Aby ses kvalitně zasmál, musíš zažít i bolest

Hlásíš se k nějakým vzorům? K umělcům, kteří tě zásadně inspirovali?

Nikdy jsem nechtěl napodobovat jiné, ale iniciační energii jsem samozřejmě přijímal, a přesně vím, kdo byl prvním ve vztahu k poezii. Jako jedenáctiletý jsem u dědy na chatě poslouchal rádio, takovej chrchláček, co si ho pak vzal do nemocnice, když umíral, a já z něj v těch jedenácti slyšel Pramínek vlasů.

 

Čili Jiří Suchý.

Píseň, kterou zná každý, ale já při jejím poslechu utrpěl transformační duševní úraz, promluvila ke mně. Došlo mi, že nejde jenom o pramínek vlasů nebo o volnou neděli, ale že se tam konstatuje něco širšího a hlubšího. Že ve mně ta celkem prostá slova dovedou něco rozsvítit... Najednou mi bylo nově krásně a říkal jsem si, že tohle chci zažívat, ačkoli zatím nevím, proč se mi to tak líbí. Začal jsem číst další básníky a hledal u nich tuhle vibraci, díky které jako bych se náhle stával více živým.

 

Přišel jsi brzy na to, proč se třeba zelená tráva může stát v kontextu básně mystickým zážitkem?

Tohle dělá poezie. Neuvěřitelná síla, která dovede rozšířit a povznést vědomí. Cíleně jsem hledal verše přerůstající rozměr obyčejných slov tím, že v sobě mají tu zasahující pravost, která se v člověku vznítí, exploduje, a on už po tom výbuchu nemůže být tím, kým byl před pěti minutami.

 

Dovedeš říct přesněji, proč nám dělá třeba právě Pramínek vlasů tak dobře; proč zasahuje mnohem víc smyslů než jen sluch?

Ano, kdybychom si ten text jenom přečetli, nemá zdaleka takovou razanci a působnost jako v sepětí s hudbou. Ptáš se na otázku, která mě zajímala hned: co dělá v Pramínku vlasů tu atmosféru? O hudbě jsem tehdy nevěděl nic, nehrál na žádný nástroj, doma říkali, že nemám hudební sluch – ale v šestnácti letech, když jsem se už přece jen pokoušel cvičit na kytaru, mi došlo, že součástí té atmosféry a působnosti je kromě věrohodnosti interpreta taky harmonie. Akordy, přidané tóny, což jsou vlastně barvy, které textu pomáhají, aby se dostal do hloubi lidské duše.

 

U Suchého jsi byl zjevně zasažený spíš textem. Kdy tě poprvé osudově zasáhla naopak muzika?

Ve dvanácti mi způsobila další psychický otřes skupina Led Zeppelin. Nevím, jestli to je nemoc, úchylka, nebo mentální slabost, ale její první tři desky mě dodnes spolehlivě dokážou vystřelit ke stropu, a mám potřebu pouštět si je nahlas; úžas trvá. Vzápětí se přidali Beatles, a ti pak v mé osobní hierarchii dlouho zůstali nejvýš.

 

Rozhovor si můžete i poslechnout jako podcast:

 

Rozuměl jsi jako dospívající kluk anglickým textům?

Vůbec ne, a když jsem později zjistil, o čem jsou, byl jsem spíš lehce zklamán – láska sem a láska tam, to pro mě bylo vlastně málo. Jenže ta hudba měla kouzlo sama o sobě. Magické propojení tónů se specifickou energií krásných lidí, to byl ten lektvar, který mě uhranul. Čili textům jsem nerozuměl, ale působily na mě ty harmonie, spousta barev a střídání atmosfér třeba na desce Abbey Road... Pokud jsem se něčemu chtěl přiblížit, tak k Beatles v jejich pozdějším období. Ne v nápodobě, ale v hledání nové krásy.

 

To jsi mě potěšil, protože si taky cením spíš jejich pozdější tvorby ze druhé půlky šedesátých let.

Já míval životní období, kdy jsem znal všechny písničky Beatles nazpaměť, i ty staré rokenroly – sex-appeal měli vždycky a souznění jejich hlasů bylo dokonalé. Ale pak, když se dostali k tvorbě, kdy se už snažili dolovat z vesmíru něco úplně nového, to bylo fantastické dobrodružství pro celý svět a doteď se z jejich příkladu dá těžit.

 

Krása: Vydolovat něco nového z vesmíru. Máš tuhle ambici taky?

Nelíbí se mi slovo ambice, ale ano – je to moje základní přání a potřeba. Předat světu něco nového. Ve svém věku snad už můžu říct, že mívám jako autor svoji představu, kterou chci naplnit. Jsem zvyklý čelit i rozpakům a hluboce mi záleží na tom, dotáhnout tu představu až do konce. Asi nejvíc ze všeho.

 

Nezapomínej třeba na své dítě.

To je přece jiná kategorie. Pokud se mám přihlásit k nějakému svému výkonu tady na planetě, k práci, nebudu mluvit o dítěti – takový výkon dokáže ledaskdo. Mluvím o výkonu svého pověření, a tam mi na výsledku vždycky záleželo hodně. Ještě jsem ani nerozuměl sám sobě, ale dávno už měl zápal, který musel být řadě lidí protivný nebo mě nechápali. Ač jsem míval a mám potíže věřit sám sobě, vždycky jsem věřil v nějakou svoji sílu, kterou můžu ostatní obohatit.

 

Se mnou dovedeš vlastně totéž jako Jiří Suchý – písněmi mi otevíráš nečekané šuplíky v mozku.

Kdy například?

 

Často. Na nové desce vyjde píseň Vítr, v níž rozcuchaný kluk běží loukou a padá do bodláčí. Z dálky slyší dědu přijíždějícího na skútru, schová se mu do sena, a když se diví, že ho děda našel, ten mu odpoví: Já jsem se tady chtěl schovat taky...

Jsem rád, že se ti líbí: je jednoduchá, čistá, vesnická, prázdninová, jedna z těch vytrysklých.

 

A já jsem najednou tím klukem. Cítím vůni sena i dědy, je mi vedro, ale hezky. Proč to z tebe vytrysklo?

Prvotní energie vychází z toho, že mi do srdce vdechlo radost narození syna před pěti lety – na postarší kolena jsem se stal otcem a v synovi často vidím sám sebe. Až psychoterapeuticky se mi otevírají zážitky, které mě potkávaly v jeho věku – jako pětiletý jsem vyrůstal bez tatínka, s dědou, celé to najednou vidím, a píseň je tím pádem vzpomínkou, jak to tehdy bylo. Děda. Nejdůležitější chlap. Chodil o holi, jednu nohu měl kratší, byl invalida...

 

... co se mu stalo?

Vyrůstal se staršími žižkovskými kluky na ulici. Bavili se třeba chůzí po zábradlí, on jednou spadl, zranil si nohu, kluci to dospělým zatajili, až po roce se k tomu dostal doktor. Vytlačil z nohy spoustu hnisu a ta už dědovi nevyrostla – o to silnější měl vůli, disciplínu a zbytek těla roztrénoval natolik, že se stal sportovcem a létal na kruzích. Z dětství si pamatuju, že denně cvičil a jak neskutečnou měl kondici.

 

Připadá mi zajímavé, že jsi v té prázdninové písni sám; bez kamarádů.

Já byl jako kluk vždycky dost sám, u dědy na vesnici jsem si kamarády nenašel, byli jiní, měli vzduchovky, kola, já ne. Taky jsem byl z Prahy, Pražák, vypadalo to skoro na třídní problém – ale mně samota nevadila, protože jsem měl dost fantazie, samotnému mi bylo fajn a hlavně, vždycky tu byl děda. Přiváděl mě ke kráse přírody, když jsem chtěl malovat, bylo tu plátno a olejové barvy, když jsem si přál chytat ryby, vyrobil mi z lísky prut. Já hned chytil bělici, babička mi ji usmažila na másle a co víc si přát? Vlastně idylické dětství, i když základní smutek ve mně stále byl; u nás doma prostě nebylo všechno v pořádku a o tátovi se tam raději ani nemluvilo.

 

Na nové desce vyjde píseň Tati haló, kterou jsi pojal jako rokenrolový odvaz a v níž svého otce oslovuješ, hezky si s ním povídáš. Překvapilo mě, že jsi takhle odhalil své soukromí.

Upřímnost je dobrá věc a dělit se o zážitky má smysl. V případě písničky Tati haló naštěstí všechno dospělo do stadia smíření, protože já se s tatínkem chtěl vypořádat už koncem devadesátých let, kdy jsem pro něj napsal písničku, a tenkrát to ještě nebylo dobře.

 

V čem byla špatná?

Obsahovala bolest, zlobu a výčitky. Tehdy jsem měl pocit, že je to nutné udělat takhle, ale výsledek byl skličující a kapela píseň odmítla hrát. Téma jsem odložil do šuplíku a o dvacet let později ho dostal do tvaru, kdy už se na tátu usmívám, hladím ho a úplně vnímám, že on se taky usmívá. Tohle je mnohem lepší – spíš bolest léčit než sekat ještě hlouběji do ran. Zpětně jsem kapele vděčný, že mi to nevzala.

 

Jak tehdy kolegové argumentovali?

Logicky, nebylo to jejich téma: Já to mám se svým tátou dobrý, říkali, tak proč bych měl stát na pódiu vedle tebe, když zpíváš něco tak nepříjemnýho? Teď už jsem se schválení domáhat nemusel, vše bylo hned jasné, a navíc je ta písnička natolik v pořádku, že mi ji dělá fyzicky dobře hrát a zpívat, což je mimochodem další rozměr hudby. Vždycky je fajn, když se podaří postavit píseň tak, aby i zpěvákovi na pódiu bylo přirozené a tělesně příjemné ji zpívat. Když třeba tenhle rokenrol o tátovi hrajeme, cítím energii, která mi jde odněkud z břicha ven, a tohle lidi poznají – v takových chvílích hudebníci vysílají léčivou vibraci.

 

Proč ti táta zmizel ze života?

Padesátá léta strávil v Jáchymově coby odsouzenec za velezradu a špionáž. Dostal flastr třicet let, propustili ho dřív, potom se seznámil s mojí matkou a způsobili mne. Se svou minulostí nemohl sehnat práci s bytem, marně kvůli tomu jezdil po republice, neměl peníze, což bylo tísnivý. Jednou sehnal práci ve Vejprtech, ale maminka to viděla pohledem svého mládí a řekla, že do žádného Prdelákova nepůjde, prostě po čtyřech letech šli od sebe – i když oni spolu prakticky nikdy nežili, bydleli jsme s mámou, babičkou a dědou. Pak přišel rok 1968, otec chtěl společně s námi odjet ze země, matka se bála, tak se mě pokusil vzít sólo, přišel do školky, ale tam ho neznali, tudíž mě nevydali. Odešel přes Rakousko do Austrálie sám, to je celé. Nikdy jsem ho už neviděl.

 

Starodávná znalost života

Často mám pocit, že se v textech vypořádáváš se zásadními a těžkými tématy, ale v pozadí – za trochou melancholie – je celkem veselo. Přeješ si, aby tvoje písně takhle působily?

Určitě nechci vědomě šířit žádné depresivní poselství. Melancholie nebo smutek mi jsou připisovány, ale sám to vnímám spíš jako hlubší, starodávnou znalost života, se kterou jsem se už narodil.

 

Nerozumím. S čím ses narodil?

Jako by mi bylo líto světa, hned jak jsem na něj přišel. Té bolesti, zabíjení, toho, že se lidstvo nikdy nepoučí z chyb... Už jako dítě jsem to viděl. Jinak jsem nevzdělaný člověk, ale odjakživa mám pocit, že jsem všechno prožil mnohokrát v minulosti a důvěrně to znám. Jestli v sobě mám smutek, tak není můj osobní. Nedojímám se nad sebou samým a nad tím, jak jsem to měl těžké, protože to není nic oproti tomu, co zažili a zažívají jiní lidé všude na světě. Je to nějaký trvale probuzený soucit ke světu okolo. Občas cítím lítost, ale zároveň i vědomí směšnosti a tahle kombinace asi tvoří tvůj pocit z písní Vltavy.

 

Přesně tak, vždyť říkám – za melancholií slyším smích.

Protože všechno to, co tady významně prožíváme, je z hlediska vesmíru legrace a hra, která v sobě nutně smích obsahuje. Důležité je, jestli jde spíš o úsměv, nebo o výsměch, protože podoby smíchu jsou různé, ale já se snad umím smát i normálně radostně. Člověk se mimochodem nikdy nesměje dost kvalitně, dokud nezažil i bolest a neví o tom druhém pólu. Stejně tak optimismus může vyrůst jedině ze zkušeností, jakými jsou prohry a ztráty, jinak by to byla čirá prostota.

 

Teď mluvíš, jako by ses zabýval nějakými východními filozofiemi.

V mládí mě to tečovalo, ale nikdy jsem neměl trpělivost nastudovat cokoli do hloubky. A jako bych navíc cítil, že to nepotřebuju, když mám stejně od narození všechno v sobě.

 

Chápu správně, že tenhle život nepovažuješ za svůj první?

Nepovažuju, protože si plasticky pamatuju i věci, které se staly před mým narozením.

 

Například co?

Okamžik početí. Vybavuju si sám sebe jako duši, která má silné nutkání narodit se, aby dala do pořádku to, co ji tížilo. Dřív jsem něco pokazil a potřeboval dostat šanci k nápravě. Nemohl jsem to vydržet a tam dole si mě nějací dva lidé rozhodli přitáhnout. Nelíbili se mi, nebyl jsem s nimi spokojenej, ale přikývl jsem, že dobře, narodím se vám, a potom pamatuju, jak to udělalo uííííí a já vletěl do mámy – i když mi hned bylo jasné, že z toho bude zas průšvih.

 

Zašel sis někdy k odborníkovi na psychiku?

To nepotřebuju, i když modrou knížku na hlavu jsem úspěšně získal. Zásadním důvodem bylo odmítnutí komunistické armády, a studoval jsem kvůli tomu skripta, protože bylo třeba vybrat správnou diagnózu a naučit se projevy. Měl jsem strach z intervencí do mozku, ať už chemických, nebo elektrošokových, tak jsem hledal něco bezpečnějšího a našel schizoidní psychopatii. Ta se sice bere jako nemoc, ale je to spíš povahová zvláštnost, se kterou se určitě nemůžeš stát součástí armády. Dobře jsem si to nastudoval, čtyři roky chodil měsíc co měsíc sehrát scénku na psychiatrii, ale hlavně bylo třeba docílit hospitalizace, protože od toho se odvíjela kredibilita.

 

A tvojí vstupenkou do nemocnice se stalo co?

Jednoduše jsem doktora urazil slovy, že mě nemůže léčit, když je hloupější než já, za což mě poslal do Bohnic. Jen na tři týdny, měl jsem tam kytaru – takže dobrý.

 

Chtěl bych ještě trochu rozebrat píseň z letošního alba, kterou jste už vydali jako singl. Jmenuje se Do vody dál! a je podle mě o smrti.

Je. O umírání.

 

Tys to ale pojal zvláštně, takříkajíc nebřensky. Zavedeš nás k převozníkovi a tam se dějí zvláštní věci…

Skutečně tam zpívám za postavu jakéhosi převozníka přes řeku Zapomnění, který ale pojímá naše poslední okamžiky spíš jako veselici. K překvapení pasažérů není duchovní bytostí, skrze jejíž oči zahlédneme věčnost, ale spíš takovým podvodníčkem, světským týpkem, čímsi mezi provozovatelem kolotočů a ušmudlaným starožidem, s olejskanými rukávy, který chce ještě na úplný závěr z člověka něco vymámit: „Pojďte, pane, já vás vyfotím, vždyť umíráte, kdy jindy si udělat fotečku, stojí to pět korun, strčte mi to tady do kapsičky nebo do klobouku s odznakama – a cigaretka by nebyla?“ Jde o mírné znevážení momentu, který jsme si představovali vznešeněji, ale ono to pak přijde. Když člověk nasedne do lodi, zjistí, že tam jsou v nekončící řadě i další lidé, už se nedá dělat nic jiného než veslovat s nimi na věčnost a všichni povinně mumlají, do vody dál, do vody dál, tam, kam jedem, dojedem...

 

Myslíš, že narození syna ovlivnilo tvoji poetiku a vůbec přístup k muzice?

Posledních pět let jsem určitě bohatší, to znají všichni rodiče. Jsem šťastný, že se mi to stihlo přihodit, ale přístup k tvorbě zůstává stejný.

 

Jde mi o to, jestli teď třeba neskládáš víc pro děti – ačkoli ty ti rozuměly vždycky. Dvě generace už vyrostly na tvém Prasátku, které nemá hlad.

Psát cíleně pro děti bych nedokázal, byla by to křeč. Pokud se dětem moje písničky líbí, považuju to za štěstí, ale určeny byly pro dospělé a jsou o nich.

 

Nebo o zvířatech.

Tehdy jsou to bajky.

O kom je třeba to Prasátko?

Pro mě o smutném, opuštěném pánovi, který si jen sní a žere. Takhle jsem si taky občas připadal, když jsem se rozešel s holkou, doma do sebe tláskal salámy a připadal si jako prase... Text možná vypadá jako pro děti, ale spíš je to smutná písnička pro lidi, kteří už vědí, jaké je pořádně se trápit. Vydolovat z toho úsměv je pak zázrak, kvůli kterému žijí písničky dál po svém.

 

Vidíš. A většina lidí má pocit, že je o prasátku, které potřebuje podrbat.

Já věřím, že tu citlivou, vnímavější strunu má v sobě snad každý, ale ano, postupně se z nás stávají stále otupělejší, roztěkaní, zoufalí blázni. Může za to mimo jiné elektronika, internet, média. I na sobě cítím, jak nedovedu dočíst článek do konce, očima lítám po titulcích, je to devastační – když jsou lidi blbí, dřív nebo později vyrazí jako ovce na porážku. Na zjištění, že píseň Prasátko není o vepři domácím, přece nejsou potřeba bohaté životní zkušenosti ani extra mentální výkon.

 

Brzy s Vltavou vydáte album, které označuješ za desku desek. Jak to vlastně myslíš?

Jednoduše jsem spokojený. Udělal jsem to, co jsem musel udělat, splnil svůj úkol: pokusit se vydat ze sebe nějaký hlubinný osobní poklad.

 

Zbytek světa si toho buď ani nevšimne, nebo podpoří můj názor, že jde jen o desku roku. Nebudeš nedostatečným ohlasem trpět?

Budu. Mně je jedno, že neprodáme desetitisíce nosičů, ale přeju si, aby si to statisíce lidí pořádně poslechly a byly tím prosyceny. Zatím se mi nepodařilo dostat na takovou duchovní úroveň, abych se o hotovou desku nepotřeboval podělit s lidmi. Občas se stane, že fanoušek nadšeně vypráví, jak Vltavu miloval v dobách písní typu Marx Engels Beatles, a mně je v tu chvíli jasné, že tím i skončil. S čímž se těžko vyrovnávám, protože později vznikly další a další věci, které jsem myslel vážně a chtěl je nabídnout lidem tak, jako bych jim dával vlastní život.

 

Co je dnes tvým hlavním důvodem, proč s Vltavou hrát?

Vždy jsem cítil, že něco takového dělat musím, klidně zadarmo. Byl jsem na tvorbě závislý a lpěl na tom, že má mít důstojnost – vadilo mi třeba, když kluci říkali, že jedeme na kšeft. Mám to postavené hodně osobně a texty beru vážně. Potřebuju vědět, že píseň má kromě jisté zábavnosti taky hloubku – jinak bych si neobhájil, že něco tak podivného provozuju celý život... Důvod je tedy stejný jako před třiceti lety.

 

V pěti slovech jaký?

Chtěl jsem něco vyjádřit doopravdy.