První den školy na Tchaj-wanu za časů koronaviru

Studenti, kteří se po svátcích vrátili z Hongkongu a Macaa, potřebovali dokončit čtrnáctidenní izolaci v karanténní koleji. Proto byl semestr o dva týdny odložen. Další dva týdny jsem strávil předem naplánovaným cestováním po jihovýchodním Tchaj-wanu, toho času viruprostém. Do školy jsem se tedy měl poprvé vydat až v pondělí 16. března.

Ten den jsem se probudil s myšlenkou, že si zaznamenám opatření spojená s bojem proti nákaze, jak se s nimi v následujících hodinách setkám. Slezl jsem z palandy, umyl se, nasadil si roušku a vyrazil na snídani.

Cestou ke kantýně jsem se zastavil u jednoho z devatenácti stanovišť měření teploty, která jsou po kampusu rozeseta. Pán s paní, samozřejmě v rouškách, mě změřili, za odměnu jsem dostal samolepku s jedničkou (značící pondělí). Tu si musí každý viditelně nalepit na oblečení, pokud se chce po kampusu pohybovat. Zeptal jsem se, zda si mohu stanoviště vyfotit pro české publikum. Měřiči ochotně zapózovali a popřáli u toho České republice mnoho zdaru.

Před kantýnou mě zarazila nová cedule: ze dveří, které dosud fungovaly jako vchod i východ zároveň, činila pouze východ, zatímco příchozí směrovala ke vchodu zadnímu. Jak jsem se záhy dozvěděl, bylo to jedno z nových opatření kvůli případům zavlečeným v posledních dnech z Evropy. Vychází z předpokladu, že se nákaza snáze přenáší, když lidé chodí (či sedí) proti sobě.

Někteří studenti ale dovnitř stejně vcházeli (ano, ani Tchajwanci nejsou stroje), a tak jsem se chvíli motal na místě, než jsem se rozhodl, že budu poslušný. Znamenalo to, že jsem se musel prodírat přes stanoviště sdílených kol, abych budovu obešel.