Aby ses kvalitně zasmál, musíš zažít i bolest

Hlásíš se k nějakým vzorům? K umělcům, kteří tě zásadně inspirovali?

Nikdy jsem nechtěl napodobovat jiné, ale iniciační energii jsem samozřejmě přijímal, a přesně vím, kdo byl prvním ve vztahu k poezii. Jako jedenáctiletý jsem u dědy na chatě poslouchal rádio, takovej chrchláček, co si ho pak vzal do nemocnice, když umíral, a já z něj v těch jedenácti slyšel Pramínek vlasů.

Čili Jiří Suchý.

Píseň, kterou zná každý, ale já při jejím poslechu utrpěl transformační duševní úraz, promluvila ke mně. Došlo mi, že nejde jenom o pramínek vlasů nebo o volnou neděli, ale že se tam konstatuje něco širšího a hlubšího. Že ve mně ta celkem prostá slova dovedou něco rozsvítit… Najednou mi bylo nově krásně a říkal jsem si, že tohle chci zažívat, ačkoli zatím nevím, proč se mi to tak líbí. Začal jsem číst další básníky a hledal u nich tuhle vibraci, díky které jako bych se náhle stával více živým.

Přišel jsi brzy na to, proč se třeba zelená tráva může stát v kontextu básně mystickým zážitkem?

Tohle dělá poezie. Neuvěřitelná síla, která dovede rozšířit a povznést vědomí. Cíleně jsem hledal verše přerůstající rozměr obyčejných slov tím, že v sobě mají tu zasahující pravost, která se v člověku vznítí, exploduje, a on už po tom výbuchu nemůže být tím, kým byl před pěti minutami.

Dovedeš říct přesněji, proč nám dělá třeba právě Pramínek vlasů tak dobře; proč zasahuje mnohem víc smyslů než jen sluch?

Ano, kdybychom si ten text jenom přečetli, nemá zdaleka takovou razanci a působnost jako v sepětí s hudbou. Ptáš se na otázku, která mě zajímala hned: co dělá v Pramínku vlasů tu atmosféru? O hudbě jsem tehdy nevěděl nic, nehrál na žádný nástroj, doma říkali, že nemám hudební sluch – ale v šestnácti letech, když jsem se už přece jen pokoušel cvičit na kytaru, mi došlo, že součástí té atmosféry a působnosti je kromě věrohodnosti interpreta taky harmonie. Akordy, přidané tóny, což jsou vlastně barvy, které textu pomáhají, aby se dostal do hloubi lidské duše.

U Suchého jsi byl zjevně zasažený spíš textem. Kdy tě poprvé osudově zasáhla naopak muzika?

Ve dvanácti mi způsobila další psychický otřes skupina Led Zeppelin. Nevím, jestli to je nemoc, úchylka, nebo mentální slabost, ale její první tři desky mě dodnes spolehlivě dokážou vystřelit ke stropu, a mám potřebu pouštět si je nahlas; úžas trvá. Vzápětí se přidali Beatles, a ti pak v mé osobní hierarchii dlouho zůstali nejvýš.

Rozuměl jsi jako dospívající kluk anglickým textům?