Jiří Stivín. Vše je v rukou Alláhových, ale velblouda si přivaž!

Skutečně máte pocit, že chátráte?

V poslední době jo, ale s tím se nedá nic dělat.

 

Jak se to projevuje?

Zapomínám. V mém věku prý zapomínají všichni, což je potěšující, ale možná to bude problém, až se začnete ptát. Vůbec si nepamatuju, co jsem dělal předevčírem. Na druhou stranu si ale přesně vybavuju konec války, kdy mi bylo dva a půl roku.

 

Co v té vzpomínce vidíte?

Čelákovice, kde jsme tehdy bydleli. Přijeli Rusové, moje máma koukala z jedné strany baráku a myslela, že druhou má pod kontrolou naše služebná Mařenka, ale pod pečlivým dohledem jsem zjevně nebyl, takže mě Rusové vysadili na tank a odvezli, ale potom zase přivezli, jinak bych tu s vámi neseděl. „Já byla s Rusama v Brandejse,“ říkal jsem pak.

 

Byl jste v pořádku?

Jo. Jako holka jsem mluvil, protože jsem měl starší sestru Zuzanu a opičil se.

 

No dobře, tak se tedy pusťme do rozhovoru – a děkuju, že jste přišel.

Rádo by stálo.

 

Prosím?

To je jeden z mnoha slavných přešplechtů Karla Velebného, mého kamaráda, jazzového muzikanta a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana. Podle mě právě Velebného humor otevřel oči a cestu k úspěchu Svěrákovi se Smoljakem.

 

Rozhovor je k poslechu i ve formě podcastu:

 

Sedm vostrejch

Když jste dnes kráčel k nám do redakce v Truhlářské ulici, vybavila se vám nějaká vzpomínka?

Připomnělo mi to, jak jsem tudy šel s dozorčím do kasáren, která stála na místě současného Palladia. Jako voják jsem musel do kriminálu, dostal jsem sedm vostrejch.

 

Let?

Dní. Asi jsem se z toho trestu mohl vylhat, ale co bych to byl za vojáka, nejít do vězení, tak jsem si trest odseděl a bylo to geniální, vyčistil jsem si mozek. Když nemůžete dělat, co chcete, tak zkrátka vypnete a pro mě to bylo osvobození – odpočinul jsem si.

 

Žádná negativa?

Měli jsme brzké ranní rozcvičky do půl těla a podobně, ale já na to byl zvyklý ze skauta, protože jsem jako kluk chodil do oddílu Pětka.

 

A co jste vlastně provedl?

Armádní umělecký soubor měl sídlo na Pohořelci, kde nebyla jídelna, tak nás pouštěli ven na večeři a já často rovnou přespal doma, pročež jsem asi šestkrát chyběl při nástupu... Ale cestou za vámi jsem vzpomínal ještě na něco, totiž na Štvanici.

 

Ta je kousek od nás na druhou stranu než Palladium.

Jako gymnazista jsem do kavárny u štvanického zimního stadionu chodíval každý čtvrtek na jazz, hrálo tam Studio 5, takže třeba právě Karel Velebný, Luděk Hulan nebo Honza Konopásek, mí budoucí kamarádi. Z koncertů jsem v noci chodil pěšky domů, zpíval si jazz i blues a pokoušel se to přenést i do zobcové flétny, která přitom není považována za jazzový nástroj.

 

Spíš nebyla. Na jevištích zatím nestál Stivín.

Mnohem později, roku 1990, jsem si v pražském Paláci kultury zajamoval se slavným trumpetistou Dizzym Gillespiem. Nejdřív jsem hrál na saxofon, ale potom vytáhl malinkou píšťalku a začal na ni swingovat, na což Gillespie koukal jako vrána, co to blbnu – tak jsem mu tu levnou flétnu věnoval. Myslel si, že je v Jugoslávii, tak jsem se mu ani nepokoušel vysvětlovat, že to má kořeny na Štvanici koncem padesátých let.

 

Je pravda, že jste poprvé umělecky vystupoval už v prenatálním stavu?

Když se mnou byla máma těhotná, hrála služku ve Vávrově filmu Přijdu hned, který mimochodem doporučuju, je celkem zábavnej.

 

Jak hodnotíte výkony své maminky Evy Svobodové ve filmech pro pamětníky?

Nebyla to žádná pin-up girl ani hvězda, hrávala spíš vedlejší role, ale filmů natočila víc než sto a třeba ve Švejkovi hraje bytnou paní Müllerovou, která všechno zahájí větou: „Tak nám zabili Ferdinanda!“ Pamatuju si, jak byla ráda, když v půlce padesátých let vyhrála konkurz. A pak je ještě jeden známý film, Drahé tety a já, a tam s Natašou Gollovou vytvořily takovou krásnou dvojku – vlastně už babskou, byla sedmdesátá léta. Ale já jako kluk s mámou prožíval hlavně její kariéru v Městských divadlech pražských, účastnil se večírků, někdy u nás, jindy v klubu, dokonce jsem dostal i dětskou roli ve hře Děravá škorně.

 

Byla to tehdy euforie?

Ani euforie, ani trauma. Bylo zkrátka řečeno, abych to dělal, tak jsem to dělal. Radovan Lukavský se mi snažil vysvětlit, co to je mutování, protože jsem měl mutujícím hlasem přednášet báseň, ale výsledek nic moc – já jako herec nikdy dobrej nebyl, ani mě to kdovíjak nebavilo.

 

Po mámě jste asi zdědil umělecké geny, ale zajímavého jste měl i tatínka, technicky založeného vynálezce.

Táta byl inženýrem přes vysokofrekvenční kalení, za mého dětství ředitelem továrny na obráběcí stroje v Rychnově nad Nisou. Lásku k technice jsem zdědil, celý život například rád fotografuju, a šikovnost snad taky; vyráběl jsem si všelijaký flétničky z trubek od záchodu, to mě bavilo. Na rozdíl od táty mi ale všechno trvá strašně dlouho.

 

Polibek na pódiu

Pojďme zavzpomínat na letopočty, které končily dvojkou. Deset vám bylo roku 1952.

A co se tehdy třeba dělo?

 

Podle Wikipedie nastoupila na trůn Alžběta II., v září měl premiéru film Pyšná princezna nebo začala výstavba přehrady Lipno.

Politika šla trošku mimo mě, ale Pyšná princezna mě baví dodnes, a když jsem později dělal rekvizitáře na Barrandově, ještě tam měli schovanou tu kládu, na které král s princeznou unikli pronásledovatelům do vody... A co se týče Lipna, tam jsme byli se skauty na táboře hned první rok, co bylo zatopené, měli jsme tam plachetnice.

 

Skaut přece v padesátých letech oficiálně neexistoval.

Oficiálně jsme byli oddíl vodních sportů pod Slavojem Vyšehrad, ale považovali se za skauty a dodnes se scházíme každou první středu v měsíci.

 

Chodili s vámi do oddílu lidé, které bych mohl znát?

Třeba biochemik Václav Pačes – jednou jsem ho potkal v Indii u velvyslance, tak říkám nazdar Cancítko, a on: Prosím tě, tady touhle starou skautskou přezdívkou ne!

 

Vy jste měl jakou?

Já byl Kačka, protože mě do oddílu přivedla sestřenice Kateřina – a přítomní řekli, že jsem ten od Kačky, tak budu Kačka. Jo, a jinak jsem v tom dvaapadesátém roce začal chodit do houslí.

 

Čímž začala hudební kariéra?

Spíš skoro skončila, protože mě housle nebavily a brzy jsem jich nechal... A taky jsem tehdy točil dětský film, ve kterém debutovali i mí vrstevníci Pucholt s Postráneckým, jmenoval se Konec strašidel.

 

Pohádka?

Kdepak, bylo to o pionýrech, kteří odhalí západního diverzanta. Blbina, ale točilo se na severu Čech, bydleli jsme v Liberci a měl jsem úlevy ze školy.

 

Přejdeme do roku 1962?

Co říká Wikipedie?

 

Například v listopadu byl dokončen odstřel Stalinova pomníku na pražské Letné.

Na Stalina si pamatuju velice dobře – dokonce jsem si zahrál v Juráčkově filmu Postava k podpírání, kde je odstřel pomníku znázorněný. Ale jinak si z té doby vzpomínám hlavně na FAMU, kde jsem studoval kameru, a taky na svou první, rokenrolovou kapelu Sputnici.

 

To byl opravdu první český rokenrol, kariéru tam začal třeba Petr Janda. Co koncerty, divoké?

Dodnes vzpomínám, jak jsem stál na stole, svíjel se v červených světlech a chrčel na saxofon skladbu Peter Gunn.

 

Fanynky šílely?

Jedna holka dokonce přišla na pódium a dala mi pusu přímo při hraní – znala mě z oddílu, tak špitla Kačko, tohle je sázka, a začala mě líbat; jí se zase přezdívalo Saze... Jenomže já tuhle muziku moc neprožíval. Víc se mi líbil jazz, kde se dalo improvizovat.

 

A co konkrétně z jazzu?

Od spolužáka z FAMU jsem koupil na splátky alt saxofon a zamiloval si Ornetta Colemana, který v té době hrál právě na altku strašný ptákoviny. To mě nadchlo, protože jsem se hned k té desce mohl přidat.

 

Ptákoviny v jakém slova smyslu?

Většina posluchačů se smála, že hraje falešně, asi jako když jiní laděj, nedá se to poslouchat, ale mě ty improvizace oslovily. A vedle Colemana mě bavil Paul Desmond, který měl naopak překrásný, sametový tón. Byl to notorik, i když vypadal jako bankovní úředník. Měl brejličky a kravatu, ale neustále pil martini dry a jednou se ho kdosi zeptal: Jak je možné, že má váš saxofon tak krásnej tón? Desmond řekl, že neví: „Akorát se snažím, aby se ten tón podobal chuti suchého martini“ – což je přesně vystižené.

 

Slavní američtí jazzmani občas hrávali pod vlivem drog. Co vy, koncertoval jste někdy třeba zkouřený?

Zkouřený nikdy, nicméně s Jirkou Mrázem, slavným kontrabasistou, jsme se jednou po revoluci potkali v bruselském jazzklubu. Byli jsme velcí kamarádi a Jirka najednou říká: „Pojď se mnou na záchod.“ Tam mě pak vyzval, ať držím dveře, tak jsem je držel, nevěda, co se děje, on vytáhl kokain, začal chystat lajnu, kterou jsem zkusil, ale nic to se mnou neudělalo. Jirka říkal, že to není špatné kombinovat s marihuanou a samozřejmě alkoholem, tak jsem se ptal, jestli pak hraje líp, a on: „Myslím si to – ale nehraju.“

 

Je pravda, že jste v šedesátých letech odmítl nabídku na roli od Miloše Formana?

Lámal mě do filmu Černý Petr, ale musel bych být dva měsíce k dispozici a já v té době vystupoval s kapelou Jazztet, kde hrál třeba na klavír budoucí hitmejkr Karel Svoboda. Forman moc nechápal: co blbneš, člověče, byl bys slavnej?!, ale já odpovídal, ať se nezlobí, že jsme slíbili hrát celý jeden měsíc ve Stráži pod Ralskem k tanci a poslechu a že se na to vlastně těším.

 

Kdy jste poprvé natáčel nějakou píseň ve studiu?

Až ve druhé půlce šedesátých let – moje flétna je slyšet v Matuškově hitu Slavíci z Madridu, mám tam sólo. Když jsem ho zahrál poprvé, říkám, že to hned vylepším, ale dirigent Vobruba zavrtěl hlavou, že takhle to je v pořádku. Pak jsem byl někde na horách, kde místní kapela spustila tuhle písničku, a kytarista zahrál přesně moje sólo, na což jsem koukal jako blázen, protože ode mě to byla klasická improvizace.

 

A jsou tu děti

Co rok 1972?

To jsem byl ženatý a na světě měl první dceru Markétu, kterou brzy následovali Zuzana, Jirka a Adam. Nechal jsem se zaměstnat v činoherním orchestru Národního divadla, kde jsem hrál na saxofon, na flétnu a později orchestr i dirigoval, ale to už jsem měl celkem jméno ve světě jazzu a s kytaristou Rudlou Daškem začal jezdit po světě – dokonce mám doma plakát, že hrajeme v Carnegie Hall, akorát nás tam nakonec bolševici nepustili.

 

Byl jste smutný?

Ani ne. Kdo ví, co by následovalo – takhle jsem se aspoň začal pořádně věnovat barokní muzice, cvičit na zobcovou flétnu Vivaldiho koncerty a podobně.

 

Emigrovat jste nechtěl?

Určitě ne. Měl jsem štěstí a mohl strávit devětašedesátý rok v Londýně, kde jsem objevil freejazz a úplně mu propadl, ale v emigraci už byla sestra Zuzana a máma to dobře nenesla. Kdybych odešel i já, bylo by to ještě těžší – a mezi námi, já tu svoji muziku vlastně mohl dělat docela svobodně, protože jazz nebyl populárně-komerční, takže nevadil. Nešlo o masovou zábavu, a nehrozilo, že oblbnu spoustu lidí. Carnegie Hall nevyšla, ale spousta dalších cest ano.

 

Roku 1982 vám bylo čtyřicet. Podle Wikipedie měly premiéru filmy S tebou mě baví svět, Sněženky a machři nebo E. T. – Mimozemšťan.

Vidíte, a já tou dobou dělal spoustu filmové muziky s Vítkem Olmerem – k filmům Co je vám, doktore?, Jako jed nebo Antonyho šance. Samozřejmě jsem pořád hodně koncertoval, i s dětmi jsme každou chvíli někam jezdili, bylo to naplněné období.

 

Nejlepší?

Každé období má svoje.

 

Teď přece chátráte.

To je normální přírodní zákon, mládnout nemůžu, ale pořád ještě jezdím na kole i na hory.

 

Roku 1992 se Československo připojilo k internetu, začala první vlna kuponové privatizace, Bill Clinton byl zvolen prezidentem a premiéru měl film Dědictví aneb Kurvahošigutntág od režisérky Chytilové.

Věru Chytilovou jsem měl rád a taky pro ni natočil nějakou muziku k filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne. Pamatuju, jak jsem improvizoval a ona říká: Stivíne, prrrosím tě, zahraj na tu flétnu tam, kde už to nejde, norrrmální hraní mě nebaví!

 

Chtěla extrém?

Samozřejmě. Přesně podle pravidla: Dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč, což je trošičku moje krédo.

 

Co ještě se vám vybavuje z počátku devadesátých let?

S kapelou jsme byli třeba na jazzovém festivalu v Montrealu a měli tam velký úspěch. Přišel nějaký promotér a říká: pánové, výborná muzika, uděláme turné po celé Americe, kdo je váš manažer? Když jsem řekl, že si všechno děláme sami, tak se rozloučil a už se s námi dál nebavil – to vidíte v amerických filmech, jak umělec nutně potřebuje manažera, který ho pase. A my byli vlastně takový kurvy bez pasáků.

 

Nikdy jste netrpěl pocitem nedoceněnosti?

To v žádném případě, někdy spíš naopak přeceněnosti – když jsem třeba dostal od Václava Klause státní vyznamenání. Klaus byl fanda do jazzu a pořádal na Hradě koncerty, kde jsem si rád zahrál. Někdo mi to vyčítá, někdo mě dokonce zavrhl, i když s politickými preferencemi to nemělo nic společného, kamarád jsem byl naopak s Havlem... Ale lidi všechno potřebujou mít v nějakých škatulkách a moje potíž je v tom, že patřím do spousty škatulek.

 

Já mimochodem slyšel, že jste s několika prezidenty močil.

Se dvěma a jedním byl právě Havel. Na záchodě jsem mu vyprávěl, člověče, Vašku, a víš ty, že už jsem takhle čůral s docela dost slavnejma lidma? A on: Já jich na záchodech potkal víc, ale nejsem slepičí prdelka jako ty, abych to každýmu říkal.

 

Kdo by ten druhý prezident?

Bill Clinton v Praze. Nebo jsem močil s Milesem Davisem v Londýně, když jsem byl v devětašedesátém na jeho koncertě s Chickem Coreou v Ronnie Scott’s Clubu, tam se hrála skvělá muzika…

 

Co rok 2002?

Podruhé jsem se chystal oženit a dával dohromady zdevastovaný mlýn ve Všenorech, kde dnes žiju.

 

Jak jste k němu přišel?

Byl mého otce. Babička Marie Stivínová ve třicátých letech prodala dům na Hanspaulce a kousek od Všenor, v Černolicích, skoupila asi sedmnáct pozemků – vybudovala na nich zahradnictví zaměřené na alpinky, kam za ní chodili třeba Karel Čapek nebo Vlasta Burian. Babiččiným pozemkem protékal potok, který teče do Všenor kolem toho mého dnešního mlejna a babička odváděla vodu do své zahrady, což mlynáře rozčilovalo. Aby neměla starosti, mlýn koupila a napsala na mého otce. Bolševik to znárodnil, z mlýna se stalo nějaké skladiště, zkrátka já až po revoluci zjistil, že byl napsaný na otce, a v restituci jsem ho dostal. Dnes jsou tam tři byty, Centrum pro improvizaci v umění a taky nahrávací studio, kde natáčeli třeba Jiří Suchý nebo Radůza.

 

Roku 2012 vám bylo sedmdesát.

To už jsem poznal svoji třetí, současnou ženu. Koncertů najednou nebylo jako dřív, žena se mnou jezdila na všechny a kamkoli, dodnes jsme pořád pohromadě. Svět a život se v těch sedmdesáti trochu zpomalil, ale s ní jsem byl šťastný.

 

Tak na schovávanou!

Osmdesátku slavíte v nejistých, turbulentních časech. Jak současnou situaci vnímáte?

Upřímně řečeno nerozumím tomu, co se vlastně děje a kam se to bude ubírat. Krize podle mě přijde už jen proto, že nevíme, jak se budou vyvíjet ceny energií a podobně.

 

Podnikáte nějaká opatření?

Koupili jsme kamna na dřevo, ale nemůžeme sehnat kominíka, všichni jsou vytížení – takže k nim nemáme komín.

 

Vystrašený nejste?

Nějak extrémně ne. Člověk neví, co bude dál, ale já můžu být rád, že jsem se vůbec dožil tohohle věku a ještě funguju. Nicméně komín by to chtělo, protože jak říkají Peršané: Všechno je v rukou Alláhových, ale velblouda si přivaž!

 

Kdybyste si mohl pozvat na oslavu osmdesátin pár lidí, kteří tady už nejsou, komu byste rezervoval židli?

Třeba právě Karlovi Velebnému, což byl výbornej, strašně pohodovej člověk, se kterým jsme hráli v kapele S+HQ. Pak svoje rodiče, no a ze známějších osobností bych pozval třeba Wericha.

 

Viděl jste ho někdy?

Dokonce jsem o něm na FAMU točil dokument. Chodili jsme do jeho bytu na Kampu, jednou nám přišel vstříc nahatej a já měl v ruce foťák, ale neodvážil se ho vyfotit, což mě mrzí. Pak bych pozval nějaké máminy kamarády, kteří nás pravidelně navštěvovali, třeba Josef Kemr byl zlatej. Dokonce mě vzal na natáčení filmu Anděl na horách do Tater, měsíc jsem s ním bydlel v hotelu, protože máma byla čerstvě rozvedená a on jí chtěl ulevil se starostí o jedno dítě. Nebo další takoví: Irena Kačírková, Eduard Cupák, lidi, se kterými jsem se jako kluk cítil tak dobře. Kdyby přišli, to by byl večírek!

 

Ať se vám povede i se živými. Hodně štěstí a mějte se, na shledanou...

Na schovávanou!