Vznikne nový národní park? Bitva o pohádkové duby mezi dvěma řekami

Report

Česko má čtyři národní parky: Krkonoše, Šumavu, České Švýcarsko a Podyjí. Podle nové koaliční smlouvy by k nim měly měly přibýt další dva: Křivoklátsko a také Soutok. Odemykáme zářijovou reportáž z území, které se nazývá Moravská Amazonie a je to trojúhelník na soutoku Moravy a Dyje. V lesích a na loukách protkaných slepými rameny jsou k vidění duby staré až tři sta let, nacházejí se tu vzácné druhy rostlin i živočichů. O způsob ochrany unikátní krajiny se však vede vleklá bitva.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Chystal jsem se sem roky. Tajuplně znějící označení Moravská Amazonie vyvolávalo exotické představy, ale zároveň jsem opakovaně narážel na zprávy, které příliš romanticky a lákavě nepůsobily: fotky dřevorubeckých strojů a čerstvě vytěžených mýtin, doprovázené varováním, že sem v některých obdobích myslivci zakazují vstup. Navíc tam určitě budou kvanta komárů, řekl jsem si vždycky, než jsem výpravu odpískal.

Letos to vyšlo. Covidové lockdowny mě naučily cestovat za neznámými kouty přírody do míst, kam se člověk nemusí trmácet nekonečné hodiny v letadle nebo v autě. A tak jednoho rána vystupuju na nádraží v Břeclavi, kde na mne čekají dva přírodovědci, kteří se ujali nevděčného úkolu nakrmit amatérského milovníka české krajiny odbornými informacemi. A zkusit mu přiblížit, proč je kolem Soutoku, jak zní prozaičtější název oblasti, takový poprask.

 

Kapři na loukách

„Tohle území bývalo padesát dní v roce pod vodou,“ ukazuje Pavel Dedek zpoza volantu. Je zaměstnancem Agentury ochrany přírody a krajiny, konkrétně Správy CHKO Pálava, jeho specializací je entomologie – nauka o hmyzu. Lidé tu prý dříve jezdili na lodičkách a lovili na loukách kapry – existují druhy ryb, které ke tření potřebují vegetaci. Nejen na loukách, ale také v lesích způsobovaly přilehlé řeky pravidelné záplavy, které svědčily i mnoha dalším živočišným a rostlinným druhům. „Přinášelo to vláhu, díky které se tu dařilo mnoha obojživelníkům, stromy dokázaly lépe vzdorovat letnímu suchu,“ vysvětluje Pavel Dedek.

S odvodňováním začali Lichtenštejnové, kterým do roku 1945 patřilo zdejší panství a kteří tady hospodařili, dovršila jej regulace řeky Moravy a další zásahy v sedmdesátých letech minulého století. Zejména v posledních sezonách, kdy hladina podzemních vod v celé republice dramaticky klesla, začala vegetace v důsledku sucha chřadnout. A odnášejí to i věkovité duby letní, které jsou největší chloubou a ikonou krajiny, jejíž velkou část tvoří biotop, odborníky označovaný jako „pastevní les“. „Vzhledem k tomu, jak jsou ty duby staré, mají kořenový systém přizpůsobený dřívějšímu stavu. A v takhle pokročilém stáří už nejsou schopné vyhnat kořen hlouběji,“ říká Pavel Dedek a doplňuje: „Staré duby jsou přitom hlavní základna zdejší biodiverzity, je na ně vázaná spousta hmyzu i dalších organismů.“

Na potřebě vracet do oblasti Soutoku každoroční záplavy se ochránci přírody jakžtakž shodnou s lesáky, kteří se o zdejší porosty starají. V názorech na většinu ostatních postupů se ale rozcházejí. „Vyčítáme jim, že mají sklony těžit tady dřevo jako všude jinde,“ říká Vladan Riedl – můj druhý průvodce Moravskou Amazonií z pálavské pobočky Agentury ochrany přírody a krajiny, jehož specializací je právě lesnictví. A pohled na některá místa, která míjíme, jeho slova potvrzuje. Rozsáhlé paseky připomínají jiný význam slova Amazonie, vzdálený tomu idylizujícímu. Evokují masivní kácení, kterému je jihoamerický prales vystaven.

 

 

Rakousko, nebo Thajsko?

„Chcete vidět hrúd?“ zjišťují muži, kteří mi dopřávají jihomoravské safari. Chci vidět všechno, říkám, i když netuším, o co jde. Následuje vysvětlení: „Písčité vyvýšeninky, významné entomologicky i botanicky. Píše se to s čárkou a je to mužského rodu. Tohle je Dúbravka,“ dozvídám se, když u jedné takové hroudy zastavíme.

Nebýt odborného doprovodu, žádné terénní zvláštnosti bych si nevšiml. „Má to převýšení necelý metr, ale z přírodovědeckého hlediska je to úplně jiné než okolí – mnohem pestřejší a zajímavější,“ říká Pavel Dedek. Aby mi dopřál kompletní zážitek, švihne tyčkou, na jejímž konci je síťka, a vzápětí mi ukazuje miniaturního živočicha. „Cvrčivec révový – napůl kobylka a napůl cvrček. Vydává zvuky jako cikáda, nedávno jsem se kvůli tomu musel vyjadřovat do břeclavských novin. Lidi si mysleli, že tam mají invazi cikád, a stěžovali si na radnici, že nemůžou spát. Na dovolené se jim takové zvuky líbí, ale doma chtějí mít klid,“ zasměje se entomolog.

Seznámení s hrúdem mám za sebou, teď jsem zvědavý na samotný soutok Dyje a Moravy, který představuje jihovýchodní výspu Česka, vklíněnou mezi hranice Slovenska a Rakouska. Na mých průvodcích je vidět, že pro tohle přání mají shovívavé pochopení. „Z našeho pohledu jsou v okolí zajímavější místa,“ vysvětlují a dodávají: „Ještě vám je ukážeme.“

Na zdupaném cípu souše se fotí dvojice výletníků, jinak je tu klid a ticho. Zprava přitéká divočejší Dyje, zleva napřímený kanál řeky Moravy. Na protějším břehu jsou před prkennými chýšemi zavěšeny nad hladinou rybářské čeřeny. Ve spojení s hnědou řekou a zelenou džunglí připomíná scenerie spíš Thajsko než Rakousko.

Když se vracíme k autu, upozorní mě Pavel Dedek na brouka nehybně trůnícího na zábradlí lávky, která vede přes zdejší bažiny a tůně. „Tesařík obrovský, slovensky fuzáč velký,“ vysvětluje. „K životu potřebuje staré umírající duby, daří se mu v jejich rozpadajících se kmenech. A právě o tyhle stromy s lesáky bojujeme,“ doplňuje Vladan Riedl.

Při další cestě mě právě na takové tlející velikány upozorňuje. Přijde mi, že je jich tu docela dost, ale experti laický náhled korigují. „Ubývá jich a není za ně náhrada, protože se tady dlouhé dekády hospodařilo nevhodně. Zastoupení dubů je sice vysoké, ale rostou v temných hustých porostech, kde stromy táhnou rychle vzhůru za světlem. Dřevařům to vyhovuje, takové kmeny jsou rovné, štíhlé, bez suků, vhodné pro další zpracování na prkna či fošny.“ Stromy, které by tady Pavel Dedek i Vladan Riedl rádi viděli, však vypadají jinak: „Potřebujeme silné, rozsochaté duby s širokou korunou, které jsou ideálním útočištěm nejen pro hmyz, ale i pro ptáky a spoustu dalších živočichů.“

Aby takové stromy z oblasti Soutoku nezmizely, prosazují přírodovědci takzvané prosvětlování lesů, při kterém se kácí výběrově, nikoliv holosečně. Takové zásahy jsou z krátkodobého ekonomického pohledu méně efektivní, Vladan Riedl však upozorňuje: „Stromy, které takto ponecháme, budou mít jednou nevyčíslitelnou hodnotu.“

 

 

Hmyzí megapole

Profesionální ochránci přírody nejsou ve svém úsilí změnit hospodaření v lesích Moravské Amazonie úplně bezzubí a mají na svém kontě některé dílčí úspěchy. Od roku 2007 lesáci ponechávají při těžbách takzvané výstavky, což jsou stromy předem vytipované pracovníky Agentury ochrany přírody a krajiny, které nebudou pokáceny – průměrně jde o deset kusů na hektar. Za újmu způsobenou omezením těžby dostávají Lesy ČR zaplaceno od státu, takže závod Židlochovice takto inkasuje celkově deset milionů korun ročně.

Další zastávkou naší expedice je jedna taková experimentální paseka, odborně „obnovní blok“. „Chtěli jsme, aby lesáci nechávali třicet stromů na hektar, ale zaplaťpánbu za těch deset,“ říká Vladan Riedl, když opět vystupujeme ze služební škodovky. Vysoké duby, které trčí k nebi uprostřed holiny, nevypadají dvakrát zdravě. „Ocitnout se najednou takhle na slunci je pro ně šok,“ vysvětluje absolvent Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Nezastírá přitom, že některé stromy ponechané tímto způsobem napospas žáru, mrazu a vichrům mohou hynout. „Horní koruna zákonitě odumírá, zatímco níže na kmeni se vytváří sekundární koruna a celý strom začíná košatět a mohutnět,“ přibližuje proměnu, díky které se takový strom stává jakousi Noemovou archou. A to i v případě, že drastickou změnu prostředí nepřežije. „Říká se, že dub letní tři sta let žije a tři sta let umírá. Ovšem právě během dlouhého rozpadu je nejužitečnější. Představte si ho jako mrakodrap, ve kterém se rodí, schovávají, jedí, rozmnožují se – zkrátka žijí – miliony organismů.“

Vracíme se na asfaltku, jimiž je oblast Soutoku překvapivě hustě propletena. Dnes už popraskané vozovky zde zůstaly po vojácích, kteří za komunismu hlídali hranice – většina území byla za dráty. Mohli sem prominenti režimu, kteří do největší obory v Československu jezdili střílet trofejní zvěř – jedním z hostů býval i rumunský diktátor Nicolae Ceauşescu. Nyní jsou tady k vidění hlavně výpravy cyklistů, kteří víc než rozpadající se duby obdivují lovecký zámeček v empírovém stylu, u kterého je kiosek s občerstvením.

 

Na bicyklu zpět

Po tříhodinové exkurzi mě Pavel Dedek a Vladan Riedl vysazují u nádraží v Břeclavi. Děkuji jim za názorný a trpělivý výklad a loučíme se. Místo na peron ke zpátečnímu vlaku však mířím do půjčovny bicyklů, kterou tu provozují České dráhy. Už během drncání v autě ve mně totiž uzrálo rozhodnutí se do Moravské Amazonie vrátit, a to nejlépe hned. Do soumraku zbývají skoro čtyři hodiny a přijde mi, že mám se zdejší krajinou nevyřízené účty. Že si ji chci osahat ještě jinak než zpoza okýnek škodovky, byť s občasnými kratšími výsadky.

Nádražní personál jeví známky upřímné radosti, že si někdo chce půjčit kolo. Paní v pokladně se omlouvá, že procedura obnáší i podepisování několikastránkové smlouvy ve dvou kopiích, ale pak už stačí vyslechnout si poučení o výbavě (nářadí, svítilny, zámek) a můžu vyrazit.

Jakmile se promotám kolem továrny na výrobu nafukovacích člunů Gumotex, potvrdí se, že jsem udělal dobře. V krásném letním podvečeru se proháním po rovných cestách mezi voňavými loukami a prastarými duby a připadá mi, že mám celou Moravskou Amazonii pro sebe. Zvlášť poté, co si u zámečku na Pohansku dám jedno lahvové. Křižuju krajinu až téměř do tmy a říkám si, co může bránit tomu, vyhlásit tady chráněnou krajinnou oblast, jak si přejí přírodovědci, nebo dokonce národní park – i takové návrhy se objevily, o čemž ještě bude řeč.

 

 

Čekání na objednávku

Po návratu z výletu proto zamířím na obě ministerstva, která mají v gesci klíčovou agendu: lesní hospodářství a ochranu přírody.

Poměrně silných výroků zaznívá na obou stranách dost: „Jde o přírodně nejbohatší lesy ve střední Evropě. Přesto není Česká republika už několik desetiletí schopna zajistit jim ochranu a vidí v nich především zdroj dřeva. Státní lesy tu na státní půdě mechanizací a chemizací likvidují mnoho hektarů porostů plných chráněných živočichů a rostlin,“ stojí ve společném prohlášení z loňského května, které podepsali předsedové osmi odborných společností – botanické, ornitologické a dalších.

„S kritikou našeho postupu nesouhlasíme. Lesy ČR na Soutoku hospodaří ve prospěch lužních lesů. Například tyto lesy cíleně zaplavují, aby ani v nejsušších letech nebyla ohrožena zdejší křehká diverzita a zůstaly zachovány všechny funkce lužního lesa. Odmítám mediální hru s osobními útoky,“ reagoval ministr zemědělství Miroslav Toman (ČSSD), který si na postup přírodovědců stěžoval ministrovi životního prostředí Richardu Brabcovi (ANO). Meziresortní spor musel krotit předseda vlády Babiš.

Řady jednání o Soutoku se účastnil Václav Lidický, vedoucí hospodářské úpravy a ochrany lesů na ministerstvu zemědělství. Nejdříve vysvětluje, že přízvisko Amazonie je v případě Soutoku zavádějící, neboť jde o krajinu po staletí přetvářenou člověkem. V tom má pravdu, do původních pralesů má zdejší krajina daleko, na mnoha místech připomíná spíš park. Muž, který byl do roku 2017 výrobně-technickým ředitelem Lesů ČR, hájí vcelku logicky svůj profesní stav: „Mimořádná koncentrace přírodních fenoménů je nepochybně dána i tím, jak příkladně se lesáci o území starají,“ říká.

Trvá rovněž na tom, že pro oblast Soutoku by byla nejvhodnější takzvaná smluvní ochrana, to znamená hospodaření na základě požadavků Agentury ochrany přírody a krajiny, ovšem za ponechání současného právního stavu – tedy bez vyhlašování přírodních rezervací. Souhlasí s ponecháváním stromů k rozpadu, ale dodává: „Sám o sobě takový přístup není samospásný. Ochranáři by měli vždy zdůvodnit, proč je to v dané lokalitě vhodné.“ Varuje rovněž před rezignací na ekonomické zhodnocení dřeva: „Česká republika nabízí takřka unikátní možnost produktivního lesnictví při zajištění všech ostatních funkcí – od ekologických po rekreační. Bylo by neodpovědné, aby jeden z těchto významů převážil na úkor ostatních.“

Na ministerstvu životního prostředí má agendu kolem Soutoku na starosti náměstek pro řízení sekce ochrany krajiny Vladimír Dolejský. Také on je vystudovaný lesník a před několika lety zastával stejnou funkci v podniku Lesy ČR jako jeho kolega z ministerstva zemědělství – byl výrobně-technickým ředitelem, jeden čas i generálním ředitelem. Zastává názor, že nejvhodnějším způsobem ochrany zdejšího území by bylo vyhlášení chráněné krajinné oblasti. Připomíná: „Oblast Soutoku nezahrnuje zastavěné části obcí, navíc je 97 procent tamních lesů ve státním vlastnictví. O to by ochrana mohla být snazší, bohužel tomu tak není.“ Podle náměstka Dolejského chybí především silnější poptávka samospráv.

„Jezdím tam a mohu říct, že se postoj místních lidí posouvá ve prospěch CHKO. Nicméně od vedení obcí jsem nedostal silnou objednávku,“ říká. Proč na radnicích přetrvává nechuť k vyhlášení rezervace? „O tom mohu jen spekulovat. Partnerů, kteří to mohou ovlivňovat, je tam celá řada.“ Má náměstek na mysli třeba Moravské naftové doly? „Není nutné, abych byl konkrétní,“ reaguje diplomaticky a dodává: „Těch subjektů je víc. Každopádně máme zkušenosti, že pokud bychom prosazovali vyhlášení CHKO bez dostatečného předjednání, v budoucnu by se to mohlo vymstít.“

Dlužno zdůraznit, že posun v jednáních je znát i na meziresortní úrovni. Vloni podepsaly Lesy ČR a Agentura pro ochranu přírody a krajiny průlomovou dohodu, která pro období 2020–2029 stanovuje některé principy hospodaření v oblasti Soutoku. Týkají se hlavně již zmíněného prosvětlování, tedy zachování části stromů v kácené oblasti (až do výše 40 procent stávajícího porostu), množství výstavků čili stromů ponechaných při těžbě na dožití (zvýšení na 20–30 kusů na hektar) a vyčíslení újmy, která bude lesákům hrazena z pokladny ochrany přírody.

Rýsují se i některé projekty na obnovu zavodňování a „renaturační“ úpravy říčních toků (územím sevřeným korytem Moravy a Dyje protéká ještě říčka Kyjovka), skončit by mělo frézování mýtin, kterým lesáci planýrují paseky po těžbě, aby si je připravili pro novou výsadbu. Trochu jiný příběh však představuje plán nových maloplošně chráněných území, a to Národní přírodní rezervace Lanžhotské pralesy (400 hektarů, záměr vyhlásilo MŽP v říjnu 2019) a Národní přírodní památky Soutok (3 100 ha, záměr vyhlášen v březnu 2020).

V případě „maloplošek“ narazilo totiž ministerstvo životního prostředí opět na tuhý odpor resortu zemědělství, a také města Lanžhot.

 

 

Nechceme ztratit vliv

Pojďme se tedy k Soutoku vrátit a zjistit, proč zrovna město Lanžhot má s chráněnými územími problém. Starostou je tady Ladislav Straka, baskytarista skupiny The Teachers, poskládané z místních gymnaziálních učitelů – před nástupem do čela radnice učil hudebku a češtinu. Schůzky s novinářem se účastní i Antonín Šesták, který se představuje jako včelař a dříve pracoval na ministerstvu financí jako celní a daňový poradce.

Brzy je jasné, že klíčovým tématem je nedostatek komunikace. „Svolali jsme setkání, abychom našli optimální model ochrany, a přijeli všichni – kromě zástupců ministerstva životního prostředí,“ posteskne si starosta a vysvětluje, že historických křivd mezi místní samosprávou a ochranou přírody je víc. „Když se tady vyhlašovala Natura 2000 (evropská síť chráněných oblastí, pozn. red.), tvrdili nám, že je to ocenění. Až později se ukázalo, že z toho plyne také spousta závazků.“

I další argumenty mají kořeny v minulosti. „Nejdřív tady všechno skoupili Lichtenštejnové. Kdo jim neprodal, toho arestovali. Po nich přišli pohraničníci a zadrátovali to. A teď, když se tam konečně můžeme volně pohybovat, nám zase někdo bude říkat, co smíme a nesmíme?“ uvažuje Antonín Šesták. Starosta je smířlivější: „Nejsme kategoricky proti CHKO, ale s ostatními starosty si říkáme: Ať tam pracují lidi, kteří se nám v hospodě dokážou podívat do očí. A chceme mít možnost hájit zájmy svých občanů například ve správní radě.“

Město s necelými čtyřmi tisícovkami obyvatel mezitím podalo námitky, odvolání a rozklad, jimiž požaduje vyhlášení maloplošných rezervací zvrátit. „Snažíme se přírodu chránit, vždyť tady žijeme. Postup ministerstva životního prostředí ale považujeme za protiprávní, neboť je podle nás v rozporu s legislativou o obcích. Ta totiž ukládá vedení obce povinnost svědomitě se starat o svěřené území, přičemž vyhlášení rezervace v podstatě znamená, že tam ztratíme vliv. Chceme to změnit,“ vysvětluje starosta Straka.

Šestinásobně lidnatější Břeclav dělí od Lanžhota sedm kilometrů a Soutok má v agendě místostarosta Jakub Matuška – vystudovaný politolog, majitel kavárny Dvůr, organizátor festivalů. „Naposled se tady vážněji mluvilo o vyhlášení CHKO v roce 2010. Místní pobočka ODS na tom postavila kampaň a strašila lidi, že se bude muset zavřít Gumotex. Lidi měli strach o práci, takže to zafungovalo. Tedy ODS ve volbách propadla, ale podařilo se jí tu myšlenku zdiskreditovat,“ konstatuje lídr místního uskupení Mladí a neklidní.

Dnes je podle Matušky situace jiná. „Objíždím obce a starostové mi říkají: Ano, jsme ochotni o tom jednat. Ale musím říct, že motivace jsou i pragmatické. Máme tady třeba mlýn a zámek, pro které dlouhodobě hledáme využití. A myšlenka, že by v nich sídlila Správa CHKO nebo by tam vznikl Dům přírody či podobná návštěvnická atrakce, je lákavá.“ Podmínkou samospráv je, aby velkoplošná ochrana nijak neomezovala rozvoj obcí. „Dostali jsme příslib, že hranice zón se upraví podle toho, jak řekneme.“

Šestatřicetiletý místostarosta má jako syn někdejšího vedoucího Správy CHKO Pálava k ochraně přírody blízko, snaží se proto kolegům na radnicích vysvětlovat, že záměr na vyhlášení CHKO má velký potenciál z hlediska turistického ruchu, může pomoci například i marketingu regionálních potravin. „Moje jméno je pro některé odpůrce jako červený hadr, ale osobně jsem přesvědčen, že ochrana přírody je dnes úplně jinde než dřív, kdy se strážci vyžívali v nahánění každého, kdo šlápnul mimo značenou cestu.“

Vůči lesnímu hospodaření u Soutoku má velké výhrady. „Lesy ČR se nám tady zbláznily, připadám si jako v Kongu. Všechno, co se vytěží, odjede na nádraží a zmizí někde v Číně – včetně krásné dubové kulatiny. Jako zástupce samosprávy se ptám: Proč tady není žádná přidaná hodnota, žádný zpracovatelský závod? Generovalo by to pracovní místa, navazovala by na to řemesla. Nechci tady sklady Amazonu, ale tohle by mělo jednoznačný přínos.“

 

 

Tisícovky podpisů

Znova se vracím k zámečku uprostřed luk, kde se kdysi rozprostíralo velkomoravské hradiště Pohansko. Mám zde domluvenou poslední schůzku a díky jízdnímu kolu Českých drah jsem na místě o něco dřív. Stihnu tedy ještě zavolat europoslanci Sašovi Vondrovi, autorovi návrhu na vyhlášení Národního parku Soutok, jemuž se podařilo tento odvážný krok – v kontextu dosavadní politiky ODS – prosadit do volebního programu koalice Spolu (nové národní parky jsou v něm dva, druhým je Křivoklátsko).

„V poměru na plochu zaostáváme v rozloze chráněných území za sousedními státy,“ nabízí na úvod středoevropský kontext. A proč národní park, a nikoliv CHKO? „Národní park by měl výhodu, že by kopíroval čistě území Soutoku, kde veškerá půda patří státu a není tam žádné osídlení. V případě CHKO, která je koncipována šířeji, by dohadování bylo složitější, navíc by se lesáci s ochranáři dál handrkovali o způsob hospodaření. Národní park má v tomto směru efektivnější rozhodování.“

Když tlumočím argumentaci místopředsedy ODS a vášnivého ornitologa Alexandra Vondry ženě, která si mezitím přisedla na lavičku, nezastírá zděšení – lesáky přitom dlouhodobě kritizuje. „Národní parky zahrnují z velké části bezzásahové území, ponechané samovolnému vývoji. Takový způsob ochrany by zdejší mozaikovité a pestré krajině spíš uškodil,“ říká Anežka Bartošová, čtyřnásobná matka z Lanžhota a pracovnice Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, který provozuje nedalekou vědeckou základnu.

V květnu 2019 založila iniciativu Zachraňme Soutok, přes kterou otevřený dopis přírodovědců podpořily stovky místních lidí (následovala celostátní petice, která získala dvanáct tisíc podpisů). „Lanžhoťané to vidí, jak jsou zdejší lesy zplundrované, že vyfrézované paseky připomínají spíš oraniště,“ říká. Proč tedy zrovna Lanžhot získal pověst města, které nejvíc blokuje vyhlašování chráněných území? „Protože nejvíc slyšet jsou různí rýpalové, se kterými se nikomu nechce hádat.“

Rozklad proti maloplošným rezervacím podal starosta Straka. „Mám Laďu ráda, je to fajn člověk. Jenomže i on šíří nesmysle. A když se ho na to zeptám, kde na to přišel, řekne mi, že si to vykládají lesáci v hospodě. Kurňa, tak proč si nesežene solidní podklady!“ Anežka Bartošová má na mysli poplašné tvrzení, že ochranáři chtějí na Soutoku po vyhlášení rezervací těžit víc než Lesy ČR – jde o již popsané prosvětlování čili kácení v přehuštěných porostech ve prospěch dubových mohykánů.

Lesy ČR rovněž spustily informační kampaň. Nese název Soutok všem a uvádí konkrétní příklady šetrnějšího hospodaření, vytváření tůní a podobně. „Ano, dokážou vyjmenovat spoustu správných aktivit, ale ke každé té změně byli dotlačeni, například Českou inspekcí životního prostředí. Když nemají něco zakázané, nařízené nebo dobře zaplacené, neudělají nic. Nechají se přemlouvat, licitují o cenách, pak se tím chlubí a používají to jako argumenty proti nám,“ říká Anežka Bartošová rozzlobeně.

 

Domluví se?

Vysvitlo sluníčko, na Pohansku vládne turistická idyla. Ptám se party cyklistů, co by říkali na to, kdyby se Soutok stal chráněnou krajinnou oblastí nebo národním parkem. Reakce jsou různé, od strohého „proč ne“ až po nesouhlas s odůvodněním, že by sem pak lidé nemohli ani na houby. „A kdybych se nastříkal repelentem, dostal bych pokutu,“ zasměje se jeden z mužů, kteří si sem vyrazili na elektrokolech ze Slovenska.

Podobné argumenty nacházejí úrodnou půdu i mezi místními lidmi. Informaci, kdo za nimi stojí, jsem obvykle dostával až po vypnutí diktafonu: „Ti, kteří mají na Soutoku osobní zájmy.“ O jaké zájmy by mělo jít? „Pár lidí si tam za minulého režimu postavilo chatky, nejspíš i načerno. A někteří si nakoupili štráfky půdy u řeky, aby je mohli zhodnotit, kdyby došlo na výstavbu kanálu Odra–Dunaj,“ dostávalo se mi opakovaného vysvětlení v Břeclavi i v Lanžhotě.

Stálo by za to se na Soutok vypravit ještě jednou a dát si tyto zprávy dohromady s katastrálními mapami. Jenomže tohle měla být původně reportáž o jednom prázdninovém výletě – byť se trochu zvrtl a zavedl mě do ministerských kanceláří a na radnice měst „střežících“ Moravskou Amazonii. Přejme tedy této krajině, ať se jednání státu se státem nevlečou donekonečna a ať se podaří i domluva s místními samosprávami.

 

Další snímky si můžete prohlédnout v galerii.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama