.

Brzy přehlídku kromě dokumentů rozšířili i na hrané filmy, a to nejen ze Zambie, ale z celé jižní části kontinentu od řeky Kongo po mys Dobré naděje. V Africe je přitom nejtradičnějším filmovým festivalem bienále v Ouagadougou v Burkina Fasu, dále tu jsou soutěže v jihoafrickém Durbanu a na Zanzibaru. Na promítací plátna této „velké trojky“ se dostávají jen ty nejvyvedenější kousky, ale zambijský Sotambe je jako stále ještě nováček otevřený i pro ty, kdo v profesi nejsou tak otrkaní.

Hlásit se mohou snímky, které byly vyrobeny v posledních třech letech. „Dříve jsem je vyhledávala já. Ale nyní se nám autoři ozývají sami. Nebo nás na zajímavé kousky upozorňují lidé z branže, s kterými jsme si během těch let vytvořili dobré vztahy,“ říká s tím, že všechny ani nezhlédne. Dnes už má vytvořenou porotu, která z nabízených filmů vybere šedesátku těch, které se nakonec v Kitwe předvedou publiku.

„Máme mezinárodní soutěžní sekci. A pak další pro začínající filmaře, kteří jsou rádi, že se mohou předvést širšímu publiku. Ale naším cílem není jen promítnout jejich díla a pak na závěr nejlepšímu na červeném koberci předat cenu,“ říká Češka. Kolem festivalu se konají debaty se školami i s veřejností, pořádají se večery se salsou a také organizují autorské dílny, kde začínající filmaře učí jejich kolegové za poplatek různé dovednosti. Třeba jak dobře natočit film na mobil či jak správně napsat scénář.

 

Vstup zdarma

Pro Martinu Hájkovou Mwanza je Sotambe hobby, kterému se ale od roku 2018 věnuje na plný úvazek. Organizační práce totiž přibývalo a ona cítila, že kvůli festivalu odbývá přednášky na univerzitě. „Manžel mi teď vrací ty roky, kdy jsem ho živila já. Ale mám nápady, jak to zařídit, aby mi Sotambe jako pořadatelce také přinášelo nějaký výdělek. Ze současných zisků jsem ráda, když si zaplatím kancelář, internet a dopravu,“ konstatuje s tím, že původně na koleni udělaná hurá akce má podporu ze strany místního ministerstva informací i české ambasády v Lusace.

Daří se také shánět větší počet sponzorů z řad místních firem. „V roce 2019 jsme byli už pěkně našlápnutí, festival trval devět dní. Se zambijskou nedochvilností nebo s občasnými výpadky proudu je to pro organizátora pořádný zápřah, aby vše klaplo,“ usmívá se spokojeně.

Bohužel o rok později jí plány překazila pandemie, která hromadné akce tak jako všude jinde uzavřela. „Ale udělali jsme Sotambe v menším alespoň virtuálně. Byla to zřejmě jediná pravidelná kulturní akce v Zambii, která se loni konala aspoň online,“ říká hrdě Martina Hájková Mwanza, které se v Kitwe za její aktivity dostalo přezdívky „mama Sotambe“.

„Festival je otevřen všem zdarma. Je to naše poznávací znamení. Nejspíše to není nejlepší byznys model, ale chceme, aby Sotambe bylo přístupné všem. Aby naučil lidi vyhledávat místní filmovou produkci,“ říká.

Samozřejmě že řemeslně zambijské nebo třeba botswanské snímky zůstávají daleko za standardem, na který jsme zvyklí z našich končin. Režisér, jenž většinou bývá i producentem, musí na nekvalitní výbavu natočit vše co nejrychleji: herci bývají amatéři, kterým dá za natáčení oběd a přidá pár drobných.

Ale podle Hájkové Mwanza mají takové filmy na kontinentu velký potenciál. Srovnává to s tím, jak Afriku, ale i africké komunity v Evropě nadchnuly v posledním dvacetiletí snímky z Nollywoodu – tedy z nigerijské produkce. „Mají často šílený zvuk a špatné osvětlení scény, ale divákům to vůbec nevadí, protože se odehrávají v prostředí, které je jim důvěrně známé, a hrdinové řeší stejné problémy jako oni, tak se s nimi dokážou ztotožnit,“ vysvětluje.

 

O chudé dívce

Pro několik málo vybraných krátkých snímků se Sotambe stalo distributorem, a díky svým kontaktům je protlačuje do lokálních streamovacích služeb. „S režisérem-producentem jedeme padesát na padesát při rozdělování poplatků za zhlédnutí. Zatím jsou to zanedbatelné částky, protože se publikum s tímto způsobem sledování filmů teprve seznamuje, ale zájem prudce roste,“ vysvětluje své plány. Dodává, že Sotambe také dělá soutěže o nejlepší scénář a vítězovi pomáhá jako spoluproducent.

„Nejoblíbenějším tématem je genderově motivované násilí a předčasná těhotenství. Filmů o chudé dívce z vesnice, která přijde do města za lepším a pak je znásilněna třeba mužem z rodiny, kde uklízí, a je pak s dítětem zavržena, se sejde pokaždé několik,“ říká s nadsázkou. Není to tak jen proto, že tyto případy všichni znají ze svého okolí. Umělci současně vědí, že právě s takovým námětem mají větší šanci získat finanční podporu na natáčení od nějaké západní neziskovky.

Naopak vyloženě politická témata místní filmaře příliš nepřitahují. A opatrná mama Sotambe by je na přehlídce, která musí být v zásadě zadobře se státními orgány, ani moc mít nechtěla. Vzpomíná, že se vyhnuli třeba dokumentu, který popisoval vzestup islámu v Zimbabwe, protože jim přišel příliš kontroverzní.

Jindy řešili, jak naložit s dokumentem o zneužívání horníků v Jihoafrické republice, když jedním z jejich sponzorů byla společnost těžící měď. „Nakonec jsme ho pustili a po něm udělali debatu, kde byli přítomní i zástupci těžařské firmy, kteří podali svůj pohled na věc,“ objasňuje, jak proplouvá mezi protichůdnými zájmy.

 

Rozvoj pomocí kamery

Film nevidí jen jako zábavu, ale také jako něco, co může pomoci dostat se Africe nahoru. „Rozvojová politika se stále soustředí na zemědělské projekty a kopání studen. Nic proti tomu, ale svět je mnohem pestřejší. Také tady v Zambii se v mnoha ohledech přesouvá na internet. I malé firmy chtějí mít na síti profesionálně natočenou prezentaci či reklamu, takže naučit lidi pracovat s kamerou je jednou z forem rozvoje,“ vysvětluje. Se Sotambe se proto uchází o zahraniční granty se svým projektem několikaměsíční školy, která by zájemcům ve zhuštěné formě představila filmařskou profesi od A do Z.

Připouští, že barva pleti jí při organizaci festivalu v Africe pomáhá. „Zambijci mají tendenci skákat z jednoho projektu do druhého. Takže když je v čele běloch, firmy i úřady snáze věří, že se slibovaná akce opravdu uskuteční. Tato důvěra je i závazek, takže pak se nechcete za žádnou cenu vzdát,“ říká.

Sotambe přitom není první místní pokus o filmovou přehlídku, ale je jediný, který dokázal bez přerušení doběhnout až k osmému ročníku. „Už se těším, jak ho letos v září zase zahájíme na střeše místního obchoďáku opět v prezenční podobě. Jen s nasazenými rouškami,“ říká Martina Hájková Mwanza s tím, že největší odměnou je pro ni poděkování od místních lidí za vytrvalost a tvrdohlavost při prosazování festivalu, který prokazatelně dělá srdcem.

 

Autor je publicista, spolupracuje s více médii, včetně magazínu Reportér.