Češi si neuvědomují, co všechno dokázali

Připomínáme si třicet let od konce komunismu a začátku demokracie. Je to dostatečně dlouhá doba na pohled zpět?

Je to skutečně velmi krátký časový úsek. A bude ještě dlouho trvat, než budeme moci objektivně pochopit, co se událo. Navíc čistě z praktického hlediska: když jsou aktéři událostí stále naživu, nemáte k dispozici jejich paměti. Teprve až po jejich smrti se dostanete k nepublikovaným deníkům nebo dopisům, které si mezi sebou posílali. A pak máte k dispozici mnohem více pramenů. Každopádně jde stále o období změny, zatím ještě neskončil přechod od jednoho k druhému – a nejde jen o Českou republiku.

 

Dvě třetiny Čechů dnes hodnotí události z podzimu 1989 pozitivně, vyplynulo z nedávného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění, přičemž Slováci tak kladný vztah k „sametu“ nemají.

To je problém, se kterým se Československo potýkalo vždy. Dění a zkušenosti v obou částech společné země byly značně nerovné, a rok 1989 není jediný příklad. V průběhu druhé světové války bylo Slovensko formálně a vůbec poprvé nezávislým státem, zatímco obyvatelé Čech a Moravy žili v nacistickém protektorátu, v německé kolonii. Byla tu pochopitelně řada podobností – tisovské Slovensko i českomoravský protektorát byly hluboce nepřívětivé, autoritářské režimy. Bez ohledu na to ale existovaly důležité rozdíly v tom, jak tyto dvě části Československa prožily období 1939–1945.

A podobné je to i v případě pražského jara, které se datuje nástupem Alexandera Dubčeka do čela ÚV KSČ. Částečné zrušení cenzury, což je jeden z charakteristických znaků této éry všeobecného uvolnění, byl poprvé přijat Dubčekem už v době, kdy byl ve vedení Komunistické strany Slovenska – KSS. A znovu: průběh pražského jara a jeho následného potlačení byl v obou částech společného státu podobný, ovšem jedna z nejdůležitějších změn roku 1968 pro Slováky – totiž myšlenka federalizace – přetrvala i přes invazi vojsk Varšavské smlouvy. Zatímco Češi přišli o všechny reformy, z nichž se těšili. 

 

Ve své knize mluvíte o tom, že před třiceti lety došlo vlastně ke dvěma revolucím...

Češi měli před třiceti lety mnohem lepší výchozí pozici k tomu, aby se dostali do Evropské unie, i co se týče ekonomické situace na tom byli lépe. Měli hlavní město, lepší geografickou polohu, na Slovensku zůstal těžký průmysl. Pro Slováky to celé bylo mnohem těžší.

 

Zaujalo mě, na kolika stránkách své knihy se věnujete demonstracím v Bratislavě a obecně dění na Slovensku. Rozepisujete se například o Svíčkové demonstraci na Hviezdoslavově náměstí z března 1988, kterou iniciovali katoličtí disidenti.

Věděla jsem, že dívat se na dějiny Československa jen optikou hlavního města a nějaké dominantní skupiny vytváří velmi jednostranné pojetí historie. Chtěla jsem se proto zaměřit i na to, co se dělo v regionech a co si myslely ostatní skupiny lidí. A ta zjištění pro mne byla překvapivá. Když nasloucháte Slovákům, uvědomíte si, jak odlišně československou historii vnímají – a to v každém ohledu.

 

Mohla byste to rozvést a upřesnit?

Ano, ale musím se vrátit do roku 1987. V Sovětském svazu byl u moci Gorbačov se svou perestrojkou a glasností, takže tu byl prostor pro změny. Zatímco v Polsku nebo Maďarsku odstartoval převrat křesťanský disent, a stejně tak na Slovensku, v Praze to byli studenti. Disidenti a ostatní pak pomohli mobilizovat síly. A hlavně v prvních fázích československé revoluce přišel podnět od reformovaných komunistů z období roku 1968. Každopádně všechny tyto skupiny vytvořily atmosféru změn. Co se dříve zdálo nemyslitelné, bylo najednou možné. V pozadí stála celospolečenská nespokojenost s režimem, díky které ho bylo možné svrhnout.

 

Politologové rozlišují hned několik typů přechodu od autoritativního k demokratickému režimu, v nichž hrají roli disidenti, reformisté i vládnoucí elita. Jde o to, jestli došlo k převratu dohodnutému, nebo násilnému, jestli ho vyvolaly masy nebo jen úzká skupina lidí. Jak to vnímáte vy? Je podle vás „revoluce“ přesný pojem, jak označit události roku 1989 v Československu?

Ano, byla to revoluce. Podívejte se na ty změny: došlo k zavedení občanské svobody, z vlády jedné strany se Československo přesunulo k demokratickým volbám. Nebylo to úplně perfektní, stejně jako není perfektní ani demokracie sama. Očekávání byla v té době tak vysoká, že je nebylo možné všechna naplnit. Byl tady optimismus, nadšení, nespočet možností. Tahle bublina poměrně brzo splaskla. Revoluce ale nikdy netrvá věčně, pokaždé brzy opět zavládne pragmatismus.

 

Češi, bděte!

Po sametové revoluci došlo k sametovému rozvodu, jak o konci Československa sama píšete. Bylo podle vás rozdělení federace nutné?

Nemyslím si to. Dá se to srovnat s tím, čím teď prochází Velká Británie. Je nezávislost Skotska nutná? Není, ale možná k ní stejně dojde. Čelní představitelé Československa nebyli tehdy schopní se na ničem dohodnout, proto se zdálo logické, že se obě strany chtějí rozdělit. Navíc Československo už fungovalo jako federace, takže bylo všechno o poznání jednodušší. Ale jak víte, konec společného státu neměl ani na jedné straně podporu většiny obyvatelstva – alespoň to tvrdí všechny průzkumy z té doby, které jsem viděla. A dodnes toho někteří litují, jako například Petr Pithart, kterého jsem před pár lety potkala a potvrdil mi to. A prezident Václav Havel rezignoval na svůj úřad právě proto, aby nemusel tento rozdělující zákon podepisovat. Na druhou stranu: nikdo neřekl, že rozdělení chce, neuskutečnily se ale ani žádné velké protesty. I to ukazuje, do jaké míry na tom lidem záleželo: ani kvůli tomu nevyšli do ulic, nebojovali za to.

 

Byl rozpad Československa podle vás vyústěním dlouhodobého boje Slováků za samostatnost, nebo prostě součást vývoje v prvních letech svobody?

Označila bych to spíše jako rozdělení než rozpad. Přece jen k tomu nedošlo za války nebo nějaké krize, ale v časech míru, byť v období určité nejistoty. Rozdělení Československa ale nezapříčinila vůle lidu, takže nešlo o nějaký nevyhnutelný důsledek. Bylo to spíše pragmatické vyřešení náhlých problémů v porevolučních letech. Nicméně tím, jak se obě strany nemohly shodnout, vyvrcholila dlouhá historie vzájemného neporozumění a dezinterpretací. Slovensko mělo ve společném státě menší moc, a opět to porovnám se situací na britských ostrovech, kde se také snoubí přátelství a respekt s rozčílením a frustrací mezi slabšími a silnějšími regiony. Navíc si myslím, že vůči Praze se tak cítil i zbytek Čech, ještě víc pak Morava a Slezsko. Nešlo jen o Slovensko.

 

Mohlo situaci zvrátit referendum?

Nejsem úplně fanouškem lidových hlasování. Občas slouží jako nástroj vhodný především pro demagogy, používal je i Hitler.

 

Ve své knize zmiňujete, že nacionalismus zůstává silou, která hýbe celým regionem střední Evropy. Nabývá podle vás na síle?

Jeho síla se příliš nemění. Čím dál víc se ale společnost polarizuje na ty, kteří věří, že migrace je hrozba pro jejich stát, a na ty, kteří věří, že může být i užitečná. Podle mě ale větší hrozbu představuje, když svou zemi vnímáte silně nacionalisticky a obranářsky. Vede to k agresi.

 

Čeho dalšího se Češi bojí?

Korupce a populismu. Že si vládu v zemi bude uzurpovat hrstka mocných pro svůj vlastní zájem. V dlouhodobém měřítku je tu vždy riziko návratu autoritativního režimu. Vidíme to třeba v Maďarsku, kde už dnes probíhá značné omezování soudní moci a občanských práv. Kdo chce být demokrat, musí být neustále bdělý, neboť pro demokracii je příznačná křehkost. Když lidé začnou dění ve své zemi ignorovat a nejsou politicky aktivní, ohrožují všechny výhody demokracie.

 

Na začátku jste říkala, že Česko je pořád v jakémsi přechodném období. Jak je na tom dnešní západní Evropa?

Celá Evropa i západní svět je tak trochu v krizi. Víte, v období studené války měly obě strany velmi zjednodušené pohledy na to, jak vypadá režim u toho druhého. Na Západě byla velmi naivní představa o tom, co jsou komunisté vlastně zač. Stejně tak lidé, kteří poslouchali Svobodnou Evropu, měli specifickou představu o tom, jak vypadá západní demokracie. V roce 1989 si proto hodně sametových revolucionářů myslelo, že zkrátka stačí následovat model západní demokracie. Dnes je možná víc než dřív jasné, že to není tak jednoduché. Západ si teď sám není úplně jistý svou formou demokracie – částečně kvůli globalizaci, částečně kvůli populismu. A momentálně je skutečně nejisté, co se bude dít dál.

 

A jaký je váš odhad?

Přála bych si, abych k tomu mohla říct víc. Historici ale nejsou o nic lepší v předpovídání budoucnosti než kdokoli jiný. Bádáme v minulosti, tam jsou zdroje. Všechno ostatní jsou jen spekulace. Mám ale trochu víc naděje pro Českou republiku než třeba pro Maďarsko a další země s kratšími nebo problémovějšími vzpomínkami na demokracii. Spousta Čechů je hrdá na demokratickou tradici své země, a vyzdvihuje Masarykovu první republiku, zároveň dokáže mírumilovně demonstrovat proti tomu, co považuje za korupci. Vidíme to v poslední době jak v Česku, tak na Slovensku. A to dává dobrý základ pro mírný optimismus.

 

Změnil se váš pohled na moderní českou historii od chvíle, kdy jste se o ni začala zajímat?

Několikrát. Když jsem jednu dekádu po revoluci začala každý rok jezdit ze Skotska do Česka, cestovala jsem z bohaté do chudé země. Ale v jednu chvíli se to změnilo. Nevím, jestli si Češi vůbec uvědomují, kolik toho za pouhých třicet let dokázali. Jsou tu hrozby, o kterých jsme mluvili, ale ekonomika vzkvétá, lidé jsou na tom líp a Česko je součástí Evropské unie, což je obrovská výhoda.

 

Přibývá Čechů, kteří to vidí jinak.

Vím, že EU je pro spoustu Čechů diskutabilní téma, ale mám zkušenost, že obyvatelé střední Evropy bývají zkrátka pesimisti, a Češi obzvlášť.