Při boji s rebely zemřel diktátor zvaný Velký Přeživší

V pondělí 19. dubna získal osmašedesátiletý Idriss Déby pošesté za sebou prezidentský mandát s téměř 80 procenty hlasů. O den později podlehl zranění, které utrpěl při střetu s povstalci na severu Čadu. Dnes měl státní pohřeb. Dorazil na něj i francouzský prezident Emmanuel Macron, který padlého diktátora při vyjádření soustrasti označil za „odvážného přítele“.

Pro Débyho se skvěle hodí výrok, který údajně pronesl americký prezident Franklin Delano Roosvelt na adresu jednoho ze středoamerických tyranů: „Je to zkurvysyn, ale je to náš zkurvysyn (v originále son of a bitch).“

Francie (a tedy i celá Evropská unie) neměla ve střední Africe spolehlivějšího spojence, než byl čadský vůdce, který si za 31 let panování udělal z nehostinné země o velikosti 1,3 milionů kilometrů čtverečních (16krát větší než Česko) své samoděržaví. Projevilo se to i v tom, že po jeho smrti se nestal provizorním šéfem státu předseda kongresu, jak káže ústava, ale jeden z Débyho mnoha synů – sedmatřicetiletý Mahamat.

Během půldruhého roku by prý měl svoji vlast dovést k demokratickým volbám. Můžeme se vsadit, že v nich dosavadní velitel prezidentské gardy Mahamat, kterého si Déby vychovával jako svého nástupce, bude na nejvyšší post kandidovat jako největší favorit. Nebyl by to zdaleka jediný případ země na jih od Sahary, kde se „trůn dědí po samopalu“ – patří sem například Kongo, Togo či Gabon.

Pastevcův syn

Idriss Déby se narodil v roce 1952 do pastevecké rodiny. Dobře studoval a na prahu dospělosti se dostal do školy pro důstojníky. Vybrali si jej francouzští vojáci, kteří z Čadu po vyhlášení nezávislosti v srpnu 1960 neodešli a v metropoli N’Djameně mají dodnes základnu pro centrální oblast Afriky. Nabídli přičinlivému mladíkovi, aby si v Evropě udělal pilotní licenci.

Když se po výcviku na konci 70. let vrátil do vlasti, probíhala zde zrovna jedna z občanských válek. Déby se přidal k Hissènovi Habrému, který ze souboje o moc vyšel vítězně. Z třicetiletého Débyho udělal náčelníka generálního štábu, který neváhal plnit úkoly při likvidaci odporu na zalidněném jihu republiky. A byla to krvavá práce.

Déby se v tomto směru předvedl hlavně ve válce proti sousední Libyi, které vládl Muammar Kaddáfí, tehdy považovaný za globálního teroristu číslo jedna. Západ v konfliktu o pohraniční území podporoval Čad. Déby přišel s taktikou „toyotové války“, která spočívala v nasazení těžkých zbraní na korby japonských pick-upů Hilux. Libyjce se podařilo z území vyhnat.

Débymu stouplo sebevědomí natolik, že se postavil proti svému jedinému nadřízenému. Zorganizoval proti Habrému v roce 1990 puč, jehož úspěch Západ přivítal. Dosavadní vládce si totiž počínal i na africké poměry nevídaně bestiálně. Vraždění a mučení tisícovek lidí dostihlo Habrého v roce 2016 v jeho senegalském exilu, kde si do té doby v poklidu a s nakradenými erárními penězi žil. Byl odsouzen tamní justicí na doživotí.

Musíme si pomáhat

Nový diktátor Déby ukázal, že umí udržet Čad pohromadě železnou pěstí, ale bez vražedných excesů svého předchůdce. A že ví, co Francie jako bývalá koloniální velmoc a s ní celý Západ od muže v jeho pozici očekává. Výměnou za podporu proti vnitřním rebelům poskytl Déby svoji bezvýhradnou podporu při ochraně francouzských zájmů v jednom z nejneklidnějších koutů planety.

Následovaly tři dekády vzájemně výhodné spolupráce. Čadští vojáci působili ve všech válkách v každé ze šesti sousedních zemích. Stali se nejprověřenějšími bojovníky v regionu, odcházeli bojovat tam, kde to francouzské, potažmo evropské zájmy vyžadovaly.

V posledních letech byl muslimský vládce Déby hlavní lokální oporou Západu ve snaze zatnout tipec zradikalizovaným islamistům. Kolem Čadského jezera, které mimochodem za poslední půlstoletí z 90 procent vyschlo, bojoval proti nigérijské organizaci Boko Haram, nechvalně proslulé únosem stovek školaček z Chiboku v dubnu 2014.

Během pronásledování islamistů čadští vojáci neřešili, kde jsou ve vyschlém terénu narýsované hranice. Bez skrupulí je přecházeli, přičemž sousedním vládám vyhovovalo, že jdou po krku společnému nepříteli.

Čadští ozbrojenci jsou rovněž součástí mírových sil v Mali, kde poskytuji velkou podporu Francii (a také Česku, které má v této zemi nyní 150 vojáků). Paříž si s vděčností uvědomovala, že pro ni Déby představuje jednu z mála spolehlivých opor v rozklíženém regionu, který zápasí s bídou, podvýživou, přelidněním, etnickými rozbroji, náboženským fanatismem i dopady globálního oteplování.

Také Déby se nicméně opakovaně ocital v defenzívě, když proti němu vypukaly rebelie. Většinou k nim docházelo na základě etnického rozdělení země, ale postavili se proti němu i jeho soukmenovci z nepočetné skupiny Zaghawa, kteří patřili k jinému klanu. Některé vzpoury dokázal Déby udusit pomoci pomocí úplatků pro lídry opozice, v jiných se musel pustit do boje.

Neblíže pádu byl v roce 2006, kdy rebelové začali házet granáty do areálu prezidentského paláce. Tehdy mu francouzští vojáci pomohli útočníky odrazit. Nebylo to poprvé a naposledy, kdy Elysejský palác vytáhl čadského vládce z bryndy tím, že na místo vyslal své elitní jednotky nebo poskytl podporu ze vzduchu.

Idriss Déby bral naprosto vážně a do důsledků, že je nejvyšším velitelem ozbrojených sil. Jako generál (a v posledním roce života maršál) nedával rozkazy z pohodlného křesílka v daleké metropoli N’Djamena. Naopak, vždy mu vyhovovalo řídit bojové akce v maskáčích přímo na bitevním poli. A právě to se mu tento týden stalo osudným.

Výzvy pro juniora

Pro všechny překonané pokusy o puč se mu říkalo „Grand Survivant“, což lze přeložit jako Velký Přeživší. Tentokrát byla ale zraněn tak vážně, že nemohl být ani převezen do Paříže. Na zevrubné lékařské prohlídky tam cestoval pravidelně, zatímco jeho spoluobčané se musí spokojit s tím, že v Čadu na sto tisíc osob připadají jen čtyři doktoři.

Smrt muže, který budil respekt už svou vysokou postavou a panovačným projevem, byla pro šestnáctimilionovou zemi, která je podle indexu lidského rozvoje třetí nejchudší na světě, šokující. Zdejší populace je tak mladá, že tři ze čtyř Čaďanů jiného prezidenta za svůj život nezažili.

Není jasné, jakou autoritu má diktátorův syn a momentálně „náhradní“ prezident Mahamat Déby. Mohl by mít podporu armády, protože v ní vyrostl, ve velitelské funkci se dokonce účastnil armádní mise v Mali.

Kromě uklidnění vlastních řad musí Déby junior pacifikovat rebely sdružené v Čadské frontě pro změnu a svornost, kteří zabili jeho otce. Rekrutují se především ze saharského etnika Toubou a základnu mají za hranicemi v Libyi. Dva dny před tím, než bylo oznámeno, že prezident „vydechl naposledy při obraně celistvosti národa“, ohlásili zabití 300 protivníků.

Další osud země, která dosud nedokázala využít ve svůj prospěch zásoby ropy, je nejistý. Některé zprávy hlásí, že momentálně míří na N’Djamenu povstalci. Ve Francii, které vypadl základní kámen v její sahelské strategii boje proti islamistům, by jistě byli rádi, kdyby Mahamat zdědil otcovy velitelské a machiavelistické schopnosti.

V nekrologu za jeho otce z Paříže zaznělo: „Zemřel odvážný přítel, který bez oddychu usiloval o bezpečnost své země a stabilitu regionu“. V Elysejském paláci by rozhodně uvítali, kdyby začala třicetiletka dalšího Débyho. Evropa nějakého „odvážného přítele“ v rozbouřené střední Africe potřebuje.