Vláda nemůže zavřít, co si zrovna zamane, říká soudkyně Šimáčková

Česká justice není tak pomalá, jak se o ní traduje. Mohla by být ale mnohem pružnější, pokud by se zmodernizovaly soudní řády, říká ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. Vysvětluje také, proč soudy rušily některá vládní opatření během pandemie, a popisuje, jak by justice mohla lépe pomoci obětem sexuálních trestných činů a domácího násilí.

 

Je právo nástrojem k nalézání spravedlnosti?

Myslím si, že právo je spíše nástrojem k nastolení míru ve společnosti, k potrestání viníků a vyřešení sporů. Pokud bychom od něho očekávali, že udělá společnost spravedlivější nebo lepší, tak mu dáváme vlastně úkol, který právo nesplní. Jan Sokol to kdysi řekl hezky: Právo umí potrestat ničemy, ale neumí vytvořit hrdiny.

 

Mnozí lidé v Česku mají podle průzkumů pocit, že u nás nepanuje spravedlnost. Z čeho ten pocit může pramenit? Má co do činění také se stavem práva?

Určitě to má co do činění se stavem práva. Ale myslím, že je to mnohem hlubší společenská debata. Každému připadá spravedlivé něco jiného. Narodí se malé dítě. Je spravedlivé, aby dostalo úplně stejné podmínky jako ostatní děti? Anebo je spravedlivé, aby sdílelo životní úroveň rodičů, která je výrazně vyšší než životní úroveň jiných dětí? Už u této otázky zjistíme, že jedni mají pocit, že musíme každé dítě vybavit stejnými šancemi a příležitostmi. A jiní mají pocit, že je spravedlivé, aby dítě čerpalo z úspěchu své rodiny.

 

Celý rozhovor ze série Reportér Radiopodcast si můžete poslechnout zde.

 

Myslel jsem spíše na rovnost před zákonem. Spousta lidí má dojem, že se neměří všem stejným metrem a ti mocnější a bohatší mohou mít výhody i v justičním procesu. Je ten pocit podle vás oprávněný?

Stojí to na reálných základech. Před řadou let jsem napsala text, který se jmenoval Nejnespravedlivější rozsudky. Jsou to ty, které nebyly vydány. Ať už se jich lidé nedomohli, protože byli chudí nebo nevěděli, že je spravedlnost na jejich straně, trvalo to dlouho a podobně. Ale také jsou nejnespravedlivější rozsudky, jež nebyly vydány vůči těm nejmocnějším, kteří se dopouštěli trestné činnosti. Třeba na přelomu devadesátých a nultých let jsem měla ten pocit a vedlo mě to k tomu, abych podporovala kvalitnější bezplatnou pomoc pro lidi, kteří ji potřebují. Na druhou stranu se velmi zkvalitnilo státní zastupitelství a jsou ochotní jít do případů, které se týkají mocných. Situace se tedy zlepšuje, ale na můj vkus trochu moc pomalu.

 

Proč to tak trvá?

Určitá nedůvěra k právnímu systému může souviset také se zdlouhavostí soudních řízení. Jsme v tomto směru pomalejší než jiné evropské země?

Je to široce zakořeněný pocit, ve skutečnosti jsme ale někde uprostřed. Když se podíváme na statistiky, Česká republika není ani úplně nejrychlejší jako třeba Nizozemsko, ani nejpomalejší jako například Itálie. Podle mezinárodních srovnání je dokonce i důvěra v českou justici poměrně slušná, srovnáme-li to například s ostatními zeměmi visegrádské čtyřky.

 

A z čeho tedy pramení naše přesvědčení, že to všechno strašně dlouho trvá?

Protože jsou medializovány hlavně ty kauzy, kde to opravdu dlouho trvá. Jako soudkyně Ústavního soudu vídám ty dlouhé spisy justičního ping-pongu, kdy věc třeba dojde až na Nejvyšší soud, ten rozsudky zruší a začíná se zase nanovo. Pokud si někdo může dovolit špičkové advokáty a dá jim zadání, aby věc zdržovali, dovedou to zdržet docela efektivně.

 

Nepomohlo by, kdyby vyšší soudy věci nevracely, ale rozhodovaly?

To lze u civilních a trestních věcí a tam by aktivnější přístup soudcovské veřejnosti jistě pomohl. Ve správním soudnictví nebo u Ústavního soudu ovšem platí kasační princip, kdy můžeme pouze zrušit rozhodnutí a vrátit zpět k projednání. Dalším zakopaným psem jsou pak soudní řády, ať už jde o trestní řád, či občanský soudní řád…

 

Jak to myslíte? Čím to zdržují?

Protože dávají formální možnosti ke zdržování. My třeba civilní řízení máme založeno na liberalistickém přístupu, který se jinak ve střední Evropě vůbec nepraktikuje. To znamená, že všechnu moc dáváme do rukou stran sporu, které vlastně přinášejí všechny důkazy. Žádné jiné důkazy se nezjišťují, nezjišťuje se skutečná materiální pravda a tak dále. Soudce pak má v civilním řízení až příliš malou roli, přitom by mohl vést to jednání mnohem rychleji a efektivněji, jako to je třeba v Rakousku či Německu. Podobně jako u nás je tam právo hodně formální, ale vyvinulo se to tak, že tam soudci vedou lidi k dohodě, sami si aktivně zjišťují informace a rozhodují. Myslím, že bychom potřebovali vnést do našich řádů právě takový nový, moderní pohled.

 

Právo jako minimum morálky

Občas čtu, že právní řád by měl být jakousi písemnou kodifikací společenské shody. Dá se to tak brát?

Určitě by to měla být dohoda na tom, co se smí a co se nesmí. Jedna z definic práva bývá, že to je minimum morálky. Co se má kriminalizovat, co ne, jak se mají chránit spotřebitelé, zaměstnanci a podobně...

 

Jakým způsobem lze vyvažovat ochranu jednotlivců a jejich práv právě s většinovou shodou, pokud jsou tyto dva principy v rozporu, což se někdy může stát?

To je velmi těžká otázka ve chvíli, pokud se jedná o příslušníky menšiny, která se nikdy nestane většinou. Ten nejbrutálnější příklad jsme mohli vidět v Německu za časů národního socialismu. Jak bylo jednoduché se shodnout, že jedna etnická skupina má méně práv než ostatní, abychom ji mohli třeba zbavit majetku. Pokud bychom stavěli jen na společenské shodě, mohlo by to vést ve své extrémní podobě až k takovým závěrům. Můžeme si třeba říkat: proč by mě měl zajímat osud někoho se zdravotním postižením, když já to postižení nemám? Proč by měl mít nějaké výhody?

 

A vždy jich bude minimální počet proti těm zdravým…

Právě proto je náš demokratický systém, zjednodušeně řečeno, založen na vládě většiny, která ovšem musí být korigována vládou pravidel. Teprve tehdy to funguje. Nemyslet na menšinové skupiny a jejich práva navíc není pouze nespravedlivé, ale také nerozumné. Protože ty pak mohou odmítat společenskou shodu, což nás bude v konečném důsledku připravovat o čas, peníze, bezpečí…

 

V rozdělených společnostech – a nemluvíme jen o české, ale třeba i o americké – slýcháme stížnosti, že zákony či soudní rozhodnutí „vnucují“ lidem určité vzorce chování. Často se to týká velkých „kulturně-společenských“ témat, jakými jsou například stejnopohlavní sňatky, genderové či rasové záležitosti a tak dále. Dá se těmto výtkám rozumět?

Vždy jsem byla proti tomu, aby právo bylo zároveň jakýmsi sociálním inženýrstvím. Právo nemůže udělat lidi lepšími, může určit hranice jejich špatnému chování. Právo ale zároveň musí chránit každého, tedy i příslušníka menšiny. A příslušníci většiny by měli respektovat i tu možnost, že se v některých situacích stanou menšinou. Já to třeba vysvětluji studentům na příkladu práv osob s psychosociálním postižením. Na řadu z nás, pokud včas nezemřeme například na infarkt či rakovinu, může čekat osud v podobě Alzheimerovy nemoci, demence a podobně.

 

Pro oběti můžeme udělat více

Na stejnou problematiku se můžeme podívat i z pohledu těch, kdo naopak cítí, že se jich současné pojetí spravedlnosti nezastává dostatečně. To by mohly být například oběti domácího násilí či sexuálních trestných činů – jinak by jich asi nebylo oznamováno tak mizivé procento, ne?

Určitě, ale opět si myslím, že velká část toho problému není jen právní, ale také společenská. Řada žen, které se staly obětí znásilnění či týrání, nechce být takto vnímána svým okolím a žít s nálepkou oběti. Takže to není práce pouze pro právo, ale značná část na právo a justici samozřejmě připadá. Musím říct, že v oblasti domácího násilí se v posledních letech udělala určitá práce, byla například přijata pravidla o vykázání násilníka z domu. Někteří policisté už bývají speciálně proškoleni k řešení sexuálních trestných činů, u soudů, pravda, zatím lidé s takovou specializací chybějí.

 

A to je oznámení jen prvním krokem v řadě.

Přesně tak, představte si, jakým osobním i právním martyriem musí ta týraná žena projít. Nejprve musí od takového partnera odejít, což je ten nejtěžší krok. Pak musí zahájit opatrovnické řízení o děti, rozvodové řízení… Dlouhodobí násilníci navíc často nechtějí, aby jejich partnerka pracovala a dostatečně vydělávala. Ženy pak řeší i ekonomickou závislost na toxickém vztahu. A když to všechno zvládnou, pořád to ještě může být otec jejich dětí, se kterým musejí vyřešit problémy výživného a podobně. Mají to strašně těžké a naštěstí existují organizace, které ženy celým tímto procesem provázejí. Přemýšlím ale o tom, že bychom jim i v oblasti práva mohli lépe pomoci.

 

Jakým způsobem?

Třeba tím, že nepovedeme řízení odděleně: opatrovnické soudy, rozvodové soudy a podobně. V anglosaských zemích existují koncepty takzvaných problem solving courts, které v daném případě rozhodnou o všem a třeba i o léčbě pro násilníka, čímž i jemu mohou dát šanci k nápravě. Podobně by to mohlo fungovat i u dětí, jejichž rodiče jsou drogově závislí.

 

Soudy byly zdrženlivé

Tématem posledních dvou let bylo vyvažování ochrany veřejného zdraví a svobody. Kdy má stát právo omezovat svobodu jednotlivců?

To už vymysleli teoretici práva před dvěma třemi stovkami let. Tehdy, pokud někdo může ublížit druhému nebo jej ohrozit. Pak do toho musí vstoupit veřejná moc a zajistit bezpečí. Tady byla situace specifická v tom, že ten, kdo může druhého ohrozit, to nedělá záměrně, někdy o tom, že je nakažen, ani neví.

 

Soudy opakovaně rušily různá vládní opatření. To byla ta nařízení tak špatná?

Myslím, že soudy byly dlouho docela zdrženlivé. Jak ale postupoval čas a rostlo i povědomí o té nemoci, postupně začaly tu benevolenci ztrácet. Lidé možná někdy úplně nechápali, proč soudy do těch opatření vstupují. Když do hry poprvé vstoupil Ústavní soud, bylo to kvůli nevysvětlenému rozlišování mezi podnikateli: proč nemůže člověk koupit dětem boty, ale může si koupit kytku. Řekli jsme exekutivě, že nevysvětluje dostatečně, proč nějaký typ podnikání omezí a jiný méně nebo vůbec. Připomínali jsme, že se nejedná o vysvětlení pro Ústavní soud, ale hlavně pro veřejnost, protože lidé dodržují pravidla, pokud je považují za legitimní a rozumí jim.

 

Na jaře byl přijat takzvaný pandemický zákon, jehož záměrem bylo, aby vláda mohla i bez vyhlášení nouzového stavu realizovat různá opatření. Soudy ale následně řekly, že to na základě tohoto zákona v některých případech stát dělat nemůže. Není takový výklad v rozporu se „záměry zákonodárců“?

Soudy to říkaly trochu jinak. Připomínaly vládě či ministerstvu zdravotnictví, že například nemohou zavřít všechny restaurace, pokud jim zákon tuto pravomoc výslovně neuděluje. Exekutiva nemůže zavést omezení, k nimž nemá legislativní oporu. Vláda může omezovat práva lidí jen v rozsahu, v jakém jí to zákonodárce dovolil. Princip dělby moci je i v tom, aby justice chránila práva jednotlivce – občana, podnikatele, firmy – proti neoprávněným zásahům státu. Soudní rozhodnutí zároveň zdůrazňovala státu a jeho orgánům, že při omezujících opatřeních obecné povahy musejí jejich zavedení zdůvodnit a vyargumentovat tak, aby to bylo v souladu s platnými zákony.

 

A nemají právě proto ministerstva své legislativní odbory, aby se vydávala taková nařízení, která budou právně v pořádku?

Obecně vzato mají. Nicméně celá oblast správního soudnictví všude na světě existuje právě proto, že všemožné úřady mají občas tendenci překračovat pravomoc, která je jim svěřena zákonem. To je jedna ze základních hodnot svobodné demokratické společnosti, že dovede chránit práva jednotlivců i proti zásahům státní moci.