Pavle, musíš na scénu

Lidé

Zpíval odmalička, bavilo ho to, ale jeho cesta na slavné operní scény byla klikatá. Přes všechny těžké chvíle se však nevzdával, ačkoli si už v určitý moment myslel, že zpívání bude mít pouze jako koníček. Po čtyřicítce je ale tenorista Pavel Černoch jedním z mála současných českých operních pěvců, kteří se dokázali prosadit v zahraničí a vystupují ve světě po boku největších pěveckých hvězd.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Nějakou dobu to na velkou kariéru operního pěvce vážně nevypadalo.

Když bylo Pavlu Černochovi dvacet, v roce 1994, po prvním semestru na brněnské JAMU mu doporučili, aby se studiem operního zpěvu skončil. Přestal tam tedy chodit a vrátil se až za dva roky – ovšem studovat nikoli zpěv, ale hudební management.

Dnes však patří Pavel Černoch k nejznámějším českým operním pěvcům. Vystupoval na slavných operních scénách, v milánské La Scale, londýnské Covent Garden či ve francouzské Opéra National de Paris.

Jak se mu to nakonec podařilo?

 

 

Předveď Duškovou

Na základní škole býval Pavel Černoch třídním kašparem. Nejoblíbenější byly jeho etudy, kdy o přestávkách předváděl učitelky. Napodoboval je, a když se to rozkřiklo, dokonce si ho i ostatní členové učitelského sboru zvali do kabinetu a říkali: Soudružka učitelka Dušková tady není, pojď nám ji předvést. A strašně se smáli.

Rodiče ho nejprve přihlásili na plavání a na judo, jenže to ho nijak neoslnilo. Posléze ho učitelka na základní škole doporučila, když se konal nábor do tehdy slavného dětského sboru Kantiléna. Zazpíval a vzali ho. Bylo mu sedm let. „Strašně mě to bavilo, takže odpadlo judo, odpadlo plavání, odpadly všechny další aktivity a skoro i škola, protože jsme pak zkoušeli téměř denně a jezdili jsme neustále na soutěže do zahraničí,“ vzpomíná.

Jeho rodiče prý ovšem byli velmi flexibilní a kariéru Pavla Černocha podporovali, i když mezi nimi nebyl žádný hudebník. Stanovili mu ale určité podmínky. Tou hlavní bylo, aby šel na gymnázium, udělal si maturitu a po ní absolvoval vysokou školu. Se zpěvem nicméně Pavel Černoch pokračoval dál.

Už od jeho úplných pěveckých začátků přitom byla zásadní jedna věc: brněnský dětský sbor účinkoval v opeře. Carmen, Jakobín, Kocour Mikeš. Kdekoli byly nějaké děti, zpíval i tehdy malý Pavel Černoch. Pohyboval se na jevišti a hrozně se mu to líbilo.

A stud se nedostavil ani s pubertou. „Časem se ukázalo, že jsem naprosto jasný exemplář extrovertního introverta. Když je přede mnou publikum, jsem absolutně bez zábran, naplňuje mě to. Ale když jde o nějaké věci soukromé či vztahové, to jsem hodně introvertní,“ říká brněnský rodák. Neznamená to však, že by se nemusel nic učit. Jak dodává, trvalo velice dlouho, než se naučil vystupovat před obecenstvem. Respektive dostat se do stavu, že má pocit, že vystupuje správně. Je totiž, vysvětluje, „strašně“, ale opravdu „strašně“ sebekritický. Dlouho prý nemohl poslouchat své nahrávky, neustále přemýšlel nad tím, jestli zpívá dobře nebo jak vypadá.

 

No, Póle

Vraťme se nicméně zpět do dob jeho mládí. Po skončení gymnázia nastala doba, kdy se Pavel Černoch „hledal“. A začalo se ukazovat, že vše nebude úplně jednoduché. „I když se mi ale třeba nedařilo, tak jsem si nedovedl někdy v těch osmnácti devatenácti představit, že bych skončil někde v nějakém malém divadle. Měl jsem vždy velké ambice,“ říká operní zpěvák.

Absolvoval různá předzpívání, v Česku ho ale nevzali v podstatě nikde. Tedy skoro nikde. „Měl jsem pár lidí, kteří mi odmalička pomáhali, věděli, že mám talent, že mám pěkný hlas, ale že ten hlas je komplikovaný a že se asi hledám. A pořád nade mnou drželi takovou lehce ochrannou ruku. Byl to můj velký kamarád Jaroslav Kyzlink. Ten mi ze začátku nejvíc pomáhal. Vždycky mě bral se sborem, i sóla mi dával, a když to zrovna nevyšlo, říkal: No, Póle, dneska se to zase nepovedlo, ale dobrý, dobrý, jedeme dál,“ vzpomíná Pavel Černoch. „Ten hlas byl velký, ale nějak si s ním nikdo v těch začátcích nevěděl rady, neuměli ho moc nikam zařadit. Jestli je to baryton, nebo tenor a co vlastně mám zpívat,“ dodává.

Po gymnáziu tak šel Pavel Černoch studovat jazykovou školu, konkrétně němčinu, udělal si mezinárodní státnice a poté i soukromě učil. Pak přišel v první půli devadesátých let onen již zmíněný moment, kdy se mladý Pavel rozhodl přihlásit v Brně na JAMU na operní zpěv. Vzali ho hned, protože „ten hlas tam byl“ – jenže po prvním semestru mu doporučili, aby odešel s tím, že „není přizpůsobivý“. Co jim vadilo?

„Já už jsem v té době poslouchal různé zahraniční zpěváky, jezdil jsem soukromě na nějaké pěvecké stáže a vracel jsem se s vlastní představou, jak by studium mělo vypadat. Ptal jsem se jich na věci, na které se v prvním ročníku na vysoké škole profesorů, kterým je šedesát či sedmdesát let, ptát prostě nesmíte,“ vypráví. „Asi jsem tam nikdy neměl chodit, ale naši chtěli, abych měl vysokou školu.“ Uplynuly další dva roky a Pavel Černoch se na brněnskou JAMU vrátil – do oboru hudební management. Zpěv od té doby studoval už jen soukromě. A zpíval, jak říká, jen maličko. V kostele. V divadle téměř vůbec.

 

Jo, Černoch, ztracenej

Přes všechny těžké chvíle a neúspěchy ho ale nikdy nenapadlo to úplně vzdát. I když z ambice a touhy stát se operním zpěvákem se v jednu chvíli stala již jen ambice mít zpěv celoživotně jako své hobby.

„Talent, to je něco uvnitř vás, co se pořád dostává na povrch, pořád se to dere ven, a když dobře zazpíváte, dostavuje se jakási zvláštní vibrace, vytváří se nějaké hormony a zažíváte pocit štěstí a uspokojení. Neustále jsem se tak zvaně hrabal a snažil se nějakým způsobem dojít k pravdě ve zpěvu, v technice. Abych dokázal vytvořit správně tón, aby mi to zaznělo, abych nebyl unavený, abych mohl zazpívat árii, kterou jsem miloval,“ vzpomíná Pavel Černoch.

Možná i právě proto stále hledal toho správného učitele. Tehdy už prý byl „známou postavičkou“ se zvláštní pověstí, jak se později dozvěděl od svých známých. „Vždycky říkali: Jo, Černoch... takovej ztracenej, kterej se furt snaží a furt nic, a je to s ním tak trochu marné,“ popisuje.

Roky hledání učitelů se podepsaly i na jeho hlase. Jak říká, už ho pak snad ani neměl. Vystřídal asi pět školitelů, každý ho učil něco jiného. Teprve v šestadvaceti letech přišel zlom. V Česku se objevil italský profesor Paolo De Napoli, domluvili se a začal u něj studovat.

Čím mu právě tento italský učitel nejvíc „sedl“? „Když jsem se nahrával, začalo se mně poprvé líbit, jaké vydávám tóny. Navíc mě po hodině nebolelo v krku, to bylo také důležité znamení. Líbilo se mi i to, jak je při učení klidný.“ A tak začal Pavel Černoch jezdit pravidelně do Itálie. Přes léto tam každý rok žil skoro tři měsíce. Jak říká, De Napoli ho postupně naučil všechno, co dnes umí. První dva roky přitom pracovali jen na technice. A napravovali všechny šrámy, které jeho hlas utrpěl u předchozích učitelů.

Hodiny zpěvu měl každý den. De Napoli tehdy pracoval jako poradce pro univerzitu v americké Jižní Karolíně, v Toskánsku nicméně pořádal velké tříměsíční kurzy, které obsahovaly prakticky celý operní provoz. V jejich rámci se vždycky nastudovaly dvě nebo tři opery a ty se poté celé léto hrály v nádherných malých městech, jako byly Ancona či Cortona, která měla stará divadla. Tak se Pavel Černoch dostal na první italská pódia. Absolvoval rovněž hodiny herectví a sbíral cenné zkušenosti od svých kolegů i zahraničních režisérů.

„Potom jsem měl nějaké menší role v Itálii v Cagliari a to pro mě byla také obrovská škola,“ popisuje. Setkal se poprvé se světem opery, velkými operními hvězdami a věděl, že to chce „dělat buď takhle, nebo nic“. Žádný limit, dokdy se o to bude pokoušet, si však nedával.

Měl totiž, jak říká, tu výhodu, že v té době se mu už dobře rozjela jeho firma pořádající eventy, kterou si v roce 2002 založil. Začal vydělávat, a nebyl tak pod tlakem, že by se měl na zpěv vykašlat a zatím třeba dělat „něco seriózního“, co by ho uživilo. „Pracoval jsem pořád. Když jste mladý, energický a ctižádostivý, tak to jde. Jak jsem do toho stíhal zpěv? Tu otázku si dneska kladu každý den, když už nedělám ani třetinu toho, co jsem dělal tenkrát, a nic nestíhám,“ směje se. Notebook měl prý pořád u sebe, v šatně, v divadle, pracoval i o přestávkách, těsně před vystoupením, s čímž se pojí i zajímavé historky.

„Nikdy nezapomenu, jak mě jednou volali při představení La traviaty: Na scénu! A já jsem mluvil s nějakým ředitelem z farmaceutické firmy a on mi říkal: Kde jste? Vy jste na letišti? Nebo na nádraží? Běžte někam, kde nebude ten rozhlas. A pak už se ozvalo: Pavle, Pavle, pojď, už musíš,“ vypráví se smíchem.

 

Cesta ke slávě

Když začal být Pavel Černoch známější v cizině, začaly chodit i nabídky z Česka. Tehdy, byl to začátek třetí dekády jeho života, dostal v Praze první operní angažmá ve Stavovském divadle v rámci letního festivalu. První rok se hrál Don Giovanni, druhý rok La traviata.

A pak už se to, jak říká slavný tenorista, rozjelo. Dostal několik rolí jako host v Národním divadle. Následně ho dirigent Jaroslav Kyzlink pozval do Rigy, kde ztvárnil poprvé Števu v Její pastorkyni. Psal se rok 2005 a Pavel Černoch tam získal první zahraniční angažmá. Poté se dostal do vídeňské Volksoper, kde působil dva roky jako rezidenční host, následně ho pozval opět dirigent Kyzlink do Atén, ať jde dělat prvního prince v Rusalce. Tam ho uslyšel slavný americký agent Alan Green a hned mu nabídl spolupráci. Respektive že ho bude agentura Zemsky a Green zastupovat. Šlo bezpochyby o další ze symbolů toho, že se Pavel Černoch zásadně prosadil.

Dál nicméně pracoval i ve své eventové firmě. Nenastala někdy chvíle, kdy si řekl, že zpěvu už je tolik, že musí s podnikáním skončit? „Ne, mělo to vývoj, ve zpěvu i v managementu. Celý život mám vlastnost, že rád deleguji, mám důvěru v lidi a vždycky jsem se chtěl obklopovat těmi nejlepšími, nemám konkurenční fobie,“ říká. Podnikání mu navíc dává svobodu. V opeře tak může klidně říct – ne. „Udělal jsem to několikrát, když jsem viděl, že bych v tom nebyl dobrý, že to nejde nebo že si s těmi lidmi absolutně nerozumím,“ dodává.

 

Teď žít „pomalejc“

Coby slavný operní zpěvák se Pavel Černoch doslova rozjel po světě. Věhlasná agentura Zemsky a Green ho zastupovala dlouhých krásných dvanáct let.

V lednu 2020 se ovšem jejich cesty rozdělily.

„Všechno se za tu dobu změnilo, já jsem se někam posunul, Bruce Zemsky mezitím zemřel a Alan Green se se mnou názorově rozešel, pokud jde o můj další vývoj. Hned se ale objevila spousta nabídek od dalších největších agentur. Nakonec se rozhodl pro londýnskou Intermusicu, a jak říká, do druhé dekády své kariéry vstoupil s její ředitelkou Marií Mot a začala nová, velmi příjemná spolupráce.

„Má na starosti dvacet zpěváků, a ne 200 a je strašně fajn s ní komunikovat. Všichni kolem mě říkali: Ty seš úplnej blázen. Nemůžeš odejít od Alana Greena, kam chceš jít? Uvědom si, kolik ti je, vždyť si zničíš kariéru, taková nejistota. Když cítím, že to není úplně tak, jak bych chtěl, tak jdu radši od toho. Měl jsem odvahu to udělat a jsem za to rád,“ vysvětluje.

Pak přišel covid a všechno se zastavilo. Byznys i divadlo. Oba pilíře, které si Pavel Černoch vybudoval, spadly. „V opeře jsem byl nakonec ale rád, protože jsem měl před sebou nesmírně náročnou sezonu a únava již byla znát. Měl jsem mít řadu nových produkcí včetně New Yorku, Londýna, Salcburku, Paříže, Říma, pak turné po USA. Bez jediného volného dne, abych letěl domů. Takže mně to v uvozovkách seslal pánbůh, protože nevím, jak bych to vydržel,“ popisuje. I v jeho firmě to nakonec dopadlo dobře, rychle se přeorientovali na online prostředí.

Pavel Černoch si v důsledku pandemie po několika letech konečně odpočinul. A jak říká, s koncem u Alana Greena přestal i tlak na to, aby zpíval tmavým hlasem, který nemá. Spadl z něj stres a paradoxně prý začal zpívat líp. „A ty smlouvy, které jsem chtěl a pořád nechodily, do Vídně, do Metropolitní opery v New Yorku, tak ty najednou s Marií Mot a Intermusicou všechny přiletěly,“ dodává.

Diář má nyní plný až do roku 2024, na roky 2025 a 2026 se mu začínají rýsovat první projekty. Pečlivě si ale vybírá. Chce totiž žít opravdu „pomalejc“. A určitě by chtěl být i více v Česku. Domluvil se mimo jiné na spolupráci s Českou filharmonií, 9. října má koncert v Rudolfinu, čeká ho i představení v Národním divadle. Spolupráce s Paolem De Napolim už není tolik intenzivní, jak ale Pavel Černoch říká, konzultují neustále. „Trenér musí být pořád. Jakmile začnete trénovat sám, je to úplně stejné jako ve sportu, nemáte zpětnou vazbu a to je špatně,“ říká.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement