Češi si neuvědomují, co všechno dokázali

Připomínáme si třicet let od konce komunismu a začátku demokracie. Je to dostatečně dlouhá doba na pohled zpět?

Je to skutečně velmi krátký časový úsek. A bude ještě dlouho trvat, než budeme moci objektivně pochopit, co se událo. Navíc čistě z praktického hlediska: když jsou aktéři událostí stále naživu, nemáte k dispozici jejich paměti. Teprve až po jejich smrti se dostanete k nepublikovaným deníkům nebo dopisům, které si mezi sebou posílali. A pak máte k dispozici mnohem více pramenů. Každopádně jde stále o období změny, zatím ještě neskončil přechod od jednoho k druhému – a nejde jen o Českou republiku.

Dvě třetiny Čechů dnes hodnotí události z podzimu 1989 pozitivně, vyplynulo z nedávného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění, přičemž Slováci tak kladný vztah k „sametu“ nemají.

To je problém, se kterým se Československo potýkalo vždy. Dění a zkušenosti v obou částech společné země byly značně nerovné, a rok 1989 není jediný příklad. V průběhu druhé světové války bylo Slovensko formálně a vůbec poprvé nezávislým státem, zatímco obyvatelé Čech a Moravy žili v nacistickém protektorátu, v německé kolonii. Byla tu pochopitelně řada podobností – tisovské Slovensko i českomoravský protektorát byly hluboce nepřívětivé, autoritářské režimy. Bez ohledu na to ale existovaly důležité rozdíly v tom, jak tyto dvě části Československa prožily období 1939–1945.

A podobné je to i v případě pražského jara, které se datuje nástupem Alexandera Dubčeka do čela ÚV KSČ. Částečné zrušení cenzury, což je jeden z charakteristických znaků této éry všeobecného uvolnění, byl poprvé přijat Dubčekem už v době, kdy byl ve vedení Komunistické strany Slovenska – KSS. A znovu: průběh pražského jara a jeho následného potlačení byl v obou částech společného státu podobný, ovšem jedna z nejdůležitějších změn roku 1968 pro Slováky – totiž myšlenka federalizace – přetrvala i přes invazi vojsk Varšavské smlouvy. Zatímco Češi přišli o všechny reformy, z nichž se těšili.

Ve své knize mluvíte o tom, že před třiceti lety došlo vlastně ke dvěma revolucím…

Češi měli před třiceti lety mnohem lepší výchozí pozici k tomu, aby se dostali do Evropské unie, i co se týče ekonomické situace na tom byli lépe. Měli hlavní město, lepší geografickou polohu, na Slovensku zůstal těžký průmysl. Pro Slováky to celé bylo mnohem těžší.

Zaujalo mě, na kolika stránkách své knihy se věnujete demonstracím v Bratislavě a obecně dění na Slovensku. Rozepisujete se například o Svíčkové demonstraci na Hviezdoslavově náměstí z března 1988, kterou iniciovali katoličtí disidenti.

Věděla jsem, že dívat se na dějiny Československa jen optikou hlavního města a nějaké dominantní skupiny vytváří velmi jednostranné pojetí historie. Chtěla jsem se proto zaměřit i na to, co se dělo v regionech a co si myslely ostatní skupiny lidí. A ta zjištění pro mne byla překvapivá. Když nasloucháte Slovákům, uvědomíte si, jak odlišně československou historii vnímají – a to v každém ohledu.

Mohla byste to rozvést a upřesnit?