Který národ jste si na cestách oblíbili?

Třeba Nepálce a Estonce

Od každého národa se snažím něco naučit – nejsympatičtější tak vnímám především jako inspirativní. Zamiloval jsem si třeba Nepálce a Estonce. Nepálci mě fascinují trpělivostí, pokorou a optimismem, s nimiž přijímají život v jedné z třiceti nejchudších zemí světa: tamní lidé jsou extrémně přátelští a připravení se kdykoli zasmát, nehledě na okolnosti. Estonci mi zase připadají zajímaví tím, jak kombinují technologický pokrok se svým životním stylem. Vymysleli Skype a Taxify, mluví výborně anglicky a jako první na světě měli elektronické volby. Zároveň vedou hobití život ve spojení s přírodou.

Barmánce

Nejraději cestuji po Asii, zamilovala jsem si Myanmar neboli Barmu, které říkám země usměvavých lidí. Byla jsem tam s rodinou mého bratra: dva pražští puberťáci, moji synovci, nejdřív nemohli skousnout bídu, jídlo, hygienu, pouliční život, pachy. Vypadalo to, že stráví dovolenou na müsli tyčinkách a dezinfekční gel na ruce vyplácají během dvou dnů. Jenže pak přišel údiv, že lidé těžce pracující na stavbě si zpívají, poté návštěva buddhistického kláštera – a nakonec máme v rodině další nadšené cestovatele, kteří si na letišti při odletu posteskli: „Zas mezi ty studený čumáky do Evropy…“

Paraguayce a Uruguayce

Krásně mi bylo v Paraguayi, najednou odpadla ta nedůvěra a zamračenost, kterou jsem zažívala v jiných zemích Jižní Ameriky. Paraguayci jsou až nakažlivě vysmátí a pohostinní, a také vděční za každého turistu, protože k nim nikdo nejezdí. Nemají žádné turistické atrakce, ale ta obyčejná vstřícná povaha je nakonec jeden z mých nejintenzivnějších zážitků. Trumfli to snad už jen Uruguayci, tam jsem pokaždé na uvítanou dostala pusu na tvář, ať už to bylo v hotelu, na benzince, nebo při pracovním jednání. Důvod neznám, ale možná je to tím, že je jich tak málo, až mají pocit, že se všichni musejí znát.

Kmen Kikapú

Jako etnograf jsem celý život jezdil k řadě domorodých kmenů. Velmi jsem si oblíbil severoamerický indiánský kmen Kikapú z Oklahomy, který mě zvolil svým náčelníkem a dal mi jméno Okima, tedy Ten, který vede. Jmenování proběhlo 19. května 1971 v Teologickém sále Strahovského kláštera. Soudruzi z ministerstva zahraničí vše posvětili s vysvětlením, že jde o naše rudé bratry. Léta jezdím za potomky lidojedů na Novou Guineu, kde je asi osm set kmenů: sblížil jsem se s příslušníky papuánské skupiny Kumu. Tamní domorodci jsou neuvěřitelně propojeni s džunglí a jejím životem.