Reportáž

Běžím Bangladéšem: Když nemůžeš, tak se opij

03 / 04 / 2019

V Bangladéši jsem se naučil vstávat v pět hodin ráno, abych mohl vždy kolem šesté vyběhnout směrem k severu. První tři hodiny běhu bývají pěkné – slunce nízko, na kraji cest stín, a já mám trochu síly, takže zvládnu dvacet kilometrů pod tři hodiny. Druhá půle pak, přiznávám, bývá o dost pomalejší.

V Bangladéši jsem se naučil vstávat v pět hodin ráno, abych mohl vždy kolem šesté vyběhnout směrem k severu. První tři hodiny běhu bývají pěkné – slunce nízko, na kraji cest stín, a já mám trochu síly, takže zvládnu dvacet kilometrů pod tři hodiny. Druhá půle pak, přiznávám, bývá o dost pomalejší.

Když mám psát článek, dávám si budík na třetí, ale v úterý jsem trestuhodně zaspal, venku už svítalo – z postele mě nepustila kocovina. V Bangladéši se přitom nepije, dva týdny jsem neměl ani kapku, o pivu jen často fantazíruju mezi kilometry číslo 30 a 42.

Aby člověk zvládl denně maraton, je třeba najít si dost témat k přemýšlení, to pak na běh zapomínám. Virtuální návštěva hospodské zahrádky obvykle funguje. Dále vymýšlím, jak v práci příště prosadit reportáž s pracovním titulkem Umění lelkovat o čtrnáctidenním pobytu v pětihvězdičkovém hotelovém rezortu na Zanzibaru. A jak jsem čím dál unavenější, zabírají i úvahy o tom, že bych mohl kandidovat na příštího českého prezidenta; až do Bangladéše mě nic podobného nenapadlo, ale teď se tím zabavím na dlouhé hodiny.

No nic, zpátky k alkoholu. Často tu přespávám na školách u adventistů, kteří ho nepijí, ale jinak jsou to normální, fajn lidi. Zjevně mívají smysl pro humor, a tak často plácnu: „Jasně, trochu vody bych si dal. Ale co takhle pivo, nebylo by? Hahaha…“

 

Třikrát uff!

V pondělí pozdě odpoledne doběhnu do malé internátní školy ve vsi Jalcharta, opět se dopustím tohoto laciného vtipu, a mladý pan ředitel jménem Jewel Raksham dostane záchvat smíchu. „Potřebuješ to fakt hodně?“ Přikývnu: „To si ani nedovedeš představit.“

Jewel mě chytne za paži a dovede pět metrů za školní zeď – do chaloupky paní hospodářky, která pro neohlášenou návštěvu okamžitě začne pražit popcorn. „Sedej. Přímo pivo to nebude, ale spousta zdejších rodin má doma vypálený drink, říkáme tomu rýžový džus, tady máš sklenici… A druhou.“

Jsa adventistou, sám jen žvýká popcorn, a tipuju, že mě u toho dost zvědavě pozoruje. (Jistě to ale nevím, protože nejde proud, což se tu často stává v deštivých dnech. Sezóna dešťů začala právě včera, rozduněly se hromy, padaly kroupy, a tak teď sednici ozařuje jediná svíčka.)

Těžko říct, jestli má to pití třicet nebo sedmdesát procent alkoholu, ale chuť je relativně snesitelná a vyprahlé tělo říká „ještě!“. Tak do sebe hodím tři decovky. 

Netvrdím, že bych pak nedošel zpátky do školy, kde mám ložnici, to dojdu. Ale jak přesně se dostanu do postele, to už mám v mlze. Rozhodně se nepřevléknu, ve vteřině usnu, a probudí mě až zběsilé bušení zvonu v 5:30, které svolává školní děti ke snídani, modlitbě a povinnému rannímu úklidu. 

Uff. 

Ve dveřích je skvěle odpočatý ředitel Jewel a zas se na mě směje: „Dobrý?“

Nevím. Snad jo.

„Dnes běžíme s tebou,“ překvapuje mě. „Já, a třicet dětí.“ Zopakuju citoslovce uff a ptám se ho, v čem poběží. 

Ukazuje mi staré, umělohmotné boty bez tkaniček, které se snad kdysi daly nosit k obleku. Což jsem tak trochu čekal. V každé bangladéšské vsi je prodejna Baťa, ale nikdo tu nemá pořádné boty. Třetina lidí chodí bosa, dvě třetiny nosí gumové žabky.      

 

Dnes nezastavím

Ke snídani sním výborný osolený ananas, potřetí řeknu „Uff“, pozdravím natěšená děcka: „Kamonačo?“, jak se máte? Oni sborově zařvou, že dobře, „bhalo!“, a startujeme.

Klap-klap-klap, rozklape se třicet párů žabek. Mám sice kocovinu, ale takhle mi děti nemůžou dlouho stačit. Postupně odpadávají, přičemž tentokrát na mě mávají a křičí česky: „Ahoj!“

Nemůže už ani ředitel Jewel. „Já si lepší boty koupím,“ slibuje, „a začnu běhat denně jako ty!“

Než odpadne zcela, ještě se zeptám, kolik má na škole žáků, prý nějakých sto padesát. „Ahoj! na tebe křičí, protože pětinu z nich buď na dálku adoptovali, nebo nějak sponzorují Češi.“ V ředitelově hlase cítím vděk, tak mám radost: Češi jsou dobrej, sympatickej, solidární národ, jen se o tom málo mluví…

Pan ředitel běh vzdává, já v klidu analyzuju situaci. Jsem na tom dobře jako zatím nikdy. Alkohol sice zabil pár mých mozkových buněk, ale zároveň mi dodal energii, sílu i dobrou náladu. Dnes se snad nezastavím.

Mimochodem, ředitel mě právě dohonil na motorce: „Rozdal jsem ve škole úkoly a chci tě doprovázet, to víš, bílej běžec tady u nás, to zažiješ jednou za život.“ 

Tím líp, chci se před ním předvést.

Sedm nebo osm kilometrů skoro letím mezi banánovými plantážemi a nekonečnými lány ananasu. Po stromech chlebovníku skáčou opice, na polních cestách závodím s koňskými povozy. Hodně myslím na to své budoucí prezidentování, načež mě vítá další vesnice, kde už ředitel čeká s pytlíkem burizonů a se sklenicí šťávy z cukrové třtiny.

„Ale jestli chceš, seženu ti i rýžový džus!“

„Jdi dneska do háje s kořalkou!“

„To jsem si tak trochu myslel.“

Zajímá mě, jestli se nenudí, a on vrtí hlavou, že naopak: „Tohle je úžasnej den!“

Ve vsi býváme středem pozornosti. Okamžitě přiběhli všichni zdejší obyvatelé mužského pohlaví, vesměs muslimové v kostkovaných sukních. Kovář přestal bušit do železa, farmář dojit, všichni stojí v půlkruhu, upřeně na mě hledí, a Jewel jim bengálsky vypráví mou story: „Běží z jihu země, už má v nohách čtyři stovky kilometrů.“

Což oni zjevně moc nechápou, ale Jewel to zkouší dál: „Lidi, co mu tam u nich v Evropě fandí, posílaj peníze na studium našich nejchudších dětí!“ 

V tu chvíli se půlkruh rozzáří, všichni mi nadšeně ukáží zuby. Je to pěkný pohled, i když ty zuby bývají často černé – zdevastovalo je neustálé žvýkání betelu, zdejšího životabudiče.

Pár mladších kluků pak nasedne na kola, aby mě mohli osobně povzbuzovat ještě pár kilometrů za vsí.

 

Plodný den

Ohledně budoucího prezidentování už mám všechno promyšlené, bude to fajn.

Hodinky ukazují vzdálenost čtyřicet tři kilometrů v čase pět a čtvrt hodiny. To by dnes stačilo.

Loučím se s ředitelem, zajdu na rýži se skopovým. Bolí mě kolena a spát bych teď chtěl dva dny v kuse, což nejde – zítra zas běžím.

Ale mám ze sebe radost. 

I kdybych se nakonec prezidentem nestal, tak dnes to byl, musím říct, velmi plodný den.

 

 

Předchozí díl reportáže z Tomášova běhu si můžete přečíst zde.

 

 

 

 
 
 
 
Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal