Jezulátko pod kapucí. Hradčanský betlém

Report

Jen půltucet řeholníků dnes žije v kapucínském klášteře na pražských Hradčanech a o to víc mají práce. Kromě modliteb se musí starat o přilehlou Loretu, ve které střeží poklad, nebo o vlastní kostel, v němž vystavují pozoruhodný barokní betlém: „Když nebudou omezení,“ vědí bratři Dismas a Bonaventura dopředu, „přijde si ho po Štědrém dnu prohlédnout klidně i dvacet tisíc lidí.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jsme na jednom z nejromantičtějších míst Prahy, a protože odbila celá, v okolí Loretánského náměstí se rozezní slavná zvonohra z roku 1694: „Tisíckráte pozdravujem tebe“, oslavuje Pannu Marii.

Řeholníci si na melodické zvonění dávno zvykli.

„Jsem z Valašských Klobouk,“ říká otec Dismas, což je současný provinciál čili představený českých kapucínů: „A my Valaši jsme patrioti, takže bych se do Prahy nikdy neodstěhoval, nebýt knězem, ale musím uznat, že zrovna tady cítím kouzlo. Je to vynikající místo ve středu metropole, vhodné pro modlitbu, skoro jak na dědině. Někdy večer otevřu ve své cele okno do zahrady, kde je až pronikavé ticho, které jen občas přeruší vzdálená tramvaj... Moc dobře nám to svatý Vavřinec z Brindisi vybral, když sem roku 1599 z Itálie doputoval!“

 

Zvláštní jméno Dismas

Provinciál je zvláštní ve více ohledech, ale začněme jménem: Dismas je lotr.

„Přesně tak,“ směje se pětapadesátiletý řeholník poté, co si musel skoro lehnout do křesla, aby mi viděl do očí, protože nedokáže zvednout hlavu vzhůru: „V noviciátu jsme si měli vybrat řeholní jméno a představený říkal, ať hlavně nezvolíme žádného Kryšpína nebo Dismase.“

Druhá nedoporučená možnost tehdejšího nováčka zaujala hned, a ještě víc, když si jméno spojil s novozákonním příběhem. „On to byl ten lotr po pravici Pána Ježíše, a tím pádem první svatý.“

Na Golgotě se Ježíši všichni smáli a přidal se i jeden ze dvou mužů, kteří viseli na křížích spolu s ním: „Když jsi Mesiáš, zachraň sebe i nás!“

Odsouzenec po pravici se ale Ježíše překvapivě zastal a uznal, že zatímco on dostává spravedlivou odplatu, Ježíš nic zlého neudělal: „Vzpomeň si na mě,“ požádal, „až přijdeš do svého království.“ A slyšel odpověď: „Amen, říkám ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

Hradčanský Dismas rozumí tomu, proč mu před třiceti lety nebylo jméno doporučeno – zní tvrdě: „Kdybych hleděl na fonetiku, nevyberu si ho. Ale šlo mi o ten příběh, ve kterém jsem se viděl a vidím se v něm dodnes, protože to já jsem ten lotr, kterého Pán Ježíš ospravedlňuje svou láskou.“

Na čemž mi připadá zajímavé, že vlídný Dismas je už od raného mládí nemocný, nese si těžký kříž – a stejně mu připadá, že je neadekvátně zahrnutý milostí. O čemž by se dalo vážně diskutovat, kdyby se zase nezačal smát: „Být Dismasem má dvě výhody. Zaprvé je nás malinko a my křesťané věříme, že se za nás naši svatí v nebi přimlouvají – takže Dismas má na každého z jmenovců dost času. No a pak mám taky alibi, když udělám kázeňskou chybu: Co byste chtěli po lotrovi?!“

 

 

Nesimuluju, ogaři

Poznal jsem ho jako fanouška na fotbalovém turnaji kněží – přisedl jsem k němu zvědavě, protože i přes zjevný zdravotní hendikep sledoval hru ze všech na tribuně nejpozorněji.

Dali jsme se do řeči a po pár minutách mi připadalo, že jsme přátelé. „Ze všech sportů už zvládám jenom pinec,“ řekl například: „Ten kdybyste si chtěl zahrát, tak vás pořád porazím. Však na Hradčany přijďte a vezměte i děti, ideálně kolem Vánoc, ať vidí betlém. Kdybyste chtěli, provedu vás i Loretou, z našeho kláštera tam vede chodba...“

Dismase sužuje Bechtěrevova nemoc, a kdyby byl zdravý, nejspíš se řeholníkem nestane: „Myslím, že dokud by to šlo, hrál bych fotbal a touto dobou už možná předával zkušenosti.“

Když o tom přemýšlí, září: „Trénoval bych jinak, než je běžné, soustředil se víc na techniku než na fyzičku; mí kluci by udrželi balon u nohy, uměli si nahrát, obejít protihráče, to by mě bavilo!“

 

Nejsi napitý?

Jdeme do areálu Lorety, který je nádherný, ale musím přiznat, že mě v tuhle chvíli víc zajímá Dismasův životní příběh.

Nevadí mu to; k velkolepé a šlechtické Loretě nemá tak silný vztah jako k vlastnímu klášteru s prostým kapucínským kostelem.

„Loreta k nám čtyři sta let patří, staráme se o ni, nakonec nám ji Lobkovicové předali, ale já si nemůžu pomoct a vnímám ji spíš jako muzeum.“

Kdysi bývala pražská Loreta oblíbeným poutním místem, ale tradice vymřela: „A pro mě jsou důležitější lidé než domy, což bude opravdu tím, že jsem sportoval...“

Takže se vracíme k Dismasově příběhu a to je dobře: narodil se do obyčejné rodiny. „Maminka prodávala v hračkářství a taťka dělal číšníka – štamgasti mu říkávali pan Pěkný, protože když obsluhoval, vždycky říkal prosím pěkně a děkuju pěkně.“

Kvůli babičce chodil do náboženství a ve třetí třídě absolvoval svaté přijímání, čímž to haslo. „Jenom na Vánoce jsme s rodiči vyráželi do kostela pár desítek metrů od baráku, ale nám dětem se to nelíbilo, protože v televizi běžely pohádky – nějak jsme si to protrpěly, zazpívaly Narodil se Kristus Pán a vrhly se na dárky.“

Dismas se oddal fotbalu, byl útočníkem. „Třikrát týdně jsme měli trénink, ale jinak jsem na hřiště chodil klidně sám; už v sedmnácti jsem za muže nastřílel nejvíc branek.“

Po zápasech občas kolovala borovička, Dismas se zamiloval. „Bylo to takové čisté chození s děvčicou ze sousedství – důležitý pro mě byl fotbal, partija ogarů a toto děvče...“

V osmnácti se pak přihlásila nemoc.

„Začalo to bolestmi v kostrči – když jsem při zápase prudčeji došlápl, hned mě tam píchlo. Ostatní nejdřív mysleli, že simuluju, ale ne, nešlo to. Tuhla mi páteř, zkracovaly se svaly, po čase jsem zjistil, že mám potíž ohnout se nebo hýbat krkem... Ještě deset let jsem byl jakžtakž pohyblivý, ale pak už skutečně ztuhlý – na druhou stranu dřív to bolelo a dnes jsem ve stavu, kdy vůbec nepotřebuju prášky proti bolesti.“

Život bez fotbalu by ještě zvládl, „naštěstí mám povahu, že mi ke štěstí docela stačí i ten pinec“, ale následoval rozchod s dívkou a vlastně taky s rodným městem: „Po odvolání mě přijali na bratislavskou vysokou školu chemicko-technologickou, kde jsem si připadal vykořeněný, a tohle všechno se naskládalo.“

Bylo mu už jednadvacet let, začal se scházet s věřícími a nadchlo ho, když si pustili šestihodinový filmový opus Ježíš Nazaretský: „Tehdy jsem se začal modlit a přišla obrovská vnitřní radost, která trvala dva měsíce – když jsem šel ven a potkal známého ogariska, obvykle myslel, že jsem napitý.“

Onoho roku 1987 by ho ještě nenapadlo, že se může stát například knězem. „Ač mám rád lidi,“ říká, „jsem spíš introvert. Nikdy jsem nechtěl být středem pozornosti, v naší partii byli jinačí baviči, takže sebe jako kněze jsem si představit neuměl – to spíš jako řeholníka.“

I k této možnosti ho navedl film, tentokrát ten o životě svatého Františka jménem Bratr Slunce, sestra Luna: „Tolik mě zaujal, že jsem zatoužil stát se františkánem...“ (Tužba se nakonec splnila, protože kapucíni jsou větví františkánského řádu, která se jen rozhodla žít o trochu zbožněji – a aby se tito reformátoři odlišili, přidali k hábitu dlouhou a špičatou kapuci.)

Bratislavskou školu Dismas vzdal, pak musel na vojnu, odkud ho po dvou měsících pustili, protože už skutečně nepůsobil jako simulant. Dostal se na další chemickou školu do blízkého Zlína, ale pořád to nebylo ono a nejlépe se cítil, když mohl ministrovat; to se v něm rozhostil pokoj. Když se pak v lednu 1989 rozhodl, že přece jen zkusí vstoupit do kněžského semináře v Litoměřicích, pokoj se změnil snad až v nirvánu. „Mamku to zarazilo, týden se mnou nemluvila, taťka se zlobil, že nedodělám žádnou školu, ale postupně můj vývoj přijali.“

Brzy přišel politický převrat a ani horliví křesťané se najednou nemuseli bát. Dismas se v semináři osobně seznámil s kapucíny, byli fajn. „A tak jsem se přihlásil do prvního post-komunistického noviciátu v Újezdu u Uničova – starou faru s vlhkými stěnami jsme tam předělali na klášter.“

Pak složil první sliby a v Olomouci se stal kapucínem. Dostudoval, takže byl vysvěcený na kněze, naučil se hovořit před lidmi tak, aby se kvůli jeho trémě neklepal oltář, nakonec se zavázal žít zasvěceným způsobem nadosmrti...

Stojíme uprostřed Lorety, aniž bychom si ji prohlédli – Dismas vzpomíná, já poslouchám:

„A prožil jste si od té doby duchovní krizi?“

Zamyslí se. „Spíš jsem se nikdy nezbavil pocitu nedostatečnosti. Plasticky před sebou vidím svatého Františka, který měl nesmírně rád Boha i lidi, ale vím, že takhle nežiju, jsem slabý. A mimochodem,“ pokračuje Dismas, „čím jsem starší, tím mi duchovní život připadá těžší, protože zpočátku má člověk energii a zhruba do čtyřicítky žije pro ideál. Potom už spíš z Boží milosti – často si říkám Pane Bože, děkuju ti, že jsem měl ještě sílu na tohle a že mi pořád ještě něco jde... Místo horlivého tahu na bránu už spíš cítím vděčnost. Asi jako v manželství, které je po třiceti letech jiné než zpočátku – jiné, ale snad trvanlivější.“

 

U Svaté chýše

Když se řekne Loreta, i Pražané si často vybaví jen reprezentativní fasádu a věž se zvonohrou, jenže to není přesné. Skutečnou Loretou je takzvaná Svatá chýše, stavba krabicového typu na nádvoří – takto údajně vypadal dům Panny Marie, který byl podle legendy přenesen z Nazaretu do italské obce Loreto.

„Tady jsme se od sedmnáctého století modlili,“ vysvětluje Dismas, „ale dneska už sloužíme v Chýši mše jen výjimečně, není zájem poutníků. Úplně stačí jednou týdně nedělní mše v krásném kostele Narození Páně, který vznikl hned tady za Chýší o sto let později...“

Většina návštěvníků míří do prvního patra jednoho z barokních ambitů, které Svatou chýši obklopují a kde je klenotnice plná starých relikviářů, kalichů nebo monstrancí. Poklady jsou za sklem a pod alarmem: „Podívejte,“ ukazuje Dismas na obrovskou paprskovitou monstranci, „téhle nejcennější se říká Pražské slunce.“

Nádherná, plná diamantů.

Ale při bohoslužbách ji kapucíni využijí jenom párkrát za století, a to i z toho důvodu, že je těžká – váží přes dvanáct kilo.

 

Bony a klid

Z místnosti plné drahých kamenů se vracíme do místností plných křížů a polic s desetitisíci starých knih – do kláštera.

Tady nás Dismas předá o tři roky staršímu bratru Bonaventurovi, který byl provinciálem před ním a dnes má na povel oba kostely, tedy jak loretánský, který jsme viděli před chvílí, tak i klášterní, kam nás vezme na prohlídku betléma.

Zatímco Dismas je Valach, Bonaventura, zvaný Bony, pochází z Ostravy. „My tam od nás býváme srdeční,“ shrnul situaci Dismas, „ale Bonaventura je navíc intelektuál s technickým uvažováním, který nám všechno, včetně toho betléma, opraví...“

Bonaventura krčí rameny: „Je pravda, že třeba s elektřinou jsem se seznámil v šesti letech, když jsem strčil dráty do zásuvky. V devíti jsem pak vymyslel elektromagnetické dělo ze špulky na nitě – dovnitř se strčí hřebík a už to lítá!“

Stejně jako Dismas v mládí sportoval, běhal osmistovku za Vítkovice: „Jednou mě málem zabila Helena Fibingerová,“ vzpomene si: „Rozklusával jsem se v hale a najednou bum, u nohy mi přistála koule.“

Zatímco Dismas se na sport rád podívá v televizi, Bonaventura už ani ne. „Ale když jsem náhodou zahlédl atletické závody, ještě po mnoha letech mi začala tuhnout stehna, protože se tělo připravovalo na to utrpení, které osmistovka představuje.“

 

S Bohem na lavičce

Na rozdíl od Dismase pochází z křesťanské rodiny. „Studoval jsem Vysokou školu báňskou, měl ze mě být elektroinženýr, ale ve třeťáku se stalo cosi mezi mnou a Nejvyšším a najednou jsem víceméně dostal befelem, ať se stanu knězem – hned jsem šel na vojnu.“ Za minulého režimu v osmdesátých letech totiž nesměla přijmout teologická fakulta nikoho, kdo už měl vysokoškolský titul, a když  kvůli tomu studium někdo nedokončil, dostal povolávací rozkaz.

To „cosi“ mezi Bonaventurou a Bohem se dá slovy těžko vysvětlit. „Uvnitř se ozve hlas. Ne slova, ale sdělení: Ty tím knězem budeš a hotovo – nedá se o tom moc diskutovat. A já ani diskutovat nechtěl, protože jsem věděl, kdo promluvil...“

Roku 1986 se dostal na teologickou fakultu do Litoměřic, kde se o tři roky později letmo potká s nastupujícím Dismasem. „Studoval jsem na kněze, ale najednou mi došlo, že mám být i řeholníkem – a hned jsem iracionálně věděl, že jezuitou nebo kapucínem.“

Proč nakonec během studia tajně vstoupil ke kapucínům?

„Rád jsem měl i zakladatele jezuitů svatého Ignáce, ale srdce zahořelo ve chvíli, kdy jsem četl spisy františkánského teologa svatého Bonaventury – podle něj jsem si taky zvolil řeholní jméno. Víte, Ignác je bývalý voják, všechno má uspořádané, důraz klade na rozum v modlitbě, kdežto Bonaventura dokázal popsat vztah k Bohu krásně intuitivně – jde mu o kontemplativní modlitbu, při které rozum ani emoce moc nepracují, spíš jde o samotné bytí s Bohem. Jako když zamilovaní sedí na lavičce v parku a nemusí se na sebe dívat, jen vědí, že jsou spolu.“

Roku 1987 vstoupil do řádu, roku 1991 byl vysvěcen na kněze, v Římě pak ještě vystudoval spiritualitu. Od té doby žije v klášterech – a teď nás vede na místo, které má snad nejraději, tedy do místního kostela.

Kráčíme labyrintem chodeb kolem všech těch polic s knihami, přes obrovskou jídelnu, v níž kdysi sedávalo klidně sto bratří zároveň... „Samozřejmě dnes nežijeme jenom v šesti – bydlí tu i třicet studentů a nějaké pokoje nabízíme krátkodobým hostům. Když to jsou rodiny s dětmi, tak je na betlém vezmu třeba i v červenci, protože on stojí celoročně na stejném místě.“

Projdeme si tři rajské zahrady: „Když je teplo, bratr Ambrož vytáhne gril; a jindy si tady v tom klidu jen tak čtu...“

Klid je slovem, které klášter vystihuje nejlépe: „Ona je to dlouhými staletími promodlená atmosféra,“ podotýká Bonaventura.

Pak vcházíme do kostela Panny Marie Andělské, kde zdaleka není jen betlém, ale například taky zázračná mariánská socha z německého Rottenburgu, kterou kalvinisté navzdory zuřivé snaze nedokázali spálit, nebo ostatky mnoha svatých – ať už Václava a Ludmily, evangelisty Marka, nebo kapucínských světců Leopolda Mandiče a Pia z Pietrelciny.

Nicméně magnetem je betlém složený z osmačtyřiceti figur v životní velikosti, který zabírá celou někdejší zpovědní chodbu.

Bonaventura před vstupem do ní říká, že je pro něj posvátný už z toho důvodu, že jde o tradici zavedenou roku 1223 v italském Grecciu svatým Františkem: „Františkánům šlo vždycky o to, zprostředkovat atmosféru božího narození jakýmsi multimediálním zážitkem třeba i lidem, kteří nedovedou číst a psát.“

Skutečně jde o zážitek multimediální, protože prostředkem betléma žene čerpadlo potůček, voní tu seno, svítí několik plamínků (což je výsledek Bonaventurovy práce s diodami), a když hodíme minci do kasičky, začnou bečet ovce.

Děti bývají nadšené. „Loni mi jedna maminka říká,“ vzpomene si náš průvodce, „že dcerka utratila všechny svoje úspory na ovečkách!“

Pro děti to musí být zážitek – však se stačí skrčit a podívat všem těm lidským postavám anebo zvířatům do obličeje: některé ovce začaly po třech staletích strašidelně šilhat.

„Ony si je taky děti často hladí... A pastýřskému psovi ulomily ucho, ale zakazovat něco dětem bývá těžké.“

Pro dospělé může být betlém taky zážitkem, pokud přistoupí na fakt, že jde o dílo kapucína – možná mistrovské, ale v kategorii lidová tvořivost. Kulisy zobrazují spíše velkoměsto, figury ze dřeva a papíru na sobě mají obleky z období raného novověku, pastýři vypadají, jako by právě sestoupili z Beskyd, a tak dále; všechno to je statické, ale přes vánoční svátky dokonalé.

„Při mši svaté na Štědrý den vyšleme nějaké dítě, ať položí figurku Jezulátka do jesliček,“ plánuje Bonaventura, „a pak nám tady začne dvoutýdenní zápřah.“

 

Bude tam líp

Loučíme se s kapucíny, vycházíme z kostela. Na poslední chvíli si všimnu, že je hned u dveří covidová novinka, totiž bezdotykový rozprašovač na svěcenou vodu.

Sami řeholníci se ale žádných nemocí nebojí, protože obecně nemají strach ze smrti: „Já jsem připravený kdykoli odejít,“ praví Bonaventura, „protože TADY mě nic nedrží a TAM se těším.“

A Dismas souhlasně zamručí: „Kdo by se netěšil na místo, kde je absolutní láska a pravda? Lidé, kteří tu chtějí mermomocí zůstat, podle mě nepochopili křesťanství...“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama