Poděkování hrdinům z domovů pro seniory

Brali jsme je jako samozřejmost. Krizový vývoj posledních týdnů však ukázal některé oblasti naší společnosti zvětšené pod lupou. Do popředí zájmu se tak dostaly mimo jiné i domovy pro seniory – dosud místa poklidného života našich starších přátel či příbuzných, za kterými jsme čas od času přišli s pugetem a ovocem.

Málokdo si ovšem uvědomoval, kolik fyzicky i psychicky náročné práce se za těmito oázami klidu skrývá. Že se průměrný věk osob v domovech pro seniory za poslední roky výrazně zvýšil. Že pražská populace stárne a množství lidí, kteří by potřebovali a chtěli pobytové služby využít, je stále větší. Že práce pečovatelů, pečovatelek a dalšího personálu je těžká a většinou nepříliš adekvátně zaplacená.

Všichni tito lidé začínají být nyní vidět. Na pečující a ošetřující personál dopadají mimořádné nároky. Dělají vše pro to, aby těm, o které se starají, zajistili bezpečné prostředí. Sami přitom riskují vlastní zdraví a vyčerpání. Je nutné zorganizovat nový způsob směn, zajistit oddělené prostory pro potenciálně nemocné seniory a zajišťování ochranných pomůcek či posil pro personál.

Všichni pracovníci domovů pro seniory a dalších pobytových sociálních zařízení jsou hrdiny všedních dní i víkendů – jak ředitelé, tak všichni další zaměstnanci. Dá se říci, že za nás všechny jsou nasazeni v první linii. Jejich hlas zní do telefonu často zoufale, ale když za nimi přicházíme osobně, samozřejmě po všech dezinfekčních úkonech a s rouškou, vládne v těchto zařízeních milá, přátelská a konstruktivní atmosféra.

Potkáváme zde ty, kteří opustili na dlouhé dny své domácí prostředí a své nejbližší, aby byli s těmi nejzranitelnějšími – s našimi rodiči či prarodiči. Jejich pracovní zápřah a nasazení jsou obrovské. Pro seniory je navíc v této době zcela klíčové, aby u sebe měli někoho, kdo jim trpělivě vysvětluje aktuální situaci, třeba i stále dokola, zmírňuje jejich obavy, naslouchá jim. Prostě s nimi je.To, co bylo před ještě pár týdny samozřejmostí, se nyní stává pro mne osobně mimořádným hrdinským činem. Nechat své děti v péči ostatních členů rodiny či dobrovolníků (mnoho zaměstnanců v sociálních službách si musí zajištovat na hlídání člověka zvenčí) a vydat se do prostředí, kde je riziko nákazy extrémnně vysoké, s často nevyhovujícími ochrannými pomůckami, které i přes úsilí ředitelů stát není schopen v dostatečném množství a kvalitě zajistit, zaslouží obdiv a hold nás všech.

Ač mám jako předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání na pražském magistrátu v gesci školství, dobře vím, jak nelehká je péče o nejstarší a postižené osoby i za běžných okolností. V současné situaci, na kterou jsme nikdo nebyli připraveni, zvládají pracovníci domovů pro seniory a dalších pobytových sociálních zařízení organizačně i lidsky krizové situace, které si ještě před nedávnem nikdo z nás neuměl představit.

Ráda bych proto, alespoň takto, vyjádřila svou hlubokou vděčnost všem těmto lidem za péči o ty nejvíce bezbranné a nejvíce ohrožené z nás.

Autorka je zastupitelkou hlavního města Prahy, na magistrátu zastává rovněž funkci předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání.