Houslista Josef Špaček. Nejdůležitější je vyladit formu

Lidé

Patří k nejtalentovanějším muzikantům své generace – a to nejen v Česku či Evropě, ale na celém světě. Josef Špaček, houslový virtuos, žák Idy Kavafianové a Itzhaka Perlmana, držitel hromady mezinárodních cen, donedávna koncertní mistr České filharmonie. Taky otec tří dětí, manžel, sportovec… a vypravěč. Zkrátka takový ten typ, kterému jde všechno, na co sáhne. Hned.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Začátek je nekomplikovaný a vlastně i dost obvyklý: Josef Špaček pochází z hudební rodiny.

Tatínek (taky Josef) je violoncellista v České filharmonii, maminka Eva sice není profesionální muzikantka, ale byla to právě ona, kdo dětem (pěti!) od útlého věku zpívala a hrála na kytaru. „Milovaly to a nechtěly mi dovolit skončit. Byla jsem mnohokrát ochraptělá, a tak jsem nakonec písničky nahrála na magnetofon, aby si je děti mohly kdykoliv přehrávat,“ vyprávěla Eva Špačková před několika lety v rozhovoru pro server iDNES.cz.

Josef od dvou nebo tří let projevoval velké hudební nadání – a také absolutní sluch. Čehož si nejdřív všiml Josef starší: když syn zpíval nějakou písničku, dejme tomu Holka modrooká, vždycky začínal od toho samého tónu. Což není běžné, děti většinou začnou, kde se jim zrovna zachce. Později se o svém absolutním sluchu přesvědčil i Josef syn: „Vrzla židle a já přesně věděl, co je to za tón,“ vzpomíná.

I houslový začátek byl velmi přímočarý: Josefovi byly tři, když doma ve skříni našel staré housle. Od té chvíle už je prý nepustil a – opět slovy maminky Evy – „snad na nic jiného nemyslel“.

Housle jsou těžký nástroj, v začátcích obzvlášť. „Nejdůležitější je kvalita tónu a intonace. Dítě se je učí třeba i rok, než je schopné z nástroje vyloudit písničku. Klavír je z tohohle pohledu příjemnější, pro dítě samotné, ale i pro rodiče a pro sousedy,“ říká Josef.

Jsou nicméně děti, u kterých se „to“ pozná hned. Josef vzpomíná, že během studií ve Spojených státech se jeho škola účastnila letního festivalu, během kterého si děti z okolí mohly přijít „osahat“ různé nástroje, vyzkoušet si na ně hrát. „Z padesáti dětí, které přišly, byly třeba tři, které housle chňaply úplně přirozeně a byly schopné rovnou, napoprvé vyloudit dobrý zvuk. Byla to skvělá zkušenost, přesvědčil jsem se, že někdo to má prostě v sobě,“ říká Josef.

I on to měl – samozřejmě – v sobě. Začínal v hudebce v Brně, ale rodina se záhy stěhovala do Prahy. V hlavním městě Špačkovi nejdřív chvíli hledali vhodného pedagoga, načež Josefa dali k profesorce Haně Metelkové. „Byla dost přísná, ale dneska, ze zpětného pohledu, si myslím, že mě postavila do latě.“

Že je jeho talent výjimečný, si Josef Špaček začal uvědomovat s prvními soutěžemi, v nějakých osmi či devíti letech. „Když se člověk opakovaně umisťuje, dojde mu, že možná nějakým způsobem vyčnívá,“ říká. Už tenkrát věděl, že chce být houslistou. V jedenácti změnil pedagoga, od přísné profesorky Metelkové přešel k Pavlu Prantlovi, který jej, kromě hudební stránky, ovlivnil ještě v jedné důležité věci: touze odejít studovat do zahraničí. „Prantl byl navrátivší se emigrant, měl zkušenosti ze Singapuru a z Ameriky, přivezl si západní pohled a zkušenosti. Vyprávěl mi o amerických školách a říkal, že bych tam měl rozhodně jít.“

A tak se, po čtyřech letech na hudebním gymnáziu a dvou ročnících pražské konzervatoře, Josef Špaček přihlásil na Curtisův hudební institut ve Filadelfii. Pravděpodobně nejvýběrovější školu ve Spojených státech.

 

 

Ida je prostě fantastická

Ještě předtím, už od svých třinácti, jezdil Josef do Ameriky každé léto: vždy na sedm týdnů, tedy takřka celé prázdniny. Účastnil se intenzivních houslových kurzů v Meadowmount School of Music ve státě New York a právě díky tomu se také dostal do kontaktu s Idou Kavafianovou, slavnou americkou houslistkou arménského původu a profesorkou na Curtisově institutu.

Příležitost Idě zahrát dostal ještě před přijímacími zkouškami na Curtis. Což prý bylo štěstí, ale především nutnost: „V americkém prostředí je běžnou praxí, že když se někam hlásíte, první kontakt s profesorem, u něhož chcete studovat, by měl proběhnout už předem. Protože jinak se může stát, že sice uděláte přijímačky, ale kantor vám řekne, že už má plno a nemůže vás vzít,“ vysvětluje Josef Špaček s tím, že jeho první setkání s Idou Kavafianovou se povedlo po všech stránkách. Ida, lidsky příjemná a vřelá, byla s Josefovou hrou nadmíru spokojená a na rozloučenou mu popřála, ať se mu u přijímaček hraje co nejlíp. Jiný americký profesor, Stephen Shipps, tenkrát Josefovi řekl: „Až doteď jsi měl pedagogy, kteří všichni hráli hůř než ty. Ale Ida, Ida hraje o moc líp. Je prostě fantastická!“

Curtisův institut je pro muzikanty škola škol. Základní filozofií je, že člověk musí být přijat výhradně na základě talentu, a nikoliv finančních možností. Rozuměj: neplatí se školné.

Zásada číslo dvě: studenti by měli co nejvíc hrát na veřejnosti. „Curtis má samostatné oddělení pro zapojení studentů do projektů mimo školu. Vysílají vás na různé koncerty, od bohatých právníků až po nemocnice. Všechno je to placené a škola se o to stará, prostě vám zavolají a řeknou: Máme pro tebe koncert.“

Což byl pro Josefa celkem šok, protože v Praze na konzervatoři, kde strávil zmíněné dva roky před odchodem do USA, panoval opačný přístup. „Když jsem měl koncert mimo, vždycky chodily třídní důtky, že jsem zmeškal výuku. Bohužel to došlo tak daleko, že jsem měl ve druháku trojku z chování za neomluvené hodiny. Přitom jsem nebyl žádný záškolák,“ směje se Špaček.

K přijímačkám na Curtis šel tehdy sedmnáctiletý Josef s velikou pokorou. Věděl, že přihlášených je přes sto. Věděl, že všichni hrají famózně. Věděl, že přijato bude jen šest studentů.

Z prvního kola postoupilo osmadvacet adeptů, Josef mezi nimi.

„Byl jsem hrozně nervózní! I proto, že jsem měl vsazeno jen na jednu jedinou kartu, na žádnou jinou školu v Americe jsem se nehlásil,“ vzpomíná.

Druhé kolo. Josef odehrál, sbalil věci a odletěl domů.

Na Curtisu se drží taková tradice: přijatým uchazečům tu dobrou zprávu zatelefonuje osobně ředitel školy, a to často ještě v den přijímaček.

Josefovi se ale nikdo neozval.

Uběhl den, dva, tři… Nic.

Josef si bral mobil i do koupelny.

Za týden, to už byl Josef dávno doma v Praze, konečně zazvonil.

Toho večera se u Špačků slavilo.

 

Hra o čas a nervy

Léta na Curtisově institutu byla pro mladého, extrémně talentovaného houslistu rájem na zemi. Měl skvělé zázemí, škola mu hradila i ubytování a v prvním ročníku, kdy ještě z legislativních důvodů nesměl pracovat, mu dávala kapesné. Chodil k nejlepším pedagogům, kromě Idy Kavafianové, jež byla po celou dobu studia jeho hlavní profesorkou, ještě k Jamiemu Laredovi a Shmuelu Ashkenasimu. Curtis je malá škola o nějakých
160 studentech, přístup je tedy velmi individuální a prostředí i spolužáci inspirativní. „Studium je čtyřleté, já si ho o rok prodloužil, a kdyby to bývalo šlo, klidně bych tam ještě pár let zůstal,“ směje se Josef Špaček.

Nicméně Curtisův institut nabízí jen bakalářský program, a tak s absolutoriem vyvstala otázka, kam dál. Josef, ač duší, srdcem i způsobem života Evropan, věděl, že chce ještě ve Spojených státech zůstat. Přihlásil se tedy na newyorský Julliard, do třídy dalšího houslového fenoména, Itzhaka Perlmana (v české transkripci Jicchaka – pozn. red.). Což nebyl malý cíl, Perlman, ačkoliv už pětasedmdesátiletý, patří dodnes k nejšpičkovějším houslistům planety.

Josef tenkrát zariskoval: do přijímaček šel, aniž by měl s Perlmanem ten zmíněný – a tolik potřebný – předběžný kontakt. U zkoušek zahrál houslový koncert dánského komponisty Carla Nielsena, což prý byla trochu strategická volba. „Je dobré hrát něco, co profesoři zas tak moc neznají a nemají na to svůj vyhraněný názor. Navíc na Nielsenově koncertě se dá dobře ukázat, co člověk s nástrojem umí,“ vysvětluje Josef.

Zkoušky se povedly skvěle, potvrzením čehož byla skutečnost, že Josef byl na Julliard přijat s maximálním možným stipendiem. Nicméně stalo se to, čeho se mladý český houslista obával: Perlman už ve své třídě neměl místo, podobně jako další dva pedagogové, které si Josef do přihlášky zapsal na druhé a třetí místo. Co teď? „Byl jsem rozhodnutý, že když nevyjde Perlman, půjdu studovat do Bostonu. I tam mi nabídli plné stipendium, a navíc už tam studoval brácha,“ vzpomíná Špaček. Nicméně ještě udělal poslední pokus. Zavolal Idě Kavafianové a poprosil ji, aby Itzhaka Perlmana oslovila a zeptala se ho, jestli je vůbec nějaká šance, že by Josefa přijal. „Perlman jí řekl, že se mu možná uvolní jedno místo a že v tom případě by mě vzal.“ Začala hra o čas a nervy, blížil se den D, kdy muselo padnout definitivní rozhodnutí, zda New York, nebo Boston. Josef vydržel – a vyplatilo se. Ani ne čtyřiadvacet hodin před „deadlinem“ mu Perlman napsal, že ho bere. „A tak jsem koncem srpna šel do školy na první hodinu a byl jsem strašně, strašně nervózní, protože on je fakt legenda. Načež se, hned na té první hodině, ukázalo, že je úplně normální, lidský, příjemný.“

 

Vystřelení

Během celých sedmi let, která strávil ve Spojených státech, se Josef Špaček vracíval hrát do Česka. „Nechtěl jsem, aby se tu na mě zapomnělo. Přece jenom když člověk na sedm let úplně zmizí, není to dobrý,“ říká. Nadobro v Americe zůstat nechtěl, to věděl od začátku. „V Evropě je pro muzikanta mnohem víc příležitostí hrát. Je to dané historií a kulturou, kterou tady máme. V USA máte obří hudební centra ve velkých městech a pak je tam pár festivalů, většinou na místech, kde se shromažďují velmi bohatí američtí senioři. Ale v Evropě má takřka každé město svůj koncertní prostor nebo svůj festival,“ vysvětluje Josef. „Věděl jsem taky, že ve Spojených státech je okruh špičkových muzikantů dost malý a dostat se do něj je velmi těžké. Kdežto po návratu do Evropy jsem mohl rovnou vystřelit do profesionálního světa.“

Onomu „vystřelení“ pomohla i náhoda, respektive dobré načasování. V době, kdy si Josef v Americe balil kufry, se uvolnilo místo koncertního mistra v České filharmonii. „Což se děje třeba jednou za patnáct dvacet let,“ vysvětluje Špaček. Přihlásil se do konkurzu – a vyhrál. „V té době navíc filharmonie procházela revolucí, do managementu přišli noví lidé, kteří orchestr a jeho fungování začali oživovat. A v momentě, kdy jsem dělal konkurz, už byl designovaný i nový šéfdirigent, Jiří Bělohlávek. Takže jsem si říkal, že přicházím do instituce, která má výborný potenciál, a já bych do toho větru do plachet mohl přispět.“

V září 2011, nedlouho před pětadvacátými narozeninami, tedy Josef nastoupil do nejlepšího českého orchestru rovnou jako koncertní mistr (což je – řečeno sportovní terminologií – takový kapitán). Pár metrů od něj sedával jeho táta.

Následujícího roku pak Josef zaznamenal jeden z největších soutěžních úspěchů v kariéře. Dostal se do finále belgické Soutěže královny Alžběty, možná nejobtížnějšího klání v Evropě, ne-li na světě.

„Nejznámější věc ohledně té soutěže je, že organizátoři finalisty na týden zavřou do zámečku nedaleko Waterloo. Tam dostanete skladbu, která je napsaná speciálně pro daný ročník soutěže a nikdo ji ještě nikdy nehrál. Máte týden, abyste se ji naučili. Sami. Většinou je to nějaká šílenost, takže cvičíte od rána do večera,“ směje se Josef.

V samotném finále se pak vedle „šílenosti“ hraje ještě velký houslový koncert a sonáta, obojí dle uchazečova výběru. Josef si tenkrát, v květnu 2012, zvolil Sibelia a sonátu Sergeje Prokofjeva a zpětně ví, že si na sebe zbytečně upletl bič. „Hrál jsem hodinu dvacet bez pauzy, jen ten Prokofjev měl skoro půl hodiny. Klidně jsem si mohl vybrat něco o polovinu kratšího,“ vzpomíná. „Ke konci už jsem nemohl a myslím, že to na mně bylo i vidět. Tři dny mě pak bolela záda!“ směje se.

Nevyhrál – ale i tak byla belgická soutěž zkušeností k nezaplacení. „Jednak si od té doby dávám větší pozor na plánování, co budu hrát. A jednak jsem si ověřil, že když musím, zvládnu se za týden naučit i nějakou tu šílenost.“

 

Jedno dítě – žádné dítě

Letos na podzim bude Josefu Špačkovi pětatřicet. Je už dávno – a bezpečně – etablovaný jako jeden z nejvýraznějších a nejtalentovanějších hráčů své generace. Na pozici koncertního mistra v České filharmonii působil až do minulé sezony, definitivně z prvního českého orchestru, respektive ze stálého angažmá v něm, odešel letos v lednu. Z velmi jednoduchého důvodu: už toho zkrátka bylo moc. Josef a jeho žena Isabel (Američanka s britskými a bolivijskými kořeny) mají totiž tři děti, pětiletou dceru a tříleté kluky, dvojčata.

„Když se narodila Elenka, ještě to šlo, nějak jsme to stíhali, i když jsme si samozřejmě říkali, jak je to šíleně náročné,“ směje se Josef. S narozením dvojčat se pak ale potvrdilo ono provařené (a rodiči jedináčků nenáviděné) úsloví „jedno dítě rovná se žádné dítě“. Josef měl ze začátku ambici vydržet: „Myslel jsem si, že to dám. Že to zvládnu. Jenže když člověk po nocích nespí a do toho pracuje, nakonec ho to může položit,“ říká Josef s tím, že rozhodně nechce být otcem, který je pořád pryč.

A tak v něm postupně uzrálo rozhodnutí „jednu věc odložit“. Ve filharmonii, kde pozici šéfdirigenta po zesnulém Jiřím Bělohlávkovi převzal vynikající Semjon Byčkov, nicméně zůstal hostujícím umělcem. „Máme gentlemanskou dohodu, že s nimi udělám tři projekty za sezonu,“ říká Špaček.

Jinak by se – kromě rodiny – rád soustředil na sólovou dráhu.

A taky učení. S tím začal poměrně nedávno, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, získal pocit, že už uzrál čas. Že už nasbíral dost zkušeností, aby je mohl předávat dál. Hned jedna z prvních Josefových žákyň, čtrnáctiletá Korejka Boha Moon, se probojovala mezi pět finalistů v prestižní soutěži Yehudy Menuhina. „Což je v podstatě soutěž pro geniální děti. Měl jsem obrovskou radost!“

Druhý důvod pro zahájení pedagogické dráhy byla koronavirová pandemie: Josefovi došlo, že je potřeba přestat se spoléhat jen na hraní samotné. Prostě proto, že během pandemie skoro žádné nebylo.

Mimochodem, učení se Josef Špaček věnuje každé léto během Ševčíkovy akademie, kterou založil s kamarádem violoncellistou Tomášem Jamníkem a která se koná vždy v srpnu v Horažďovicích (letos od 8. do 20.).

A kde se houslový virtuos Josef Špaček vidí za dalších pětatřicet let?

„Myslím, že budu právě ještě víc učit. Ale chtěl bych také pořád hrát. Fyzicky to vydržet. Pro mě je strašně důležité najít balanc v tom, kolik toho můžu za den nacvičit a nahrát, abych z toho nebyl unavený. Protože když jsem unavený, hraju pak automaticky hůř. Jde o vyladění formy, to je strašně důležité. Takže v sedmdesáti bych chtěl mít dobrou formu.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama